Jsme na to fakt děsně zvědavý, jak to dneska pude, že se tam dá dostopovat si po včerejším exkurzu do zdejšího provozu zdaleka jistý nejsme. Chvilku pod vylejzajícím už skoro subtropickým sluncem funíme do kopce a už je tu malý bourák s korbou a mi neskutečně šťastný sedíme na ní a koukáme do okolních hor. Vyhodí nás na odbočce do nějaký vesničky, kde akorát babča sbírá ořechy a jináč nikde nic. Chvilku se učíme softovej nadhoz s kamením a už je tu další "korbič" a my s ním na další odbočce. Turci jsou fakt neskutečný budovatelé, zrovna když si pochvalujeme, jak se ta cestička těma horama roztomile klikatí, přejedeme hřeben a tady se buduje mega silnice - rovně. Kopec, nekopec, údolí, neúdolí - blázni. Ještě jeden korbič a jsme v naší vytoužený Yailadě. Procházíme skoro osmi tisícovou vesničkou, máme docela pořádnej hlad a těšíme se do Sýrie. Najednou na nás hulákají chlapíci z takový parádní hospůdky ať jdeme k nim. Většinou se snažíme nějak dělat trochu cavyky, ale teď fakt rádi pozvání přijmeme. Vééélká mňamka. Rajčata, cibule, okurky, papriky, sejra, olivy a chlebík. Neskutečná hostina. Nadlábneme se jako králové a už ťapeme na hranice. Vypadá to, že tu nic nejezdí, tak vyrážíme na procházku lesíkem. Hihi - nakonec nás stejně někdo popoveze.
Hranice je mrňavá. Akorát vyplníme imigrační kartu, pár minut počkáme než se 2 četníci poperou s počítačem a už jsme tu. Vypadá to tu hezky, jen co je pravda. Jsme trochu ustopovaný, a tak po válečný poradě, rozhodujeme zajet do takový zátoky u moře ( Al=bassit ) krapet se opláchnout a zrelaxovat. Cesta vede přes horskou vesničku Kassab. Někde nad ní by měla bejt hora Kassab, kde bydleli řecký a fénický bohové. To by mohl bejt pěknej vešlap na úvod návštěvy. Za chvilku nám zastaví dodávka, ale dost vypadá, že bude chtít peníze. A taky jo. Naštěstí to spraví 1 dolar a jsme skoro v Kassabu. Seběhneme do vesničky vyměnit peníze (1dolar = 35 YL), přičemž se dovídáme, že hora je na hranicích, jsou tam vojáci a jít se tam nesmí. Škoda, mohlo tam být hezky. Vyšplápneme na kraj vesnice směr Al-bassit a po cestě si dáme zmrzku. Je zajímavě vazká. Kousek se dokonce popovezeme traktorem. Pak se cpeme dvěma jablíčkama co nám dala jedna bábuška a dalším korbičem už přijíždíme do vesničky Rash al-Bassit.
Hned nahoře nás odchytí klučík co u silnice něco prodává a pozve nás na čaj. Trošku si popovídáme s tátou, kterej učí v Latákiji matiku. Čajík je dobrej ([čaj tajjíb]), slaďoučkej. Sotva vylezeme ven na silnici, nabere nás nagelovanej chlapík v pěknym bouráku a jsme dole u moře. Už nahoře bylo na první pohled znát, že tady asi bejvá spousta turistů a dojem to rozhodně nebyl milnej. Kolotoče, autodrom, hospůdky, hotýlky. Pláž je neskutečným způsobem zaneřáděná. Ještě, že moře vypadá čistě. Aspoň na Kassab je fakt monumentální pohled. Kam jsme to zas vlezli? Projdeme celou zátoku směrem na jih až k rybářským domečkům a když chceme pokračovat dál za ně najednou jsou před námi nějaký kanóny a vojáček nás zahání pryč. Můžeme prý jít dál, ale po pláži. Dokonce najdeme hned u vody krapet čistý místo i s kouskem stínu a o samotě.
Rychle všechno ze sebe dolu a hurá do moře. Jéé to je úžasný kafe, na osvěžení to zrovna není. Lovíme nějaký divný ulity a pěkně se lekneme, když se najednou jedno zvíře vevnitř mrskne? Suším se tak jak mě pánbůh stvořil a najednou vyběhne z poza rohu pár dětiček. Když mě zahlídne holčička co je s nima, tak udělá jenom: "uááááá" a hned zmizí za křovím. Rychle se oblíkám. Coby dup jsou zase zpátky a my procvičujeme první arabský slova: [Šú ismak?] (jak se jmenuješ) [Ismí Anuár] (jmenuji se Aunuár), povídá holčička a kluci kolem ní akorát něco mumlaj a smějou se. Jakmile nás návštěva nechá osamotě, dáme se do vaření a když dovaříme polívku a čajík, tak už akorát zapadá sluníčko. Pobereme bagáž a mažeme ještě víc na jih podél pobřeží, abychom měli větší klid. Mineme písečnou zátoku s pár rybářskejma chatrčema a rybářskejma dětma co blbnou v moři. Už za tmy najdeme docela sympatický rovný místo, kterejch tady na tom skalnatym pobřeží zrovna moc není. Prohlásíme to teda za noclehárnu, schováme si batohy do křoví a pokračujeme dál. Chtěl bych se podívat na vrchol toho poloostrova na kterej celou dobu koukáme, páč by tam mohly bejt moc hezký vlny. Minifík něco remcá, že na sandály to moc procházka není, ale já si to skákání po vcelku ostrejch útesech fakt užívám. Pripadám si trochu jako ňákej obr co jde po mořském pobřeží. Samí fjordy a obrovský hory. Hezounký. Jde se docela pomalu a když přijdeme na to co vypadalo jako vrchol, tak v dálce ve tmě uvidíme něco co vypadá taky jako vrchol? Prostě takovej předvrcholovej syndrom, akorát v horizontální podobě. Teď už si nedělám iluze, že bych minifíka ukecal na další pochod, tak se usadíme tady a jelikož vlny jsou tu docela veliký, snažíme se přijít na to, která ta vlna že je vlastně ta největší, jestli 7. nebo 9.. No moc se nám nedaří se dopočítat ani k jednomu číslu a tak vyrazíme ztemnělým pobřežím plavými skoky k naší ložnici.
Petr "ajs" Kucka