Pakistán - 2003

Úterý 8. 7. 2003 – Smrt úředníkum

Díky nadutosti a nepředstavitelné tuposti všech možných úředníků sme první tejden prázdnin místo “na cestě” strávili “trampováním” po Praze a nadáváním. Nejhorší na tom všem je uplně neskutečná bezmoc. Ale vše už se snad v dobré obrátilo a my plni optimismu jdeme na 16. hodinu k tureckému velvyslanectví pro poslední víza, která nám na cestu eště chybí. Naše nadšení nezná mezí, když víza opravdu dostáváme a v odjezdu nám tedy už pranic nebrání.

Spěcháme na Chodov. Odstavný pruh na dálnici je plný kuželek, což sice dost snižuje šanci na rychlé odjetí, ale na mysli neklesáme. Všichni tří (Já, Bambus a Fík) si stoupáme odvážně mezi kuželky a v půl šesté pražského letního času zvedáme cedule BA. Za chviličku mezi náma zastaví parádní Peugeot 406 s SPZkou BA a tak se do něj všichni nakýblujem. Fík ve předu udržuje konverzaci a my s Bambusem vzadu chvilku spíme a chvilku bdíme. Chlapík je super a vodvez nás až a přechod do země komárů. Paráda...

Je vlahý letní podvečer my hladce procházíme celnicí a s pocitem dobře ujetých 320km zvedáme cedule BP. Mě za chviličku nakládá kladenská SCANIA a že frčí až do Budapešti. První zastávka je hned v Rajce, kde si chlapík zaplacením 6 Euro koupí potvrzení na parkování na 16 Euro, čímž za pár minut 10 Euro vydělá a frčíme dál. Do Pešti máme 190km kamión si to uhání svejch 80km/h a v příjemném hovoru cesta rychle utíká. V maďarském hlavním městě sme lehce před půlnocí. Chlapík mě vyhazuje na vobchvatu M0 na Aralu, kde je pusto a prázdno. Ani na výjezdu nejsou lampy, takže to vypadá na nocleh. Přesto napíšu ceduli YU a chvilku to zkoušim. Je to ale fakt blbost.

Zalezu pod nedalekej strom, schoulim se pod celtu a pokoušim se spát. Zima mi zatim neni (Nevzal sem si spacák), tak bych toho rád využil a trochu se prospal.

Nahoru

Středa 9. 7. 2003

Zas taková kosa nebyla, ale vstávám vo dost dřív než sluníčko. Balim svejch pět švestek a obdařen naprosto skvělou náladou si stoupám na dálnici. Ani si všechno nestačim za světla prohlídnout a už mi stavá dalši scanie, tentokrát ovšem maďarská. Sympaťák mě uvítá mohutnym zívnutim a pochvilce zjiěťuju, že se nudit přístích 150km rozhodně nebudu, páč panáček pěkně podřimuje a náklaďáček pěkně kličkuje. Místama to bylo dost těsně, ale všechno dobře dopadlo a už si to rázuju přes Szeged (maj tu pěkný tramvaje, vypadaj jako vopravdický vlaky) Chvilku sotjim v půlce města, ale moc fajnový to zrovna neni, tak kousek popoťápnu a ejhle už se vezu, ale že prej jeden jenom na hranice. Což mi ani trochu nevadí, páč tam mám sraz se zbytkem výpravy. Sem docela zvědavej, esli už tam budou. Je 9:03 sem na hranicích a tady nikdo, jenom doufám, že nečekaj někde jinde.

Čekám, čekám sem zvědavej kdo doraz první. Obcházim to tam pořád dokola a když se už fakt dlouho nic neděje, tak pomáhám nakýmu dědouškovi plet všechny možny záhony. Fakt sranda. Něco na mě pořád mluví a já jenom povídám: “Jasně, určitě...” Ve 12:00 se na obzoru objevilo červený tričko a tak jásám. Conana už sem dočet, tak ho aspoň vyměnim. Fík je už taky krásně zapatlanej, začíná se mi to moooc líbit.

Kecáme, kecáme a ve tři konečně doráží bambus (“trochu” vytuh v Pešti). Hihi. Píšem cedule Niš (Věříme si) a hurá za přechod. Hned za nim nás ňáký krišnovci berou do Subotice. Ňák mi teprve teď dochází, že už konečně jedem, takže tam skáču, juchám a prostě se mám uplně skvěle, i když vůbec nic nejezdí. :)).

Skejsli sme docela dost dlouho, ale nakonec bambusa vzal ňákej kamion, takže už to doufám pofrčí. Ňák sem vyměk, nebo možná vytvrd a dal sem si ceduli BG (beograd, nebo taky možná Bulgaria – uvidíme) a za chvíli mě nakládá do svého železného oře jeden sympaťák. Skvěle se zase potvrdilo, že když člověk někde skejsne, tak pak se to vyrovná a frčí pořádnej kus. Chlapík to totiž pochopil jako Bulgaria a jede do PLOVDIVU (neuvěřitelný). Juchúúúúúúúúúú. Umáí trochu německy, takže si můžem aj povídat, no prostě pohádka. Byl si v německu koupit auto a teď ho veze nazpátek. Nejsem moc vyspanej, tak dost poklimbávám, ale stejně ta cesta moc neutíká. Novy Sad – Beograd – Niš – Sofia – Pazardzik. Mezi Nišem a Sofii se jede nádhernejma kopečkama, kde je mraky tunelů a nejsou vůbec vybetonovaný, prostě jenom suprově vydlabaný ve skále. Škoda, že je tma jak v pytli. Chlapík pořád říká jenom “Scheisse” na rozsekanou silnici a tak se docela bavim. Nakonec jel “jenom” do ňákýho Pazardžiku, nebo tak ňák. Což je 30 km před plovdivem. Vysypal mě na shellce a odfrčel do tmy.

Nahoru

Čtvrtek 10. 07. 2003

Trochu sem se tam porozhlíd, nabral vodu a koukám, že východ už je nákej světlejší, tak super. Sedím si na lavičce a čekám, až ten ochrapa konečně vyleze. Svítá úplně úžasně.

Je nový den
(nejkrásnější výkřik)

Pořád se mi do hlavy tlačí song “tulácký ráno”. Za chvilku už je parádní světlo, tak šlapu po dálnici k dalšímu nájezdu. Nic moc provoz, ale ráno nádherný. Za chvilku mě vyháněj chlupatý, ať jdu na pumpu, tak se tam ploužim, ale za chvíli už sedim v kamionu a řítim se na Plovdiv.

Tady mě vzal parádní Bulhar. Je mu 57 a vypadá tak na 30. Má dvacet let starýho DAFa a má ho moc rád. Super svezení. Zmizela dálnice a tak se proplejtáme nákejma vesničkama a je to úplně nádherně překrásný. Vyhodil mě v Gorskim Izvoru. Pak frčim do Chaskova a konečně se mi vysvětluje to ch (x), co tady maj všichni na spz-kách. Pak kousíček a už vůbec nevim, kde sem. Nakonec stojim u jedný zmrzlinářky, která mi pořád něco povídá a šklebí se u toho, takže ukazuje hromadu zlatejch zubů.

Kolem poledne sem na odbočce na Svilengrad a zrovna zima tu není. Brrrrr. Došla mi voda, tak asi chcípnu. Muj stín je dlouhej asi půl metru a kolem žádnej jinej neni. Pak mě zachránil zmrzlinář a posledních pět km sem chtěl dotápnout pěšky, ale za chvilku mě nabral českej kamion, co jede do Damašku. Docela bych se i svez, abych se nemusel trmácet přes Istanbul, ale musim čekat na ty lamy. Je kolem jedný nebo druhý hodiny. Jsem docela pečenej, tak si sednu do stínu a za chvíli sem tuhej jak mrtvola.

Ujed sem něco ze zásob a zase usnul. Tak nák se tu procházim a jeden chlapík z nákýho non – stopu mě pozval ke stolu. Docela už sem si oprášil bulharštinu z loňska, tak si aj pokecáme. Za chvíli se přidá eště jeden (je to dřevorubec) a konečně se tak nenudíim. Udělal salát a začíná nalejvat BLEEEEE. Dědoušek to s ní trochu přehnal a tak je docela malátnej, ale vo to víc mu jede huba. Dal sem do pácu rum. Přijela Irena, studuje ve Veliko Tarnovo němčinu a ruštinu a neumí neměcky (hihi). Prej maj špatný učitele, ale angličtina jí vcelku de, takže mám aspon tlumočnici. Už sem docela tuhej, tak du chrnět. Dokonce mám aj postýlku s dekou. Super noc, konečně sem se vyspal pořádně.

Nahoru

Pátek 11. 7. 2003

Vůbec se mi vod tud nechce, ale pudu radši čekat na hranici. Doufám, že dneska už dorazí. Sednu si před nákou cestovku a začtu se do Conana a najednou randál jako kráva a Tomáš přijel, a že prej Bambus je kousek za nim. Hned to všechno vypada veselejš. Asi za hoďku sme byli všichni, takže ve 16:00 bulharskýho času frčíme na hranice.

Je to fakt drsný, Turci sou neskutečný budovatelé a tak natapem mraky kilometrů po obrovskech vybetonovanejch pláních, ale všechno šlo v pohodě, a tak už stopujem za hranicema. Dali sme si ceduli IRAN, co to udělá, ale vypadá to, že sme sloužili akorát pro zábavu, i když pořádnou.

Chvilku sme mávali se super náladou, kterou nám velice rychle zkazilo auto s nápisem JANDARMA. Prostě tady prej nemůžem stopovat. Tak sme chtě nechtě museli jet minibusem, na dálnici k Edirne. Už se stmívá a začíná kapat, tak dem do takovýho mega stanu před nákym hotelem, že to zaspíme. Bambus zjistil, že nechal na hranici stopovací ceduli, tak nadává jak kanál a my se skvěle bavíme. Rozložili sme si pod stříškou ležení a kecáme a svačíme. Za chvilku přišel majitel a vodkud že sme. Když uslyšel czechoslovakia, tak se celej rozzářil, popřál nám dobrou noc a dokonce nám přines peřiny!, ale že prej je máme ráno vrátit. Lidi sou prostě svatý.

Nahoru

Sobota 12. 7. 2003

Noc byla suprová, vrátili jsme peřiny a asi půl hodiny stáli na dálnici. Minuli nás asi tři auta, tak sme museli popojít aspon na sjezd za Edirne. Štreka asi 15 km po naprosto prázdný a pořádně rozpálený silnici – super přivítání do Turecka. Nestojíme ani pět minut a jedem na půl cesty do Istambulu. Tady to vidíme bledě (6 proudá dálnice a docela provoz), ale stačili dvě auta a už sme byli v Asii (most je nádherný). Pak jedno autíčko a druhý a třetí už byl kamion až do Izmitu, kterej uměl fajně bulharsky, takže jsme si i popovídali. Říkal, že je blbost ject do Ankary po dálnici, ale že je to lepší spodem, že tam je lepší provoz. Pozval nás na kafíčko, popřál dobrou cestu a už sme mávali.

Za chvilku sme byli v Adapazari. A tady sme dali na chlapíka a jeli na Bilecik. Zastavil nám náký studentík a popovez nás k náký jeho vesničce. Už se stmívá, ale uprosili sme kamion, co vyjížděl z pumpy. Docela se i stydim, když chvilku po vyzutí sandálů vytáh voňavku a postříkal nám nohy s mezinárodním výrazem neskutečného smradu na tváři. Za hluboké tmy vylýzáme v Bileciku a večeříme. Z Turecka mám zatím super dojem. Všichni se k nám hlásí a hrozně rádi by nám pomohli, řek bych, že za chvíli nás to bude pěkně štvát, ale zatím je to super.

Nahoru

Neděle 13. 7. 2003

Jen co sme se vykutáleli na silnici, tak přifrčelo autíčko a už frčíme do Eskisehir. Tady je ňáká letecká základna na jedný straně cesty, na druhý straně městečko nad hlavama neúnavné turecké slunce. Docela tu chcíp pes. Nakonec nás klučík popovez až na konec města, ale provoz na hlavní město je úplně tragickej. Po pořádný výhni nám zastavuje auto a neuvěčitelné se stává skutečností. Frčí až do Ankary. Super. Po cestě Fík oprašuje svojí již značně zaprášenou francouštinu, takže i ňáká konverzace probíhá. Dokonce sme zastavili v jedný pouštní občestvovací stanici a dali si parádně ledovou vodu, takže sme vážně šťastný jako blechy. Chtěli sme nechat na vobchvatu Ankary, ale že prej se jenom staví pro něco k kanceláři a pak nás veme na výpadovku, no neber to. Nakonec nás vyložil u jedný hospůdky, kde seděli jeho kámoši, a náležitě se s náma pochlubil. Dostali sme aj kebab – uplně labužnickej – a pravej tureckej čajíček. Nakonec že nás teda vyveze na výpadovku, ale brzo ho to přestalo bavit, takže sme sice byli na výpadovce na Kirikkale, ale asi tak jako kdyby člověk chtěl na pavláku stopovat na Brno. Kupodivu taky nic nestaví, tak ťapem dál. Tahle centrální Ankara mě uplně nadchýná. Parádní malinkatý domečky přitulený k sobě. (Ty periferie byly fakt na zvracení, ale tohle je nádhera.).

Nakonec sme usoudili, že jestli se chceme eště někdy někam dostat, tak budem asi muset kousek popojet autobusem. Po složitejch vobštrukcích sme vyměnili prachy a když přijel autobus, tak sme zjišťovali cenu. Z ňákýho nepochopitelnýho důvodu nás prostě nechtěl, tak hold počkáme. Další už nás bez problémů bere a frčíme do Kirikkale. V autobuse se k nám docela hlásil jeden chlapík a že prej musíme jít s nim do rádia, že s náma udělá jeho kámoš rozhovor, tak sme byli docela zvědavý co se z toho vyklube. Vylezli sme veprostřed Kirikkale a chlapík nás proved nějakejma tajemnejma uličkama a pak vyhnal do desátýho patra, kde se na zdi skvěl nápis RADIO GUINES. Jeho kámoš z rádia z nás nebyl evidentně nadšenej tak jako von, a tak sme chvilku koukali, jak mixuje muziku a nevěděli co se po nás chce. Pak sme prostě řekli, že bychom rádi šli von na to: ”tak jo!” a my šli. Vylezli sme ven chvilku sme zmateně koukali, pak sme si koupili meloun a šlapali ven z města. Na jedný pumpě nás chlapíci pozvali na čajíček, tak sme si dali dobře do nosu a trošku poklábosili, pak sme je ale ňák vomrzeli a tak si nás přestali všímat, my se teda zbalili a hurá pryč. Nakonec sme vyměkli a zapíchli to dřív než na vobchvatu. Měsíc svítí jako zblázněnej a všude samý pole nebo louky, moc neni kde spát. Leháme si pod jeden strom a na dálnici už to, zdá se, neni daleko. Kvečeři sme se naprali krásně šťavnatym melounem a usnuli jak dřeva.

Nahoru

Pondělí 14. 7. 2003

Ráno bylo docela fajný, páč Fík kousek vod noclehárny vobjevil strom s parádním meruňkama, tak sme si naprali břicha a kapsy a hned se svět zdál růžovější. Zatim nejlepší snídaně co sme měli. Za chviličku sme byli na dálnici a popojeli sme hned až skoro do Yozgatu. Pak hned do Yozgatu, ale z něj už to šlo vod desíti k pěti a nakonec sme skončili v jednom malinkatym zapadákově, kde nás ukrutně votravovali ňáký malinkatý (a vobčas i veliký) čumilové. Furt stály kolem nás, takže nám nikdo nemoh ani náhodou zastavit, navíc jezdili auta tak po 15 minutách a eště to docela frčeli, takže nám pšenka fakt nekvetla. Když to vypadalo, že do nich vlítnu a udělám z nich dříví na zátop, tak sme radši vyrazili pěšky dál. A vyplatilo se. Hned na kopečku za vesnicí sme doslova uprosili jeden kamion, kterej nás popovez do další vesnice (je docela zoufalý, když jenom do dalšího města potřebujete ujet 400km a jezdíte po dvacíti). Tam sme dali sváču a když už to vypadalo, že pojedem busem, tak nám zastavila cisterna až do Sivase. Nááádhera. Po cestě sme se akorát zastavili na čajíček a pak sme usnuli jak mimina. Kolem Sivase sme kousek popošli a zalehli do jednoho háječku, kterej byl vobehnanej vostnatym drátem, což tady v turecku neni nic divnýho (nejoblíbenější stavební materiál je tu každopádně beton a vostnatej drát). Nakonec se ukázal ten vostnáč jako dobrá volba, páč jak sme se uložili, tak začali za drátem štěkat ňáký polodivoký hafani a tak sme byli docela rádi, že nám je aspoň něco drží krapet vod těla. Hihihi co si budem povídat Bambus byl posranej až za ušima.

Nahoru

Úterý 15. 7. 2003

Ráno sme kupodivu měli docela štěstí a na pár rychlejch stopů sme dojeli do ňáký parádně sluncem sežehnutý vesničky a tam to vypadalo na věky. Přečtli sme mraky literatury, napsali deníky, ja se učil softově nahazovat s kamenama a furt nic. Když už sme to skoro vzdávali, tak zastavil kamion a nam bylo uplně jedno kam pojedem, třeba aspoň těch 20 km. Ukázalo se však, že jede do TEHERÁNU!!! Neuvěřitelný, nepochopitelný, úžasný. Už jel fakt dlouho, takže krásně klimbal, my sme dycky dva spali a jeden ho bavil, aby nespal, na to, že sme znali dohromady společnejch slov asi tak 20, tak sme se s nim bavili fakt obdivuhodně dlouho. Cesta teda docela vodsejpala – Erzincan – Erzurum – Dogu beyazit. Na posledním kousku mu došel benzín, tak ho různě přečerpával z klimatizace pro chlaďák co táhnul za sebou a tak se cesta docela protáhla. Nechali sme se vyhodit v Dogu, páč sme lamy a neměli sme s Bambusem, dlouhý kalhoty, tak sme si je museli zejtra ráno koupit. Do Iránu to bez nich totiž nejde. Lehli sme si hned vedle silnice do ňákýho vopuštěnýho baráku a fakt sem z toho byl plachej. Bambus teda ne a tak sem vypadal jako plašan, ale fakt už chápu co to znamená spát jako na trní.

Nahoru

Středa 16. 7. 2003

Ráno sme si pospinkali než se votevřou krámky pak sme celkem bez problémů koupili kalhoty, trochu jídla a vzali si minibus na hranice. Sem na ten slavnej Írán docela zvědavej. Celnice je správně veprostřed pouště. Přesně jak má bejt. Hranicema sme prošli naprosto v pohodě akorát turci trochu zdržovali.

Takhle ňák bych si představoval hranice. Tady člověk přejde hranice a změní se úplně všechno – auta, lidi, krajina, písmo... V kurdistánu byli naprosto úchvatný barevný kopečky a tady začíná parádní poušť. Je tu trochu větší pořádek než vedle, ale zase ten dojem kterej sem měl z lidí v turecku, totiž že nám chtěj všichni pomoct, tady zmizel a vystřídal ho dojem, že s nás všichni chtěj vytáhnout co nejvíc peněz. Popojeli sme kousek do Maku a tady nás hned čapnul mamlas co docela slušně ovládal angličtinu a tak sme koupili lístky na bus do Teheránu a šli se projít po městečku. Za chviličku sme došli k chlápkovi s šachovnicí a jestli prej si s nim zahraju. Tomu říkám uvítání do Persie. Chlapík nic moc nehrál, ale dostali sme čajík a čekání na bus příjemně uteklo. Vochutnali sme taky Fíkem tolik vychvalovanou limonádu Zamzam a začínáme na ní bejt závislý, je to naprostá lahoda a souznění chuti. Prostě delikatesa. Jedinej problém je ten, že je pekelně sladká a tak po ní člověk dostane chuť na další, místo aby se zbavil žízně.

V autobuse byl tak strašně šílenej vzduch, že sem myslel, že se to prostě nedá přežít, ale zase se potvrdilo, že člověk je tvor přizpůsobivý a ňák sem to vydržel. Bus ani nepřijel moc pozdě a my sme se nakonec kupodivu i docela vyspali.

Nahoru

Čtvrtek 17. 7. 2003

Ráno asi ve vosum hodin nás vysypal na WEST TERMINÁLU. Chvilku sme pátrali a vyptávali se a nakonec sme zjistili, že musíme na east terminál – naše přístí cesta totiž měla směřovat na sopku Damávand. Problém byl v tom, že sme netušili, ani z který strany se na něj leze, jenom sme našli na mapě Iránu mestěčko Damávand a ptali se na něj. Vzali sme si taxála a ukázalo se, že ten Teherán je docela pěkná dědina, jeli sme docela dost dlouho. Na east terminálu se nás brzo ujal chlapík co uměl dost vobstojně něměcky a nám se povedlo mu vysvětlit, že nehceme do města Damávand, ale na horu a že nevíme kam jet. Vyptal se za nás a potom nás usadil do Mikrobusu někam pryč a pořád nás ujišťoval, že to jede pod Damávand do vesničky Reyneh. Ostatně proč ne?

Autobus byl super, páč se mu eště v Teheránu pochroumala převodovka, takže místo jedný hodiny jel dvě, ale nás už to ňák ani moc nerozházelo. Vyhodil nás v jednom městečku pod Reyneh, šup nahoru taxálem. Hned jak sme z něj vylezli, tak se k nám hrnul takovej dědouch – Ahmed – a že má doma knížku plnou podpisů a že je tam i spousta čechů a že nám přesně vysvětlí kudy kam a že se vo nás prostě postará. Tak sme šli. Měl docela sympatickej domeček a popsal nám cestu pře shelter 2 a shelter 3. Mimojiné nás ale docela vyděsil, tim že budem muset každej v shelteru 2 zaplatit 20 $ climbing permit. Ale hned začal, že nás povede jinudy po ňáký very year old cestě a že za to a za jednu noc chce “jenom” 40$. My jak sme asi byli vyjukaný z těch 60$ nebo z tý nejdanou se zjevivší hromady informací – když před chvílí sme eště ani nevěděli z kterýho městečka pudem nahoru – prostě sme mu na to kejvli a dali mu je. Pak už sme si to nikdy nedokázali vysvětlit, proč sme mu platili tak šílenou sumu. Nechápu. Pořád mlel, že sme friends a tak dál, ale nás to pak pěkně žralo, že sme se nechali takhle vodlábnout jako mimina.

