English1. 7. 2004 Čtvrtek
Tak konečně nastává čas odjezdu. Bude to ještě napínavý, páč gruzinský víza chceme vyžebrat až v Trabzonu (jako věčný optimisti doufáme, že tam budou levnější) a tak nám nedali dvou vstupový turecký. Navíc pani na turecký ambasádě povídala že v Gruzii turecký víza nedostaneme, páč tam nemáme trvalý bydliště. Že oficiálně dostaneme turecký akorát tady. Ale taky povídala že už to platí od loňska a loni jsme v Islamabádu víza dostali naprosto v pohodě, tak jsme se rozhodli tu informaci prostě ignorovat. Na Chodově jsme ještě něco donakoupili a už máváme. Akorát nám to jde jak psovi pastva takže po čtyřech hodinách jedem do Jihlavy, kde přes nás akorát přechází studená fronta a to dost rychle, takže u toho krásně bouří a mi krapet provlhlí filozofujeme pod dálničnim mostem. Za chvilku frčíme do Brna, kde zrovna na jedinym mostě přes řeku široko daleko stojí cajti, takže je musíme objet městem. Hold murphy funguje jako dycky. Na hlaváku narazíme na čupr řeznictví s parádně veselou obsluhou a tak tam chvilku pobudem. Nakonec se ale vyhrabeme a po chvilce mávání jsme v Blavě. Tady koukneme na tragický fotbal (řecko - česko) po tragickém dni, teda co se týče stopování a za chvilku už jako nemluvňata chrníme kousek od nějaký pumpy.
NahoruRáno kousek popojdeme a dofrčíme na maďarský hranice. Pak s nějakým slováčiskem na kamiónu až kousek za BudaPešť . Pak Szeged a zákys. Rozdělíme se, po jednom dojedeme na hranice a tam uprosíme - na českou vlaječku - 2 český kamióny a hurá až za Bělehrad na platidla, kde si dávaj spinkací pauzu. Odtud ještě v noci do Niše. Nádherný spinkání v móóóóóc voňavý postýlce. Usnuli jsme tak rychle únavou, nebo opojením?
Nahoru3. 7. 2004 Sobota
Ráno šílenou dobu máváme na úplně po střechu narvaný auta a pak nás zase popovezou naši do růžova vyspinkaný kamióni na hranice. Konečně jsme v Bulharsku. To se pozná za prvý podle azbuky a hlavně už to tady parádně začíná připejkat. Do Sofie už je to kousek a pak ještě menší na výpadovku na Plovdiv. Autobus 111 totiž pěkně objede celou Sofii a pak už stačí busem 5 dojet úplně za město, kde se připojuje i obchvat. Tady je taky docela teplo - hihi. Ale dost brzo jedem na jedno kamióní odpočívadlo u Plovdivu. Už je tma, ale nějak se nám pořád nechce spát, tak pijeme rum, vaříme si čaj, mastíme karty a klábosíme s jedním turko-rumunem. Taky čeká na nějakej odvoz na hranice, ale zatím se mu asi moc nechce odjet a ani se mu nedivim, nám je tady taky dobře. Ale přece jenom si trochu pobalíme věci kdyby náhodou někdo jel dál. Jak zmizel rum, tak se s kamióňákama už nějak lépe domlouváme. Najednou jeden říká, že na hranice (kapitán andreevo) jede. Vyletíme jako když do nás střelí, rychle sbíráme věci a hurá do kabiny. Škoda, že mluví akorát turecky. Rozhovor dost vázne a tak brzo usínáme. Najednou zastaví na nějakém odpočívadle a snaží se nám pravděpodobně zdělit, že tady bude spát. My se rozespalí vykutálíme ven z auta a hledajíce místo na spaní obejdeme odpočívadlo kolem dokola. Když přijdeme zpátky kamión co nás přivez nikde - hihi. Škoda, že nevíme proč nás vysadil. Že jsme usnuli, nebo že nám smrděli nohy? Nenaděláš nic. Usteleme si na travičce mezi kamiónama a usneme jak mimina.
