Tak se čas nachýlil a už nás ženou do autobusu. Baťohy, že musíme dát dolu, tak je složíme na hromadu bagáže vedle autobusu. Najednou jeden chlapík něco povídá a začne se mi hrabat v batohu. Plácnu ho přes ruku, jako že se mi to fakt nelíbí. Na to jak předtím vypadal nasupenej, tak se teď pousměje a snaží se mi najednou vcelku v klidu vysvětlit, že to musí prohlédnout kvůli teroristum - teda aspoň já to tak pochopil. Aspoň se trochu zklidnila napjatá atmosféra. Zběžně batohy prohrábne a šup s nima do busu. Cesta povede kolem Palmyry - asi největší a nejzachovalejší zhluk starejch památek ještě z dob královny Zenóbie - ale ňák jsme se shodli, že to bude něco jak náš Karlštejn a ty tisíce turistů asi oželíme, takže uháníme až na konečnou - Damašek. Jsme ideálně nevyspalí a tak okamžitě usneme. Najednou už je venku trochu světla a vypadá to, že se všichni z busu hrnou ven. Asi konečná! Stojíme s batohama někde na bohem opuštěný Damaškovský periferii, a zatímco odháníme taxikáře, snažíme se vymyslet co dál. Asi si zapochodujeme! Zjistíme směr na centrum a ťapeme. Už je světlo, město se probouzí a teplota na pochod přímo ideální. Jdeme kolem krásný dlouhátánský botanický zahrady, pak pár mega silničních křižovatek a už jsme mezi domečkama. Nakonec se dohrabeme k něčemu co vypadá jako parádní trh, akorát krámky jsou ještě zavřený. Zaskvotíme teda trávníček před trhem, vybalíme vařič a při vůni spalovaného benzínu a nedalekejch záchodů spřádáme plány na dnešní den. Na programu se shodneme v celku snadno: poslat pohledy, nakoupit něco domu, juknout na net a večer zmizet z města - akorát ještě nemáme moc jasno kam.
Jak jsme řekli, tak se taky kupodivu stalo. Ty jejich trhy jsou opravdu něco nepopsatelnýho. Tady by člověk mohl bloumat celý hodiny a těžko by ho to omrzelo. A co teprve ty vůně všude kolem! Hromady koření, čajů, kytiček. Zkrátka vůně orientu se vším všudy co k ní patří. Na druhou stranu zase není moc jednoduchý se rozhodnout co odsud vlastně vzít domu. Naprostá většina těch parádních věcí je k jídlu a cestu domu by pravděpodobně nepřežila. Nicméně pohledy koupíme vcelku snadno a najít poštu už je jen o kousek větší problém. Všechno dobře dopadlo a my se vydáváme najít informační středisko. Za prvý bychom se rádi poptali po nějaký mapě těch kopečků co jsou na jihozápadě země u Libanonu a vypadají docela sympaticky vysoký, tak by třeba nemuseli být tak hustě obydlený, jako jsou ty tady kolem. Za druhý nás ještě nepustila myšlenka povozit se tady vláčkem a tam bychom chtěli zjistit bližší informace jak to teda vlastně funguje.
Neuvěřitelné se stalo skutečností a najít info centrum není v žádném případě sranda. Pochodujeme rozpáleným Damaškem sem a tam, snažíme se ptát lidí kolem, ale každý nás posílá na jinou stranu. Začíná to vypadat beznadějně. Když už tomu dáváme, vcelku dost uťapaný, poslední šanci, tak se to přece jenom povede. Je zvláštní, ze třeba v Aleppu jsme je našli téměř okamžitě a v Damašku, kterej by člověk pokládal za turisticky mnohem profláklejší, je to takovej problém. Map pani moc nemá, rozhodně ne nějaký moc hezký podle kterejch by se dalo ťapat horama. A z vlakem to vypadá vážně dost podezřele. Chtěli jsme na sever kousek popojet mašinkou, když tam stejně budeme mít cestu a aspoň bychom se vyvezli z Damašku, ale paní nám dost prapodivně vysvětluje, že vlak prostě nejede. Zdá se že asi mají výluku, nebo tak něco, ale jistí si tím rozhodně nejsme. Vlak nám prostě v této zemi není souzen.
Internetovou kavárnu už najdeme vcelku snadno a dychtivě se vrhneme na zprávy z domova. Je docela vtipný, že jsme si chtěli počíst co se děje doma spíš na uklidněnou, ale moc uklidňující zprávy jsme si tedy nepočetli - hihi. Ségra doma mamce nabourala auto a podobný novinky. Dost se pobavíme, když minifík začne číst mejly a příde za ním jeden zřízenec kavárny stoupne si přímo za něj a bez jakejchkoliv servítek mu přes rameno, doslova, vejrá na monitor. Nejlepší na tom je, že latinku ani náhodou neumí a česky už vůbec ne. Ale každopádně je vytrvalej a "kochá" se dost slušnou dobu. Pomalu se dopracováváme k tomu, že to asi pomalu otočíme domu s tím, že se případně někde zastavíme ještě po cestě zpátky. Ještě projdeme pár trhů, kde minifík nakonec za směšnou částku 150š, koupí vodní dýmku. A pomalu se suneme směrem k výpadovce na Homs. Už je docela pokročilá hodina, tak ani neni tak pekelnej hic. Podle mapy jsme si přibližně naplánovali kudy bychom asi tak rádi šli, ale kupodivu jsme ten směr uplně netrefili a při jednom zabloudění najednou koukáme jak se vedle silnice u obrubníku choulí malinkatý štěňátko. Chvilku na něj koukáme, já ho vyfotím a jdeme dál, ale dost nám to vrtá hlavou a nakonec to nevydržím, vrátím se zpátky, vezmu papírovou krabici a zkusím ho do ní přendat. Je neskutečně roztomilý. Dáme mu trochu kebabu co chroupáme a hladový vypadá dost. Doma jsme stejně vymejšleli, že bychom si pořídili psa a nemohli jsme se dohodnout kterýho, tak tohle je jasný znamení.