Šli sme se projít do vesničky nakoupit zásoby na výstup a meloun. Ten sme pak šli zbouchat kousek nad vesnici. Šli sme kolem ňákejch kasáren a tak sme fotil parádně zauzlovanej vostnáč a najednou z hlídkový věže chlapík z kulasem, že se tu nesmí fotit, a ukazoval na cedulky přeškrtlýho foťáku nebo čeho, kterejch bylo všude kolem mraky. No radši sme šli dál. U brány už bylo nastoupenejch asi deset vojáčů a ňákej lampasák. Snažil se nám vysvětlit, že se tady nesmí fotit, tak sme hráli blbý – v čem už mimochodem začínáme bejt dost dobrý :))) - pak sem se ho zeptal, jestli jako myslí, že je máme vyfotit. Von se tomu nejřív zasmál, ale pak se poradili a že prej jo, tak máme fotku s částí vojenské posádky v Reyneh. Fakt sranda.

Meloun sme v klídečku dodlábli nad posádkou a frčeli sme k dědkovi. Tam sme všechno – jídlo, vodu a trochu hadrů - přeházeli do dvou baťohů a šli chrnět na verandu. Noc ve vejšce 2200m n m na betoně proběhla naprosto nerušeně.

Nahoru

Pátek 18. 7. 2003

Ráno nás dědouch vzbudil v pět a jak se sluší na správný horobijce tak sme vyrazili v půl šestý. Dědouch furt mlel, že stezka je very year old a my byli fakt happy, že zase chvilku nestojíme u silnice, nebo nejedem busem, ale škrábem se na úchvatnou horu, která se před náma dost majestátně tyčila.

Cesta nám byla sice milionkrát popisovaná, ale tak zmateně (very big a snow no stop, hander right site big a snow finished...), že sme se shodli, že to nechápem, pudem prostě osvědčenou metodou pořád do kopce a že to snad ňák zvládnem. Dědouš nás opustil, když skončila procházka a začalo stoupání. U takový nádherný dědiny, kde dokonalost středověkejch chatrčí a kolem se pasoucích kůzlátek kazilo akorát vrčení centrály. Za 40$ je to fakt drsnej vydřiduch. Fuj...

Ťapem do kopečka kolem potůčka loukou plnou vlčích máků. Nádhera. Sme docela zvědavý co s náma udělá to převýšení, přece jenom 5671m sme eště nikdo nebyl, aklimatizace taky žádná (neni čas). Ale snad nejsme měkoňové. Začíná bejt hic a nejsme moc rozťáplí, takže nám to moc nevodsejpá, ale času je dost, dneska toho až zas tolik vylézt nehcem. Přece jenom sme se dohrabali k takovýmu skoro domečku z kamení a už sme možná tam kde nám radil, abychom spali, tak sme to zapíchli. Mělo to bejt někde ve vejšce 4500m asi tak jako shelter 3. Ňák sme si moc nebyli jistý, esli sme tak kde chceme, tak sem byl vyslán na průzkum. Traverzil sem kolem kopečka a furt sem čekal, že se vobjeví shelter 3 a pořád bylo nový a nový údolíčko. Nakonec sem došel na cestu (spíš dálnici) a tam se zjistil, že sem mezi shelterem 2 a tři. Tak sem si řikal, že vylezu kus nad nás a eli tam bude kde spát, že eště popojdem, abychom toho neměli druhej den tolik. Vylez sem vo jeden zub vejš, než sme byli a byla tam taky taková kamenná vohrádka, sice krapet pobořená, ale přece. Jenomže sem si sebou nevzal vodu a tak sem začínal bejt dost hotovej a fakt se mi nechtělo za nima až dolu jim to říct. Začal sem řvát a mávat a nic, tak sem pořád slejzal níž a níž a mával košilí a řval, až si mě všimli. Zamávali na mě taky a zase si lehli, uááááááááááááááá. Nakonec to pochopili. Super. Vyškrábal sem se zpátky nahoru a okamžitě usnul, probudil sem se značně osvěženej. A lek sem se že už mě přešli, páč sem nevěděl jak dlouho sem spal. Nakonec sem je pod sebou našel pořád jako malinkatý tečky. Začal sem teda vopravovat boudičku a pěkně sem se u toho zafuněl. Každý zvednutí kamene bylo krásný zatmění před vočima. Hihi. Nakonec sem se jich aj dočkal. Mezitim co já sem šlapal, tak dole roztavili snížek, takže sme měli plný flašky vody a já jak sem měl žízeň tak sem nalil do sebe strašně moc ledový vody rovnou, ale nebyl to dobrej nápad. Udělalo se mi fakt šíleně blbě. Připadal sem si jak po ňáký brutální chlastačce. Chtělo se mi blejt, ale snažil sem se to v sobě za každou cenu udržet. K tomu mě naprosto parádně tloukla hlava. Prostě žůžo. Klucí zatim natáhli nad boudičku celtu a začali vařit polívčičku. Neměl sem na ní kupodivu moc chuť, ale dal sem si pár lžic a parádně se mi ulevilo. Přece jenom první teplý jídlo vod tý doby co sme vyjeli. Při vaření čaje došel plyn. Škoda. Napral sem do sebe pár sušenek a bylo mi vo poznání líp, takže sem moh pomoct klukum ucpávat trávou fugy v naší jinak bezchybné boudičce. Když sme to pracně dodělali, tak abychom byli naprosto spokojení, tak akorát přestal foukat vítr a celou noc se nehlo ani stéblo. Hihihihi. Po chvilce kecání sme se řádně nabalili a zalehli. Sem vážně zvedavej jak dopadne noc ve vejšce 4500m bez spacáku.??

Nahoru

Sobota 19. 7. 2003 – Výstup

Dopadla výtečně. Nikomu nám nebyla zima, jenom trochu těsno. Budíček sem udělal v pět, což bylo krásně za tmy, ale než sme vzali do jednoho báglu pár flašek, křížaly, rozinky a vyrazili, už bylo skoro světlo. Odvážně si to šineme vzhůru a odhazujem po cestě postupně oblečení do baťohu, až nám zbyli jenom větrovky, kvůli větru, kerej už zas fouká jak trouba. Nejdřív se de nádherně a nálada je na maximu, ale za chvíli to chce pauzu a pár křížal. Začíná se jít hůř, jednak proto, že zmizela cesta a tak se nahoru drápem sutí, a druhak už nám krapet chybí vzdoušek. Čím dál častějc odpočíváme a chytáme dech. Výhled zpátky je neuvěřitelnej, údolíčko je plný mlhy a vypadá jako tajemný moře někdy z počátku věků, ale zatim si ho moc neužíváme, máme co dělat sami se sebou. Bambus vypadá hůř a hůř, nakonec ulehá a že prej máme jít dál sami. Odlehčili sme baťoh a vzali jenom krapet jídla a 0,5 litru vody – tušim, že i tak to bude za chvíli pekelně těžký. Začínáme si připadat jako v pekle. K řídkýmu vzduchu se pomalu přidává štiplavej zápach síry.

Po třech krocích musí následovat pauza na nabrání dechu a asi po 20m delší přestávka na odpočinek. Konečně zažívám podobný pocity o kterejch sem čet, když se lidi škrábou na ňákou osmitisícovku – teprve teď všechny ty knížky pochopim. Zjišťujem, že film je ve foťáku špatně zastrčenej, dokonce se nám v tom větru i povede ho tam dát správně – aspoň tomu pevně věříme. Další plahočení. Vidíme před sebou jednu velkou kamennou hranu a doufáme, moc doufáme, že je to vrchol. Uplně ztrácíme pojem času a čehokoliv jiného, prostě jenom jdeme nic víc. Kupodivu to vrchol neni. Vyškrabem se na ní a před náma se objeví další kopec z písku a síry a taky řádně vysokej. Ale aspoň už neni tak strmej, to je taky naše jedinný štěstí a tak zase po třech krocích dál a dál, výš a výš. Na písečnym kopci se nám otvírá pohled na dlouhou pláň a na ní něco jako hrad ze zelenýho kamení – překrásná podívaná. To musí bejt vrchol! Ze země se valý sirný oblaka a vítr je naštestí žene pryč. Fík umírá – lehá si na pláň jak širokej tak dlouhej a jen dýchá. Já musim dál, dál, až na vrchol. Zase tři kroky a nádech – už si na to zvykám – vrchol se blíží – přichází novej příliv sil – už dělám 4 kroky, pak 5. Sem nahoře! Předemnou kráter se sněhem a podivně zabarvený jezírko. Zjišťuju, že druhá strana kráteru je asi vo 2m vejš než tahle, ale nejdu tam. Výstup nám měl podle dědoucha trvat 4 hodiny a trval nám devět. Sem uplně zničenej, ale štastnej. Všude se válí vlajky, povětšinou iránský a na některejch kamenech sou přibitý mrtvý ovce – nechápu. Všude je dost všelijakýho bordelu, ale jináč to vypadá, že sem tady sám. Chce se mi příšerně na velkou – všechno se zdárně podařilo. Usedám na skálu do závětří a okamžitě usínám. Za chvíli doráží Fík. Máme plný plíce síry a tak se nedejchá moc dobře, ale sme spokojený. Aspoň už nemusíme do kopce. Mám docela strach jak je bambusovi a tak chvátáme dolu. Rychlé vrcholové foto. Chvilka radosti a uspokojení a hurá dolu. Docela se těšim na tu suť na kterou sem při výstupu tak šíleně nadával. Cesta dolu sice vodsejpá, ale stejně nám připadá nekonečná, asi to bude tim, že se de vo moc líp a tak má člověk sílu na koukání a přemejšlení. Konečně se taky člověk může kochat tou nádherou pod sebou. Je to naprosto nepopsatelnej pohled. Po neskutečný době dorážíme na místo kde nás opustil bambus. Nenašli sme ani jeho, ani věci co sme mu nechali, tak je snad v táboře. Vzduchu už je sice dost, ale začínáme bejt dost utahaný. Ten proklatej sestup se my zdá mnohem delší než výstup! Konečně vcházim do tábora. Bambus spí a vypadá vo poznání líp. Super, mám radost. Za chvíli se probudí a má hlad. Čekáme na Fíka. Dorazí, padne na zem a vypadá, že ho budem muset nakrmit. :)). Sníme jedny sušenky a zatímco Fík zbírá síly, balíme tábor. Škoda, že máme víza jenom na takovou chvilku. Moc rád bych tady pobyl.

Zahajujem další fázi sestupu. Asi hoďku pod náma, tam kde sme původně chtěli spát potkáváme 3 poláky a polku. Trochu klábosíme – vypadáme jako dost velký drsňáci – sem fakt zvedavej, esli to vylezou nahoru. Tentokrát je sestup vážně pekelnej, zdá se nám jako by nám někdo mezitim vložil do cesty tři další kopce, který musíme seběhnout, ač sme je nevybíhali. Nakonec přece jenom dorážíme k vesničce kde nás dědouch vopustil. Už je tma. Vykoupem se v nádherně bouřlivym potůčku, napijem se co hrdlo ráčí a než bys řek švec tak spíme jako mimina v nádherně voňavý travičce.

Nahoru

Neděle 20. 7. 2003

Ráno se mi zdá, že ňák neslyšim nás potůček. Vstávám a zjišťuju, že vyschnul. Je ze sněhu a teče teda jenom když mu to dovolí sluníčko. Zase je naprosto nádhernej den. Překrásnej výhled, nejradši bych tu seděl na věky a jenom vejral. Údolíčka sou zatopený mlhou jako z pohádky “hrnečku vař” a nad tim všim se tyčej jako němý stráže kamenný velikáni vo vejšce asi tak 4500m. Zelený louky protkaný cestičkama pastevců a jejich stádeček sou teď těsně pod náma. Při pohledu seshora vypadali jako nitky a teď sou to skoro dálnice. Nemůžu se na to vynadívat.

Klukum se ňák moc z postele nechce – ostatně jako vždycky – ale nakonec přece jenom vylezou a tak se za chvíli ponoříme do mlhy, která ze vnitř neni zdaleka tak hustá jak se zdála z venku. Ale stačí na to, abychom krapet pobloudili a zašli si tak pěknej kousek. Vracíme se do Reyneh po asfatce. Těsně nad vesnicí mají naši známý vojačci cvičení. Máme docela smíšený pocity, když jeden co sedí na kamení nad cestou natáhne samopal namíři ho na nás a má z toho děsnou srandu. Rychle pryč.

V Reyneh nakupujem dlabanec a sedáme si do trávy před dědka, kterej eště asi chrápe. Za chvíli nás zve dovnitř. Dojíme a hurá do sprchy. Po 14 dnech je docela příjemná. Když odcházíme, ptám se ho na normální cenu za taxála dolu. Hned se chystá volat známýho a že to bude dolu jenom za 20 000 Rialu. Je to vobyčejnej zloděj – nahoru sme jeli za 10 a stejně to bylo až moc bych řek. Při odchodu chce eště dalších 20$ za sprchu, že prej sme friend, a že musí platit plyn a podobný kecy. Sme už na něj dost nabroušený a tak mu hodně rychle vysvětlujem, že to už je fakt moc a že mu bude muset stačit těch minulejch 40$ za tu procházku co si s náma udělal. Když vidí, že sme fakt rozhodnutý, tak jenom řekne “no friend” zaběhne dovnitř a přináší nám vizitky, ať prej vo něm všude povídáme. Taky že jo, ale chvála to nebude. Hihihi. Za deset tisíc frčíme dolu a skoro hned jede bus do Teheránu a je jenom za 500 tumanů. Parádní cena. V teheránu se necháme hodit na Railway station a vokouníme. Vlak do Kermánu jede v 19:30 a stojí 3400 Tumanů. Máme mraky času a tak chodíme každou půl hodinu na zmrzlinu za tři koruny – je úžasná.

Při jedný cestě za zmrzlinou potkaj bambus s fíkem ňákýho parádně šprechtícího, anglicky samozřejmě, človíčka a ten jim vyzvětluje cestu k netí kavárně. Je to sice pěkně daleko, ale zkusíme městskou. Bus jede asi půl hodiny rovně jednou ulicí aniž by kamkoliv zahnul – Fík něco bručí, že si to vyloženě říká vo automat. Vystupujem na ňákym náměstíčku – myslim, že je to třetí náměstíčko vod vlakáče na tý Valiasr Street – za chvilku net opravdu najdem a stojí 1$ na hodinu. Rychle píšem pár mejlů a frčíme zpátky. Než sme zjistili vod kud jede bus nazpátek a jakej, tak sme na vlakáč přijeli v 19:22. Tak si řikám, že takhle na krev nechodim na vlaky ani u nás – jestli to nebude tim, že jezdim stopem :)). Nakonec v pohodě – po zběžné policejní kontrole – usedáme do vláčku.

Sou tady v každym kupé noviny a studené voda – vo tom se nám u čekejch drah může jenom zdát – a to sme v economy class. Klimbáme, čteme, koukáme ven a prostě vodpočíváme. Vobčas musíme vodpovídat na otázky typu. How are you mister? Where are you from? Nakonec se seznamujem s jednim volejbalistou – teda spíš házenkářem – se kterym se i dá mluvit.

Nahoru

Pondělí 21. 7. 2003 – Kermán

Jelikož sme si večer votevřeli vokýnko, tak sme ráno krásně poprášený písečkem, jak sme přejeli poušť a vypadáme jako sochy. Vlak přijel do Kermánu, všichni “kamarádi” se najednou někam rozprchli a my zůstali sami uprostřed pouště. Berem taxi na busák. Nejbližší bus do zahedánu jede až ve 20:30, takže času máme opravdu mraky. Svištíme zabít čas na bazar. Tady to vypadá sice parádně, ale jaksi mrtvě, je něco kolem poledne a absolutně nikdo tu neni. Pár lidiček spí před svejma krámkama a sem tam někdo prodává. Chceme koupit pohled, což se nám stejně nedaří a navíc zjišťujeme, že pošta už stejně nepremává. Zabloudili sme do nákejch dveří a přes parádní nádvoříčko sme sestoupili do lázní. Nádhera. Super vzdoušek a pár pospávajících. Obraz dokonalého klidu. Trochu z toho dýchá zašlá sláva. Dřív tady ty lidi vážně uměli žít. Bazén vo kterém uvažujeme je nakonec plnej sutin a bordelu. Škoda. Vůbec mi celej ten Írán příde takovej, že dost usnul. Hlavně mužská část. Ženská skoro každá umí rozumě anglicky a pořád něco někam nosí, nebo seděj za přepážkama a tak. Chlapi tady fakt vypadaj jak retardi, furt jenom někde stojej a čuměj. Jediný co uměj anglicky je How are you? A Where are you from? A to eště nerozuměj vodpovědi. Ten úpadek mužské rasy mě děsí. Žijou z nějakýho dávno vybudovanýho postavení. Prostě usnuli na vavřinech a ženský už je dávno přerostly. Řek bych, že to nebude moc dlouho trvat a dojde tady k ňáký společenský revoluci.

Po chvilce bloumání usedáme před mešitu a klábosíme. Asi lehce po čtvrý hodině se k nám přitočej dvě slečny v čádoru – jak jinak – a ukazujou svojí parádní angličtinu. Sme prej první cizinci, s kterejma se baví. Řek bych, že to může být docela zpestření po tom životě v jednom městě. Šly na hodinu angličtiny a prej nepřišla kantorka, tak nemaj co dělat. My taky ne a tak rádi přijímáme dvě průvodkyně po Kermánu.

Nejdřív mešita, potom museum, který je bohužel zavřený a pak do čajky na bazaru. Uměj moc pěkně anglicky a navíc sou parádně ukecaný, takže se vážně nenudíme. Docela mě dostává, že je tu třeba zakázanej satelit a tak když ho maj doma, tak to musej maskovat mezi stromama a kytkama. Vůbec je docela zajímavý se bavit s někym kdo tu fakt žije. Nejdřív moc nevěřej, že na nás každej pokřikuje, ale při desátym “Hello mister! How are you!” Už se taky smějou. Asi v sedum se loučíme. I tak asi budou mít doma problem, páč hodina měla bejt do šesti a takhle přijdou dýl. Berem si telefon, že se vozvem až pojedem zpátky a že nám ukážou okolí Kermánu. Jo eště k tej čajce. Těšili sme se na ňákej super čajík, ale že prej nám doporučujou /Kermám falude/, že je to delicious desert. Brrrrrrrrrrrrr. Vypadá to podivně. Rosolovitá bílo-průhledná hmota ve studený vodě a ostrá chuť máty. První lžička ujde, ale dojíst to je utrpení. Nikdo nemáme moc daleko ke zvracení. Příště vážně radši čaj.

Za pár peněz dorážíme na busák, kde sme si nechali bágly a za chvíli už sedíme v buse. Má super měkoučký sedačky, řek bych, že z nich parádně bude bolet prdel. Další noc v buse. Nic zajímavýho.

Nahoru

Úterý 22. 7. 2003 – Pákistán

Ráno sme se v Zahedánu vysypali z busu a trochu rozespale vejráme kolem sebe. Samozřejmě se nás hned ujalo tisíce taxikářů, který chtěli za cestu na hranice (90 km) stejně jako z Kermánu sem (asi 600 km). Nakonec se ukázalo, že taj v jedný budce spí pár Čechů. Super. Tři kluci a holka, povětšinou medicína. Že prej se tu včera hádali asi 3 hodiny s ředitelem a že jim na prosbu taxikářů zatajuje autobus. Fakt drsný. Tak si prostě sedáme, uvaříme čaj a kecáme. Nakonec se k nám přitočí chlapík a že nás každýho veme za 10 000 Riás. To zní líp. Cestovat 100 kiláků na korbičce hustě naloženýho pick-upa v 7 lidech je opravdu nevšední zážitek. Já sem naprosto nadšenej. Neni tu hic, člověk vidí na všechny strany – pokud teda votočí přes ten vítr hlavu. Prostě dokonalý svezení. Mám fakt radost, že se kolem vobčas vobjeví i ňákej velbloud, to je teprv ta správná atmostféra.

Konečně sme na hranicích. Íránskej celník je naprosto v pohodě. Sice to chvilku trvá, ale pohodka, na to už sme zvyklí. Velice nám pro aspoň drobné plánování prospělo dělat nepatrný přepočet 1 hod tady = 1,5 hod u nás, někdy i víc. Řeknou vám – když sedáte do autobusu, že tam budete v jedenáct a ste tam v pět – však se nic neděje. Docela mě šokovalo, když sem přes nevýdanej vostnáč vstoupil jako první do Pákoše a tady se ke mě rozvážně natočil jeden fousáč v pyžamu a povídá: „Passport please. I´m a Pakistán.“ Super přivítání. Chvilku sme počkali a přitom potkali ňákýho Novozélanďana a dva Japonce, co jeli vopačným směrem. Řekli nám kurs a my jim Íránskej, dali sme si pár rad a pohoda. Dokonce se k nám přidal jeden Rumun, co jel do Indie, tak už je nás vosum. Usedáme do minibusu a čekáme až se zaplní. Nás je vosum. Pakistánců taky vosum, takže paráda. Čeká nás 606 km pouští do Quetty. Nejdřív to vypadá dobře, ale brzo se začínáme dost smažit a nudit. Nemáme žádný jejich prachy, páč kurz je 60 Rps = 1$ a na hranicích nám nabízeli 50 (asi věděj proč, sou jediná směnárna v okruhu 600 km), dolary sou nám na občasných zastávkách naprd. Ale je to tu nádhera. Poušť místama taková klasická s dunama a někdy je pískem drsně zavátá cesta. Vesničky sou hliněný boudičky kolem studny. Sou překrásný. Rumun se v autě snaží rozespívat Pakistánce a u jednoho má docela úspěch, ten už pak nezavře hubu, kdokoliv vydá zvuk a von to jak papoušek zvopakuje 3x tak nahlas.