Nahoru4. 7. 2004 Neděle
Ráno jsme trochu zmatený páč si nejsme úplně jistý na kterou stranu stopovat. Fík se sice zbudil těsně předtím než nás chlapík vysadil, tak tuší, ale stejně to kontrolujeme podle sluníčka. Další sranda je, že netušíme kde jsme. Kdyby to bylo na hranice 5 km tak jsme tam mohli dojít, ale taky to muže být ještě 100 km. Což se nakonec ukáže jako pravda. Neni to nádherné být takhle krásně ztracený? Máváme pěknou dobu a nic nebere, tak jdeme na snídani, ono nám to nikam neuteče. Ten Šopák tady mají naprosto bezkonkurenční, miluju bulharskou kuchyni. Rituál prolomení smůly se poved dokonale a téměř hned po snídani jedeme felícií s dvěma klučíkama až na kapitána Andreeva. Tady si zase parádně zapochodujeme po betonových pláních megalomanského přechodu a už jsme v zemi, kde místo trávy roste seno a místo keřů ostnatý dráty. Na pumpě, kde nás loni vyhmátla jandarma jsme dostali napít spoustu výborný limonády, vyměnili prachy a začali stopovat. Český vlaječky přivázaný na baťohách zase nesou ovoce a se dvěma českými kamióny uháníme na Istanbul. Nechají nás kousek před nim na shellce, kde nás hned berou nějací zhulení týpci co frčí z pikniku u moře zpátky do Istanbulu. Docela sranda. Na platidlech Istanbulských nás nabere chlapík a vypadá, že chápe co chceme, nicméně zahne pryč z hlavní dálnice, vyhodí nás někde ve městě a snaží se nám asi namluvit že tady jezdí na Adapazari strašně moc aut. Nenaděláš nic. Chvilku máváme, ale kupodivu to nejde, tak se snažíme kousek popojít a přitom trochu stopovat a máme fakt kliku, páč jeden chlapík nás hodí zase zpátky na dálnici. Teď to docela frčí ostatně jako vždycky v turecku - je to vážně stopařskej ráj - a po pár autech jsme v Adapazari. Na odpočívadle koukneme na fotbal, povečeříme a v nedalekém parčíku si vcelku pohodlně rozložíme ložnici. Už si na tom stopu začínám připadat jako doma. Skoro mě mrzí, že už tam skoro jsme.
Nahoru5. 7. 2004 Pondělí - Zpekla štěstí
Ráno jako malovaný. Mejeme si v umyvadle vlasy a to dokonce mejdlem. Fakt koukám co z nás teče za pěknou černou vodu - hihihi. Krásně vymydlený se postavíme k silnici a než se nadějeme vezme nás chlapík co jede až do Ankary a navíc mluví anglicky. Krásně poklábosíme a cestou nás dokonce zve na oběd. Vystupujeme u sjezdu na Gerede, páč chceme letos pro cestu na východ zkusit silnici E - 80. Přes Ankaru jsme jeli loni a moc dobrý nápad to zrovna nebyl - hihi. Poušť je sice hezká, ale ani písek ani slunce nás nikam nepopovezou. Od sjezdu popojdeme k platidlům a za chvíli už frčíme v Teheránským kamiónu. S řidičem se sice neumíme domluvit, ale ta jeho značka THR v nás probouzí obrovský naděje. Jak to tak bejvá, nic neni tak jednoduchý jak vypadá, takže za chvilku nás vysadí veprostřed pouště u nějaký fabriky na kuřata. Tady už konečně poznáváme naše známé Turecko.
Stojíme v pekelným slunci na 30km dlouhý rovince a každých pět minut profrčí jedno auto. Nedaleko je policejní kontrola, tak tam chodíme somrovat u kamiónů který tam musí zastavit a zapsat se. Jednou když se odejdu ptát, začne na mě Fík hulákat, že něco stopnul. Chlapík sympaťák s malým klučinou, kterému říká „severák“ jak se později ukáže. Mluví parádně anglicky, což se je docela pochopitelný když zjistíme, že 12 let dělá manažera nějakému basketbalovému týmu a k tomu 6 let basketbalový reprezentaci. Zdá se, že jede až do Samsunu. Cesta pěkně utíká a za chvíli se zastavíme na čaj. U čaje se nás ptá jestli umíme řídit. Rychle ho přesvědčujeme, že fakt umím a tak asi po 20km zastaví a jestli chci řídit. No jasně že chci. Jenom se mi trochu nelíbí ta automatická převodovka. Je to nádherná cesta, kopečky jak Šumava, docela parádní vzdoušek a přitom sedět za volantem a uhánět do dálky. V Samsunu převezme řízení. Pořád čekáme na který odbočce nás vysadí, ale chlapík ho projede a jede pořád dál, jsme dost zvědavý kam nás teda nakonec doveze. Tady už jedeme s přestávkami kolem moře. Je to tu moc hezounký. Turci jako správný budovatelé tady stavěj mega dálnici a tak jedem chvilku po polňačce a chvilku po nádherném asfaltu.