V první chvíli ho prostě popadnu a jdu s nim dál a vůbec mi nedochází, že to asi nebude tak jednoduchý. Minifík mě trochu vrátí nohama na zem, když mi poví, že nás s ní přes hranice asi nepustí. Najednou mi to celý dojde. Ale co s nim. Je tak mrňavý, že ještě ani neumí pořádně chodit. Máma je někde rozježděná na silnici a z muslimů tady se ho nikdo neujme. Za pokus to rozhodně stojí, jestli má umřít tady, nebo se chvilku mít s náma dobře a pak zůstat někde na hranicích. Něco tak roztomilýho jsem navíc ještě nikdy neviděl. Oba se do něj okamžitě zamilujeme. Trochu máme samozřejmě strach z nějakejch nemocí a tak první předsevzetí je, že se od něj nenecháme kousat, dokud ho neprohlídne veterinář. No moc dlouho to nevydržíme. Ani moc netušíme jak to pude na stopu. Už je vcelku tma, tak zkoušíme mávat, že snad povyjedeme aspoň z Damašku. Povedlo se, když kamióňák zjistí, že máme psa, tak sice máchá rukama jako že ho máme vyhodit, ale když uvidí jak je mrňavý, tak toho nechá a když prej nevyleze z krabice tak pohoda. Mrně je pořádně vyjukaný, takže si zatim moc nedovoluje. Chlapík nás vyhodí v Homsu.
Sedneme si na obrubník necháme mrně běhat po trávníku a začneme vařit čaj. Teoreticky bychom chtěli zejtra najít veterináře, aby psisko prohlídnul a případně mu vystavil papíry, který budou potřeba. Kdyby to šlo a nebylo by to za moc peněz, tak bychom chtěli psisko zkusit přes hranice převést legálně. Nesedíme ani pět minut a už nás dva klucí z krámku naproti táhnou na čaj. Chvilku poklábosíme, přibližně jim popíšeme naší situaci. Dost se diví, když jim povíme, že bychom chtěli spát v tom parčíku kde jsme před chvilkou seděli. Nakonec se vrátíme zpátky a když skoro přemejšlíme, že začneme vybalovat spaní, ze spoda z města příde mladý pár kluka s holkou, jdou přímo k nám a ptaj se, kde budeme spát. Povídáme, že tady. Oni, že to ani náhodou a že máme jít s nima. Fíha, tady se ta tichá pošta šíří úplně neskutečnym fofrem. Chvilku se radíme, ale nakonec jdeme s nima, páč ten parčík, není vyloženě žádná krása. Motáme se za nima uličkama, najednou vlezeme do jednoho domu vylezeme kousek vejš a vlezeme do bytu. Tady nám začnou vysvětlovat jak si pustíme teplou vodu, kde je nádobí, kde vařič a podobný provozní záležitosti. Potom nám ukáže na poste, že tam jako budem spát. My se dost děsíme toho, že budem spát u nich v posteli a oni kvůli nám na zemi, tak řikáme, že bychom jako rádi spali na zemi. Tak, že žádnej problém, přinese odkudsi hromadu koberců rozloží je po zemi a že můžeme klidně spát na zemi. Psíka pořád táhneme v krabici a dost se děsíme toho jak ho budem večer uklidňovat a přitom se snažit konverzovat s hostitelama. No zkrátka si řikáme, že jsme měli radši zůstat v tom parku. Najednou se nás zeptaj, jestli je nám všechno jasný, tak řekneme, že jo a oni, že máme normálně nechat klíče vevnitř a zabouchnout dveře až budeme ráno odcházet. Trochu se divíme a ještě víc se divíme, když nám řeknou ať se nám daří a odejdou.
To už je úplně neskutečný. Prostě nám na jeden večer půjčili byt co mají asi navíc. Dáme si parádní sprchu a Mrně vypustíme ať si pobíhá. Taková idylka je úplně neuvěřitelná. Zatim štěněti vymejšlíme jméno. Padají různý návrhy a nakonec se shodneme na jménu "Mafí". Naše suverénně nejčastěji používaná fráze je "Mafí masáry" (nemáme peníze) a navíc mafí zní vážně moc hezky. Prostě má aspoň arabský jméno. Mafí uložíme na balkóně. My si lehneme na zem a jsme dost zvědavý, jak to zítra dopadne s tím veterinářem. Je docela dost věcí, který by se musely povést. Za prvý najít veterináře, což vůbec nemusí bejt žádná sranda, když si vzpomenu jak jsme v Damašku hledali informace. Za druhý veterinář bude muset umět aspoň trochu anglicky, jináč mu asi těžko budeme vysvětlovat, co po něm vlastně chceme. A konečně za třetí, bude muset vědět co vlastně je potřeba proto, aby se odsud mohl pes dovést k nám, což nám rozhodně nepřijde jako samozřejmý, že to bude vědět. Zkrátka a dobře moc naděje, že se to všechno povede si nedáváme.
Petr "ajs" Kucka