Rumun vypadá joko fakt sympaťák, ale nakonec se vybarvuje, když povídá, že Hitler byl super, holocaust taky. Kdyby se prej v Rumunsku vybily Cikáni a Židí, tak tam nikdo nekrade a je tam nádherně a podobý kecy. Ňák už nemám náladu se s nim bavit. Na jedný zastávce kupujeme za dolar troje sušenky. Sou skvělý, už sem fakt měl hlad.

Na jedný zastávce, když už sme skoro mrtvý nás zvou na jídlo. Takovou baštu už sem hóódně dlouho nedlabal. Rejže v ňáký rajčatový vomáčce s kouskama masa, trochu pálivý. K tomu chleba a cibule. Úplná slast.

Koněčně Quetta – zatim asi nejdrsnější cestování. Z těch lidiček sem úplně nadšenej. Sou strašně moc hodný. Nejvíc mě štve, že nevim jak jim to voplatit. Dováděj nás do ňákýho hotelu. Sou 3 hodiny ráno – cena 1$ za osobu – paráda to je jak na koleji. Kecáme asi do pěti. Všichni nás ujišťujou, že vlak do Lahore jede v 17:00.

Nahoru

Středa 23. 7. 2003

Ráno sem ňák nemoh dospat, tak sem vyrazil do města. Zjistil sem v bance kurz a mazal vyměnit do směnárny. 1$ = 57,9 Rps. Oficiální kurz je 56,95 Rps. Pohodička. Dycky se ke mě přitočil ňákej klučina a jestli mi může pomoct. Ty lidi tady sou zlatý. Docela maso je, že je tady na každý křížovatce kulometný hnízdo s pár vojáčkama, který se tvářej, že je to tak normální, jako že na křižovatce vede silnice. Koupil sem vosum eště teplejch chlebíků k snídani. Sem zvědavej jestli už vstali.

No pár už jich je vzhůru. Balíme a vyrážíme pro pohledy. Po pár těžkostech zjišťujem, že se pohledy prodávaj na poště. Tedy tam dorážíme a voni: “néééééé pohledy maj v book shopu.“ Tak najdem bookshop a nic – další a zas nic až najednou pár pohledů. Sou fakt hnusný. Jeden typ s mašinkou je docela pěknej a těch už maj jenom pět. Vyjdem ven a hned se nás chopí klučina a co potřebujem. Pohledy – „no problem, poďte se mnou“. Je to afghánec a má takovej sympatickej malej krámeček se vším možným. Vyberem si pár pohledů a nakonec kupujem i Guide to Pakistan – Tracking Guide – je z roku 1993 a vypadá lovely. Na poště je konečně posíláme, snad dojdou. Člověk by neřek, že sehnat pohledy, vypsat je a poslat bude práce na půl dne (asi 6 h). Frčíme rikšou na vlakáč a tady k našemu bezmeznému úleku zjišťujeme, že vlak sice v 17:00 jede, ale jenom v úterý a v pátek – fakt maso. Dokonce nám ňákej ráno ujel, sme lameři nepoučitelný. Všichni pořád povídali vo mašince až do Zahedánu, ta sice fakt existuje, ale jezdí 1 za čtrnáct dní. 1. a 15. – asi to stačí. Potkáváme taky zbytek výpravy a asi vypadaj, že počkaj do zejtra v hotelu. Já už bych radši vypad. Tak měníme plán na Chitral a Kalaš valley a frčíme na busák. Hihi. Busy taky jenom dopoledne. Sedáme na vlakáč a svačíme meloun a různý jiný mňamky. Nakonec se rozhodujem pro ňákej parádní motoráček do Rohri. Tam ráno něco pojede z Karáčí do Lahore, nebo tak ňák. Tak v 19:40 usedáme na dřevěné pryčny za dieselovou mašinu, která kouří jak parní. Prostě idylka. Seznamuje se s náma ňákej letec vod AIR FORCE PAKISTAN. A hned se nás ujímá a kecáme a kecáme. Povídal, že jak tu byla nedávno ta krize, tak že nad pákoš prolítly 2 indický migy, že byl zrovna ve vzduchu, dostal rozkaz je zaměřit. Měl je zaměřený a prst na spoušti, ale nedostal onen rozkaz. Stačilo, aby se třeba lek, zavadil vo spoušť a je tady nukleární válka. Tomu říkám zodpovědnost. Už sme ňák vykecaný, začíná se to zelenat rejží a palmama, už se blížíme k indu. Neskutečná podívaná na ty vesničky. Fotíme z vlaku jak zběsilý, tak doufám, že z toho něco bude. Všude se ve vodě válej buvoli. Velbloudi zas na chvíli zmizeli. Škoda.

Nahoru

Čtvrtek 24. 7. 2003

Spal sem v noci na vokně s hlavou venku, ale asi to nebyl zas tak dobrej nápad, páč sem úplně totálně černej vod nafty, co se sypala v hustejch chuchvalcích z komína. Kluci se mi tlemí, že vypadám jak čert, eště že tu není zrcadlo. Projíždíme Sukurem a hurá do Rohri. Mezi nima je parádní most přes Indus. Moooc povedená stavba. V Rohri zjišťujem, jak je to se studentskou slevou, má bejt 50%. Jó pohoda, ale musíme zpátky doprostřed Sukuru do ňákýho ofisu. Kouzelný kanceláře přesně jak to tu před 50 lety nechali britové, tak je používaj. Všude koloniální nápisy. Nábytek jak z divokýho západu, kolem zdí police z archivem – něco jako hromady plesnivejch pergamenů – a všechno hlavně v klídku. Žádný nervy. Nakonec slevu máme. Na vlakáči ochutnáváme konečně ty jejich vomáčky, který tu všude nabízej v takovejch vobrovskejch hrncích. Je to slast. Pálí to jako čert, chutná to skvěle. Přesně něco pro nás. Začínám milovat Pakistánskou kuchyni. Za chvíli už sme zas ve vlaku a frčíme dál. Vlak už si sebou táhne jeden vagón na kterejm je napsáno POWER VAN a je v něm malá elektrárna, takže už skoro nekouří. Docela už mě ta nafta všude po těle štve. Už sme to trochu vokoukli, takže nás to až tak venku nebralo. Chvíli kecáme a přifařil se k nám ňákej student, co povídal móóóc pěkně anglicky a tak s ním klábosíme vo úplně všem možným. Pak ho a eště jednoho klučinu učíme prší, ale studentík je na to fakt šílený dřevo, vůbec to nechápe. Deme spát. Vláček je skoro prázdnej, takže máme každej svojí pryčnu a spaní – až na to, že je to jak v pískovišti – je úplně luxusní. Suprový pospinkání, sice chvilinka, ale vydatná.

Nahoru

Pátek 25. 7. 2003 – Lahore

Vysypali sme se z vlaku veprostřed noci. V centru – jak se později ukázalo – nejzadělanějšího města. Zjistili sme, že D. S. Office, kde dostaneme slevu na mašinku do Rawalpindi votvírá v 9:00 takže máme mraky času. Sedáme tedy do rohu čekárny a píšem deníky a pospáváme. Při jedné obchůzce pro nádraží – mimochodem ta nádražní hala je překrásná, z venku vypadá jako obrovská pevnost, nádhera – mě zaráží, jak tu lidi spěj. Dete po obrovský hale a najednou veprostřed leží jen tak chlapík a chrní, vo pár metrů dál další. Já bych si teda leh radši někam do kouta. Za chvíli mi to po jednom zakopnutí dochází. Koukám totiž nahoru a nad každým takovým spáčem se točí jedna parádní vrtule. Je fakt, že když na vás fouká, tak je ta teplota tisíckrát snesitelnější.

Líbí se mi jak tady to nádraží lidičky vopravdu používaj na čekání a je to úplně normální. Už vidim u nás jak tohle de, brzo by člověka vypakovali. Tady třeba de policajt na vobchůzce, ňák ho to přestane bavit, koukne na hodinky, něco si zabručí do kníru, lehne pod vrtuli a zem a za chvíli chrní jak mimino.

Máme celej den času na Lahore, páč Íránská ambasáda v pátek nedělá – pátek je v íránu holiday – tak budem radši tady, kde snad bude i něco k vidění.

Svítá, tak deme směrem k D. S. Office, teda apoň myslíme. Vlak má frčet ve 20:15 to je úplně super – 6 – 7 hodin jízda a sme tam akorát ráno. Dycky dem ňákou ulicí, terou nás někdo pošle a za chvíli se zeptáme a tam nás zase pošlou jinam a tak to de pěknu chvilku. Začíná bejt horko, sme spocený jak myši a už nás to moc nebere, páč sebou rveme i batohy. Na nádraží – a to je velký jako kráva – nebyl nikdo ochotnej nám je tam na chvíli nechat. Nechápu v čem je problém.

Nakonec trošku „nakvašení“ a hodně vaření usedáme do stínu D. S. Office. Úřadům se vstávat moc nechce, tak máme eště 2 hodiny času. Nakupujem ňáký jejich vomáčky do ešusu, chleba a dlabem. Sidičky sou fakt úplně super. Třeba příde chlapík, pozdraví a ukazuje, že tady sedět nemáme, skoro se naštvaně zvedáme, ale chtěl nám jenom poradit, abychom si sedli pod vrtuli, že to bude lepší. Super.

To sedíme prostě na krásně vymetený verandě před zřejmě váženou kanceláří. Začínám milovat Pakistán, nejen kvůli tomu, že je tam nádherně, ale ty lidi sou úplně zlatý. Ja sem dycky věděl, že po celým světě sou hodný lidičky, ale asi sem malej optimista, páč se myslel, že to má ňákou hranici. Voni by se fakt ale rozdali a úplně nezištně. Prostě jim to příde samozřejmý. Nabídnout jim za to peníze, tak se urazej a navíc jich stejně moc nemáme. Aspoň teda rozdáváme pohledy ze Šumavy a je vidět, že většina z něj má nádhernou radost a sou na ně moc pyšný.

No zpátky do Lahore. Nakonec sme se dočkali a já začal vyplňovat formuláře. Chvíli to trvalo, páč pan úřeník dost měnil názory na to, co si vlastně přeje, ale povedlo se. Pak se asi dvě hodiny čekalo, než bude mít čas vrchní oficír, aby nám to potvrdil podpisem. Docela surprise, když klučík – tak 25 – co se mnou vyplňoval povídá, že má vystudovanou vejšku – computer design, software and hardware – a pomáhá tady ve sto let – minimálně – starý kanceláři u dráhy třídit papíry, protože prostě jiný místo nesehnal.

Zbalíme, koupíme mango, krásně se vod něj ulepíme a deme do Railways Headquarters koupit lístky. Je to tu krásně klimatizovaný a tak okamžitě usínám. Zbytek výpravy dost dlouho něco domlouvá, když přídou tak povídej akorát: “no konečně.“ Nakonec zjistí, že jim bába dala lístky na 16:30. Hihi, takže v hlavním městě budem trapně vo půlnoci a budem hledat nocleh.

Tim pádem už ani neni tak moc času, tak rázujem do Lahorský pevnosti na kterou sem fakt zvědavej. Chci jít pěšky, za což mě klucí brzo proklínaj. Protože je to aspoň 3 kiláky na pořádný polední výhni a eště po fakt rušný smradlavý silnici. Absolutně nechápu jednu věc. Tady když je krám, tak je kolem aspoň 10 stejnejch. Prostě dete a je deset gumáren, pak 10 lékáren, pak 12 potravin. Krámy stejnýho druhu sou pohromadě v jedný části. Sice mi to příde dost nepraktický, ale budiž. Už taky chápu, proč ty pákistánský města tak smrděj močí. Tam prostě zastaví chlapík u kraje silnice sedne na bobek a vykoná potřebu. Pak nasedne a jede pohoda dál.

Obzvlášť tady v Lahoru je fakt svinec neskutečnej, silnice má sice dva pruhý, ale jeden je naprosto plnej nadpozemsky smradlavýho bordelu neskutečnýho složení, včetně všelijakejch mršin a podobně. Další věc, která mi fakt udivuje je, že chlapi tady choděj i na malou na bobek, to mi příde fakt dost nepraktický - nechám to koňovi, ten má větší hlavu.

Pevnost vypadá parádně je celá z červenejch cihel a řádně veliká, hned vedle je úžasná mešita a vedle minare-pakistan, kterej mě dost zklamal – čekal sem starobylej minaret a zatim je to vobyčejná betonová rozhledna skoro fungl nová.

Vstup do pevnosti stojí 4 rupký (2 Kč), fakt drsný – takhle asi prachy na vopravu jen tak nevydělaj. Eště než tam vlezem, potkáme ňákýho mamlasa, kterej se holedbá, že umí český, pač tu ňáký Čechy potkal. Par slov i fakt umí. Třeba jako „jak se máš?“, „co děláš?“, „hezký prsa“, ... samý lepší. Svěřuje se nám, že miluje český ženský, pač už dvě potkal a vobě mu dali pusu. No jo u nás jsou hold ženský nejlepší.

Vnitřek pevnosti je dost vyrabovanej. Než tady ty lidi pochopí, za čim sem jezdí většina turistů, tak to všechno popadá a nebude tu nic. Aspoň, že tam točej super zmrzlinu. Trochu si zamlsáme a dem do mešity. Maj tady nádherný obrovský knížky, psaný tim jejich písmem, eště tak nádherně malovaným, to by eště nebylo tak nic divnýho, ale vono jich je fakt docela dost a hlavně ty písmena sou vyšívaný. Mešita je mi sympatická, mnohem sympatičtější než kostely u nás. Jak tam neni žádnej oltář, tak to vypadá tak spontánějc. Žádný lavice, sedíš ležíš, kde chceš. Paráda chládek.

Frčíme rikšou na vlakáč, usedáme do dost nepohodlnýho vláčku s lavicema jak v buse a frčíme na capital city. Dokud je světlo, je to kolem fakt nádherný. Dokonce i fleky s travičkou, vobčas i volně rostlej lesík – paráda. Docela často někdo kolem trati hraje kriket. Pravidla moc nechápu, ale vobčas pálej pěkně. Pak se setmí a my zkoušíme trochu spát. Moc to sice nejde, ale co člověk nadělá.

V Rawalpindi sme s v 11:00. Fakt super. Chvíli se dohadujem a pak sedáme k jednomu rozumně anglicky mluvícímu taxikářovi a že prej nás hodí do kempu v Islamabádu. Párkrát se ptáme na cestu, ale najdem ho. Problém je, že je akorát pro sportovce, že přej je ale eště jeden vedle. Vypadá dost mrtvě, ale je tam cedule, že je to pro cizí studenty, tak nám srdíčka plesají. Dlouho nic a nakonec chlapík vyleze. Kemp je zavřenej kvůli moskytům. Prostě smůla. Chci spát někde vedle v křoví, ale taxikářovi se to nelíbí, že pudem bručet a podobně. Trvám na svým. Nabízí nám skoro za směšný sumy, že nás vodveze někam do hotelu a podobně. Je zlatej, má vo nás fakt strach zdá se. Fík měkne a nechce spát venku. Máme problém

Nakonec vylejzá z kempu chlapík a že tam teda jednu noc bejt můžem, ale ráno brzo musíme vypadnout. Zaplatíme každej 50 rupek a sme šťatný jak blechy. Zavede nás do skoro kruhový, zatuchlý, totálně vyrabovaný betonový místnůstky, kde leží na zemi pár kartónů a na stropě se kroutí nezbytná vrtule.

Uléháme cobydup a za chvíli se odebíráme do říše morfeovy.

Nahoru

Sobota 26. 7. 2003

V noci sem dostal horečku a tak mi byla dost zima a navíc sem ráno málem nestih vyběhnout za boudu páč začal průjem. No říkal sem si, že to někdy musí přijít, ale zrovna teď, když musíme běhat po ambasádách. Je mi docela nanic. Radši bych ležel. Ťapem pěšky na hranici diplomatický zóny, kde si u čertů musíme nechat baťohy. Zabavili mi mýho blackbladea – nůž - a tvářej se, že to bude problém. Už je mi docela lepšejc, tak si výskám. Na Íránský ambasádě se dozvídáme, že potřebujem dopis – ňákej – vod naší ambasády. Vztekáme se, páč ta bude určitě zavřená a navíc žádosti vo víza berou jenom do 12:00, takže to asi dneska nestihnem. Rychle vyjdem ven z hlídaný zóny a sedáme do tága. Vyklopí nás u baráku 47 v ulici 27 zóná F-6/2, kde to má podle netu a všech jinejch zpráv bejt, ale není. Vyleze ňákej děda a nic nechápe. Až když mu ukazujem passporty se znakem, tak ukazuje asi vo dva baráky vedle. Zvoníme a vyleze vojáček, kterej umí anglicky jenom pár slovíček. Fík pěkně zuří. Chlapík furt jenom mele closed. Snažíme se mu teda vysvětlit – docela už dost zvýšeným hlasem – že bysme rádi mluvili s jeho šéfem. Pořád tvrdí, že je tu sám. Pak řekne moment a vleze dovnitř. Když vyjde, tvrdí znova že je zavřeno a že tam fakt nikdo neni. Teď se na něj už fakt sesypem, tak zase vleze dovnitř a když vyleze, má adresu, kde prej bydlí konzul. Vypadá, že nám fakt chce pomoct. Sedáme do tága a jedem. Taxikář je ale šílená lama a nemůže to najít. Po neskutečný době ježdění a hovoření se všema možnejma lidičkama prostě zastaví a snaží se nám tvrdit, že taková ulice neexistuje. Přesvědčujem ho, ale asi tomu moc chce věřit. Tak zpátky na ambasádu. Vojáček nám dává vodu. Je šilenej hic – a lámavě vysvětluje cestu. Sme tam cobydup. Nakonec si i pohovoříme s panem konzulem, kterej nám vyloženě vyjde vstříc a že máme bejt v jednu před ambasádou, že tam dorazí a napíše nám to. Super, paráda. To sme ani náhodou nečekali.

Začíná mi bejt zas dost blbě, špatně se mi stojí i sedí, nejradši bych jenom někde ležel. Navíc sme eště nic nejedli – nemáme baťohy. Jedem před ambasádu, že tam hodinku počkáme. Hlídač nás pustí dovnitř do svý boudičky – do stínu - kde je místo tak akorát na 3 židle a malej stoleček s větrákem. Von chudák musí bejt na sluníčku a eště stát. Je zlatej.

Hodina sezení je pro mě maso, bolí mě celý tělo a nemám absolutně žádnou sílu. Nakonec se dočkám. Dokonce nás, i když vypadáme vo dost hůř než prasata, pozve dovnitř, kde nás usadí do klimatizovaný místnosti s parádním gaučem. Usínám – spíš upadám do mdlob. Dostáváme dopis a spoustu super dalších informací, je to paráda. Rychle k Íráncům. Taxikář nás chtěl nechat šlapat pěknej kus, že prej blíž to nejde, tak ho tam Fík zavede. Sem dost mimo. I Bambus začíná vypadat dost špatně. Íránci nás samozřejmě posílaj do háje, že dem pozdě.

Musíme do hotelu, snad se ňák vzpamatujem. Dokonce sme našli jeden ne moc daleko za 400 Rps pro všechny, na Islamabád pohoda.

Je to fakt dost nepakistánský město, velký magistrály se spoustou stromů, mraky pěkný travičky a hlavně docela čisto – akorát člověk nesmí zabloudit do ňáký boční uličky, ty sou ryze pakistánský, se vším všudy.

Nicméně my uleháme v hotelu do manželské postele a moc nemáme náladu na krásy Islamabádu. Fík přinese housky, česnek a rajčata. Zbouchám to, ale moc dobrej nápad to nebyl. Celou noc sme proběhali na záchod. Každejch deset minut a pořád jenom voda. Dal sem si česnek a endiaron a snad to pude.

Nahoru

Neděle 27. 7. 2003 – Islamabád

Ráno je mi trochu líp, ale sem šíleně slabej, každý zvednutí znamená obrovskou námahu a bolest v hlavě, že by se rozskočila. Kluci na tom nejsou vo moc líp. Dlouhá noc.

S Fíkem letíme na ambasádu, Bambus na to moc nevypadá. Teď už to proběhne bez komplikací a hurá zpátky. Bambus je jak tělo bez duše – vykulený voči s nepřítomným pohledem a sotva se plouží. Deme s F. Eště na net, než si lamer zabalí fidlátka.

Chci jet do Gilgitu, že tam bude lepší vzduch, že nám to pomůže, ale lamy chtěj do nemocnice, tak tam frčíme. Poradil nám jí konzul a je sice parádní, ale pořádně drahá, ani náhodou to nemůžem zaplatit teď a pak vyžadovat vod pojišťovny. Už jenom hovory s paní na pojišťovně, která je dokonalá kráva nás stojí majland a eště sou k ničemu. Budem za ní v Praze muset zajít...

Nakonec Bambusa, kterej už skoro ani nechodí prohlídne doktor zadarmo. Že prej je to dar vod pakistánskýho lidu. Prášky zase stojí hromadu peněz, takže sme skoro bez nich, a navíc je neděle večer, sem docela zvědavej, kde je vyměníme. Sedáme nepoučitelně k jednomu gumovatýmu taxikářovi, co říká akorát No Problem. Tušim, že za chvíli ňákej problem bude. Najdem i směnárnu a pak nás dokonce vyhodí v Rawalpindy ve čtvrti, kde by pro nás moh i bejt hotel. Ale chce nehoráznou sumu, nejsme ochotný dát víc jak půlku, páč i to je dost. Na variantu vem si tohle nebo nic už zabere. Eště trochu pošťouch děda, kterýmu sme vysvětlili naší situaci. Dokonce s námi pak voběh hotel a vybral jeden fajnej za 300 Rs se 3 postelema, mísou a sprchou. Nádhera. U čaje se dovídáme, že je z Gilgitu a že tam má hotel NORTH-INN. Aspoň už víme, kde tam budem bydlet. Vypadá moc sympaticky.