Nakonec chlapík zastaví u dost nóbl restauračky Ulusoy. A že nás zve na jídlo. Už jsme v dost velkých rozpacích, což mu řekneme a dostaneme pěkně vynadáno. Během chvilky už sedíme u stolu a kolem nás se motaj číšníci jako zblázněný. Za chvíli nám přinesou rejžičku a fazole v rajský omáčce. Neskutečná mňamka. Krásně se napereme a ještě dostaneme slaďoučkej zákusek. No neni na tom světě překrásně? Pořád čekáme kdy nás vysadí, ale zas nás nažene do auta a jedeme dál. Ptáme se ho kam teda jede a po dlouhém monologu víme akorát, že asi 40 km před Trabzone! Pak u něj přespíme a ráno pojedeme dál. Akorát bych řek, že tam jede kvůli nám. Že když už tam jedeme, tak si tam domluvil návštěvu, aby nás mohl popovézt. Nejhorší je, že za to nic nechce. Rádi bychom mu za to dali aspoň flašku rumu co vezeme, ale nevezme si jí, je úplně zlatej.
Mrňous chce tatínka vzadu. Tak si zase zařídím. Před sebou máme eště asi 300 km, takže jsem šťastnej jak blecha. Strašně rád řídím v noci. Tady se ani nedá usnout, páč každých 5 kiláků je nějaká uzavírka, nebo zúžení. Sem zvědavej, kdy to dostaví, jestli vůbec někdy. Asi v půl jedné ráno jsme tam. Zatáčíme nahoru a šplháme po pěkný silnici skoro jako do nebe, kde už nás vítají jeho rodiče. Dáme si sprchu a za chvíli jsme tuhý. Dneska jsme měli takový štěstí, že bych se nedivil, kdyby nám teď aspoň 2 dny nikdo nezastavil, aby se to trošku vykompenzovalo.
Nahoru6. 7. 2004 Úterý
Ráno sedíme na balkóně a koukáme na velkou louži. Je tu nádherný pobřeží. Parádní kopečky, padají rovnou do moře. Dostaneme luxusní snídani, Fík ještě dostane tričko, páč měl to svoje už dost rozpáraný - to tam teda pak nenápadně zapomeneme. Po snídani se eště chvilku pokocháme krásnym pohledem a když popadneme baťohy jako že pudeme dolu na stopa, tak chlapík jenom otevře kufr od auta a ať tam dáme bagáž. Chvilku se vzpouzíme, ale nakonec nám nic jinýho nezbude, páč ho nechceme ňák naštvat. Po cestě dolu nám povídá že má v Čechách dobrého přítele. Asi abychom mu věřili tak mu zavolá a že prej až budeme v Praze tak mu se mu máme ozvat a on nás pozve na oběd. Tak nějak bych řek že bychom ho měli pozvat spíš mi a to aspoň na deset obědů. Dojedeme dolu na hlavní silnici a když chceme začít stopovat, tak jede kolem minibus, kterej nám stopne a zaplatí cestu až do Trabzonu. Neuvěřitelnej stop.
Minibus nás vyhodí někde ve prostřed města. Fík je pořád nákej plachej, jak najdeme Gruzínskou ambasádu, ale snad to ňák dopadne. Po chvilce domlouvání s domorodcema máme přibližnej směr. Ujdeme asi 300m a jsme před ambasádou. Fakt pěknej servis - hihihi. Víza sice trvaly asi 5 minut ale za 30 denní chtěj 150 000 000 TL a za 14denní 120 000 000 TL (1 euro = 1 430 000 TL). Dost dlouho dumáme. Je to strašně peněz. Ale sou to přece jenom prachy a byla by fakt škoda nepodívat se tam kvůli nákejm prachum. Hold jim bouchneme těch 100 euro v lirách a hurá do Gruzie. Když dostáváme víza (chtěj jenom jednu fotku) potkáme tam nějaký dvě ségry z Taiwanu. Maj docela problémy dostat víza, páč Taiwan se jmenuje „Republic of China“ (Čína je „Peoples Republic of China“) a tak jim ho chlapíci nechtěj dát, protože pro čínský občany víza nevydávaj. Nakonec to s pomocí ambasády dobře dopadne. Chtěj jet do Tbilisi (jedna tam má kámoše) ale bus odsuď stojí asi 30 dolarů, což je fakt dost. Navrhujeme jim, že je vezmeme stopem přes hranice a pak už to budou mít o moc levnější. Kupodivu souhlasí a tak jdeme s nima vyzvednout batohy do hotelu (jedna má takovej ten hezkej kufr na kolečkách - hihihi).
Pořád eště nevíme jak to bude s těma vízama, tak se zastavíme na policejní stanici a mužové zákona sou tady úplně skvělý. Človíček obvolává mraky lidí, aby nám zjistil, jak to teda s těma vízama vlastně je a závěr je že víza na hranicích v pohodě dostaneme. Sem na to zvědavej. Ještě bychom rádi poslali pohledy tak popojdem kousek od stanice do parčíku a najednou stojíme před poštou - hihihi. Trochu nás teda překvapí, že na poště pohledy nemaj, ale s chlapíkem z pošty se skvěle brebentí a dokonce nás dovede až do krámečku kde je maj (pohled 200 000TL, známka 750 000 TL). Sedneme si před poštu do parčíkový hospůdky a pár jich u čaje napíšeme. Když se chystáme čaje zaplatit, zjistíme, že chlapík z pošty už je za nás zaplatil. DÍKY!!! To je vážně neskutečný jak jsou tady ty lidičky zlatý.
