Den sedmnáctý - Pondělí 19. 9. 2005 - Veterinární ústav

Vyspaný jsme nádherně a i Mafí vypadá spokojenějš, než včera, už se nás přece jenom bojí krapet méně a tak už začíná trochu vystrkovat růžky a okusovat nám nohy. Nakonec se ukáže, že splnit první úkol - najít veterináře - není až tak obtížné splnit. Sice to není přímo veterinář, ale inženýr, který si tak jenom přivydělává, ale už vcelku dlouho, takže asi ví co dělá. Doufáme, že Mafí ňák pořádně prohlídne a po cestě jsme se ještě dohadovali, jestli jí jenom poslechne, nebo jí i vezme krev a kdo ví co ještě. Chlapík jí zvedne v rukách prohlídne jí ze všech stran a řekne: "jóó ta je zdravá!" Trochu rozpačitě na sebe s minifíkem pohlédneme, ale co naděláš. Povídá nám, že potřebuje očkování a psí pas. Že jí to klidně udělá ale, bude to stát 1000š. což už není úplně málo peněz. Zkusíme zavolat na ambasádu, co vlastně všechno potřebujeme. Říkáme si, že zkusíme zjistit, jestli to teda stačí a když budeme vědět, že to bude stačit a přes hranice nás pustí, tak za ní ty peníze asi dáme, ale dost neradi bychom tady vyhodili kdoví kolik peněz a potom jí ještě museli nechat na hranicích.

Klučík na ambasádě nemá vůbec potuchy co je všechno potřeba na vyvezení psa k nám, ale zkusí to zjistit a máme mu zavolat odpoledne, že už snad něco bude vědět. Domluvíme se tak i s chlapíkem, že se teď skočíme trochu projít a potom uvidíme jak to dopadne. Když poví na ambasádě, že to bude stačit, tak do toho asi půjdeme, i když je to na nás fakt dost peněz. Trochu pobrouzdáme okolí, prohlídneme pár trhů, dáme si oběd a jsme zpátky. Klučík z ambasády povídá, že by mělo stačit očkování a psí pas. Že volal kamarádovi doktorovi a ten říká, že cena za tu vakcínu je dost vysoká a že by se divil, kdyby se nám to povedlo všechno sehnat za méně než 2000š takže se nakonec zdá, že ta tisícovka, je vcelku hezká cena. Nicméně veterinář je úplně zlatej človíček a zdá se, že pochopil, že je to na nás vážně dost peněz a posílá nás do jakéhosi státního ústavu, kde by to mělo být téměř zadarmo. Přijde nám to dost neuvěřitelný, ale za pokus to rozhodně stojí. Taky nám řekne, že je Mafí tak asi jeden měsíc a že jí rozhodně nemáme dávat žádný maso, ale jenom mléko ve kterém jsou případně rozmočený sušenky nebo něco takovýho. Docela srandovní je rozhovor: "A jak bude veliká až vyroste?" a on povídá: "much food, much sleep, like [jón]" a my na to: "what is [jón]?" "[Jón] english!", "No [jón] is not english." Chlapík se chvilku zamyslí, podrbe se na hlavě a povídá: "[Lijón]!" - hihi. Tak tomu už rozumíme. A zdá se, že se máme čeho bát. No co z ní vyroste jsme rozhodně zvědavý všichni.

Tak se s chlapíkem rozloučíme a koupíme od něj pro ní aspoň něco na odčervení abychom mu udělali trochu kšeft, když už kvůli nám měl takový zařizování. Vyrážíme naznačeným směrem, který by měl vést na kraj města k tomu státnímu ústavu. Procházka je to slušná a sluníčko taky není zrovna schovaný, ale najdeme to vcelku v pohodě. Fíha co tady pobíhá mladejch slečen a mrká na nás to dost čumíme. Paní doktorka nám zadarmo udělá pro Mafí pas, ale za očkování chce 200š. což nám přijde proti tomu čím nás strašili na ambasádě tak zázračná cena, že na to kejvneme. Akorát nemá vakcínu tady a přinese jí zejtra na poledne. Co se dá dělat, však nikam až tak nechvátáme. Když vylezeme ven, tak nás holky zatáhnou na čaj. Holky se trochu stydí, aspoň některý, tak s náma ze začátku konverzuje klučík, kterej je tady s nima. Sám mezi asi dvaceti holkama - hihi. Když se holky troch otrkají, tak to začne chvilkama být i zajímavý. "Líbí se vám některá z nás?", "jo, jste hezký", "a která nejvíc?" - pomyslim si akorát:"sakra, jak tohle dopadne" a na jednu moc hezkou ukážu - "a líbí se ti hodně hodně, nebo jenom trochu?", je vážně moc hezká, tak povídám: "hodně, hodně", "úúúú manžel tě zabije!" A je to tady. Nejstarší z nich je 21 a všechny až na jednu už jsou dávno vdaný. Tady je to vážně fofr - škoda, hihi.

Vydáváme se hledat něco na spaní. Nakonec vcelku nedaleko najdeme starou hliněnou cestu hezky schovanou pod stromama, z jedný strany chráněnou potokem a z druhý ohradou nějaký zahrádky. Je tu příjemnej chládek a měkoučko na spaní. Navaříme si večeři, Mafí se zatím batolí kolem a už bezostyšně nás všude možně okusuje. Jéé místo na nocleh jsme si vybrali naprosto překrásný.

V noci se stane zvláštní věc. Vzbudí nás trochu kraválu, tak koukáme do tmy kolem sebe a najednou se zjeví prastarej beduín s malym klukem a se stejně prastaře vypadajícím psem. Vlezou do zahrady a začnou z ní vyhánět stádo ovcí. Všechno je osvětlený akorát tajemnym světlem měsíce, který prochází přes stromy nad náma, takže tvoří všemožné obrazce, který se s větrem mění a pohybujou. Beduín občas vykřikne nějakej povel, kterej ani trochu nepřipomíná lidskou řeč a klučík se psem naháněj ovce. Trochu se odkulím na stranu z cesty. Vůbec se nad náma nepozastavujou a v klidu přeženou stádo kolem nás. Mafí je z toho dost vyjukaná, tak aspoň chvilku nekouše a jenom potichoučku vrčí. Ještě zazní nočním tichem pár zvláštních rozkazů a beduín i z ovcema zmizí ve tmě úplně jako pára nad hrncem.

Petr "ajs" Kucka
ice@matfyz.cz