Deme s Fíkem Nakupovat, Bambus je naprosto mimo. Tělo bez duše. Hned nás čapne ňákej chlapík, co má klub – takovej výklenek do baráku - ve kterým je jenom kulábr a akorát tak místo na hraní kolem. Popíjíme čaj. Je tu jeho kámoš, kterej se měje eště úchylnějc než já – jak hodnotí Fík. Nakonec nás zavedou do krámu, kde pro Bambuse koupíme ňáký džusy a frčíme na hotel. Už je docela pozdě, tak si dáme sprchu, která je jak neuvěřitelnej balzám – v tom hicu – akorát člověk eště ani neuschne a už je mu zase horko. Docela bych pod ní spal. To bych se možná konečně vyspal.

Nahoru

Pondělí 28. 7. 2003 – Cesta z města

Ráno se s Fíkem, až na neskutečnou slabost cejtíme v podstatě dobře. Však už bylo načase. Bambus furt dokola povídá, že se na cestu necejtí, ale vypadá už, že bude žít. Dokonce už s náma i komunikuje. Deme pro ňáký sušenky. Bambus leží. S chlapíkem z klubu si dáme kuláč. Je fakt problém, že maj bílou kouli stejně velkou – spíš malou jako vostatní koule. Je to úplně jiná hra, skoro jako by člověk hrál poprvý. Tady maj zajímavý pravidla u černý. Když hraješ na černou, můžeš si vybrat kam ji dáš. Pak si vybíraj voni a když na tebe příde řada, tak si zase vybíráš. Prostě před každým šťouchem. Značně to urychluje ten konec, ale má to něco do sebe, páč vodpadá to půl hodinový přetahování vo černou. První hru vyhráli, ale pak sme na to ňák krapet přišli, takže sme ČR vostudu neudělali 1:1. Chcem jít juknout na bazar, ale když sme fotili, tak nám došel film, tak dem na pokoj pro novej.

Dochází k takový skoro hádce a výsledek je, že jedem do Gilgitu. Ňák sme Bambuse ukecali. Jenom doufám, že tu cestu přežije. Sem šťastnej - že bych ho nejradši políbil, tuším ale, že by ho to moc nepotěšilo. Konečně do hor. Tady toho městskýho vzduchu a rachotu už mám dost. Je to sice taky krásný, ale na ty hory sem zvědavej. Musej bejt naprosto překrásný. Ňák mi zatim ani moc nedošlo, že za chvíli budem v Himalájích a uvidíme osmitisícovej kopeček. Už aby to bylo. Rychle balíme a frčíme na busák. Žádnej taxikář tam nechce jet, nechápu. Nakonec se nám jeden chlapík jal pomáhat. Nejdřív taky nemá úspěch, ale pak konečně jeden správně zamračenej dědouš za 50 Rs nás nabírá.

Za chvíli chápu, proč sem nikdo nechtěl. Cesta je tu jak pro jeep. Co chvíli někde chytnem spodkem vo šutr. Kolem cesty sou natěsnaný malý baráčky. Vypadá to roztomile. Nakonec sme bez problému dojeli a hned za 10 minut je tu A/C bus. Trochu se sice rozšoupnem (565 Rs), ale Bambusovi to snad prospěje. Eště kupujem vodu a domlouváme, že je Bambusovi blbě, jestli nevadí, že budem asi vobčas stavět. Prej no problem.

Odjezd. Nejdřív Bambus sedí a asi umře. Pak si de úplně dozadu lehnout na postýlku a vypadá líp než my dva dohromady. Mám radost. Druhej řidič mu dokonce nabídne peřinu. Družně s Fíkem hovoříme a kocháme se krajinou, která se začíná vlnit. Už jedem asi 4 hodiny jenom do kopce a nic nenasvědčuje tomu, že by se něco mělo měnit.

Malá cedulička a sme na karakoram highway. Už chápu, proč ty autobusy vypadaj jak offroady. Jedna řádná zatáčka za druhou a povrch, jak když se jede po poli. Spát se nedá. Člověk lítá po sedačce sem a tam a je rád že sedí. Berem antimalarika. Bambus vypadá za chvíli zase na umření. Pak se jenom posadí a zařve: „Ajsíííííííí. Mě se chce na záchod!!!“ jako správný mimino. Řidič říká za dvě, tři minuty. Bambus sedí, koulí vočima a vypadá, že je to moc dlouho. Nakonec se dočká, dopotácí se dopředu a málem spadne ze srázu, kterej začíná asi metr vod autobusu a propadá se do nedohledna. Prej ho neviděl. Eště, že ho řidič držel za ruku. Usedá na bobek a celej autobus se rázem nahrne na jednu stranu a sleduje, jak bílej sáhib sedí na záchodě. Bambus se usazuje úplně dopředu a jedem dál.

Kolem silnice rostou neskutečný houští, místma i dvoumetrový, svatý byliny, který u nás lidičky pěstujou po pár rostlinkách někde na balkóně. Bambus je skvělej tragéd. Vypadá jak dokonalá člověčí troska. Fík to dobře vystih, když povídá, že Bambus vypadá jak trosečník z pustýho ostrova. Zarostlej, špinavej, hadry na něm visej, má naprosto nepřítomnej pohled se šíleně vykulenejma vočima, když se ho člověk na něco zeptá, tak jenom kroutí hlavou. Mluvit už totiž zapomněl. Na jedné zastávce nám vysvětluje pocity. Říkám mu, ze se tomu moc poddává a vůbec s tim nebojuje a von na to: „To bych Tě chtěl vidět, kdyby se Ti chtělo srát, chcát, blejt, šíleně by Tě bolela hlava a za krkem, musel bys čuchat ňákej puch jak z mrtvol a navíc by Tě začali strašně brnět vobě ruce a nohy, jak by ses tomu nepoddával!“. Brečíme smíchy, i Bambus se trochu uculuje, protože na to už se nic jinýho říct nedá. Fakt dobrý zážitky.

Nahoru

Úterý 29. 7. 2003 – Gilgit

Snad první čas, kterej se jim poved. Po 16 hodinách vysedáme asi ve vosum ráno v Gilgitu. Na poslední zastávce byla dokonce vidět Manga Parbat (8 126 m.) a pohled to byl úchvatnej. Přece jenom naše první osmitisicovka.

V Gilgitu se nás hned chopí jeden sympatickej chlápek (kupodivu se ukáže, že je to guide) a že má cestu kolem, tak nás hodí do North-Innu.

Nádhernej pokojík za 300 Rs i hotýlek vypadá, jako taková horská chata u nás v Krkonoších. Guide si s náma dá čaj, my uložíme Bambuse a dem s ním vokouknou bazar. Vypadá to, že chlapík je reklama na Nangu. Furt slevuje za guidování, ale pláče na špatným hrobě, protože mi prachy fakt nemáme. Povídá, že někde nad městem je ňákej parádní Buddha vytesanej ve skále a u něj snad aj jezírko na koupání. Po vyřknuté ceně 600 jenom za dopravu ztrácíme zájem. Městečko je to nádherný. Taková sympatická velikost, nic jako u nás, takže pohoda, na všechny strany vidět parádní hory. Prostě takové idylické horské maloměstečko. Ukazuje nám hotel Madina, kde zřejmě bydlej skoro všichni turisti, co sem přijdou. Maj tu překrásně vobnošenej baťůžek. Je dokonalej. Cena 600 Kč, bejt to u nás tak ho koupim hned, ale teď se fakt bojim, že se něco stane a dojdou nám prachy.

S rejží, cibulí, česnekem a tuňákem frčíme do hotelu. Bude voběd. Chlapík nás na tu Nangu fakt navnadil. Máme trochu dilema. Buď Rusch Peak, kde sou snad nejnádhernější výhledy na světě a i bychom vylezli na ňákej kopec, ale je tam sucho, kamení a prostě hromada věcí, na který vejráme celou cestu. Nebo obejít kus Nangy Porbat, vypadá to na parádní zelenou procházku kolem horských potůčků pod devátou největší horou světa. Akorát je tam ňáký problémový sedlo, kde sou třeba cepíny a lano, takže bychom museli jít pravděpodobně tam a pak zase to samý nazpátek.

Nakonec vyhrává zeleň, už se docela těším, že se snad aj vykoupem, posedíme u vohně, prostě zatrampíme. Přijel Juma (ten guide), jestli nejedem na toho Buddhu. My že né, ale že dem na bazar nakoupit jídlo na trek. Furt čeká, že z nás něco kápne – prostě nepochopil, že fakt prachy nemáme – tak jede s náma a bere nás k jednomu holanďanovi, že prej chce taky kolem Nangy, ale nechce jít sám. Nakonec se ukáže, že je to eště mnohem větší lama než my a že jede s ňákým jiným guidem pod K2.

Nakupujem těstoviny, vločky, rejži, datle, cibuli, česnek. Prostě jídlo snad na 10 dní. Baťohy asi krapet ztěžknou. Nakonec se ukáže, že je to tak akorát. Když to dám do baťůžku i s botama, tak je krásně plnej. Velikost baťohů sme zvolili fakt dobře.

Spí se docela parádně, ten hotýlek je sympatickej a navíc ani neni tak strašný vedro. Ráno hurá do Astoru a snad i dál.

Nahoru

Středa 30. 7. 2003 – Konečně kopečky

Ráno po drobnejch komplikacích hážem bágly na střechu žlutýho Jeepu, kterej vypadá, jako kdyby právě přijel ze Safari. Sem zvědavej na tu cestu. Cena 110 Rs pro jednoho. Má to bejt na tři hodinky, takže počítám tak pět možná šest. Nejdřív se frčí po Karakoram highway, takže to i vodsejpá.

Pak ale přejíždíme do nádhernýho údolí. Dvě stěny sou nahoru skoro kolmý a na dně místo akorát tak pro jednu řeku – Astor river. Už chápu, čemu dycky v kovbojkách říkaj, že se někam žene zpěněnej proud. Je neskutečně divoká a eště neskutečnějš nádherná. Naše cestička se vine asi tak v polovině jedný stěny a když se vyhybáme s protijedoucím autem je kolo asi tak 10 cm vod nekonečného pádu. Už chápu, proč sem nejezděj busy. Cesta je fakt tak akorát pro vosly. Škoda, že sem vevnitř napranej jak sardinka – ostatně jako ve všech zdejších autech. Pakistánci maj zajímevej dar udělat z jakýhokoliv auta naprosto nepohodlnou konzervu plnou sardinek. Řeším to na příští zastávce. Lezu na střechu. Je tu eště jeden chlapík a když vidí, jak si sedám na stranu, kde je sráz, divoce se rozhovoří a ukazuje na tu stranu u skály. Je hodnej, ale já chci něco vidět. Když vyjedem, je to nádhera – neni hic a eště má člověk mraky místa a navíc vidí všude. Za chvíli vjede auto jedním kolem na kámen a já najednou visim nohama nad propastí a držim se jenom za ztrouchnivělé prádelní šňůry, kterou sou přivázaný baťohy. Rychle chápu co povídal a poněkud se přesouvám blíže ke druhé straně. Chlapík se jenom culí. Cesta je to vážně nádherná, údolíčko se trochu rozevírá a skála, ve který jedem trochu měkne, takže kolem cesty je mraky chlapíků s lopatama, co uklízej, co na cestu napadalo, sem tam je vidět na silnici i větší kámen - navrtanej a z něj pár drátů. Když projedem, tak se kousek za náma vozve rána a kámen je fuč.

Po výstupu, kde si Jeep fakt mákne, sme v Astoru. Cesta dál by měla trvat hodinu, ale povídaj, že se asi nedaj dohromady lidi na cestu do Tarashingu. Pořád nám za 600 Rs nabízej svýho Jeepa, abychom to měli prej comfortable. Nakonec seženem Cargo Jeepa do vesničky asi 6 km pod Tarashingem za 60 Rs na osobu. Údolí už je docela rozevřený a vobjevuje se i dost zeleně. Ve vesničce se s řidičem domlouváme a že prej za 100 Rs dojede až do Tarashingu. Super. Auto jede stejně napraný – hold sme zaplatili vejlet pár místním.

Tarashing vypadá naprosto okouzlujícně. Všude potůčky, zelená travička, zídky z kamenů a mezitím rozesetý malinkatý kamenný domečky. Nad tím vším se rozprostírá přes půl vobzoru „Nahá hora“ s čumákem zabořenym v mracích. Vejškovej rozdíl mezi náma a vrcholem je neuvěřitelných 5000 m. Jak už víme taj v Tarashingu sou 2 hotely – Nanga Parbat a Rupal. Jeep nás vyhazuje na dvoře hotelu Rupal. Je 17:00. Cesta na 4,5 hdiny se ňák protáhla na celej den. Podle našeho knižního guida je to do další stanice – Polish base camp – asi 4 hodiny chůze. Vybalujem boty. Hned se k nám cpe jeden guide, že prej bez něj nahoru nesmíme. Haha. Vyplňujeme policejní papíry a pak musíme policajtovi, kterej má na starosti údolí, do kterýho se chystáme, podepsat revers, že teda deme bez guida a když se nám cokoliv stane, je to naše zodpovědnost. Strašej nás ňákym Tálibánem a podobně. Je to docela sranda.

Nakonec, když kouknem na oblohu a sluníčko je jenom kousek vod naší osmitisícovky, tak se rozhodujem pro nocleh tady. Přece jenom je zbytečný jít za tmy. Usedáme na verandu hotelu a jako správný mastňáci si obědnáváme jídlo – rejže se zeleninou za 40 Rs. Já na zeleninu nikdy moc nebyl, ale tohle je vážně mňamka. Je z ní udělaná ňáká vomáčka, vypadá to, jako ňáký rozvařený lupání a chutná uplně labůžo. Bohužel je toho zase jenom troška, hold se tady asi naučíme jist do polosyta. Jediný čeho tady máme co hrdlo ráčí je voda. Uleháme do travičky na dvorek všichni za 50 Rs.

Nahoru

Čtvrtek 31. 7. 2003

Ráno je na Nangu úplně božskej pohled. Je naprosto bez mráčku a eště na ní nádherně svítí vycházející sluníčko a pomalu jí od shora halí do růžovo oranžových šatů.

Posbíráme si fidlátka a vyrážíme. Měla by nás čekat asi třiceti minutová cesta přes ledovec. Vuškrábem se na něj a čeká nás zklamání, je to jenom hromada suti a kamení. Stoupáme nahoru údolím. Přichází vesnička dolní Rupal a poté horní Rupal.

Sou vopuštěný, páč lidičky vodsuď ťapou na letní 3 měsíce pást vejš do údolí. Všude je hromada políček a mezi nima protejkaj zavlažovací kanálky nádherně složitým způsobem. Vobčas to ňákej chvilku veme po pěšince. Vobilí tady eště neni zralý, všude kvetou nádherný kytičky a po polích pobíhaj děti. Takovej ráj na zemi a balzám na naše voči, který teď skoro 3 neděle koukali jenom po poušti. Nakonec deme chvilku prašnou cestou, pak míjíme malý jezírko, obejdeme skalní výčnělek a před náma se objeví něco neskutečnýho. Rovná nádherně zelená horama sevřená loučka, kterou se klikatí průzračnej potůček – Polish base camp. Uleháme do travičky a sluníme se. Kdyz sme dost rozpečení, tak si v potůčku stavíme hráz a uleháme na chvilku do ledové vody. Dáme sváču a s Fíkem mažem na dříví. Neni ho moc, ale časem se nám povede nasbírat plnou celtu jakejchsi kořenů. Už se fakt těšim na voheň. Kluci chrněj a já du kouknout na druhou stranu loučky, kde je stan u něj hromada pytlů a ňakej človíček. U čaje mi vysvětluje, že je voják a že sem za 2 tejdny příde asi 100 vojáků a von hlídá materiál co sem pomalu vozí – fakt dobrej job.

Za chvíli doráží ňákej Rakušák s guidem a nosičem. Klábosíme vo všem možnym, když najednou stichnou a vejraj do protějšího svahu. Po chvíli koukání uvidím lištičku. Oficírovo sluha (nebo kdo to je) a Rakušákovo guide sou vysláni každej z jedný strany, aby jí nahnali. Chlapík co tam hlídá vleze do stanu a přinese si samopal, do kterýho naláduje 6 nábojů, sedne si na bobek a čeká.

Nakonec jim liška utekla, ale měla to vážně těsně. Dou něco kuchtit, tak se přesouvám ke klukům a šoupem tábor mezi dva veliký kameny, kde tak nefouká. Eště místečko trochu vylepšujem kamennou zídkou a nocleh je připraven. Hurá do vaření. Dva ešusy kolínek s cukrem a rozinkama nám parádně přijdou k chuti. Pak už jenom vaříme čajíčky, vejráme do vohně a kecáme. Především vo jídle. Všichni bychom si dali maso. Prostě nám chybí česká kuchyně.

Lehám si k vohni a kvůli zimě v noci několikrát přikládám, takže se nakonec docela dobře vyspím.

Nahoru

Pátek 1. 8. 2003

Máme mraky času, pač máme před sebou zas jenom 4 hodiny pochodu, tak nechávám kluky chrnět a kochám se vycházejícím sluncem. Tady ty rána v horách to je něco úžasnýho. Nakonec lamy vstanou a pomalu vycházíme. Čeká nás další ledovec, tentokrát pořádnej. Cesta by sice měla bejt jasná, protože tady pořád chodí mraky lidiček z oslama sem a tam. Přesto několikrát sejdem z cesty a hledáme jí zase jen z problémama – většinou jenom podle oslích hromádek. Sme na konci a před náma se otevřel pohled do parádního údolí. Na jedný straně stojí pár domečků a na louce se pasou ovce, kozy, krávy a koně a mezi nima protejká parádní potůček. Seběhnem dolu a dáváme siestu u potůčku. Z dálky na nás pokřikujou 3 děvčátka a klučík. Chci si je vyfotit, ale sotva udělám krok k nim, prchaj pryč. Vytahuju pytlík bombónů. Vočička se jim rozsvítí a vyloženě by si dali, ale strach je větší. Přecházím na druhej břeh a pár jich nechávám na kameni. Nejdřív něco hulákaj a pak se kluk vodhodlá a pomalu pro ně dojde. Dokonce se nechá i vyfotit. Škoda, že ty holčičky nechtěj.

Ťapem dál takovej choďák kolem bahnité bouřící Rupal river. Další loučka s potůčkem a vesnička Latboi. Chvíli sedáme a dědoušek nám přinese mlíčko je výtečný. Docela smutný je, že nám to mlíčko přines v nádherný hliníkový vomlácený konvičce, bydlí v takovym domečku, kterej je vlastně jenom hromada dříví s dírou vevnitř a když se naše srdíčka jenom tetelej tou nádherou, tak se nevinně ptá: “nechcete koupit coca-colu.“ Ne nechcem! Potkáváme tu toho Rakušáka, vyšli z base campu před náme. Prej tu končí. No my eště padáme dál. Cesta je fakt parádní, de mírně do kopce a terén je žůžový. Přicházíme k nádhernýmu mostu a hurá přes něj. Pak ale po poradě s guidem jdeme zpátky na druhou stranu a nahoru. Přicházíme k rozbouřenému přítoku a potkáváme Imrana s jeho mladším bráškou a pár oslíkama. Sundaváme boty a brodíme. Voda je studená jak led a navíc sebou potůček valí neskutečný mraky všelijakýho materiálu včetně kamení, který člověku podráží nohy.

Sme zdárně na druhý straně a Imran nás prej do Shaigiri – což je náš dnešní cíl – zavede. Prej studuje v Astoru. Je mu 14. Je paráda, jak sou taj ty dětičky samostatný, takový bych chtěl, aby byly i moje. Ve 14 letech de každý 3 dny na několikadenní vejlet s oslama pro zásoby. To mi příde úplně neuvěřitelná odpovědnost, kterou na sebe bere. Pošle brášku s oslama do vesnice, která je na druhý straně a nás vede na místo na kempení, kde je voda a dříví na voheň. Dřívího je tady fakt mraký. Dneska bude táboráček. Uleháme ve stínu stromů. Kolem se pasou oslíci. Nádhera. Dostáváme dokonce jeho sváču, co měl na cestu, čapáty (takový placky) a k tomu škvarky. Mňaminka, toho bych sněd hromady.

Na 16:00 hodin sem domluvil fotbálek ve vesnici, tak sem zvědavej. Bambus kupodivu usnul a tak sme s Fíkem nasbírali trochu dřeva a asi ve třičtvrtě na čtyři ho vzbudili. Ve vesnici sme hned a chvíli nerozhodně bloumáme, pak se ukáže Imran a už se to hejbe. Za chvíli přinesou míč, natáhnou síť a že bude volejbal. Párkrát pinknem do míče a rychle pochopěj, že by sme si moc nezahráli. Síť de pryč, vobjevujou se dvě branky z kamení. Velikost hriště je obrovská a obsahuje v sobě i dva potůčky, kus močálu a pláň z jemnýho příjemně výhřátýho písečku. Hra může začít. Všichni se dobře bavíme. Přece jenom nám ty 4000 m. n. m. dávaj docela zabrat, takže funíme jak parní mašinky. Bambus k všeobecnému veselí hodí parádní záda do toho močálu a vypadá jak prase – jako dycky. Po zápase dostaneme super čajíček a tvaroh. Neskutečná lahoda. Sou ňáký plachý, že sme si nahoře nechali baťohy. Nechápu, kdo by nám je krad.

Připravíme si ležení, zatopíme a dáme vařit rejži. První na slano s cibulí, druhá s cukrem. Labužo. Ty teplý jídla maj přece jenom něco do sebe. Noc je hodně krušná, beru si boty a stejně je mi docela parádní kosa, takže toho moc nenaspim a ráno brzo vstávám.