Tak konečně můžem vyrazit. Seběhneme dolu na hlavní silnici, kousek popojdeme na východ aby se dalo mávat a vybalíme na naše holky, že se musíme rozdělit, jinak nás nikdo nevezme, ale že se zas na hranicích snad v pohodě sejdeme. Čekáme, že se nebudou chtít rozdělit, ale asi se nás fakt nebojí – hihihi. Nejsem si uplně jistej jestli pochopili naše vysvětlování, že taky můžem někde po cestě zkejsnout a dojet tam až zejtra, což by znamenalo přespaní někde na pláži, ale vypadaj docela spokojeně, tak to nebudu řeěit. Fík se starší ségrou jedou za chvilku a my hned po nich. Je to fakt neskutečný stopování, s takovou ženskou po turecku. Schválně zkoušim jak to de pokoušet a vůbec nikam nechodíme. Kde nás vyhodí tak hned začneme stopovat, i když je to třeba veprostřed křižovatky a stejně nám během chvilky někdo zastaví a třeba i na chvilku zastaví provoz, když není kde zastavit - neuvěřitelný. Holka je parádní manekýnka, tak si v jednom autě nalakuje nehty, v druhým vlasy, ve třetím si natře ruce krémem. Z čehož jsou ty řidiči většinou naprosto unešený. Každopádně se nenudí - hihi. Cesta pěkně odsejpá a nejdéle čekáme tak 3 minuty – to Turecko je vážně stopovací ráj. Nakonec na posledních asi 8 kiláků nás vezme závodník co má hodně rád techno, tak se za pořádnýho rámusu řítíme podél pobřeží a za chvilku předjedeme i Fíka, kterej si to mastí v Gruzínském kamiónu. Fakt nááádherné podívaná. Po levý ruce zapadá přímo do moře sluníčko a po pravý krásný kopečky porotlý čajem, je to skoro na slzičku - hihi. Závodník jede jenom do Hopy, zož je poslední vesnice před hranicema, ale sveze nás těch 25 km až na hranice, že prej se rád projede. Je super.
Hranice sou fakt super stojíme skoro u mešity a koukáme na obrovskej kříž na druhý straně plotu. Už se začínám docela dostávat do zdejšího koloběhu, tak louskám semínka a klábosím s turkama o fotbalu. Dost dobře se bavím. Slečně se začne chtít na záchod, tak jí řeknu ať si skočí do lesíka že jí věci pohlídám a ona na mě koukne jako kdybych spad z jiný planety a že ven teda na záchod nepůjde ani náhodou – hihi. To už se bavím přímo královsky. Nakonec ukecá chlapíky na přechodu a dojde si někam na ten jejich, kterej musí zákonitě vypadat naprosto příšerně jako všechny záchody tady. Některý lidi asi nikdy nepochopim.
Tak po půl hodině si to přifrčí kamión s Fíkama a můžeme vyrazit vstříc nové zemi. Vlezeme někam do celnice a rukonožní turečtinou se snažím zjistit jestli stojíme ve správný frontě, kluk co se ho ptám mě zdánlivě nezaujatě sleduje a v půlce mého mávání rukama mi řekne: „jo tady stojíte dobře!“ hihihi. Už sem se divil že bychom žádný Čechy nepotkali. Jedou autobusem do Tbilisi. Nejvtipnější na tom je, že jeden je z Vimperka, jeden ze Čkyně. Prostě máme asi milión společných známých - hihihi. Svět je fakt mrňavej. Pořád to vím, ale stejně mě to dycky znova překvapí. Jedou ještě v buse s nějakým gruzíncem, který si v Anglii vzal asi po dvou týdnech známosti anglánku a teď jí veze ukázat domu. Docela se to tu vleče tak máme spoustu času na brebentění. Holky co jsme přivezli se i vejdou k nim do autobusu tak neváhaj. Ale nám se do Tbilisi fakt nechce ani krapíček. Nechceme to ponechat náhodě tak se eště tady ptáme jestli tady dostaneme víza až pojedeme nazpátek. Panáček si od nás veme pasy zajde někam k počítači a něco do něj buší, načež se vrátí a říká nám že je to pohoda že nám je daj tady, že to Tbilisi nemusíme. Fakt se nám ulevilo.
