Probuzení naprosto nepopsatelně kouzelný. Nad hlavami nebe bez mráčků, kterým majestátně plachtěj tajuplný opeřenci a vize o moři a pirátech je tu zase zpátky. Tohle byla vlastně naše první noc "v placenym hotelu" a cena byla ještě o dost nižší než sympatická. Jsem celej vejlet naprosto nadšenej z toho jak jsme se zabalili. Vůbec nic nám nechybí a přitom máme uplně kouzelně malý a lehký baťohy. Pochoduje se s nima uplně parádně a tak nemusíme ani pátrat po ňákejch úschovnách. Prostě je taháme všude sebou. Když bych měl vyloženě hledat negativum, tak leda snad to, že se pod nima paří záda, ale takový batohy, který by tuhle výhodu odstraňovaly ještě nevymysleli - škoda.
Dneska ani nejdeme zpátky celou cestu k hlavní silnici. Hodíme bagáž do lžíce od bagru a na blatníku se pomalu, jistě, bez námahy a s širokym rozhledem vezeme kupředu. Během chvilky sedíme u parádního soukromého podnikatele v autě a uháníme na Trezor. Pořád někam volá, nebo někdo jemu. Přesně jak u nás, akorát nemá sáčko, ale ten baludžistánskej hábit a nejede v nóbl autě, ale s malym korbičem. Jiný kraj jiný mrav - zkráceně "jinej krav". Je dokonce tak zlatej, že nás proveze celym trezorem až na výpadovku na Irák. Říkali jsme si včera, že to bude docela zdržení procházet Trezorem při cestě do Mari, ale zatím to tak ani nevypadá - hihi. Sedíme v klimatizovanym jeepu a svištíme "na New York, good bye ..." Řidič je z nás úplně unešenej, že prej jsme dobrodruzi a hned nám dá číslo na svůj telefon, kdybychom náhodou něco potřebovali. Pak už jenom pár stopů, jedna policejní kontrola, kvůli nedalekejm Iráckejm hranicím a jsme v Mari. Napadaj mě akorát frištenskýho slova: "no hezký to je, ale že bych to musel vidět dvakrát" Chápu, že pro historiky to musel bejt úžasnej objev, ale já jsem asi natolik kulturní barbar, že mi to přídě prostě jenom zajímavý a to ještě ne nijak zvlášť. Okoukneme palác, kterej musel bejt vážně ohromnej a dokonce se v něm pořád ještě kope a odkrejvaj další prostory. Aspoň máme možnost dívat se na archeologickej průzkum naživo. Cesta zpátky trochu vázne, přece jenom je ještě "vejkend".
Po chvilce stání kdesi u cesty se k nám přidá tradiční parta radilů, který se nás snažej přesvědčit, že stopovat se v Sýrii nedá, že máme jet busíkem. Snažíme se jim vysvětlit, že jsme bez peněz. Povídaj nám, že když to řekneme v busíku, že nás vezme i bez nich. Teď se zase smějeme my. Ale jenom chvilku. Další busík zastaví oni chvilku něco brebentěj s řidičem a prej máme jet. Je to zadarmo. Divíme se, ale zdá se, že je to pravda. Připadáme si ale vzadu pěkně blbě. Všichni místní platěj a zrovna my, který, i když ve vatě rozhodně nejsme, máme peněz asi dost, nebo rozhodně dost snadnou možnost jak k nim přijít, se máme vozit zadarmo. V trezoru na busáku dáme řidičovi symbolickou 50-ku a ten se úplně rozzáří. Zvláštní co se tady ještě nestane. Docela by nás zajímal Bus do Damašku, je to štreka jako blázen a kdyby něco jelo na noc a za rozumný peníze, tak by to stálo za úvahu. Jede třeba v 0:15 a stojí 115 š za jednoho, to je úplně směšná cena na to jak je to daleko. Chceme si u nich, nebo u policajtů nechat bagáž a jít se kouknout do města, ale posílaj nás do jednoho rohovýho krámku, kde mají oficiální úschovnu a taky za ní chtěj prachy, tak na to kašlem a pudeme do města po jednom.
