V noci se stala moc úsměvná příhoda. Na Minifíka to sraní už fakt strašně dolehlo, takže vzbudil toho chlapíka co spal u nás a ptá se ho, kam že může na záchod. Ten byl řádně vykulenej a začal obcházet po tmě rohy, kam že by teda jako mohl na záchod - hihi. Pak pochopil, že je to vážnější, tak se vypravil někam na průzkum a nakonec to našli. Minifík se skoro znovu narodil, aspoň to tvrdí.
Sedíme na koberečku a čekáme na snídani. Na vlak to z nějakého pro nás nepochopitelného důvodu nevypadá. Vůbec si nedá říct a odveze nás na autobusák. Říká, že je pátek - volno - takže ve městě nebudou policajti a tak nás tam může hodit. Po cestě se zastavíme na mostě přes Eufrat, kterym je Trezor tak známej, nicméně nám teda moc úchvatném nepřijde. Uloží nás přímo do busíku, kterej nám za 60 š na osobu příde docela drahej, ale co naděláš. Je fakt moc hodnej. Řek bych, že je to možná jeden z nejchudších lidiček co jsme tady potkali a přesto se s náma o všechno rozdělil. No ještě se máme co učit, jak se chovat k lidem kolem sebe. Je to kousek a cesta je uplně kouzelná. Eufrat v tady tý placce vymlel docela hezký zářez, takže jsou kolem cesty dokonce skály a super pouštní domečky. Vyhoděj nás kdesi na křižovatce a tak zahajujeme pochod naznačeným směrem. Ťape se docela příjemně, přece jenom jsme se už chvilku pořádně neprošli. Provoz není skoro žádnej, docela by mě zajímalo, jestli je to pátkem, nebo je to tady normální. Zase trpíme před vrcholovým syndromem v horizontální podobně a za každou další zatáčkou čekáme velikej hrad. Nakonec se za jednou zatáčkou vyloupne aspoň Eufrat. Je to úžasně modrá pastva pro oči. Jak pořád koukáme na hnědo-šedivou a najednou se objeví taková překrásná modrá.
Chvilku koukáme na rybáře a v dálce na druhym břehu tušíme Zalabíju. Vypadá že toho z ní moc nezbylo. Doufáme, že z Halabíje je toho víc. Je to tu stejně moc hezký, vůbec se nedivim, že se jim tu tehdá - když "zakládali" civilizaci - líbilo. Hmm, zdá se že toho tady na tom břehu fakt zbylo víc. Z dálky to nevypadá nijak úchvatně, spíš jako zeď z ňákejch tvárnic a ještě navíc už dost rozsypaná. Ale zblízka je to přímo monumentální. Není to totiž stavba z tvárnic, ale z kamenech cihel a to pořádně velikejch. Na kopci nad řekou zeď začíná a táhne se až k Eufratu. Potok tady vypadá dost hlubokej, takže jestli opravdu existovala tajná chodba, která spojovala oba hrady, jak pravý pověsti, tak si kopáčové tehdá asi docela mákly. Hrad je vcelku uzavřený vnějšíma hradbama a nahoře pod kopcem to dokonce vypadá, že je obrovskej barák docela zachovalej. Během chvilky je u nás na motorce chlapík a chce po Minifíkovi vstupný, ten se vzteká, že až tak boží to není a že si radši pude sednout jinam. Nakonec domluvíme studenskou slevu takže to máme každej za 10 š. Ty studentský slevy jsou tady úplně neuvěřitelný. Dokonce po Minifíkovi ani nechtěl ISIC, takže je nadmíru spokojenej.