Za hranicí se s krajanama rozloučíme a jelikož už je tma, tak si sedneme na gauč co tam jen tak leží v prachu ulice a vytáhneme chleba a salám. Takovýhle idylky mám strašně rád. Za chvilku odněkud přiběhne nádherný psisko s neskutečně smutným pohledem, tak mu skoro celej chleba i salám postupně dáme. Když pochopí že už nic nebude tak se s blaženym výrazem natáhne a usne. My zatím louskáme zrní a klábosíme.
Chceme vyměnit prachy, ale nabízej nám jenom 1,8 lari za dolar a to je dost málo. Aspoň si to myslíme. Rusky neumíme oba ani slovo, ale domluva se nám vcelku daří, takže to vypadá že snad nejsme uplně ztracený případi. Jdu se kousek projít a přijdu k parádně osvětlenému fotbalovému hřišti, kde hrají fotbálek. U něj před nějakým krámem sedí taková banda mladejch kluků kolem stolu a dávají si páku, je tam docela živo tak je chvilku sleduju. Místní přeborník nejdřív všechny rozseká a pak jim vysvětluje co dělali blbě a tak podobně. Dobrá sranda. Kupodivu se mě nakonec zeptaj jestli nechci taky zkusit sílu. Posadí mě naproti přeborníkovi a sou všichni hezky veselý. Já sem dost zvědavej. Po velkém boji vyhraju z čehož je docela pozdvižení a hned dostanu lampu vodky, pivo a druhou lampu vodky – hihihi – začíná se mi tu líbit. Říkám jim že jsme dva a dojdu pro Fíka. Stejně máme mraky času tak přesunem bagáž k nim. A hned začíná alkoholová družba. Dáme jim náš rum a musíme pít vodku (čaču). Kluci uměj na rozdíl od nás pěkně rusky, tak dlouho pijeme a klábosíme o všem možnym. Jeden z nich (Alex) to „krapíček“ přežene a tak ho vezou domu. Jedem s nima na okružní jízdu nivou po okolních kopcích. Móóóc pěkná projížďka. Stoupáme nahoru korytem potoka a cestou zároveň. Jsou tu fakt hezký kopečky. Alex dokonce cestu přežije a už buší doma na dveře. Z kopce už jsme dole za chvilku. Dokonce dostaneme i dárek. Pytlík „Nescafé Sarpi“ (Sarpi se to tady menuje). Už sou dost malátný, tak to všechno sbalíme a oni jdou spát. My naložíme bagáž na záda a kráčíme podél moře směrem do nitra Gruzie na Batumi. Za chvilku najdeme moc krásnej kamenitej flek, pár metrů vod moře, tak tam zakempíme.
Nahoru7. 7. 2004 Středa
Ráno se labužnicky okoupeme v moři, potom opláchneme v potoce co sem přitejká z kopečků a jdeme stopovat. Hned druhý auto nás popoveze do další vesnice a pak téměř hned nás naloží prvotřídní mafián v mercedesu. Chceme vylízt na Šcharu (5200mnm) vo který akorát víme že leži ve svanetii. Plán je zatím jednoduchý chceme do Batumi na mašinku, s ní dojet do Kutaisi a odtud už se nahoru na kavkaz snad nějak dostaneme. Mafián s náma udělá okružní jízdu po Batumi i s výkladem a pak nás hodí do další vesničky na sever, kde je vlaková zastávka. V Batumi je jenom depo, což nás fakt hodně překvapuje. Chlapík nám eště zjištuje že do Kutaisi nic nejede, ale něco jede ve 22:40 do Samtredie a tam se uvidí. Chce nám i koupit lístky, ale my eště nemáme vyměněný prachy, tak mu to říkáme a on se jenom chytí za hlavu a veze nás zpátky do Batumi do směnárny (1dolar = 1,87 Lari). Vyměňujeme 100 dolarů tak sem zvědavej, jestli nám to bude stačit. Sranda je že lístek do vlaku se dá koupit až v osm hodin, tak se s nim rozloučíme a zabydlujeme se na nádraží. Schováme si u nich batohy. Sice za jednu Laru, ale dokonce vypadají fakt zamčeně. Nakoupíme rajčátka, chleba, sýr, sedneme na pobřeží mezi překrásný kytinky, dáme si sváču a koukáme na lodě co jezděj na obzoru. Pohodička největší. Pak si uděláme okružní procházku po dědině a hurá na vlakáč. Vememe si baťohy zaskvotíme travičku a vyndáme deníky. Fík okamžitě usne - hihi. Když se probudí tak usnu já - hihihi. Pak se rozhodnem, že si uvaříme čaj. Vybalíme vařič a už se k nám hrnou nádražáci. Čekáme že nás vyhodí. Ale akorát nám nabídnou ať si to uvaříme na jejich vařiči. Sou zlatý, ale chceme si trochu zasmrdět benzínem, když už ho sebou táhneme. Čaj je labužnickej. Lístky nakonec stojí 5 Lar za oba, přesně jak chlapík říkal. Vláček je sympaťák. Nakoupili jsme od bábušky „sémičky“ a tak si po cestě parádně zalouskáme a docela to uteče. V Samtredii jsme asi ve 2 ráno. Vláček do Kutaisi jede v osm, tak si usteleme na lavičkách a v mžiku chrníme. Párkrát mě někdo vzbudí a vysvětluje mi, že nás okamžitě okradou když tady budeme spát, ale co naděláš. Ja vim že to myslej dobře, ale radši bych se trochu vyspal – hihi.