Nahoru

Sobota 2. 8. 2003 – Mráčky

Obloha se mi vůbec nelíbí. Je docela zataženo a sedlo před náma, do kterýho sme se chystali je v šedivejch mracích. S tim co máme – spíš nemáme – s sebou bych tady bouřku zkoušel nerad. Když už je mráčků fakt hodně, budím ty dvě lemry, abychom se poradili, co dál. Nejrozumnější mi příde seběhnout dolu buď do base campu, kde je stan a nebo až do Tarashingu a podívat se eště jinam. Třeba hned vedle Astoru má bejt ňáký jezero. Rama nebo tak nějak. Kluci docela souhlasej. V klídku balíme, loučíme se se sedlem a frčíme dolu.

Ťape se jedna báseň cestička moc nepráší a sluníčko je schovaný. Co si přát víc. Ani se nenadějem a sme u ledovce. Tady trochu zabloudíme a navíc začíná kapat, takže eště zvyšujem tempo. V base campu sme se těšili na koupačku, ale fouká vítr, sluníčko nikde, takže do tý ledárny se nikomu nechce. Dáme si krabičku datlí. Sou výtečný, škoda, že je to zase tak akorát na chuť. Eště dumáme, že bychom strávili noc tady, ale nakonec se zvedáme a svištíme jak tryskáčové dolu. Oba Rupály sou z nadhledu naprosto úžasný. Opět mě dostávaj ty malý velký vodní díla, který sou všude kolem nás. Ani se nenadějem a sme v našem starém známém Tarashingu. Chvilku koukáme, jak místní omladina hraje kricket a hurá do hotelu. Tady se nám krásně smějou a na votázku, jestli pojede zejtra Jeep do Astoru, prej: “Tomorow maybe holiday“. Hihi, můžu puknout smíchy. Hlavně, že eště nedávno to nebyl problém a jelo auto každej den.

Dlabem melounka a výtečný jabka. Vypadá to, že se schyluje k dešti a tak se zabydlujem na verandě. Vaříme kolínka s jabkama a fakt si šmakujem. Když se ukládáme, tak už prší. Svítí nám na to petrolejka a sme fakt rádi, že nejsme nahoře. Hostitel se nejdřív diví, že nemáme stan a dyž zjistí, že nemám ani spacák, tak už jenom nevěřícně kroutí hlavou. Sme docela homelessove i na zdejší poměry. Je docela kosa, na to spaní se vůbec netěším.

Nahoru

Neděle 3. 8. 2003 – Hollydays

Nakonec ta noc nebyla tak špatná, na to, že sme chrněli na betóně, tak sem si docela mlaskal, že na nás neprší. Ráno mě to spaní bavilo ňák vo dost míň než ty dvě lemry, tak sem seděl u stolu a smolil deník. Dneska bych ho rád dopsal do včerejška, abych neměl tak velkej skulz. Ňák už mě to psaní nebere, du se projít do vesnice. Třeba něco nafotim, páč to tu vypadá nádherně. Když vyleze sluníčko, tak je docela i teplo, akorát, že vono to většinou nedělá. Maj tady nádherný mlejny, ta voda je vážně užitečná. Vobcházim krámečky a pořád doufám, že se ňákej bude lišit, ale nemám úspěch. Všechny vypadaj jako garáž (to ostaně už od Íránu) a všude maj – sušenky, pár svetrů, PVC botičky a pár žvejkaček a džusů. I ceny sou všude stejný, nechápu, jak se můžou uživit krámky veprostřed, páč nevidim důvod, proč do nich chodit. Na návsi je velká váha. Dole je ňáká vesnice, do který dojedou kamióny, tam přeložej pytle s rejží nebo čím vším možným na jeep a vyvezou to sem. Tady zvážej každej pytel, jestli neváží míň, zapisovatel ho zapíše do knihy a šup s ním do sípky. Nádhera. Vítejte ve středověku.

Nad vesnicí se tyčí dřevěná věž a jak sem byl včera poučen od našeho hoteliéra, tak tam dřív bydleli lidičky asi tak 200 let nazpátek. Vypadá skoro jako srub a mezery mezi kládama sou vycpaný kamenama. Má dvě patra, ale asi jich měla víc. Parádní bydlení – přehled široko daleko, ale asi dost větrno.

U našeho hotelu zatím přivedli na zahradu potůček. Myslel sem, že proteče zahradou po rejhách, terý sou v ní nadělany, zavlaží stromy a zase zmizí, ale prd. Strouhy sou zahrazeny kamením, takže celá zahrada je za chvilku jeden velkej močál.

Jak nic neděláme, tak docela brzo dostáváme hlad, tak poprosíme vo šest chlebů (čapáty) a čaj. Koukám, jak to připravujou a je to vážně jenom mouka s vodou a s troškou soli smíchané dohromady, pak uválená placka a nasucho upečená na parádním benzínovým vařiči. Čaj je prej z Keni a je fakt suprovej, hlavně když se řádně vosladí. Dlabanec v nás zmizí jako když mávne kouzelným proutkem. Čas se neskutečně vleče. Poprchává a fouká docela vítr, takže nám je dost zima. Všichni nás strašili, jak se v pákoši uvaříme a zatim je tu docela kosa. Hihi. Hrajem kostičky, pak uvaříme polívku na zahřátí a je skoro čas spát. Jedinej problém je, že sem dneska vlastním Jeepem přifrčela banda takovejch „turistů“ z pákoše, který smrděj tak akorát šampónem kolínskou a dělaj neskutečněj virvál. Nakonec stejně usínáme.

Nahoru

Pondělí 4. 8. 2003 – Rama

Ráno opět rambajs vod našich super sousedů. Dneska se snad zase pohnem. Dáme si čaj a 6 placek a pak když dojde na placení, tak zjistíme, že za termosku čaje – kde je pár hrnečků – si řekli 80 Rs. No co naděláš, ale je vidět, že tady to fakt nejde bez zeptání na cenu předem. Nakonec nás hoteliér s baťůžkem pobízí a tak se teda zvedáme a deme za ním k Jeepu. Je to cargo jeep. Takže jedem ve stoje na korbě, řek bych, že zatím jedno z nejlepších cestování tady. Jede s náma jeden chlapík, co umí anglicky a tak po ceste zjišťujem spoustu zajímavejch věcí. Chtěl bych, aby ta cesta nikdy neskončila. Že prej příští rok tady má bejt cesta pro autobusy. To si eště docela máknou, než bude. Nakonec sme v Astoru – škoda. Docházej nám prachy a tak deme do National Bank vyměnit aspoň trochu. National Bank je kupodivu zase v provedení garáž, tentokrát bez jakéhokoliv nápisu, takže nás domorodci musej zavést až prímo ke dveřím. Po chvilce domlouvání nám vopravdu něco vyměnej a tak hned naproti zapadnem do Rupal restaurant a dáme si talíř dhálu. Každýho to příde na 12 korun a je to fakt mňamka.

Nakoru na Ramu nic nejezdí, leda vobjednaný jeepy, což neni naše cenová kategorie. Takže šlapem. Podle průvodce je to 6 kilometrů, podle cedule 10 km. Uvidíme. Je to do pořádnýho kopce a dlouho deme pořád Astorem. Nidky mě nebavilo chodit po městě, ale tady jo. Mrňavý kamený baráčky přitulený k sobě mezi nima všelijaký potůčky a vobčas ňákej pořádnej barák se zdí – škola. Docela nás nejdřív udivuje a potom docela dost štve, že kolem nás je stádo dětí nejrůznějšího pohlaví i věku a jedno před druhý na nás řve:“one pen“. To by mě zajímalo, co chtěj, ale propiska tu stojí 5 Rs, na to by skoro mít mohli. Obzvlášť takový výrostci s taškama adidas a nike. Už sme za Astorem, ale pořád je kolem cesty mraky domečků. Tady se rozřešila záhada se vzdáleností, po silnici je to 10 km, ale pěšinka si to vobčas dost zkracuje a tak je to jenom 6 km. Začíná dost pršet a my se začínáme dost potit. To bude smrádek. Když se u jedný chaty zeptáme na cestu, chlapík se hned sebere a de s náma nám jí ukázat. Rázujem za ním do kopce a s potěšením zjišťujem, že i s baťohama na zádech mu stačíme. Je to příjemná procházka, déšť nás parádně chladí a navíc se vobjevuje borovej les – sice řídkej, ale les – kterej překrásně voní smůlou a jehličím, začínám si zas připadat jako doma. Míjíme Rama rest house, kterej vypadá jako sympatická horská chatička a vcházíme do brány něčeho – co nás dost děsí. Menuje se to PTDC hotel a vypadá to i z venku – a jak hned zjišťujem – i zevnitř, jako hrad. Kolem kamený chatičky a my sedíme ve středovým megabaráku, kterej je splácanej z kamene a dřeva. Sedíme naproti evropsky voblečenýmu místnímu typkovi, kterej má k dispozici 2 sluhy na parádních křesílkách uprostřed vobrovský místnosti s kobercem. Už se skoro zase zvedáme, ale dostáváme super čajík a tak eště posedíme. Nakonec se ukáže, že chlapík studuje to samý co Bambus a že je manager tady toho hotelu. Normálně stojí pokoj 1120 Rs, ale že prej sme studenti, tak to máme jako dar vod pakistánskýho lidu. Nemáme slov.

Palác prej postavila vláda před pěti rokama a první dva roky to fakt frčelo, ale pak přišlo 11. září, pak válka v Afghoši, v Iráku. Stručně a jasně teď sem jezděj maximálně místní, myšleno Pakistánci, a to, jak zjišťujem později podle knihy, asi tak 4 do měsíce. Tak sem si dycky říkal, jak ty zprávy kecaly, že 11. září je den, kterej změnil svět, ale tady vidim, že to fakt mělo neskutečnej dopad. Tady ty lidi maj prostě jenom zemědělství a cestovní ruch a ten teď prostě nemaj. Západ se sem bojí, vono jim asi za chvíli votrne a začnou sem jezdit, ale teď je to tu vážně zabitý.

Sem dost rozpolcená osobnost. Na jednu mám fakt radost, že to tady neni nabitý turistama, ale vůči těm lidem je mi to zase docela dost líto. Hlavně si teď připadám jako neskutečnej vydřiduch, když tady teď – když už sem konečně dorazil západní turista – budu spát zadarmo. Chtěli sme tady původně bejt dvě noci, ale to bychom se asi hanbou propadli. Je neuvěřitelný, jak sou tady ty lidičky hodný. Eště chvilku klábosíme a pak se du projít ven. Ten borovej les je vážně úchvatně voňavej a všude ty vobrovský kopce nade mnou – a to sem ve 3000 m. Du na druhou stranu údolí a cestou se pasu na lesních jahodách – je to labůžo. Na konci údolí je nádhernej horskej potůček a kolem parádní zelený plácký. Podél potůčku se pasou krávy – idylka. Pak sem ucejtil voňavej borovej voheň, tak sem se vydal po čuchu a cestou sbíral jahody, aby bylo něco do rejže.

Za chvilku přídu ke stanu, před kterým hoří vohýnek. Sou tu dva sympaťáci a tak příjímám pozvání na čaj a zjišťuju, že tady prostě 3 měsíce vegetěj ve stanu a hlídaj požáry – no není to nádhernej život. Čajíček je úplně božskej. Sypou do něj bylinku a říkaj jí Tumaru. Docela by mě zajímalo, jestlí roste i u nás a jak se menuje. Voní úplně neskutečně. Za chvíli doráží Fík s hoteliérem. A tak chvilku posedíme u vohně a pak frčíme zpátky do hradu. Bambus se taky někde toulá, což mě docela udivuje – myslel sem, že bude spát.

Už nám řádně vyhládlo a tak vaříme sladkou rejži s jahůdkama. Celej presonál hotelu se přišel podívat, tak sme jim aspoň ukrátili určitě dlouhou chvíli. Je to bašta. Chystáme nocleh a docela se toho děsíme, páč je tu neuvěřitelná kosa, ale je fakt, že to spaní na koberci je proti betonu vopravdovej nefalšovanej přepich.

Nahoru

Úterý 5. 8. 2003 – Rama Lake

Ráno sem měl vážně radost, že sem se vzbudil brzo a že můžem vyrazit. Počasí vypadá takhle po ránu skoro modře. Budim kluky a překvápko – Fík mě neskutečně zjebal, ze si vůbec dovoluju ho budit takhle brzo. Chudinka se celou noc nevyspal a teď když konečně zabral, tak ho budim. Dochází k hádce, po který vstávaj nasraně se voblíkaj a vyrážíme. Počásko je parádní. Vzduch je krásně chladnej a sluníčko je zatim zalezlý za ňákym kopcem. Cestička je parádní, když vyjdem z lesa vidíme až nahoru do údolí, kde sou parádně čerstvě pocukrovaný kopečky, který to údolí uzavíraj. Přejdeme bouřící říčku po kouzelným mostě a stoupáme nahoru. Začínaj se taky vobjevovat nádherný břízy a dokonce malá vesnička. Jak nejsme rozťáplí, tak do kopce funíme jak parní mašinky. Dvakrát je cesta zasypaná hromadou sněhu. Je to nádherná procházka. Fíka chytá fotografický amok a tak fotí a fotí jako šílenej. Přicházíme k většímu jezírku, u kterýho je vesnička - a pět heliportů. Řek bych, že sme u Ramy. Fík ale myslí, že je Rama eště vejš. Nad jezerem je ne moc vysoká, ale docela příkrá stěna, tak se na ní drápem. Nahoře se nám votevře „nádhernej“ pohled na nám již známej ledovec. Prostě až k vobzoru se táhnoucí hromada kamení, suti a prachu. Všichni sme si tady vysnili k vobzoru se táhnoucí modrou hladinu, na který se vodráží okolo stojící velikáni. Takže trochu překvápko. Usedáme do nádherně voňavého kvítí, který nás ostatně provázelo celou cestu nahoru do stráně a rozebíráme naše školství – v čechách. Debata je to dost ohnivá a tak čas docela utíká. Velikáni už se zahalujou do mraků a když vobčas i kápne, zvedáme se k vodchodu.

Vod sestupu z Damávándu ňák nerad chodim dolu a nejsem sám. Ale je to jenom kousíček, takže v půl jedenáctý už sedíme v hradě. Nechcem vodejít bez rozloučení, tak čekáme až příde manažer a svačíme.

Nakonec se dovídáme, že vodjel do Gilgitu a přijede za pět, šest dní – to asi čekat nebudem. Venku stojí traktor plnej koberců a nábytku – vypadá to, že zavážej nábytkem ty kamenný chaty kolem. Pomáham ho vykládat a že prej se můžem svíst do Astoru. Paráda. Akorát je prázdný přední kolo. Dycky ho jakžtakž napumpujem, pak se chvilku rochaj ve ventýlku a zas to vypustěj. Tomu říkám sysifovská práce. Nakonec se ukáže, že jeden panáček, co patří k hotelu je fakt šíkovnej. Ventilek vopraví a mi můžem pumpovat. Je zajímavý, že voni pumpujou s nataženejma rukama tak, že předpažujou. I bych řek, že to člověk asi dýl vydrží, páč pumpuje ramenama a zádama, což sou značně větší svalý než tricák a bicák, jimiž pumpujem my.

Nakonec vyjíždíme. Krásně si skáčem na valníku. Asi budem mít pěkně namletou prdelku, ale sme naprosto spokojený. Cestou nakládáme parádní borový fošny, na nich už se sedí jedna báseň. Je to stejně nádherný taxík. Člověk má fůru času koukat kolem a eště se nemusí namáhat ťapáním. Pomáháme složit dříví někam do bramborovýho pole a šlapem dál do města. Po tý cestě je to eště pěkná štreka a celou cestu musíme zase poslouchat:“one pen“,“one pen“ a tak dále a tak dále. Téměř žádný dítě si to nevodpustí, skoro si začínám myslet, že je to ňáká místní soutěž na to, kdo vyžebrá víc propisek.

Tvrděj nám, že je tu jeden hotel, tak zjišťujem cenu. 200 za 3 nádherný postele ve shnilym pokoji. Na nás až moc přepych. Ale cena parádní.

Zahazujem baťohy do pokoje a dem na voběd. Po sérii několika nedorozumění dostáváme beef s rejží a plackama. Z toho dhálu sem byl nadšenej vo dost víc, ale sem pořádně plnej. Eště kupujem meloun a frčíme na siestu do pokoje. Rozvalujem se na postele a spokojeně usínáme. Chvíli píšu deník a pak hledám z Chilasu ňákou alternativní cestu do Pindy. Vypadá velice nadějně a i za pár šupů – podle Guida. Ale když zjišťuju, že cesta z Pindy do Gilgitu je psaná za 90 Rs – my sme platili 600 Rs – seznávám, že asi tyhle ceny dopravy asi moc aktuální nebudou. Je ale zajímavý, že některý ceny z toho průvodce fungujou téměř přesně jídlo stojí například uplně stejně jako tam píšou.

Hurá na melouna. Zjišťujem, že Bambus vybral pořádně prohnilej a zkaženej kousek a tak vyrážíme na večeři do města. Zalezem do cukrárny a dáme si vod každýho jeden kousek. Moc nadšený zrovna nejsme. Všechno chutná naprosto stejně – prostě je to sladký – akorát to jinak vypadá. Různý tvary a barvy. Máme co dělat, abychom to snědli, sme brutálně přeslazený. Na spravení chuti si u chlapíka dáme jablečnej džus a ten je naprosto boží – prostě dokonalej. Chlapík má jenom takovej pultík na ulici nad ním žárovku, na něm 2 mixéry a zepředu hromadu barevnejch světýlek, jaký se u nás vo vánocích věšej na stromeček. Dycky, když zapne mixér, tak světýlka zhasnou úplně a žárovka značně potemní. Jednou vypadne proud v celým Astoru, na chvilku. Chlapík se hrozně vomlouvá, že dneska je proud hrozně „weak“.

Zcela spokojeni se odebíráme na pokoj. Je nádhernej chládek a peřina láká. Myslím, že dneska bude výtečná noc. Jenom to chce ráno brzo vstát, abychom vodjeli ve

Nahoru

Středa 6. 8. 2003 – První stop

Vzbudil sem se v půl šestý ale eště sem si na hoďku zachráp. Spinkání to bylo naprosto přepichový. Pomalu sbíráme věci a vyrážíme. Došli nám prachy, tak potřebujem ňáký vyměnit. Sou tu dokonce dvě banky, tak by to snad nemusel bejt problém. Hned se nás chopil jeden chlapík a po složitý domluvě pochopil, že chcem na KKH: Cena je 70 Rs pro jednoho, to sme tak čekali. Chcem vyměnit prachy u něj, ale jeho kurz je fakt drsnej. Vobcházíme celý městečko sem a tam a dolary nikdo nechce, kurz 50 Rs = 1 USD se nám fakt nelíbí. Navíc je dneska Astor ňákej divnej, je tu mraky čertů, jak malejch psů. Když vyleze na ulici vosel, tak ho hned zaženou klackama pryč. Nás taky furt někam poháněj. Evidentně tady čekaj ňákou delegaci. Docela by mě zajímalo, co se tady bude dít. Nakonec necháváme výměnu na pozdějc, usedáme do Safari Jeepu a frčíme dolu podél Astor river. Cesta je to parádní, ale už sme si na ty hory krapet zvykli, takže už nás to tak ze židle nezvedá. Škoda.

Ani to netrvá moc dlouho a vjíždíme do údolí Indu, přejíždíme ho a po krátkém stoupání vystupujem na KKH. Chvíli sme zmatený, že musíme stopovat na druhý straně, ale než jede první kamión, tak máme mraky času si to rosmyslet. Hned nás taky bere, sme tam docela napraný, ale hlavně, že jedem. Voni povídaj urdsky a my česky, takže porozumění je parádní.

Za chvilku nás vyhazujou u Raikot bridge, kde má bejt nóbl hotel, na kterej už upozorňujou cedule hezkejch pár kilometrů a vodbočka na fairy meadows.

Vypadá to tu zajímavě. Za mostem je závora, u který se válí a posedává asi tak 15 panáčků. Vypadá to, že hlídaj most. Závoru stejně každýmu otevřou, takže to moc nechápu. Hotel je zavřenej a to už ňákej pátek podle toho, jak to vypadá kolem. Nahoru taky nic už nejelo hezkou chvíli, nakonec z jednoho chlápka vypadne, že „road to fairy meadows bad condition“. To nám tak chybělo. Tady ty cestičky, co se vinou po úbočích stačí chvilku neudržovat a nemusej bejt průchozi ani náhodou. Při představě, že pudem v tomhle hicu někam 15 km a pak zjistíme, že dál to nejde a budem muset funět zpátky nás dost děsí.

Stoupáme si teda k závoře a zkoušíme stopovat do Chilasu. Provoz skoro žádnej, ale všichni tady stavěj, tak to snad pude. A šup a je tady mikrobus a už sedíce na střeše uháníme do Chilasu. Stejně je to nejlepší cestování, když si člověk leží na střeše, pod hlavou baťoh a uhání si to údolím Indu. Parádička. Po cestě pár nádhernejch občerstvovacích stanic, kde sem byl pozvanej na čajík a dhál a pak sme si dali parádní víno. Idylka.

Chilas je trochu stranou KKH a tak nás vyhazujou u ňákejch nóbl hotelů. Vevnitř Shangrila hotelu nám chlapík podá spoustu užitečnejch informací a hlavně nám vymění prachy. Tak už sme zase ve vatě a šlapem nahoru do kopce do města. Nadojdem ani moc daleko a pár lidiček sedících u pumpy nám radí ať chvilku počkáme a že za 5 rupek nás hodí nahoru suzuki. To si nechám líbit, ne že by nebyl čas, ale šlapat do kopce v takovým hicu.

Vyhazuje nás na bazaru a my máme velkej hlad, tak pátráme po ňákym bufáči, ale všechno je zavřený. Sme z toho dost v šoku, ale ty lidi z nás taky, takže nás někam posaděj a prej máme čekat. Brzo dorazí chlapík a votvírá nám bufáč, vybíráme vočima dlabanec a říkáme si vo něco, co vypadá jako francouzský brambory a je to náramná bašta. K tomu cibulka a čapáty. Prostě lahoda. Do sytosti se naperem a dem hledat bydlení. Nakonec najdem parádně pákistánskej hotel za 100 rupek 3x provazová postel a větrák. Na jedný posteli leží ňákej fakt drsně zhulenej človíček, přenášej ho někam jinam a zbyde po něm jenom kapačka pověšená na hřebíku nad bambusovou postelí. Hihi.

