Docela jsem si poslední dobou zvyk vstávat se sluníčkem je to fakt hezký. Bloumám kolem baráku a koukám jak se všechno probouzí. Domorodci spí venku na takovejch železnejch roštech plnejch peřin. Jedna bábuška začne píct chleba, ovce jsou vypustěný k vodě z cisterny co stojí na dvoře. Ženský už tady pobíhají dost živě sem a tam a chlapy pořád chrápou. Snídani dostaneme úplně královskou - na velkym tácu spoustu malejch mističek a v nich: rajčata, okurky, jogurt, fíková marmeláda, olej a nějaká směs koření. Napereme se k prasknutí a chceme vyrazit na El Sukkaru. Hned nad vesnicí začínají takový malý kopečky - Jabal Abdul Aziz - a někde v nich by to zřejmě mělo být. Chlapík nás ale jít nenecháani náhodou, že prej to nikdy nenajdeme, že nás tam sveze autem. Vůbec si to nenechá vymluvit. Tak tedy hópnem do auta, sjedeme dolu na hlavnější cestu, po ní asi 300 m popojedeme a pak zahneme zase k horám. Cestou potkáme policejní kontrolu a potom co se vnoříme mezi kopce se za chvíli objeví hrad. Je v takovym obrovskym kráteru. Všude kolem kruh kopců a uprostřed kráteru se zvedá kopec a na něm jsou asi 4 prastarý kamenný věžičky. Už chápeme, že se pořád divili co tady vlastně chceme dělat. Snažíme se pod kopcem rozloučit, ale nedá si říct. Že prej nás pak zase odveze. Máme plnej 8 litrovej kandík vody a ještě nějaký flašky a fakt se těšíme na pouštní přechod. Nakonec ho aspoň přesvědčíme aby s náma nešel nahoru a doufáme, že když tam budeme dost dlouho tak odjede. Procházíme věžičky a já na jedný musím vykrámovat celej baťoh, páč mi do něj vytekla asi čtvrtka toho úchvatnýho kaňďáku - hihi to byla za 50 peněz vyloženě dobrá investice, když víčko teče a navíc voda v něm dost rychle chytne divnou pachuť. No ještě že jsme v poušti a sluníčko suší jako zběsilý. Za chvilku slyšíme hroznej dusot a chlapík i se dvěma dětma funí nahoru. Jak je vykulenej, tak vypadá, že každou chvíli zdechne.
Jsou tu takový dvě mega díry do země, tak nám vysvětluje, že to jsou reservoáry na vodu. Když ukážu, že se jdeme podívat na okolní kopce, tak začne dost vehementně kroutit hlavou a snaží se nám něco vysvětlit. Kreslí na zem 3 kulatý díry. Malou, střední a větší a potom ňákej čtverec a k tomu říká: "Gold, Trap, snake" a syčí u toho. Sakra připadám si jako v pevnosti boyard, akorát nemáme šajn co z těhle pomocnejch slov a obrázků plyne. Asi je to důležitý, páč to dělá několikrát. Nakonec si řikáme, že tady asi dřív dělali, pasti na zlatý hady a jdeme dolu. Pak už se stačí jenom se zase vyškrábat nahoru na okraj kráteru a máme parádní výhled. Poušť je to taková kamenitá, trnitá, zkrátka ideální pochod pro sandálky, ještě že už mám na celejch nohách "Iron Skin".
Pohled dolu na planinu je parádně zamlženej a začíná bejt pěkná sauna. Nicméně na přechod už to nevypadá, páč chlapík pořád čeká. Škoda, snad pude zaťapat někde jinde. A já se na to tak těšil. Když se sejdeme na hradě, povídá minifík, že viděl tři díry malou, větší a velikou a že je obcházel fakt obezřetně? Tak si skoro říkáme, jestli to nakonec není past zlatého hada na něco, nebo někoho. Kdo ví. Seběhneme dolu k autu a svezeme se na silničku do Hassakeh. Loučíme se s kopečkama Jabbal Abdul Aziz a pantáta se nám snaží něco stopnout. Hihi jde mu to skoro hůř než nám, ale nakonec se mu povede "stopnout" nám bus a dá mu 25 šušňů co mi vypadly omylem v autě a pak jsem je zapřel, když se ptal.