Zaskvotíme jednu lavičku a Minifík zmizí v hlučících uličkách. Ani to netrvá tak dlouho a je zpátky. Povídá: "ono tady kromě ženskejch stejně není na co koukat, a těch tu je ještě fakt málo". Vemu foťák a jdu na druhou stranu. Vypadá to že tim směrem je ňákej kopec, tak k němu zamířim, abych se kouknul na město a na právě zapadající sluníčko aspoň trochu z nadhledu. Docela mě překvapí, když po vyškrábání nahoru zjistím, že je celej ten kopec obrovskej hřbitov. Kam až vidím jsou roztroušený kopečky a mohyly. Mezi tím je všude velká spousta lidí. Nevim moc jestli je dobrej nápad se tady mezi nima promenádit s foťákem, když tady smutněj. Když se ale rozhlídnu pořádně, až tak smutná nálada tu nevládne. Dospělí povstávaj kolem hrobů a povídaj si. Kousek přede mnou na mě huláká banda teenagerek a ještě menší děti pobíhaj všude kolem a házej všelijaký bouchací věcičky u toho se samozřejmě smějou se a hulákaj. Když vyndám foťák, tak se začnou pořádně předvádět a musim stát aspoň 10 minut s foťákem zaměřeným na jedno místo, než si mě všechny přestanou všímat. Na druhou stranu než je město, úplně úžasně nádherně zapadá slunce a všechno má tak naprosto neskutečný barvy. Chvilku se jen tak kochám světem a pak mi jedna holčička přinese malej koláček a ukazuje ke skupince dospělejch, že mi ho jako posílaj oni. Ty na mě zamávaj ať si dám. Jsou zlatý. A já jsem se bál, jestli tady náhodou nebudu nevhod. Koláček je moc dobrej, tak řikám holčičce: "[tajíb]" což by mělo bejt něco jako "delicious", ale výslovnost se mi asi moc nepovedla, tak běží pryč, směje se a huláká "tajíb, tajíb - hihihi" Jako tichou poštou se to šíří éterem a za chvíli se smějou všechny děti kolem a hulákaj: "tajíb, tajíb.." aspoň že se baví - hihi. Sluníčko už dávno zmizelo, já dostal ještě asi tři různý jiný druhy placiček a ťapu dolu. Nejdřív jsem si řikal, že to asi bude tim, že je sobota, ale i po městě lecos bouchá a občas vylítně nějaký světýlko i na oblohu. Takže asi bude spíš ňákej větší svátek, než jenom sobota. Jednoho chlapíka se zkoušim zeptat a co mé mizerné jazykové znalosti stačí, tak to vypadá, že je půlka nějakého speciálního měsíce. No proč ne? Asi taky začnu slavit půlku měsíce.
Čas se na lavičce uprostřed autobusáku docela vleče, tak vytáhneme pexeso maxipsa fíka a trénujeme paměť. Samozřejmě je kolem docela dost lidí co koukaj co jako že to vlastně děláme. Asi v půlce hry přijde skvělej beduín. Je to chlap jako hora, ale s tím červeným šátkem na hlavě vypadá strašně roztomile. Vezme si jednu kartičku od pexesa, asi minutu na ní upřeně kouká, pak jí vrátí zpátky, temným hlasem zabručí: "Hau hau" a jde pryč. My jsme oba v tu ránu uplně mrtvý smíchy. Super! Od tý doby vždycky když vidím beduína s červeným šátkem - mimochodem docela by mě zajímalo proč tady všichni nosej ty červený šátky, černý jsme viděli jenom fakt párkrát, to bude určitě mít hlubší důvod, než jenom móda - tak si vzpomenu na "hau hau" a musím se strašně smát.
Petr "ajs" Kucka