Sme parádně líný, tak se chvíli válíme a deme zdlábnout půlku melouna. Takovejhle hotel sem si fakt představoval celou dobu. Perfektní – to se bude spinkat. Ňák eště nejsme moc utahaný, tak dem vomrknout city. Stejně mám nejradši města takovýhle velikosti, kde je bazar jedna dlouhá ulice. Vochutnáváme místní dobroty a já pomalu ale jistě propadám pakistánskejm milk shakeum. Neskutečná dobrota, prostě stánek, kde vám nalejou do mixéru mlíko a nahážou vám tam ovoce dle vašeho výběru, přidaj trochu ledu a všechno to zamixujou. Pak prostě zaplatíte 5,- Kč a dostanete toho 3deckovou skleničku. Něco naprosto nebesky lahodnýho. Nejradši bych se toho uchlastal k smrti :))).

Nakonec sme se ňák dokázali vodpoutat vod tý dobroty a dorazili sme do našeho blešince. Tady sme se krásně natáhli na naše parádní postýlky a spinkali jak dřeva.

Nahoru

Čtvrtek 7. 8. 2003 – Konečně koupačka!

Ráno se pořádně začala zvedat teplota, tak sem si myslel, že už je mraky hodin, ale nakonec se ukázalo, že je devět hodin. Bus do Pindy nám jede v 6 nebo 7 hodin večer, takže neni kam chvátat. Nejdřív se vypravujem na poštu, je to akorát na druhý straně městečka, takže si ho parádně prohlídnem po ránu. Samozřejmě nás hned čapnou tajný a musíme se jim podepsat do knížečky. Na poště ňák moc nemaj známky, takže se naše pohledy brzo ztrácej pod záplavou malejch známek – aspoň je vidět, že sme to posílali z malinkatý pošty. Vracíme se zpátky a dem do našeho parádního bufáčku na Timu (to mletý maso s bramborama), je výborná, ale já už vod rána vejrám, jak před našim hotýlkem krájej ňáký rajčata – nakonec z toho uvařili ňákou vomáčku, co vypadala jak rajská. Sem na to fakt zvědavej – tuším, že to bude chutnat docela dost jináč, ale optimistickej červík ve mně hlodá.

Přídem tam a řikám, že to chci jednou, ukazuje vedle na maso, ale já chci jenom rajčátka. Chlapík povídá, tak jó. Je to takovej sympatickej dědouš se zástěrou, kterou u nás nosej kováři. Hodí na voheň mystičku do toho vleje mraky voleje a přisype ňákou česnekovou směs, načež všechno vzplane úctyhodným plamenem. Pak přidá trochu rajčat, všelijakýho koření a míchá a míchá. Jednou začas dycky z mističky vyšlehnou plameny. Vypadá, jak kovář kříženej s alchymistou. Kluci se mi tleměj, ale já furt doufám. Nakonec veme parádní kovářský kleště, sundá misku z vohně a naleje to do talířku.

Musim říct, že sem eště neviděl nádhernější způsob přípravy jídla. Škoda, že hlavní chuť toho pokrmu je volej a druhá spálený rajčata. Věřim, že s těma kouskama masa to může bejt paráda, ale takhle. Hlavně sem zas udělal chybu a strašně se na to těšil. Tady prostě všechno chutná naprosto jinak než vypadá.

No nic, sedáme do auta a za 20 Rs se vezem před hotel Shangrila. Z guida sme vyčetli, že někde kolem Indu maj bejt fakt starý vobrázky na skále – rock carvings. Necháme v hotelu bagáž a zjišťujem cestu. Prej proti proudu je za chvíli dřevěnej most a hned u něj je ňákej šutr, kde to je. Krásně vodpočatý ťapem a most fakt najdem, je překrásnej. Miluju provazový mosty. Za mostem ňák moc nevíme, ale dem proti proudu pouští kolem Indu a nic nevidíme, až hle. Indus je parádně kalnej – má barvu asi jako řídkej štuk, takže ke koupačce moc neláká, ale vedle je malá loužička s modroučkou vodou, který neodoláme.

Zaběhnu do ní a asi po dvou krocích zajíždím do půlky holení do jemňoučkýho blátíčka. Mám docela problém vytáhnout nohy, abych tam nenechal sandály, ale když se zbavíme všeho oblečení, tak už nás nic nezadrží. Voda je labůžo – však sme se pořádně nekoupali už skoro měsíc – ale mě se skoro víc líbí blátíčko. Nikdy sem neviděl tak jemný blátíčko. Prostě je neskutečný blaho se v něm válet a patlat ho po sobě. Krásně hřeje a hladí. Za chvíli vypadám jak prase, ale sem vážně spokojenej. Bambus se může zbláznit smíchy a hned mě fotí.

Pomalu lezem z vody, horko těžko se krapet mejem vod bláta a dem hledat dál. Furt nic, ale za chvíli přídem k sladkýmu potůčku. Tady se krásně vochladíme a vyrachtáme. Bambus se snaží utopit blechy, což je fakt ftipný. Balíme a ťapem zpátky. Vobrázky sme sice nanašli, ale z vejletu sme díky koupačce naprosto spokojený. Asi sme hold dobrý kulturní barbaři. Ale spokojený. Sedáme před hotel chvilku čekáme a už je tu NATCO bus až do Pindy, ale my chcem jet do Hasan Abdála a pak do Peshawaru. Autobus je super, ale ňák sme zas vodvyklý tomu házení sem a tam a prostě moc spát nemůžem, aspoň je to fakt ftipný.

Na jedný policejní zastávce, kde se musíme tradičně zapsat, potkáváme dva Čechy, co povídaj, že po Gilgitu frčej do Afghoše. A hlavně, že víza v Islamabádu sou zadarmo. Váháme chvilku ale velice rychle měníme plány, že pofrčíme do Islamabádu, řeknem si vo víza a zpátky se pojede přes Afghoš. Budem asi muset vybrat pár peněz z Fíkovo karty, ale myslím, že to za to bude stát. Teď už tuplem nemůžu spát, páč sem v duchu někde v Afghoši. Těším se jako blázen.

Nahoru

Pátek 8. 8. 2003 - Turci

Ráno vystupujem v Pindy na busáku a je tady - ostatně jako posledních pár hodin cesty monzun. Prostě slejvák jako řemen. Po ulici se valí potoky vody, zeshora se valí potoky vody, prostě žůžo. Vobčas někde ňáký utopený auto. Příde mi to jak když v televizi dávaj záběry z hurikánů. Stromy vohnutý až na zem, proudy vody zeshora i zespoda.

Jelikož sme měli baťohy na střeše a plachta přes ně byla si krapet chabruz, tak mám jednu půlku baťohu úplně mokrou. Ale mám fakt super náladu a ani mi to nevadí. Monzun je perfektní. to je vzdoušek na dejchání. Sedáme do ňákýho busu, kterej prej jede do Islamabádu. Projíždí ňákejma zadníma čtvrtěma a vyhazuje nás netušíme kde. Taxikář chce 60 Rs před Tureckou ambasádu. Hned vedle ní je afghánská, což nám fakt udělalo radost. Turci maj až vod devíti a nenechaj nás tam ani počkat. Afghoš taky až vod 9:00. Deme najít banku a zjistit, jestli dou vybrat prachy. Zdá se, že dou. Na Afghoši maj parádní křesílka a parádně zavřeno v sobotu a v neděli a trvá to 2-5 dní. No ňák už takhle po ránu vidíme i ty problémy toho cestování přes Afghoš a kvůli vízu to už moc nevypadá. Turci už se fakt smějou a že prej šlo požádat jenom do desíti, ale máme počkat. Nakonec se ukáže, že chlapík je úplně super. Klíďo nám chvilku počká a že prej ve 3:00 p.m. budou hotový. To zní fakt slibně. Deme na dlabanec. Našli sme taj ňákej trh a je naprosto nechutnej, maj tam snad všechno. Prostě naprosto evropskej trh s evropským zbožím a evropskýma cenama. Diplomati si hold žijou fakt dost jinej život. Neodoláme a kupujem si čokoládu - ze Švýcarska - kterou už sme fakt strašně dlouho neměli.

Usedáme do nedalekého naan housu a dáváme si naší starou známou Timu. Je to vážně mňamka. Sedíme u čaje a čekáme do 2 p.m. Pak se pomaloučku přesouváme před ambasádu. Čeká tu docela dost lidí. Vochranka sou fakt moc sympatický chlapíci a je s nima sranda.

Že prej budou víze ve 4:30. Kecám s jednim hašišákem z peshawaru a furt do mě cpe, jak je skvělej peshawar a haš a nabízí mi ho. Že prej je z peshawaru a že tam je jeden z nejlepších matrošů na světě. Ve 4:30 příde chlapík, řekne, že víza sou ready, ale že konzul má návštěvu, tak až vodjedou - což má bejt in a few minutes - dostanem je. Už nás nikoho to čekání dost nebaví, eště že sem si na tom trhu koupil ňákou anglickou knížku vo Haagenovi, tak si můžu číst.

Víza nakonec dostáváme v 7:00 a to už je tma. Aspoň, že je máme. Chlapík, co s nim kecal Fík nás hodí na Sitara market, že prej sou tam nejlevnější hotely v Islamabádu. Nakonec najdem jeden za 350 Rs se dvěma postelema a tekoucí vodou. Je to fakt dost dobře vybydlený. Ty ceny v Islamabádu sou dost nechutný. Konečně vybaluju a sušim mokrej baťoh a vyřážíme do města. Kupodivu končíme u stánku s koktejlama. Fík dá dva, Bambus tři a já čtyři a eště bych jich vypil mraky, je to mazadar (delicious). Fík prohraje střihání a tak skončí na zemi a my se ukládáme na postele. Konečně umytej s vypranou košilí usínám, jako když mě do vody hodí.

Nahoru

Sobota 9. 8. 2003 - Írán není

V sedum budíček, zabalit a hurá na Írán. Fakt se těšíme, že dneska nebo přinejhorším zejtra dostanem íránský víza a pofrčíme domu.

Už se cejtíme natolik znalý Islamabádu, že zkoušíme městskou. Jeden van nás popoveze pěknej kus cesty a hned se nás chopil jinej a už sme u policajtů. Vodevzdáváme baťohy a plni nadšení se řítíme k ambasádě. Chlapík si veme pasy a že máme počkat. Za půl hodiny příde studená sprcha. Víza sou v procesu, přiďte se zeptat v úterý. To si dělá srandu. A to eště vůbec neni jistý, že v úterý budou. Ptáme se, jestli to nejde ňák urychlit, nebo třeba vyzvednout v Quettě a chlapík nás dost chápe a řekne, až počkáme. Pak se z ampliónu vozve: "from czech" přídem, tam jeho nadřízenej suše řekne: "Zkuste to v úterý. Dřív ne. Jistý to neni a jinde to vyzvednout nejde. Taj máte pasy a nashledanou".

Docela drsně s náma vypakoval. Deme jak bublající hrnce pro baťohy. Mlčíme. Každej je sám se svým vztekem. Dojdem až do Apara marketu a dáme si čaj, placky a rajčata. Po jídle to začíná vypadat trochu veselejš, už dokonce i mluvíme. Dem si zpravit náladu na net. Maj tu super ceny. Hoďka stoji 25 Rs, my sme každej určitě dyl, jak hodinu a půl a zaplatíme 20 Rs. Paráda. Vedle je ňákej krámek s CDčkama. Fík kouká na W2000 Advanced server a řiká si, že to bude tak za tři kila. Je to vážně profesionálně ukradený. Pěkně lisovaný CD s polepkou a zatavený v igelitu. Parádní práce. Cena 35 Rs. Fík nevěří svým uším a cpe mi, že to stojí 350 Rs. Ptáme se znova, cena je 35 Rs. To je 17 Kč. Neuvěřitelný. Kupujem asi 4 CD a i kdyby fungovalo jenom jedno, tak to byl super kauf. Program, kterej u nás stojí 40 000,- tady stojí 17 Kč. Miluju Pákistán. Úžasná země. Náladu máme zase parádní, sedáme do busu k super svéráznýmu chlapíkovi a za 10 Rs a 45 min nás vyhazuje u vlakáče. Vlaky jedou v 17:15, 2:40, 11:30. Ftip je v tom, že D.S. office před hodinou zavřela a otvírá až v 9:00 ráno. Času máme určitě víc jak peněz a tak si řikáme, že počkáme do zejtra do 11:30 na vlakáči a pojedem se slevou. Zabydlujem se na lavičce a když zjistíme, ze tady nejdou nechat baťohy, frčíme do města.

Stejně nám na městě nejradši tyhle nádražní čtvrtě. Vypadaj překrásně. Teď sme zrovna v části s vojenskejma výprodejema, maj tu nádherný deky. Těch tak balík přivézt k nám. Pak dem malejma uličkama, kde je pár cukrárniček a posléze vlezem do čtvti s mototechnama a servisama. Když už půl hodiny sou kolem jenom servisy, tak nás to krapet začne štvát. Nakonec přídem na vobrovskou ulici, která fakt neni nic pro nás. Takový "beverly hills" vsude kšefty s nóbl hadrama, hodinkama (rolex a podobně). Dáváme si malej džusík z malejch citrónků do kterýho nasypou ňáký koření, takže je šíleně hnusnej. brrrrrr. Pomalu to zatáčíme zpátky a zase se dostáváme do malinkatejch uliček. Ty sou v pákoši fakt nádherně atmosférický. Po cestě kupujem parádní sušenky v sušenkárně, že si k nim uvaříme čaj.

Vlakáč furt stojí, takze máme, kde chrnět. Voblehnem lavičku a vaříme čajík. Je skvělej a sušenky jakbysmet. Prostě pochoutková večeře. Docela si řikám, že jak si tady začínáme labužnicky vyžírat, tak už tady člověku skoro nic nechybí. Láska hold vážně prochází žaludkem.

Po večeři se u nás zastavuje pan učitel a výborně si popovídáme. Začínám si skoro připadat, jako takovej novodobej Sokrates. Prostě se taj flákáme po Pákoši a povídáme si s lidičkama. Takovej ňákej vejlet sem si přesně predstavoval. Vejlet za poznáním pákistánskýho života. Jenom je škoda, že neumíme urdu, takže můžem klábosit jenom s človíčkama, co uměj anglicky. Těch je ale naštěstí mraky a navíc se k nám sami hlásej, což je úplně výborný. Hihi snad taky jako Sokrates neskončíme.

Pan učitel nás opouští a prichází ňákej kluk, co studuje mobilní komunikační technologie. Mě moc sympatickej neni a navíc píšu deník, tak se s nim do debaty pouští Fík. Za chvíli se to zvrhne v hádku, jestli sou američani teroristi nebo ne. Ukládám baťoh pod lavičku rozbaluju celtu a za chvíli už chrnim. Sice ňák lehoučce, přece jenom tady se mi ňák nedaři upadnout do toho mrákotnýho spánku, jako v zavřený místnosti, takže mě dost budili lidičky, co si šli lehat na lavičku nad náma, ale spinkání to bylo výtečný. Myslim, že zatím každopádně nejlepší poměr cena/výkon. hihihi.

Nahoru

Neděle 10. 8. 2003 - Kino

Krásně vyhajanej sbírám vod kluků ISICi, že pudu vyjednat tu slevu. Už je skoro devět a najednou příde jeden železničář, co sme mu včera vysvětlovali náš problém a povídá:"today sunday, today D.S. office close". Uááááhahá. To je sranda úplně nekonečná. Však by bylo dost divný, kdyby se tady něco stalo tak, jak si to představujem. Najednou, že se mi tady vážně začíná líbit, jak do toho všeho už dost pronikáme, ale začínám se taky královsky bavit. No co, myslim, že se nám čekání každopádně vyplatilo, páč ten nocleh zadáčo byl fakt super.

Tak du aspoň koupit lístky. To se mi taky nedaří, prej vlak bude spožděnej a že až tak za hodinu. Mezitim opět několikrát zodpovíme prvních pár otázek křížovýho výslechu, jako: "odkud ste? kam jedete? jaká je vaše profese? ...." Skoro už by se dost vyplatilo nahrát si to na magneťák a pak to jenom pouštět.

Du znova koupit lístky a chlapík říká, že už je pozdě, že sem měl přijít před hodinou. Trochu mě to vyděsí a tak chodím s jedním čertem vod místnosti k místnosti a nakonec, když si popovídám asi se všema zaměstnancema zdejší stanice, dovím se, že mám přijít ve 12:15. Fakt bordel. Na lavičku se k nám přidal jeden chlapík, co mluvil nádhernou angličtinou a taky se moc rád poslouchal, takže mlel a mlel. Že prej je z Karapy (mezi Multánem a Lahore) a že tam sou pozustatky ňáký 5000 let starý civilizace. Dokonce to vypadalo, že se sám podílí na tamějším výzkumu, takže vo tom fakt věděl mraky věcí.

Fík s nim de koupit lístky a vrátěj se asi za půl hodiny s tim, že v tom maj děsnej bordel. Jedem totiž upper class with AIC za 60 Rs a přitom economy class non AIC stojí 70 Rs. Zajímavej kauf.

Když se konečně usazujem do parádně vymrzlýho vlaku, je nám skoro líto, že sme si nepřiplatili těch 10 Rs, páč tady sou kvůli AIC zabedněný vokna a tak z tý cesty budem mít poloviční zážitek. Bambus okamžitě ulehá a tradičně usíná :))). Krajina je vážně zajímavá. Zvlněná porostlá travou, křovím a dokonce vobčas i kaktusama. Sem tam je na ňákým kopečku zapomenutá ňáká kamená věžička, v jednom městečku je dokonce parádní pevnost.

Cesta je to kratičká, asi 3 nebo 4 hodiny a vylejzáme na vlakáči v Peshawaru. Tady nikdo neumí ani slovo anglicky, takže máme docela problém, jak zjistit, kde je ňákej hotel. To nádraží vypadá dost daleko vod centra. Nakonec nás posílaj do Amin hotelu, že prej je cheap a přesně pro nás, ale řek bych, že moc cheap nebude. Usazujem se v buse a frčíme po GT road a za chvíli sme u něj. Cestou míjíme nádhernou pevnost ne nepodobnou tý Lahorský, ale ve značně lepším stavu. Taky se zdá, že tam sídlí ňáký policejní velitelství, takže se tam zřejmě ani podívat nedá.

Amin hotel je parádně honosná budova a pokoj za 350,-. Hledáme jinej a cestou kupujem pytlík buráků, na který už mám fakt dlouho chuť. Sou skvělý. Nakonec najdem parádní double bed room - ukeráme cenu na 180,- - téměř hned naproti přes ulici. Dole kupujem tentokrát za 30 Rs pár CD, neuvěřitelný.

Hurá do města, máme dost hlad. Nádhera. Křivolaký temný uzoučký uličky přecpaný krámama se vším možným. Naprosto překrásný. Bloumáme uličkama a sme totálně okouzleni. Jednou sednem s bossem bazaaru na green tea a zas popojdem dál. Přicházíme do čtvrti, kde sou krámky s čajema. Teď nám teprv přecházej voči a nosánky. Cena nejdražšího keňskýho černýho čaje je 200 Rs/kg (100Kc/Kg). U nás je to tak 70Kc/100g. Asi se dám na pašování čaje. Nakupujem jak divý. Člověk by nejradši přivez vod každýho čaje trochu - indonésia, vietnam, čína, keňa, pakistán, bangladéš - přesně takovejmahle měnama se to tu jenom hemží. Nakonec nás hlad donutí popojít dál a tam se nás chopí jeden klučík a hledá s náma ňákej bufáč. Je fakt, že v neděli večír to není tak jednoduchý, ale daří se. Už začínáme bejt parádně vysmátý, páč je taj každej druhej človíček zhulenej a pořád se tak nádherně tlemí - jen tak pro radost - navíc nás naprosto každej voslovuje svejma dvěma anglickýma slovíčkama a chce si s náma povídat. Když usedáme do bufáče a vobjednáváme si to flambovaný maso s rajčatama připravovaný kovářskou metodou, už mi tečou slzy smíchu. Naproti nám se totiž tradičně usazuje pár čumilů a se zasněným výrazem a votevřenou hubou nás bezostyšně pozorujou. Jednou za čas vykoukne z pozarohu kuchař (kovář) a příšerně se zatlemí. Připadám si jak Alenka v říši divů a jen se směju jako voni, uplně šíleně.

Jídlo je naprosto výtečný. Úžasná mňamka. Měl sem takovej nápad, že bychom taj mohli zajít do kina, abychom vokoukli, jak taj vypadá. Ukazuje se, že sme kousíček vod čtvrtě s kinama, kde je asi 5 kin pohromadě, ale vysílaj ňáký jejich filmy. Po složitém vyptávání se dostáváme ke kinu, kde vysílaj film "The Dragon", to zní slibně. Film prej začíná v devět a je půl. Přes ulici si sedáme na džus. Tentokrát do půllitru a za 20 Rs, ale je žůžovej. Seznamujem se s ňákejma medikama, co taj studujou a nabízej nám nocleh, škoda, že už sme zaplatili hotel. Taky nám ukazujou parádní pití "Gul šarbat", je to voda s ledem karamelem a citrónem. Sklenice stojí 5 Rs. Poměr cena/výkon je naprosto dokonalej. Deme do kina a sme domluvený, že za nima po filmu zajdem na hostel. Z kina nás vyhazujou dost vehementně, že máme přijít až v devět. Sedáme si před něj. Z každý strany zasněně čumí jeden mamlas a jeden se s náma snaží bavit. Říkáme, že sme z Kocourkova a von: "hmm, famous country". Prostě nekonečná sranda, asi se usměju k smrti. Konečně nás pouštěj do kina. Interiér je parádní. Po stěnách nezbytně vrtule a tak 200 - možná víc - plechovejch sklápěcích sedadel. Sympatický!