Busýk je fakt srandovní. Popojede asi 100m dopředu, zahne a zajede asi 2 kiláky do vesničky. Tam vypne na návsi motor a čeká. Po asi půl hoďce nás pozvou na oběd. Zase velkej tác, malý mističky se skoro tím samím, ale navíc větší mísa s něčim co se tváří dost jako lečo se spoustou rajčat. Je to úplně neskutečná dobrota. Pořád jim to chválím a oni z toho mají hroznou srandu. Fakt úchvatný papu. Po obědě vyjedeme zpátky na hlavní silnici, popojedeme asi 200m dopředu a zahneme další 3 km do jiný vesničky - [Magluža]. Tady to zase před školou zabalíme a čekáme. Skoro už se smiřujeme se spaním v Hassakeh, jestli se tam teda do tmy vůbec dohrabeme. Přece jenom čas se nachyluje. Nakonec se tam přece jenom dohrabeme za světla a tak rychle mažeme na konec města. Zastaví nám pantáta a dost vehementně nám začne vysvětlovat, že je čtvrtek, tudíž zejtra je Pátek. Což je muslimském světě svátek, takže všichni jsou doma a když už náhodou někam jezděj, tak s rodinami. Tim pádem, nám určitě nikdo nezastaví. Moc nadšený z toho nejsme, ale aspoň nás popoveze na ještě koncovatější konec města.
Stojíme pěknou dobu u zaparkovanejch tiráků, kde se potloukaj docela srandovní kluci. Jeden myje gumy u kamiónu - zajímavý. Jeden čistí kabinu zevnitř a jeden leží na dece a občas zavolá: "Ibrahim!!" a z kabiny se ozve: "oeaieaeiu". Prostě idylická domácnost. Nicméně chlapík věděl co mluví a nám se moc nedaří. Dobrý je, že u nás v čechách před vejkendem jezděj napraný osobáci, ale tady když naloží celou rodinu, tak jede napranej takovej ten malej náklaďáček. Hold jinej kraj jinej mrav. Nakonec nám přece jenom někdo zastaví a o kousek nás popoveze. Strašně rád bych se tady svez mašinkou, tak bychom rádi dojeli do Deir-ez-zor. Odtud si udělali mašinkou vejlet údolím Eufratu proti proudu ke zříceninám Halabíja a Zalabíja, pak zase zpátky do Deir-ez-zor (pracovní název - Trezor) odtud asi do Mari - nedávno tam objevili obrovský zasypaný městečko, tak ho teď odkrejvaj - kousek od Iráckých hranic a pak už do Damašku. Bohužel stop se dneska vážně moc efektivní nezdá. Stojíme u opuštěnýho městečka, který je jako vystřižený z písničky - na kraji pouště, sluncem spálený...Zkoušíme softovej nadhoz z kamenama a už je to o dost lepší než na začátku vejletu. Zastaví u nás dva beduíni a vypadaj úchvatně roztomile. Strašně se nám smějou jak srandovně házíme kamení a ukazujou nám že to máme zkusit vrchem, že tak je to lepší. Taky jim přijde srandovní jak máme uvázaný šátky na hlavách. Jeden si ten svůj dokonce na chvilku sundá a to teprve vypadá srandovně. Vlasů má jenom o málo víc než rákosníček a bez toho šátku vypadá uplně jak nahej. Zkrátka bavíme se sice dobře, ale stopovat se v takovém davu prostě nedá.
Naskočíme tedy do busíku. Chtějí 50 za každého a 50 za baťohy, ale když mu vysvětlíme, že si je dáme na klín a teda nezaberou žádný místo navíc, tak na tom nakonec ani netrvá. Naproti nám seděj zase beduíni a trochu s nima zkoušíme klábosit. Přece jenom počet arabskejch slov co známe už je jistě dvoucifernej, tak už se tomu skoro dá říkat i dialog. Jsou moc zlatý a snažej se brát naše baťohy na sebe aby se nám líp sedělo. Ptáme se na vláček a tak nás v trezoru kdesi vysypou a nasměrujou směrem k vlakáči. Už je tma a my se opíjíme představou volného večera. Doufáme, že vláček pojede až ráno a že se celou noc budeme moct válet na vlakáči, vařit si polívčičky a čaje, psát deníky a číst. Jaká to sladká představa.
Pochodujeme dál v naznačeném směrum a najednou proti nám profrčí tříkolka s plnou korbou dětí. Pozdravíme se a pan řidič to hned otočí, přijede k nám a ptá se co hledáme, když řekneme, že vlak, hned ukazuje ať si naskočíme. Napereme se mezi děti a vyrážíme do tmy. Po pár minutách kodrcání jsme u vlakáče. Jaký je ale naše zklamání, když ho důkladně prohlídneme se ani nedá popsat. Vypadá v lepšim případě, jako kdyby se tu malovalo, ale spíš jako by byl zavřenej. Chlapík ho s náma projde, je vážně úplně mrtvý. Musím si zpívat: "jen prázdný nádraží na Tebe dejchá samotou a žádnej vlak ani nákladní tu nestaví...". Chlapík se dojde někam zeptat a pak ukáže do tmy a povídá "1 kilometr" Bereme bagáž a že vyrazíme, ale začne brebentit, že je to složitý a pere nás zpátky na korbu k dětem. Když zjistí, že jsme češi vybalí "Ahoj", "Dobrý den" a úplně se rozzáří. Nakonec jsme docela rádi, že nás veze, páč jedeme tmou už pěkně daleko a dost náhodně odbočujem. Tak po 3 kilometrech a několikerym ptaní jsme tu.