Nahoru8. 7. 2004 Čtvrtek - Kutaisi poprvé
Vláček nám dokonce ani neujede a tak jsme coby dup v Kutaisi. V dálce už se rýsujou hory a jsme na ně strašně natěšený. Podle mapy to vypadá, že se dá vláčkem popojet eště někam blíž k horám, tak začínáme zjištovat jak to vypadá v realitě. Ujme se nás nějaká bábuška co 35 let učila němčinu. Mluví sice docela pěkně, ale skoro nám nerozumí - hihihi. Převeze nás autobusem na druhý konec města na stanici Kutaisi I. a tam se dozvíme, že vláček žádnej nejede, páč to asi vopravujou ty koleje nebo tak něco, ale bus jede skoro každou hodinu. Nádhera. Ještě se ptáme na poštu, páč bychom rádi napsali pár pohledů. Ta je dokonce hned asi 200m od nádraží. Fakt nám to až divně všechno vychází. Pani na poště je znás trochu překvapená a tolik pohledu kolik chceme vůbec nemá, ale když jí chvilku prudíme tak si vzpomene, že je možná něco nahoře v krabici a vytáhne ještě originálně zabalený svazeček pohledů z roku někdy kolem 1980. Hihi tady na tý poště by se asi dali najít věci. Asi hodinu píšeme pohledy (pohled 0,3 lari, známka 1,3L) a necháme tam asi 35L. Pak ptáme se na net. Sem zvědavej co bude stát. Je to prej kousek odsud na takovým náměstíčku. Za chvilku to najdem, je to obchod s kompíkama skoro jak u nás, docela by mě zajímalo kdo si to tady může dovolit koupit. Cena je 2L za hoďku to je parádní. To na chvilku posedíme. Páč jsme zvědavý, co Gross vymýšlí s naší novou vládou. Kupodivu zatím nic – hihi. Pak zapadneme naproti do bufáče na sváču a ptám se kde se dá koupit cibule (chachvi) prý na bazaru. Tak frčíme na bazar.
Sem naprosto okouzlen. Hromada stánečků se sýry, kořením, ovocem, masem prostě cokoliv k jídlu co si jen srdce poutníkovo může přát. Hned na uvítanou dostaneme paňáka vodky a celá tržnice chvilku vyzvídá odkud a kam jedeme. Jako češi jsme tu v kurzu. Jsou mooooc hodný. Ptám se kolik stojí čaj a hned dostanu trochu do pytlíku jako dárek. Koupíme kilo sýra, 4 kila rýže, různý koření a tak. Prostě radost nakupovat. O kus dál dostaneme dalšího paňáka. 0,5 litru vodky stojí Laru fakt drsná cena. Se nedivím, že jí tady pijou místo vody - hihi. K jednomu prímovýmu dědouškovi co vypadá tak na 50 (a je mu 78) si dáme baťohy a uplně okouzleni se motáme mezi stánečkama a nakupujeme. Nějak sem u nás pořád nechápal co ty ženský viděj na tom nakupování, ale tady bych taky moh nakupovat pořád, už to asi trochu chápu. Dědouškovi sem za hlídání dal flašku sangrie co táhnu z domova (tak ji zase neochutnám – hihi). Byl z toho nádherně na měkko. Fakt jsou tu zlatý lidičky. Před bazarem přebalujeme jídlo do baťohů kdokoliv projde kolem tak si neodpustí aby nám neřek, že to máme hned uklidit nebo nás někdo okamžitě okrade. Z jednoho takovýho rádce se dokonce vyklube chlápek, co dělal na Šchaře instruktora lezení, když tam eště bejvávali turisti. Parádní stěstí páč mi ani presně nevěděli kde vlastně Šchara je. Povídá nám že musíme do Užguli, pak je to pár hodin pod horu a když jsme experti tak 5 dní na ní - hihihi. To sem zvědavý jak vysoko vylezeme. Je fakt skvělý, že zase funguje taktika nic neřeš a ono se to vyřeší nejlíp jak může. Prostě chceme na Šcharu tak dojedeme někam do státu kde je, všem kolem to povídáme a za pár dní potkáme chlapíka co to tam zná a poradí kudy kam. No není na to světě nádherně?