Chvilku brebentíme nad dalšíma plánama a postupně vytuhneme - hihi. Po takový příijemný procházce se ve stínu na celtě chrápe úplně labužnicky. Když nám nevyšel flákací den včera, tak si ho uděláme dneska na hradě. Vzbudím se dřív, tak zbalím foťák a ťapu na kopec. Je vidět že už jsme dost v civilizaci, páč přijel autobus, z něj se vyhrnul dav lidiček a začli to tu procházet. Jó na Sukkaře to byl jinej klídek. Nahoře na kopci toho sice moc nezbylo, ale je odsud parádní rozhled na řeku oběma směrama. Fíha! Na tu modrou je vážně úžasnej pohled, to by bylo zůžo sedět si nahoře ve věži u vína a pořádnýho kusu masa a koukat se kolem, jestli se na nás nikdo neřítí. Úplně mi to ožívá před očima jak to tu asi tehdá vypadalo. Ten velikej barák je úžasná stavba. Zbyly z něj v podstatě celý obvodový zdi, ve prostřed místnosti dva mega sloupy - téměř stejný jakoby ten na co byl na salahidínu - a od nich dvě patra takových klenutých můstků na kterejch zřejmě byla podlaha dalšího patra. Oknama a stropem sem pere sluníčko. Když jsem vevnitř, tak mám pořád neodbytnou vizi, že za oknama se tříští modrej mořském příboj o útesy a kousek od břehu se na vlnách lehce pohupuje fregata s uplně jasně bílejma skasanejma plachtama. Vůbec se toho nemůžu zbavit a tak se několikrát koukám z okna, co vlastně uvidim. Jéééé tady by se spalo! Musim dojít pro Minifíka.
Stejně už je vzhůru a jde mi naproti. Navrhuju večerní přesun nahoru. Teď přijel další autobus, tak to moc nejde, páč ty jdou všichni zástupem do tý pirátský pevnosti. Jdeme teda okouknout Eufrat. V zátočinkách, kde se voda nehne je to dost roztodivnej humáč, ale tam kde řeka teče je Eufrat fakt hezky čisťounkej a taky pěkně vyhřátej. Osvěžit to sice moc neosvěží, ale když tam vlezu i v kalhotách, tak je to moc příjemný stát a nechat se tou vodou trochu oplachovat. Hned se k nám někdo přitočí a povídá, že voda je "very deep" a že si máme dávat bacha.
Pořád se snažíme vymyslet co vlastně budem dělat dál. Moc se nám nechce do Trezoru pak do Mari a zase zpátky do Trezoru a pak do Damašku. Jsme už dost přepamátkovaný, ale zase si říkáme, že Marí - zasypaný pouštní město - by mohlo bejt přece jenom něco úplně jiného proti těm hradům, který jsme objížděli do teď. Takže si nakonec říkáme, že když pude stopovat, tak se tam podíváme, ale autobus by se nám za to platit nechtěl. Tady ty debaty o tom co dál - jsou stejně srandovní. Většinou na to máme na začátku oba rozdílný názory. Jeden řekne svý a pak druhej a oběma se povede toho druhého přesvědčit, takže názory zase různý i když uplně opačný - hihi - ale o trochu blíž k sobě. Takhle ještě párkrát oba úplně změníme názor, ale pořád se to blíží, až se nakonec na něčem přibližně veprostřed původních myšlenek shodneme. Je ale fakt, že teď to trvalo pár hodin. Nu což, čas je to jediný čeho máme opravdu spoustu. To se mi na těch vejletech moc líbí, že člověk téměř není tlačenej časem, rozhodně aspoň tak první polovinu cesty.
Přesuneme se do jedný nedaleký věžičky, kde je příjemnej chládek a dopisujeme deníky, děláme účetnictví výpravy a čekáme až zmizej lidi z našeho "hotýlku". Moc se jim nechce a tak se přesouváme až za šera a doufáme, že nás nikdo ze spoda z cesty neuvidí a nebude nás nutit spát u něj doma. Johohóóó! Dobře to dopadlo! Palác je jenom náš. Uvaříme si labužnickou polívčičku, zpíváme punkový písničky a já se blažeností skoro vznáším. Bejt svobodnej je naprosto neuvěřitelně opojnej pocit. Když už ležíme a jsme chvilku zticha, tak slyšíme jak se jednou za čas někde ze stropu uloupne kámen a zasviští někam vedle nás na podlahu. Čas tady pracuje vyloženě rychle. Snad si na dnešní noc vezme volno aspoň přímo nad náma. Před spaním ještě řešíme morální otázku obchodníků. Jestli je zlodějina, když GTS chce za Syrský víza 2000,- i když stojej 850,- a oni jediný co udělaj je, že dojdou na ambasádu a jinou přidanou hodnotu nevytvářej. Výsledek debaty je jednoduchej u GTS si žádný víza nedělat. Jak to je s tou zlodějinou jsme se fakt neshodli.
Petr "ajs" Kucka