Pro takovýhle rána stojí za to žít! Sluníčko těsně pod obzorem, Kassab nádherně tajemně temnej na rudym pozadí a kousek od hlavy šumí středozemní moře. Škoda, že nejde na chvíli zastavit čas a pořádně si to prohlídnout a vychutnat. Všechno letí šíleně rychle, obloha bledne, malý mráčky se rozpouštěj a vykoukne první paprsek. Pak už první dva a za chvilku je parádní teplíčko a všechno dělá, jakoby ani žádnej východ slunce nebyl. Balení už máme zmáklí, a navíc s sebu skoro nic nemáme, tak je to i radost. Projdeme zpátky dědinou a po dobroučký snídani začneme mávat. Chceme do Latakie, páč doufáme, že by se tam třeba dala někde sehnat mapa tady těch pobřežních hor, že bychom tady mohli udělat nějakej vandr. Korbičové jsou tady fakt spása. Pár nás jich po kouskách popoveze a pak před sebou vidíme docela nadějně vypadající jezírko, ale než se stačíme vykoupat, stopneme bagr a svezeme se jeho lžíci. Hned po něm si posedíme ve vozejku vod traktoru. Myslím, že chlapík bude docela pašák večer u čaje. Nese se na tom traktoru jak pětikoruna do záložny, všechny kolem zdraví a oni se na něj a na nás pořád zubí. Pak dokonce chytneme osobák až do Latákie a chlapík nás vysadí přímo u muzea, že prý tam budou mít mapu. Hihi. Moc to nevypadá. Pantáta je docela veselej má jenom jednu takovou pochybnou mapu a navíc ji nechce prodat. Do muzea se nám nechce a Latákie jako město moc nelíbí a tak mašírujeme na kraj města. Je to vcelku pořádnej očistec.
Po cestě si dáme pod mostem čajík ke kterému dostaneme bagetu ([falefel]) - stočenej ten jejich placatej chleba a v něm nějakej nasekanej karbanátek, rajčata, okurky a trocha zelenýho lupání - no prostě nňamka. Kousek ještě popojdeme a hned nás odchytí chlapík kterej studoval v Holandsku a pozve nás domu na fíky, ořechy a víno. Pěkně se naboucháme a koukneme jak chlapík ve stupačkách vyměňuje na sloupu veřejnýho osvětlení žárovku. Dokonce i pochopíme proč se granátovým jablkům říká granátový. Odjišťuje se totiž jako granát a je plný střepin. Ale o tom už přemýšlíme v jeepu, kterým nás veze Dubajský učitel z autoškoly se svým řidičem. Frčí jako divý a tak už za chvilku z vesnici Al haffe koukáme na hrad Salahidín - prozatím náš cíl. Je úchvatnej. Ze třech stran je vyloženě nedobytnej kvůli hlubokejm skalnatejm kaňonům od dvou potoků, který jsou teď ale úplně suchý a ze čtvrtý je oddělený od okolí parádní skoro třicetimetrovou skalní průrvou. Stopneme traktor - sjedeme serpentýny dolu k vyschlýmu potoku, pak vyjedeme další zase nahoru a jsme pod hradem. Docela sranda, že dolu po schodech jdou proti nám dvě slečny, který jsme viděli v Latákii v hospodě, když jsme se ptali na cestu. Vstupný je 10 peněz s isicem a 150 bez něj. Tomu říkám sleva. Můj isic se jim sice moc nelíbí, ale nakonec to projde. Hrad je to na každej pád monumentální. Takovej jsem ještě ani náhodou neviděl. Docela nás dostane "Big reservoir" který je opravdu Big. Některý části mají ještě strop a mezi nima je i parádní velikej palác. Strop drží naprosto úchvatnej mega ohromnej sloup přímo uprostřed místnosti. Pořád dost přemýšlíme nad dalšíma plánama. Na západě jde vidět nějaká přehrada. Ale kopec, kterej máme na mapě a má mít asi 1520 m. n. m. a na kterej bychom se rádi vyškrábali, fakt nikde nevidíme - záhada. Všechny kolem se nám zdají dost nízký.
Když se dost nabažíme, vyrazíme dál. Dole pod hradem potkáme anglicky mluvícího chlapíka, který nám vysvětlí, jak to tady kolem je s těma cestama, páč na naší mapě to moc smysl nedává, což se nakonec vysvětlí tím že ten hrad je tam nakreslenej dost mimo. Pojedeme teda nakonec do Slonfeh to by mělo být hned pod našim vyhlídnutym kopcem. Jsme dost zvědaví, co to bude zač, protože by to zřejmě mělo být dost boháčský středisko. Po cestě zpátky do Al Haffenu je dole u potoka hospoda, která polohou vypadá přesně jako jedna v údolí pod Karlštejnem a je u ní mooooc dobrej pramen. Hospodský je uplně nadšenej, že jsme češi, povídá že máme super náboje do brokovnice - hihihi. Co všechno sem ještě češi nevozej. Ať je to jak chce, za čaj chce taky skoro karlštejnskou sumu a tak padáme dál. Jen co vylezeme už jede korbič a v něm tři poláci co byly na hradě. Sympatický si zase popovídat slovansky. Docela čumíme že už tady na tom pobřeží jezděj měsíc. Nechápu na co tady koukaj. Kousek se s náma projdou po Al hafenu a pak zmizej bleskem do Latákie. Objevíme u jednoho krámku reklamu na veselou krávu - hihi (až pozdějc jsme se dozvěděli, že asi neni uplně česká ;)). To už si skoro připadáme jako doma. Fakt má asi naše malá zemička se Sýrií dobrý obchodní styky a to ani neřešíme, že co se týče osobáků je suverénně nejčastější auto škodovka. Chceme si u stánečku s veselou krávou koupit cibuli, ale nakonec jí dostaneme ať se vzpouzíme sebevíc. Někdy si říkám, že sem skoro nemá cenu vozit peníze - hihi. Sluníčko už zapadá a my frčíme s nějakýma hodně "lepšíma lidma" do Slomfeh. Samozřejmě na korbě, stejně je to moc příjemný cestování. Člověk vidí všude kolem sebe, krásně na něj fouká a navíc je to dost pohodlný, protože se dá zaujmout nesčíslný množství nejrůznějších poloh.
Už se krapet stmívá a tak začíná být skoro chládek. Slomfeh je fakt Las Vegas. Jak je vysoko nad mořem, tak je tu docela dobrá teplota a tak jsou tu přes léto ty nejprachatější lidi. Ty co nás přivezou nám dokonce udělají okružní jízdu po městečku, abychom se pokochali. No stačilo a a pryč vodsaď. Je dobrý jak se i bez povídání shodneme, že bychom tu neradi byli déle než je nezbytně nutné. Ťapeme do kopečka nahoru nad domečky a kousek nad městem zajdeme mezi parádní jehličnany. Ten pohled nahoru na hvězdy skrz jehličnatý větve je úžasnej, v kombinaci s celkem příjemnou teplotou si připadáme skoro jako na Šumavě. Jsem trochu rozpačitej, že ze mě na záchodě mimo jiné vypadly taky ňáký bílý červíci. No zatím mi nic nedělaj a česnek je určitě vyžene. Mám akorát ňákej vodřenej zadek. Tak si ho mažu indulonou. A minifík se strašně řehní, ať prej ho nelákám - hihi.
Petr "ajs" Kucka