Konečně se zhasíná. Na plátně se vobjeví ženská s chlapem, kteří pobíhaj - za "úžasné" choreografie - sem a tam. Repráky - podle zvuku spíš amplióný - sou neskutečně zesílený, takže z toho ženského pištění neni absolutně nic rozumět, akorát nás bolí uši. Pořád se eště smějem. Když už sou naprosto stejný písničky asi 3 už se skoro nesmějem a když už to běží hodinu, tak se zase smějem. Sme dost zvědavý, jestli vůbec film bude.

Po tak 1,5 hodině začíná film. Hlasitost zůstává stejná, takže nerozumíme ani slovo, ale nejsme sami, páč žádný titulky to nemá a je to v originále, takže myslim, že nerozumí nikdo. Za klipů se kino docela zaplnilo, takže je tu tak 60 lidí. Film je parádní, ale musím se ne něj kouknout i se zvukem. Atmosféra je taky super. Když se mu - hlavnímu hrdinovi - povede seřezat celý dojo karatistů, sál nadšeně zatleská. Vůbec to tu docela žije.

Největší šok přicházi po filmu. Ani neběžej titulky a hned naskakuje tvrdý porno. Kino okamžitě stichne. Nikdo ani nedutá, dokonce i plameny vod zapalovanejch cigaret, kterejch bylo donedávna mraky, zmizely. Už se směju, že se asi udusim. Sme zvědavý, jak to skončí, jestli budou titulky vod filmu, nebo jestli to prostě vypnou a nic. Když je první chlap hotovej, naskakuje jinej film, tentokrát s dvěma chlapama a ženskou. Po zkušenosti s klipama usuzujem, že to může běžet klidně eště hodinu a deme pryč. Nepřestávám se smát a někdo mě hned vokřikává, ať sem zticha.

Zážitek z Pakistánskýho kina je fakt maximální. Procházíme nemocnicí a hledáme hostel. Všude spěj lidi. Řidičové sanitek na střeše sanitek nebo normálně před autem. Prostě, všude někdo chrní. Nakonec se nás chopí ňákej asistent doktora a zavede nás tam. Tady zbudí chlapíka, co spí u dveří a usadí nás do knihovny. na papírku mu ukážem jejich jména a čekáme. Řikáme si, že teď zbuděj všechny Abrahimi, co tu bydlej, ale za chvíli se vopravdu vobjevujou naši známí. Chvilku sme jak u zpovědi. Fík je viditelně votrávenej. Pak začne rozhovor docela váznout, tak frčíme domu.

Studujou taj dva roky na asistenta. Semestr maj 6 měsíců a mezi nima 20 dní pauzu. Brrr. Platěj 500 Rs za měsíc školný.

Po kraťoučký procházce sme doma. Chvilku kecáme a pak se propadáme do říše morfeovy.

Nahoru

Pondělí 11. 8. 2003

Nechce se nám z postele ani náhodou. Skočim pro ňáký sušenky k snídani zajíme to pár banánama a koupil sem za 12 Rs ňáký noviny v angličtině – The news – ale ukázalo se, že stály pěkně za prd. Dopisujeme deníky a Bambus tradičně chrápe. Když se mi je konečně povede přemluvit, že vyrazíme do města koupit dárečky, sou dvě hodiny. Necháváme si dole u hoteliérů baťohy a vyrážíme. Ptáme se chlapíka na bazar s afghánskejma věcma a že přej nás tam dovede. Sedáme do busu – chlapík ho za nás zatáhne – a jedem do hloubi uliček. Někde nás vysadí a řekne, že tady koupíme všechno. Rozhlížíme se kolem a všude samý servisy. Někdy tady ty lidi fakt nechápu. Bloumáme uličkama a koukáme.

Sem docela překvapenej naprosto mizerným provedením většiny věcí. Připadám si jak u nás u Vietnamců. Prostě samý levný cetky. Hledáme ňáký šátky, ale když se na ně člověk koukne zblízka, tak z nich lezou nitě a navíc kolem vokraje je čára a na ní nakreslený nůžtičky – něco jako zde odstřihněte – kolem ní je to šíleně zubatě zastřižený. Drsňárna. Nádherný sou krámečky s kůžema. Chlapík sedí v garáži, všude kolem sebe police plný roliček kůží nejrůznější barvý a hrubosti. Zkušebně se ptáme na jednu roličku – asi tak 0,5 metru a 10 cm průměr – cena neuvěřitelnejch 80 Rs. I za 500 by mi to přišlo levný. Další nádherná věc je kovářská ulička. Uzoučká křivolaká ulička, kde všichni něco tavěj, svářej, tlučou kladivama. Překrásný. Tady by se líbilo Conanovi.

Nicméně co přivézt domu nás fakt nenapadá. Bambus kupuje trochu koření a my eště nakupujem ňáký čaje. Ty sou tady fakt jako poklad. Chtěl bych si vodsuď někdy přivézt celej ten hrubej pytel, v kterejch to maj. Dokonce života bych už nemusel kupovat čaj.

Usedáme do čajky a dáváme parádní zelenej čajík. Říkám si, že bychom mohli přivézt tu konvičku, v který to vařej a pár hrníčků. Deme pátrat po konvičkách. Nakonec se nás chopí ňákej chlapík, že je má ve svým obchodě. Deme za nim do středu ňákýho bloku a tam nás usazuje v ňákejch starožitninách. Šílenej kšeftař prodává úplně všchno. Cpe nám prstýnky na hašiš, různý porcelánový sráče a mraky jinejch ptákovin. Pak zajede někam pro konvičky a přinese 3 parádní konvičky. Víme, že cena je tak kolem 40 Rs a von chce za jednu 120 Rs, že prej sou nový a kdesi cosi. Nakonec je všechny tři kupujem za 160 Rs. Asi bychom je sehnali i levnějš, ale už to ujde. Má taky úplně parádní kudličku. Materiál bude asi mizernej, ale je nádherná. Chce za ní 1000 Rs. Nakonec jí kupuju za 400 Rs, asi bude jenom na vozdobu, ale nemůžu vodolat. Nakonec nás vemou na střechu, kde je překrásnej pohled na sousední mešitu. Z ulice by si jí nikdo ani nevšim, ale takhle vypadá – zapadá za ní slunce – báječně. Pomaloučku se loudáme pro věci k hotelu, a cestou různě popíjíme čaj a jednou vochutnáváme s Bambusem karamelovou placku s tvarohem. Lahoda.

V hotýlku se rozloučíme s hoteliérama a autobusem se svezem na vlakáč. Tady máme mraky času, tak se valíme a pak Fík vobjeví ve waiting roomu pro 1st class parádní sprchu, tak se všichni labužnicky vosprchujem a usadíme do vlaku. Já krásně prospím celou cestu do Rawalpindi a tak až v 1:00 a.m. vylejzám značně rozespalej na starém známém nádraží.

Nahoru

Úterý 12. 8. 2003 – Ministr vody a elektriky

Fík má docela hlad a tak vaříme polívčičku. Po dlabanci se ihned ukládám a spokojeně usínám – už ňák spinkám i na tom betoně jak nemluvně. Asi v půl šestý ráno nás budí ňákej dost dost negramotnej policajt. Mává kolem sebe bambusovou štanglí, ukazuje na hodinky a na ceduli „Ladies waiting room“, která visí nad dveřma, u kterejch ležíme. Domluvit se s nim nedá. Prostě už spát asi nebudem. Beru si spaní a rozložim si ho úplně v rohu na konci nástupiště a tam už nikym nerušen v klidu dospávám. Někdy kolem 7:00 popohánim kluky, že bychom mohli vyrazit. Cesta na ambasádu sice je tak na 45 minut, ale povídám, že je k tomu třeba přičíst koeficient pákistánskýho zdržení, což je v tomhle případě tak hoďka. Bambuse to parádně pobaví. Bez problému, jak ostřílený pákistánci nasedáme do busu a ten nás vyhazuje u diplomatický enklávy. Skoro to vypadá, že zdržení nebude. Rázujem ke staré známé policejní stanici. Tady stejnej chlapík. Přídem tam, už sundaváme baťohy a cpem je do budky a von najednou: „Stop mistr“. Musíte si je nechat jinde. Nechápem, co je za problém. Dycky to šlo. Chlapík, co tam náhodou je a mluví anglicky nám vysvětluje, že by nám někdo moh něco vzít. Sme dost naštvaný. Řikáme, že nám to nevadí, že to de na naší zodpovědnost. Ne: „today special“, prostě musíme jinam. A kam? „It´s very near.“ To známe. Ptám se: “Very near. 200 km?“, „Yes, 200 km very near.“ Ukazuje na ňákej 100 m vzdálenej barák. Tam bych tak šel. Řikáme teda kudy a von: „You take a miniwan.“

„Do píči, nééééééé,“ zakřičí Fík a je fakt skvěle naštvanej. Policajt i chlapík se dost leknou a jenom bručí: „chámoš, chámoš“ – buď zticha, buď zticha. My se s Bambusem skvěle bavíme. Deme to zkusit z druhý strany. Cestou nás akorát vyhazujou sympaťáci v maskáčích z cesty, která je pěkně ve stínu a ženou nás na slunce, že je to tady german area. Bambus se furt chechtá koeficientu pákistánskýho zdržení. Za chvíli už se chlámem všichni. Fík začíná mít průjem, tak čekáme, kdy to na nás taky dojde. Policajti na druhý straně sou úplně super. Kouknou na vršek baťohu a že pohoda a pustěj nás s nima i dovnitř. Neuvěřitelný. Na ambasádu dorazíme za 5 minut devět. Dobrej timing. Pasy nám lamer sebere a že přej zejtra ve čtyry. Přece jenom to tam musej nalepit, to asi vo moc dřív než za dva dny stihnout nejde. Další den v Islamabádu. Chcem jít na jídlo na Apara market, pak do našeho starýho známýho netu a pak najít v Pindy hotel.

Ťapem na žvanec. Najdem sympatickej bufáč. Kupuju pár rajčat a k tomu si dávám parádní játra s vomáčkou a čajík. Prostě bájo. Když dosytosti napráni zvedáme kotvy zaplativše za všechno necelejch 50 korun, potkáváme ve dveřích chlapíka, kterej se k nám hned hlásí. Je voblečenej dost evropsky – ve sportovním – a docela rozumně povídá. Zve nás na jídlo, bohužel přišel pozdě. Že prej je to mistr světa v kickboxu z roku 2002. Cokoliv prej potřebujem, no problem, že snad i byl v Čechách. Prostě moc povídá. Zkoušim se ho teda zeptat na hotel. Hohá, přece nebudete platit za hotel, když můžete spát u mě. Ja taj bydlim kousek. Dáváme si s nim teda čajík a pak s ním pěknou dálku rázujem k domovu. Je to parádně vybydlená místnost – druhou místnost má kámoš – se dvěma postelema a pár policema. Vedle záchod, koupelna a terasa. Ideální. Sme pořád dost plachý, jestli taj budem moct přespat, ale vypadá to nadějně. A von furt mele a mele. Furt se ptá, jestli sme „happy, happy“ a řiká to fakt roztomile. Nakonec, že prej někam musí, že se máme umejt a vyprat si. Za hoďku přej příde a pudem na ňákej turnaj, kam je pozvanej. Super, stejně nemáme žádnej program, tak aspoň něco uvidíme. Fík je dost mrtvej a chrápe. My s bambusem se labužnicky sprchujem a pereme naše vydatně zamazaný hadry. Sluníčko nám je rychle suši a tak, když mistr příde, zálibně se prohlízim v zrcadle, jak sem krásně vypral košili i kalhoty. Von na ně koukne a povídá: „Tak to né“ a přines mi ňákou svojí košili. Moc mi to nevoní, ale nechci mu dělat vostudu, tak tu umělotinu asi přežiju. Fík taky vyfás tričko a Bambus se lama vytáh, že má roztrhaný tričko až venku na cestě a chlapík z toho byl úplně špatnej. Moc to nechápem, ale za chvíli to pochopíme. Zaběhnem někam do křoví a Bambus dostane jeho tričko a von si veme kimoho.

Dokušem do neskutečně nóblovatýho sportovního areálu a sme usazeni do ne až zas tak nóblovatý haly do první řady, přesně doprostřed. Máme nejlepší místa. Docela dlouho koukáme, jak pobíhá sem a tam skupina lidiček – dost zmateně a u toho se neskutečně pečem. Sem během chvíle úplně mokrej a skoro se mi tmí před vočima. Je to jak v Lahourovi, nebo jak u nás v sauně – akorát, že tam může člověk sedět nahej. Lidičky maj černý, červený a bílý kimona a furt něco řešej.

Konečně začínaj fighty, nejdřív malý klučíci, pak to krapet stárne a začíná to i bejt dost zajímavý. Ke konci už se zas docela nudíme, je to fakt hodně dlouhý, ale zajímavý. Fík chrápe. Najednou fakt velký pozdvižení, sme nahnáni na plochu do řady. Za pár minut sme představeni ministrovi vodohospodářství a elektriky. Fakt drsný. Asi musíme bejt pro ty lidi dost něco jinýho. Když se vracíme na naše místa – ministr sedí až vo kus vedle, masóó – lidičky na nás fakt vejraj, že sme si šáhly na ministr.

Začíná parádní exhibice – rozkopávání hliněnejch mís všema možnejma častma těla, přemety, salta a podobná akrobacie, mlácení hořící loučí do nahýho těla – prostě lecos. Fakt je to pěkný. Pak nám ministr dokonce předá medajli a diplom, za účast na turnaji, jako vzácní hosté. Nevěříme.

Konečně nás pouštěj ven, kde už je řádná tma. Mistr nás usazuje do auta, který nás vodveze až před jeho baráček, vod kterýho sme dostali klíče. Sam jede městskou. Fakt pořád čekáme, co za to bude chtít. V domečku chvilku vyčkáváme a když dorazí, povídá, že příde jeho kámoš a pudem do městečka na jídlo. Jeho kámoš se nakonec vobjeví a určitě se nedá přehlídnout. Fakt chlap, jak hora, vo hlavu větší než všichni kolem a eště fakt well-built. Je dost tmavej a úplně skvělej. Později se dovídáme, že je to bodyguard premiéra. Je dost netrpělivej – má 4thdan v karate (mistr pákoše) – furt jenom řiká come on a někam mě žene. „Come on Peter“ a už někam letíme. Nakonec zakotvíme v sympatickým bufáčku. Parádně se naperem – já skvělejma fazolema – a hurá na zmrzlinu. Voděj nás mezi krámama říkaj, že cokoliv je no problem co chceme, že to hned koupěj. Připadám si, jak si asi u nás musí připadat fakt pěkná ženská, kterou balí ňákej pracháč. Akorát já na to fakt nejsem zvyklej a bojim se na něco dívat moc dlouho, aby mi to nekoupili. Zmrzlina je naprosto dokonalá. Fakt to maj zmáklý. Dem na chvíli zpátky domu a tak za půl hoďky už nás ženou na jinou zmrzku. Tentokrát kopečkovou, ale fakt chutná úplně božsky, pak chtej eště na čaj, ale už radši říkáme, že dem spát, že sme utahaný. Sou fakt strašně moc hodný, ale připadáme si dost blbě.

Uleháme. Mám dost silnou horečku a tak noc je stejná skoro jak první noc v Islamabádským kempu. Celou ji proklepu kosou a ráno sem rád, že stihnu doběhnout na záchod. Přesně stejnej průběh.

Nahoru

Středa 13. 8. 2003 – Jóó vízá.

Je mi fakt blbě. Dám si kulíška a husk (kokosovej sajrajt co je prej nejlepší na průjem) a mažu zvracet. Super, fakt labůžo. Přůjem, zvracení, rýma, kašel a horečka. Teď už si můžu zazpívat tak pochod marodů. Hihi. Chlapík se někam zdejchnul a tak čekáme až příde, abychom se s nim rozloučili. Je mi dost blbě. Dlouho nejde, tak posíláme Bambuse – což se později ukazuje jako vobrovská chyba – na vlakáč, aby vyjednal slevu v D. S. Office a zjistil vlaky. Je to jeho první velkej úkol, tak sem zvědavej, jak to zvládne.

S Fíkem čekáme a když už se chcem taky zvednout, tak dorazí. Loučíme se a deme do protějšího antikvariátu pro něco na čtení. Beru první knížku – dobrodružství Huckleberryho Fina – a du si koupit džus, protože do sebe musím dostat trochu vody. Povede se. Fík bere dva lamoury a jedem na Apara market. Na cestu na ambasádu se moc necejtím, tak jedu na vlakáč. Beru Fíkovi baťoh, aby se s nim netáh a sedám do busu. Cesta je dost utrpení, ale přežiju to – zdá se. Nemůže najít Bambusa, páč nemá modrý tričko, který měl posledních 5 tejdnů, ale bílý.

Ne zrovna moc dobré zprávy. První vlak do Quetty jede až zejtra v 10:50 – Quetta express – což v podstatě znamená, že nestihnem vlak Quetta – Zahedán, kterej jede 15. a 1. v poledne. Zejtra slaví Pakistánci Independent day, kdy se vodtrhli vod tý nenáviděný Indie, takže to je pro ně – zdá se – docela sláva. Po městě furt jezdily konvoje troubících aut s vlaječkama. Skoro jak u nás po Naganu. Vlakáč je taky vzhůru nohama. Bodeť by ne, když sem zejtra příde premiér. Všude sou milióny vlaječek, milióný policajtů a mraky zeleně, všechno furt drhnou a natíraj. Skoro si začínám myslet, že dneska nás tu nenechaj spát ani náhodou. Na peróně roste vobrovský pódium s neskutečnou zvukovou aparatůrou a kolem projíždí sem a tam šíleně kýčovitej a barevnej alegorickej vláček, na kterým ho asi přivezou.

Fík dorazil. Poseděl si na netu, tak ho necháváme u baťohů a dem najít net. Daří se to za chvíli a i to sympaticky frčí. Aspoň nám parádně utekly 2 hoďky. Různě posedáváme a klábosíme s lidičkama. Pak se de Bambus s Fíkem najíst. Já fakt nemám na jídlo ani pomyšlení, i když už je mi vo dost líp. Když přídou, du mrknout po spaní. Všechno vypadá dost blbě a tak se ptám ňákejch fousáčů, co spí na druhým peróně. Že prej sou vojáci a že máme určitě přijít, že maj spát ve vagóně, ale tady je to lepší. Vypadaj moc hodní. Eště chvíli kecáme a deme za nima. Připravili nám úplně parádní lože a dokonce sme na dobrou noc dostali i hroznový víno. Sou zlatý. Beton ze spoda hřeje jako šílenej, nechápu, jak se Honzovi mohlo líbit spaní za pecí. Noc probíhá klidně až na to, že nás budí ňakej cajt, ale náš fousáč ho pěknou dobu ukecává. Cajt se furt bojí, že nám někdo něco ukradne. Nakonec chlapík, že nás teda bude hlídat. Je svatej. Vopravdu pak eště asi 2 hoďky kolem nás chodil, když už se policajt nevracel, tak si leh vedle nás a vzbudil nás až v 5:30, že už tu nejde spát, ať si teda dem lehnout do jejich vagónu.

Nahoru

Čtvrtek 14. 8. 2003 – První pomoc

Du na záchod a cestou vidim vlak do Quetty. Jede v 6:00 a lístky už změnit nejdou. Sem dost naštvanej. Bambus se zas vytáh. Když ho budim a nadávám mu, povídá jenom: „Já za to nemůžu,“ že prej měl prostě smůlu, ale že za to nemůže. To mě rozčílí eště víc, radši si lehám, abychom se nepoprali.

Spaní se mi nedaří, tak dumám a dumám, ostatně je to tady v Pákoši poslední dobou moje nejčastější činnost.

V desed vodjížděj vojáčci, tak vystupujem a usedáme na perón. Z Bambuse je zas troska, prej dost zvracel. Doufám, že se vzpamatuje. Usedáme do vlaku. Máme parádní poslední vagón z něhož je půlka parádně rachotící generátor. Ale snad tam nebude takovejch lidí. Je to parádička, sedíme, kocháme se krajinou, čtem. Prostě normálka. Bambus chrápe :))). Za chvíli se ve vedlejším oddělení strhne povyk. Všichni se tam nahrnou a čuměj, jak to uměj jenom voni.

Ňáká ženská má rozseklou hlavu, řek bych, že vod šutru. Tady je totiž naprostá normálka, že děti hážou na vlak kamení. Vytahujem lékárnu, v který má Bambus neskutečnej bordel, ale nakonec se povede najít septonex a vobvaz. Ženská je pěkně vylekaná. Sundává šátek. Je to fakt dobrá díra. Trocha septonexu a vovázat. Jak kdyby sme to s Fíkem dělali vodjakživa. Posíláme jí k doktorovi, ale pochybuju, že tam pude. Vypadá, že má k bílejm a jich medicíně bezmeznou důvěru, takže se určitě uzdraví. Mám z toho fakt radost. Za chvíli je tma, tak lezu nahoru a chrápu jak dřevo.

Nahoru

Pátek 15. 8. 2003

Tak na půl se probouzim v Sakaru. Bambus koupil žůžovou snídani - kus chleba a banány - takže sme i trochu posnídali. Zase usínám. Bambus dole klábosí s ňákym truhlářem. Je docela sympatickej a z pohledu (pohledy šumavy totiž rozdáváme jako dárky páč nevíme jak jinak jim poděkovat) má neuvěřitelnou radost. Že prej si ho dá doma do rámečku. To je skvělý. Sranda je, že dělá truhláře kousek vod Quetty a tam je poušť, takže vozej dříví buď z Afghoše nebo ze Sakaru.