Když už máme konečně dobaleno, tak k nám přijde slečna a jestli nám muže pomoct. Studuje v Německu a tak si s ní pořádně popovídáme anglicky, přece jenom naše ruština není zrovna žádná sláva. Řekneme jí že chceme do Lentechi a odsud do Svanetie pod Šcharu. Hihi tam se jede z Kutaisi II – to je to nádraží na který sme přijeli. Tak nás tam doprovodí a celou cestu nám rozmlouvá vejlet do Svanetie, že je to jedno velký loupežnický doupě a že nás tam okradou a zabijou. No co s takovouhle informací má člověk dělat to dost dobře nevim, navíc od člověka kterej tam nikdy nebyl. Asi jí prostě ignorovat.
Nicméně autobus jede za půl hoďky, tak ještě chvilku klábosíme a domlouváme se že se tady zastavíme až pojedeme zpátky abychom jí dokázali že sme živí a zdraví. Má nějaký špatný svědomý z toho, že nám poradila autobus kterej nás odveze do tý hrůzostrašný Svanetie. Už sem na ní docela zvědavej. Nahážeme baťohy na střechu busu a usazujeme se vevnitř. Cesta je to na dlouho, tak nás po cestě snad všichni vyzpovídají. Ona nás vlastně spíš vyzpovídá paní co sedí za námi a pak to všechno skoro jako tichou poštou rozešle do celého autobusu. Když už neví na co se ptát tak jí občas ze zadu přijde nějaký dotaz a ona se nás zeptá – hihi. Prostě to mají pěkně zařízený. Strašně mě mrzí, že tu ruštinu neumíme pořádně, ale rozhodně bych řek že je to každej den lepší. Teda hlavně to rozumnění. Mluvím tak nějak napůl česky napůl bulharsky s trochou slovenštiny a vybírám ty slova u kterejch už máme vyzkoušeno, že jim rozumněji, takže o ruštině z naší strany rozhodně nemůže bejt ani řeč – hihi.
Nádherně offroadí autobus to mašíruje do hor a my jenom okouzleni koukáme kolem sebe. Celou cestu nám pořád připomínaj, že prý se musíme jít zapsat na policejní stanici a dokonce s námi v autobuse jede i jeden policajt - Henri. Fakt se nám tam nechce, však uvidíme jak to dopadne. V Lentechi na náměstíčku koukáme do mapy a lidičky nám vysvětlují, že do Cany jezdí autobusy, ale dál se musí pěšky. Tak nějak doufáme že budem koukat tak dlouho, že se všichni rozejdou, my vypadneme někam za městečko a vychrápem se u řeky. Ale to je ani nenapadne a asi fakt musíme nejdřív na tu stanici. Tam nás usadí ke stolu donesou chleba s rajčatovo-okurkovým salátem. Pak ještě víno a začíná výslech. Dlabeme a přitom si s Henrim a náčelníkem povídáme úplně o všem možném. Henri je fakt super chápavej takže si s nim rozumíme uplně parádně a dost se to zlepšuje vypitim vínem a vodkou – hihi. Tak nějak si postesknou, že za Sajůzu tu byla práce a pohodička. Že předtím sice nikam nemohli, ale teď vlastně taky ne, páč na to nemají peníze. Docela je chápu a je to dost smutný.
Povídají nám, že máme přespat v hotelu a ráno nás mašinou vezmou kam až to půjde naší směrem. Mašina je zadarmo, ale hotel za prachy se nám moc nelíbí. Chceme spát venku, ale o tom nechtěj ani slyšet, že je to moc nebezpečný, a tak sme nakonec vyjednali spaní na policejním dvoře. Chceme se ještě projít po vesnici a dostaneme dva bodyguardy - hihihi. Docela nás pobaví když se ptají, jestli už je česko v evropském Sajůzu – fakt super sranda. Na policejním dvoře si usteleme do prachu a nechce se nám stavět stan, i když nám dost důrazně tvrdí, že bude pršet. Doufáme že se pletou. Kupodivu se nesletli a v noci skutečně pršet začne, ale pustí nás dovnitř a tak si krásně pospinkáme hned vedle vězení na super prkenný podlaze. Sou zlatý.