Tady to teda nevypadá o moc obydlenějš, ale aspoň jsou tu lidi. Vevnitř probíhá bouřlivá debata a její výsledek je naprosto mimo naše chápání. Vlak jede, ale z důvodů "no eat, no slep" s nim jet prostě nemůžeme. Fakt se snažíme, ale nejde to. Proklatá jazyková bariéra! No nic, takže tam někde přespíme a pojedeme dalším. To už vůbec nepřipadá v úvahu. Musíme jet s Ahmedem k němu domu. Začíná bejt nervozní, že už by děti měli spát, takže ani diskuze moc nepřipadá v úvahu. Prostě jedeme. Hmm a pak že když člověk jede na vejlet sám bez cestovky, tak je pánem svýho času. Zajímalo by měj jak tohle řešit. Kdyby byl člověk tvrďák, tak si prostě sedne a nikam nepude, jenže to by je fakt strašně mrzelo. Když jsou tak zlatý a myslej to s člověkem dobře, tak nemám to srdce je trápit. Ostatně až takový utrpení to není, v podstatě jediný o co tim na chvilku přicházíme je svoboda. Škoda, že ta je v žebříčku mých hodnot zrovna pořádně vysoko, ne-li nejvýš. Asi by se dalo tomu předcházet, s nikym se nebavit, neříkat jim kam a co chceme. Ale to pak ten vejlet má zas asi tak poloviční smysl. Kdyby si tu člověk s nikym nepopovídal. Asi nenaděláš nic no.
Nabrali jsme odtud dva další človíčky a někam je vezeme. Najednou tříkolka - [drajzila] - škytne a jsme bez benzínu. Teď nás to tuplem mrzí, že kvůli nám maj takovou škodu. Chvilku dumaj co s tim a pak mě napadne, že máme v batohu benzín do vařiče, tak jim ho nabídnu. Jsou dost překvapený. Proč sebou v baťohu táhneme benzín, ale trojkolka naskočí a frčíme dál. Na korbě se cvičim v arabštině s klučíkem co se jmenuje Alláh - teda tak nám to zní - je fakt šikovnej. Z toho jednou něco vyroste. Děláme trochu neplechu a tak se aspoň děti baví. Když zaštěkám, tak se smějou jako blázni. Jedeme pořádnou dálku, takže jsme nakonec zase bez šťávy. K pumpě už je to jenom kousíček, tak to dotlačíme. Bohužel si nedal říct a naberou nám benzín i do vařiče. Při tý příležitosti se jim snažíme vysvětlit k čemu je to vlastně dobrý. Slovní zásoba je mizivá, tak je to spíš pantomima, ale zdá se že to pochopili. Nakonec se uzoučkejma uličkama propleteme až k domečku. Poslední úsek cesty se s Minifíkem snažíme zpívat. Je to sice dost tragický, ale nálada je vyloženě výborná a Ahmed na kozlíku se úplně vznáší a diriguje nás rukama.
Na dvoře se rozloží rohože, posedáme si na ně a snažíme se povídat. Vypadá to, že v kuchyni se něco vaří páč chvilkama to moc pěkně zavoní. Minifíkovi se chce fakt řádně na záchod a když už se skoro odváží zeptat tak Ahmed vyrukuje s něčim jako "Hovno, sračka..." čímž mu uplně sebere odvahu. Zdá se že česky umí fakt hodně a samí lepší slova. Kdysi tady u něj byl na pár dní na návštevě jeden čech. Asi tu něco dělal pracovně, dokonce má i fotky, vypadaj už dost letitě. Umíme arabsky novou frázi "Fí ..." a "mafí ..." něco jako "There is ..." a "There is not ..." nebo "Es gibt ..." a "Es gibt nicht ...". Takže naše konverzace je téměř výhradně o tom, co v čechách případně v Sýrii je a co není. Docela mě překvapí otázka, jesli je u nás sluníčko. No, kdo ví? Večeře je úplně královská. Definitivně nejlepší rejže co jsem kdy v životě jedl a k tomu normálně rajská omáčka. No dlouho jsem se tak neolizoval. Kupodivu si celou dobu povídáme. Sice na úrovní tak desetiletého dítěte, ale informací si v podstatě vyměníme spoustu. Spaní nám rozloží tady venku na dvoře. Ještě tu s náma spí ňákej kluk co s náma přijel. Vypadá to na Ahmedova bráchu. Ostatní spí taky venku, ale za rohem na takovym menšim dvorečku. Škoda, že jsme za celou dobu neviděli žádnou ženskou, jenom pár malejch slečen, který chvilku odněkud nosili cihly. No zařízený to tady mají fakt zajímavě.
Petr "ajs" Kucka