Projíždíme městečkem Sibi. Rekord je tady 55°C, fakt docela teplej flek. Krajina se začíná vlnit, vobjevujou se mosty a tunely. Je to paráda to sledovat. Takhle si ňák přestavuju železnici na divokým západě, jak krokem překonává ty nekonečný vzdálenosti. V sedm hodin sme v Quettě. Je tu příjemnej chládek, přece jenom 1 700 m. n. m. Berem rikšu na busák. Poslední bus jel před hodinou a další zejtra ve 4, 5, 6. Škoda. Zabydlujem se v muslim hotelu. Tři postele, sprcha za 170 Rs. Ideální. Zbavujem se baťohů a deme jíst. Džusíky sou drahý, tak zkoušíme jeden z cukrový třtiny a je to pěknej humáč. Berem pár sušenek a dem do čajovny. Sušenky sme taky moc netrefili, tak si aspoň pochutnáváme na parádním zeleným čajíku a kecáme.

Na pokoji perem hadry, mejem se a zase kecáme. Bambus vytuh, ale s Fíkem kecáme vo lyžování až do svítání. Sakra, jak já se těším na lyže.

Nahoru

Sobota 16. 8. 2003

Ráno sme asi na 2 hoďky usnuli. Pak sme udělali inventůru peněz a zjistili sme, že nám každýmu zbejvá 20 Rs. To vyšlo fakt přesně. Nakupujem za všechno parádní jablíčka jako vod babičky. Kupujem lístky a dem čekat do čekárny. V jednu chvíli tam příde výbornej chlapík. Že prej je very poor, ale že je happy. To je fakt skvělý. Že i studoval, ale že ho to moc nebralo a tak jezdí s kárkou po městě a ptá se na starej papír a železo a vozí to do sběru. Je tak schopnej uživit ženu a tři děti a eště je happy. Asi mu trochu závidim.

Máme jet ve 4:00. Ve čtyři se dosvídáme, že bus přijede ve 4:15. Pohoda. V pět nás naženou do vanu a vodvezou k obrovskýmu off – roudímu busu, kterej má na střeše dost naložíno. Nakládaj furt dál. Pak zjistěj, že nejde klimatizace. Začnou se v ní vrtat, pak popojedou a znova, pak se nakládá, pak čekujou lístky. Výsledek je, že za cenu AC busu (350 Rs) jedem non AC a máme na výjezdu 3 hod zpoždění. Fascinuje mě, jak tady nezvládaj žádnej paralelismus. Prostě jeden nakládá a deset čumí. Potom jinej spravuje AC a 12 čumí, pak 2 čekujou lístky a 10 čumí. Fakt zajímavý.

Cestu už známe z minibusu, AC nám v noci ani nechybí, takže usínáme a za pár – asi 14 hodin – vylejzáme do sluncem spálenýho Taftamu.

Nahoru

Neděle 17. 8. 2003

Na přechod je to asi 1,5 km, což moc rádi popojdem, páč sme už z toho sezení a ležení v různejch dopravních prostředcích dost rozlámaný. Proces na hranicích je úplně v pohodě a za chvíli usedáme do pickupa a všichni za 40 000 Rialů jedem do Zahedánu. Tady je drobnej komunikační problém, ale nevzdáváme se a kupujem lístek na vosum večer non AC – bus za 19 000 každej. Chceme jet na noc, aby sme nemuseli nikde shánět hotel. Jako již tradičně máme vosum hodin do vodjezdu, tak hrajem pexeso Maxipsa Fíka. Sou z toho docela vedle a neuměj to vyslovit, tak říkaj „maxipepsík“ fakt sranda. Máme fakt hlad, tak každý 2,5 hoďky dáváme kebab za 3 100 R. Je moc dobrej. Těsně před vodjezdem potkáváme super chlapíka, kterej parádně hovoří anglicky a je parádně naštvanej na vládu, což se ani náhodou nedivim. Sranda je, že řiká, že jeho job je „thinking“.

Cesta autobusem je parádní, páč je skoro prázdnej, takže máme každej sedačku pro sebe.

Nahoru

Pondělí 18. 8. 2003 – Aida

Za svítání nás bus vysazuje u fajnovýho parčíku, kde ihned rozbalujem spaní a spinkáme jako králové na měkoučký travičce až do vosmi. Pak skočim pro snídani a dem zavolat Aidě. V pohodě najdem telefony a dokonce to zvedne i Aida. Dokonce si nás i pamatuje. Super, máme bejt v 11:00 před mešitou, kde sme se tehdá potkali. Řikáme si, že se proťápnem a když už to vypadá, že prostě nebudem schopný zjistit cestu, tak se k nám přitočí chlapík, co že potřebujem. Je skvělej, je to námořník a už byl fakt leckde. Vodveze nás na bazar a celou cestu skvěle kecáme. Dokonce pro nás vybere meloun, kterej se pozdějc ukáže jako nejlepší, co sme zatim jedli. Povídám mu, že bych chtěl někde v ňákym přistavu chytnou loď a vodpracovat si cestu do Mexika. Říká – čímž mě docela potěší – že v tom nevidí problém, ale že to pravděpodobně nepude bez námořnický knížky a ňákejch papírů, ale to prej neni těžký získat. Už se těším. Na bazaru nás opouští a my si v parčíku skvěle pošmáknem na melounovi za 13,- Kč a skrz bazar deme k mešitě. Cestou najdem parádní šátky, vůbec nám příde, že tu maj vo dost hezčí veci než minule. K mešitě se davem nákupčích probojujem v 11:01 a Aida dorazí v 11:03. Že prej je tu s ňákou kámoškou a autem, tak nám srdíčko zaplesá a říkáme si, že i něco uvidíme. Řidička uplně droboučká slečna se sotva slyšitelným hláskem a čádorem. Bambusovi strašně připomíná řidičku jeptišku z Funese. Řídí skoro podobně. Dofrčíme po bláznivém doptávání a bloudění k ňákýmu kamenýmu domečku na kraji města, kterej sice neni vošklivej, ale nám se spíš líběj ty hory kolem. Sme 1 700 m vysoko a stejně sou eště kolem řádný hory. I teplota je docela příjemná. Pak popojedem k ňáký bejvalý ledničce na úschovu ledu. Nemůžu si pomoct, ale moc se mi líbí tahle pouštní architektura. Je to jako – možná né až tak jako – uplácaný z bláta. Krásně hlaďoučký a křehký, přitom je to barák jako blázen. Fakt parádní, teď je vevnitř ňákej institu pro učení dětí anglicky a vypadá moc pěkně.

Znova se naperem do auta a asi hodinu jezdíme naprosto nepochopitelně sem a tam po městě. Pak nám koupěj kebab k vobědu a vysaděj u mešity, že se potkáme v pět.

Námořník nám vyzjistil, že vlak do THR jede v 5:30. Kdyby měli ňákej program na zejtra, tak bychom tu s nima klidně byli, ale takovýhle ježdění po městě nás zas tak nenadchlo. Říkaj, že to asi bude problém, páč ženský prostě jen tak s cizincema chodit nemůžou, když nemaj ňákou průvodcovskou knížku a tu nemůžou mít, když nemaj hotovou vejšku. Fakt se divim, že už se taj ty lidi dávno nenaštvali a nevyházeli tu prašivou vládu z voken. Že prej něco doma zjistěj a mám jí ve tři zavolat a uvidíme, jestli s náma budou moct mimo město.

Zapíchnem to do parku a po super vobědě hledáme záchod a přitom potkáváme super Španěla. Taky nemá co dělat, tak klábosíme vo všem možným. Konečně máme super kontakt do Pyrenejí, fakt je má prolezlý a ví kam jít a nejít a i cena prej je super. Jídlo levný a jiný výdaje nejsou.

Du volat. Je to sranda voběhám asi 10 telefonů a všude je to z ňákejch nepochopitelnejch důvodů problém. Nakonec se mě chopěj super malý klučíci a dovedou mě k budce. Ta neni ani na kartu ani na prachy, prostě zvedneš sluchátko, vytočíš číslo a na druhý straně se vozve „halóóó?“ Konečně. Že prej z města nemůžou. Fakt nás to a je evidentně taky mrzí, ale co naděláš. Tak že se sejdem ve třičtvrtě na pět, že se chtěj rozloučit a vyfotit si nás. Pomalu se loučíme s vláčkem, ale ňák to dopadne.

Zjišťujem další info vo Pyrenejích a domlouváme chlastačku v Praze. Holky dorážej. Vyfotíme se a jedem koupit lístky na vlak. Po pekelným bloudění tam dorazíme. Domluva dost vázne. Říkáme, že chcem vlak do THR a chlapík: „Monday“ a my: „today Monday“. Nakonec pochopíme, že lístky sou VYPRODANÝ DO PŘÍSTÍHO PONDĚLKA. Šok. Už se skvěle bavíme. Tak jedem busem v 7:30 za 2x takovej peníz a 15 hodin. Výborný. Jedem eště s holkama do čajky. Je sice moc pěkná, ale přece jenom vypadá dost pro lepší lidi. Ale čaj i buchta sou výborný. Připadám si skoro jak u babičky. Dokonce sme vod Aidiný mamky dostali nádhernej ručně dělanej měděnej talířek. Je fakt hodná, škoda, že jí nemůžem poznat, že prej je to problém jít k nim.

Aspoň dávám Aidě pytlík čaje, páč zejtra maj den matek. Má z něj móóóóóóc velkou radost. Super. Frčíme na busák. Malika dost bloudí a pak se začne bát, že to nestihnem, tak začne řídit vážně jak drak. Přesně jak vzpomínaná jeptiška. Nakonec všechno bez problémů stihnem, dostáváme protekční místa hned za řidičem a těšíme se, jak budem koukat na cestu.

Loučení je smutný. Fakt mě to mrzí, že je vopouštíme a je asi eště značně víc. Doufám, že se eště uvidíme. Snad to ňák pude zavonačit, aby se mohly podívat k nám, myslim, že by z toho měly zážitek fakt na dlouho. Uvidíme. Bus vodjíždí a my zaujímame staré známé zkroucené pozice na sedačkách busu a sme zvědavý na noc.

Nahoru

Úterý 19. 8. 2003

Noc v buse jako každá jiná, akorát je super, že můžem vejrat na cestu. Maj taj fakt překrásný kamióny. Někdy mi Írán připadá jako velkej americkej skanzen. Fakt ftipný.

Ráno nás vysazujou na South terminálu. Chcem se busem dostat na vlakáč a pak zjistit vláček do Tabrízu a rozhodnout se. Fík najednou zjišťuje, že nemá kapsičku s penězma a pasem. Rychle hledá bus, najde ho, ale ne taštišku v něm. Začíná panika. S jedním trochu mluvícim klukem vobíháme společnosti a hledáme. Nakonec jeden skvělej chlapík výtečně pátrá a zjistí, že bus jede večer v 6:00 jede do Kermánu, tak máme v pět přijít a snad se to s řidičema ňák najde. Dokonce nás nechaj zavolat na ambasádu, Fík začíná bejt dost mimo a ani se mu nedivím. Chlapík na ambasádě vypadá zaplať pánbůh super a počká tam na nás.

Deme na policajty pro papír, že ztratil pas. Na ambasádu máme zavolat za 2 hoďky, že zkusí zjistit, na jak je to dlouho. Na policajtech to neni sranda, nakonec se objeví hlídač vod brány, kterej umí anglicky a dělá tlumočníka. Řikaj nám ať si sednem a chvilku to vypadá, že se vo něčem dohaduju. Pak ňák všechno utichne, tak eště asi hoďku sedíme a du se zeptat k bráně, jestli teda ten papír dostanem. Jó, vy chcete ten papír. Dojde za oficírem. Docela dlouho hledáme toho správnýho a ten se pak stejně ukáže jako naprostá guma. Tady prostě platí, že čím sou lidi vejš postavený, tím sou gumovější. Papír nám prostě nedá. Nechápem. Že prej můžem lhát a že si máme přivézt z naší ambasády překladatele. Vzdáváme to.

Hovor s naší ambasádou Fíka moc nepovzbudil. Prej loni vrátli ňákýho kluka s propadlejma vízama z hranic a byl na ambasádě měsíc, skoro přes celý vánoce, než mu dali víza. Drsný. Když v pět přijede bus, nic v něm samozřejmě neni a řidiči nic nevědí. Berem taxála, že prej za 2500 T na naší ambasádu. Adresu máme ve farsí napsanou vod těch vymaštěnejch policajtů. Chlapík je super a frčíme pěknou štreku přes Teherán. Když dojedem na tu adresu, chlapík chvíli hledá a potom někam volá. Za pár minut příde: „óóóó adress very bad“. Ty cajti se nám fakt pomstili. Další řádná štreka na sever THR. Kousek před náma už sou hory jako blázen. A konečně na domečku naše nádherná vlajka. Taxikář si za okružní jizdu po Teheránu vyžádá jenom 4000 T.

Sedíme v příjemný místnůstce a pan Juráň nám uvařil báječnej čaj. Svět je malinkej a tak zjistíme, že bejval námořník jako Fíkův táta a dokonce maj dost společnejch známejch. Fík krásně u kafe a povídání pookřává a když zjistil, že maj velkou knihovnu, tak už vypadá, že to tady těch pár dní přežije. Hned bych si to s nim vyměnil. Ubytování dostal na ambasádě. Vařit bude paní Juráňová a i moh zavolat domu. Tak jak se taj bude mít se neměl za poslední měsíc a půl. Je skvělý, že sou všude tak zlatý lidi. Neuvěřitelně zlatý. Nás s Bambusem dokonce hoděj do města a koupěj super chleba na cestu. Prej je šance, že se to vyřeší do ňákejch pár dní, minimální a tak bohužel musíme domu bez Fíka, páč víza už se nám krátí. Smutné loučení, ale určitě to dobře dopadne.

My po pěkné projižďce Teheránem vystupujem v centru na Valiasr street, což je v Teheránu nejdelší ulice (jedna rovna ulice vod severu na jih 40km). Ťapem po ní na jih a klábosíme. Po asi 2 hodinkách sme na vlakáči. Chvíli hledáme spaní, páč hala je zavřená, ale venku spí mraky lidí a furt brousí policajti, který je hlídaj. Taky tu maj parádní svítící mašinku.

Sedáme si na travičku pod růžový keř. Než stihnu vyndat z baťohu celtu, tak je celá alumatka pokrytá růžovejma voňavejma lístkama. Konečně budu vědět, co to znamená, mít na růžích ustláno. Ležim si tak veprostřed Teheránu, 14 milionového města, nos plnej růží, pozoruju crvkot kolem a je mi překrásně. Úžasná noc.

Nahoru

Středa 20. 8. 2003

Probuzení samopalem do žeber, ale už sem na to docela zvyklej. Vláčky jedou večír a sou tam ráno, akorát už nám docházej víza, tak se rozhodujem to neriskovat a jet busem až do Maku. Přece jenom den taj neni žádná míra, kdo ví, co by se stalo v Tabrízu a kvůli pár korunám to za to nestojí.

Na west terminál se prej dostanem snadno, že vemem bus na Azadi square a vodsuď je to kousek. Bambus si je na beton jistej, že je to to náměstí, kde sme posledně byli na netu. Deme tedy na sever naší známou Valiasr street a koukáme, kde vyměnit. Jako tady již tradičně, tam kde to šlo posledně to nejde a tak. Nakonec uprosíme jednoho big bosse v ňáký bance, aby nám to vyměnil na vlastní triko. Ale povedlo se jenom 10 $, takže máme tak akorát na cestu. Popovezem se busem nahoru na to náměstí, kde sme tehdá byli na netu se menuje Valiasr square. Vodsuď ale frčí na západ bus a za chvíli už projíždíme kolem slavného Teheránského monumentu, kterej je asi 200 m vod west terminálu.

Jeden chlapík nám hned kupuje lístky na čtvrtou hodinu a my posilněni výbornou zam-zamkou uleháme na trávu k odpočinku. Za chvíli se vobjeví chlapík s píšťalkou a dost důrazně nás vyhání. Mám mraky času a dost škádlivou náladu, takže dělám, že vůbec nechápu, vo co mu de a prostě ho ignoruju. Skončí to tak, že mě všechny věci vyháže a mě vodtáhne za nohu. Skvěle se bavim a česky mu nadávám. Kolem už stojí řádnej hlouček, tak eště chvilku dělám uraženýho a něco nadávám. Když chceme zmizet, pritoči se ke mě ňákej mlaďas – Mahdí – a ptá se: „Can I help you?“ Povídám mu, že se mě ňáký „mad“ people snažili vyhodit z trávníku a von na to: „They are not mad. They are motherfuckers“. A zmizel. Voba nás to s Bambusem dost pobavilo.

Pozdějc se k nám zas připojil a ukázalo se, že zbožňuje americký filmy a taky přesně mluvil jak správnej akční hrdina. Skvěle nás bavil a při louční nám klad na srdce, abychom tady v naší zemi všem koho potkáme řekli, že lidi v Íránu maj tý vlády po krk a že chtěj žít svobodně. Tak to teda vyřizuju.

Mahdí nás usadil do autobusu a my měli před sebou zase celou noc v autobuse. Snad už na dlouho naposled.

Nahoru

Čtvrtek 21. 8. 2003

Ráno ve starém známém Maku. Čekáme do devíti, než votevřou krámy a pak se deme podívat po ňákejch knížkách, že bychom eště vzali domu ňákou trofej. Bohužel nacházíme knížky jenom ve fársí. Škoda. Procházka se ale vydařila, přece jenom všude kolem se zvedaj skály jako z Vinetoua, takže je na co se koukat.

Taxálem za úplně poslední prachy frčíme na hranice. Všechno proběhne bez problémů, takže za půl hodinky se štěstím bez sebe převlíkám do kraťasů. Konečně. Už se na to těšim fakt dlouho. Chvilku máváme a už se vezem v kamiónu až do Agri. Za chvilku sme v Erzurumu, proti Íránu sou ty vzdálenosti i tady přece jenom dost mrňavý. Tady málem dojde k bitce s místní omladinou, ale nakonec v pohodě odjíždíme.

Kousek za semaforem usomruju kamión a frčíme až do Erzincanu. To sme ani nečekali. Když nás chce vyhodit kousek před městem, přijede jeho kolega – šéf – a ptá se, co sme zač. Povídá mu to a von tak ať deme jeden k němu a jede se dál. Moc nevíme kam až,ale dokud je to na západ, tak sme spokojený. Bambus v druhým kamiónu samozřejmě okamžitě chrápe a tak přichází vo skvělé čaje na odpočívadlech a jednou dokonce vo výtečnou polívčičku. Nakonec to muj kamioňák zabalí, tak du do toho druhýho. Bambus furt chrní. Asi v 5:00 se milostivě vzbudí, kouká sice jak vyvoranej tchoř, ale pustí mě lehnout.

Nakonec nás chlapík vyhazuje kousek před Duzce, což je asi 250 km vod Istambulu. Neuvěřitelný štěstí.

Nahoru

Pátek 22. 8. 2003

Za chvíli sme v Herdeku, kde se k nám připojej tři sympatický bábušky, stopnou nám kamión a i dohodnou kam jede, tak jim už jenom máváme z vokýnka uháníme dál. Za Istambulem chytnem na vodpočívadle každej jednoho Bulhara, tak si konečně i skvěle popovídáme. Ten muj – Petr – vypadá, že myslí dost vážně, že by k nám šel pracovat, tak sem zvědavej. Na hranicích je z nepochopitelnejch důvodů problém projít pěšky, tak se našáčkujem do auto k ňákýmu Turkovi. Proces na hranici mezi Evropou a Asií je řádně dlouhej, takže ven se dostanem až za tmy. Za hranicí stopuje Ondra s Jančou, tak je nabíráme a po chvilce povídání už vystupujem v Plovdivu. Rozložíme spaní a nic nám nechybí.

Nahoru

Sobota 23. 8. 2003

Ráno se s Bambusem rozdělujem a vom mi taky za chvíli ujede. Já pak frčím do Sofie. Chlapík mě vyhazuje na začátku města. Vyměňuju 5$ a vod paní směnárnice zjišťuju, že když kousek popojdu, tak mě bus 111 proveze po vobchvatu kolem celý Sofie a vyhodí kousek vod výpadovky na Niš. Frčim busem a blbě vystoupim, aspoň si dám rajčátka. Miluju bulharský rajčata. Za chvíli mě ňáký sympaťáci pozvou na pivo. Zbožňujou Kollera. Mám ho prej pozdravovat, až přijedu do Čech. Dám si kebab a eště jedno pivo a sem vážně spokojenej. Pěkně se tu vysedává a povídá, ale asi popojedu. Bus sjel z vobchvatu, tak sem vystoupil a po kratičký procházce sem dorazil na křižovatku u vobchoďáku Mr. Bricolage, kde byly směry Sofie, Istambul + Plovdiv, Blagoevgrad a Beograd. To nemá chybu. Kousek hned frčim a pak s českým kamiónem až na hranice. Veze čokolády a dostal jich bednu do kabiny na úplatky, tak mi jich hromadu nechává na cestu. Je zlatej. Na hranicích chytám dva človíčky z Bulharska, co jedou do Čech za prací. Staví se ale v Bělehradě, takže mě nechávaj před městem u pokladen na dálnici. Chvíli zkouším štěstí, ale nic moc, tak si ustelu kousek na silnicí v moc voňavejch kytičkách s spim jak dudek až do rána.

Nahoru

Neděle 24. 8. 2003

Po dlouhý době se mi moc nedaří, tak mávám a mávám a nic. Pak přídou dva mladí orientálci – kluk a holka – a skvěle si s nima popvídám. Sou dost zděšený, že taj mávám vod rána. Ale rozhodně mi přinesli štěstí, tak doufám, že já jim taky. Hned frčim kamiónem až do Subotice. Tady se ani nevohřeju a jedu s německo-jugoslávskou rodinkou. Sou moc hodný, parádně mě nacpou skvělejma rajčatama, houskou a sejrem a vyhoděj mě až daleko za Gyorem na sjezdu na BA. Už se připravuju na spánek, ale cedule CZ se zalíbí oktávce, která jede z Pešti z F1 a jede až do Brna. Vylejzám na hranicích. Už je tma, ale eště to chvíli zkousím. Za chviličku brzdí parádní mercedes a jednou z nejhezčich jízd za řevu kytarové muziky sem za hodinku a kousek v Praze.

Petr "ajs" Kucka zelva
petrkucka@gmail.com