Nahoru9. 7. 2004 Pátek
Tak to nakonec vypadá, že mašina nebude, ale ve tři nám jede autobus ještě kousek dál našim směrem. Vyrážíme na procházku. Tentokrát už máme jenom jednoho strážce. Ale je to vážně sympaťák, takovej fakt čilej dědoušek. Jdeme do muzea, ale je zavřený, tak si nejdřív vylezeme ke kostelíku nad dědinou je odsuď náramnej výhled. Pak hurá do muzea. Je parádní. Pracuje v něm super ráznej dědoušek. Ty slovanský jazyky sou fakt dobrý, můžeme si tu s každým docela pěkně popovídat. Akorát je škoda, že co se týče gruzínštiny tak moc velký pokroky neděláme, páč prostě zkusíme nějakou větu, voni nám nerozuměj, tak hned přejdem do ruštiny. Líbí se mi, že se člověk může na všechno co mu vrtá hlavou vyptat. Další ťapání je k nějakému minerálnímu prameni (Narzan). Parádně železitá voda. Teď už jenom nakoupit rajčátka (1kg = 0,5 Lari), chleba a okurky a jde se dlabat na stanici. Tam hned dostaneme na rajčátka super koření a cibuli. Hraje jim tu černobílá televize a tam přecházej zprávy plynule z gruzinštiny do ruštiny a zase nazpátek. Občas nějaká hlasatelka něco zaspívá. A občas ukážou zprávy ze sousední jižní osetie, kde normálně pobíhaj vojáci se samopalama a chvílema po sobě i střílej. Asi se to tam docela dost mele. Naši policajti dycky docela zbystří když dou tyhle zprávy, přece jenom je to jenom za kopcem!
Nakonec si opíšou naše jména, čísla pasu a ve tři hodiny nás vyženou na bus. Tak ve finále ten výslech na stanici nebyl až tak špatnej, takovejch bych snes i víc. Pořád nás pobízej, že už ten autobus fakt jede a že máme hned jít. My se teda pomaloučku zvedáme a pak tam stejně ještě do půl šestý čekáme – hihi. Nakonec ale kupodivu fakt odjedeme. Henri jede s náma. Cesta je zase nádherná a Fík nádherně tuhej - hihi. Chvílemi spí ve stoje a jednou dokonce usne v půlce věty kterou mi říká - hihihi. Dojedeme až do vesničky Mele. Tady prej bus končí. Odtud se musí přejít docela prímově vysoký sedlo a za nim už budeme ve svanetii a navíc první vesnička je hned užguli, tak to už budem skoro pod našim vysněnym kopečkem.
Chceme hned vyjít a přespat někde po cestě, ale to nepřipadá v úvahu. Henri ještě s jedním policajtem nás naženou k němu domu a že nás ráno možná veme nějaký auto dál. Myslíme si o tom svoje a nejradši bychom už vyšli a to sami. Nakonec si říkáme, že na nás byl opravdu hodnej a nechceme ho nějak naštvat, tak zůstanem a vono to nějak dopadne. Má moc pěkný domeček, ale to sou tady skoro všechny - hihi.
Když dojdem k němu, tak pani zrovna vevnitř natírá zeď na zeleno, říkám si, že jí s tím pomůžu. Ani moc nečekám, že mě nechá i když bych ji fakt rád pomohl, ale co, za zeptání nic nedám. A hele, ona mi vrazí štětku do ruky a jde pryč - hihi. Tak se tak krásně patlám vod zelený barvy, Fík mě pak vystřídá abych nebyl zelenej sám. Za chvilku že máme jít k jídlu. Večeře je královská. Parádní chlebík, sejra potom uvařenej sejra, což je neskutečná dobrota, je to jenom sejra, kterej tady jíme na každym rohu, ohřátej ve vodě a je to fakt neskutečná dobrota. Pak přijde místní generál a vodka začne téct proudem. Zase parádně pokecáme. Mají fakt dost rádi Stalina, i když jich mraky vyvraždil, ale páč to byl Gruzínec tak sou na něj fakt pyšný- nechápu. Říkám generálovi „malinkatej Stalin“ a děsně ho to těší. Po jídle si dáváme páku s Henrim a dost nekompromisně mě rozseká i když má ruku nějak zavázanou – pozdějc se dovíme, že je postřelenej vod banditů – asi to tu fakt docela žije. Pak sou dětičky vyslaný do vesnice aby přinesli dámu, v který mě Henri taky rozseká. Aspoň že Fíkovi to jde trochu líp a občas vyhraje. Docela matoucí totiž je, že se tady může skákat i dozadu na to než si člověk zvykne tak si tolikrát naběhne, že vypadá jako dobrá trubka.
Je to stejně žůžo sedět tak venku pod stříškou kolem kamen a hrát dámu - hihi! Pak je nám dokonce nabídnutá sprcha, tak se parádně vykoupeme a malinkej Stalin mezitím odejde, ale přijde chlapík co tahá v lese s koněm klády a ten má vodku eště radši - i když bych řek že už to snad ani nejde – leje do nás jednu vodku za druhou – to už je fakt peklo. Za Gruzii, za všechny, za všechny mrtví, za všechny živý, za mír, za Stalina, na zdraví… Všechno kupodivu deckový paňáci. Kočí povídá, že pije každej tejden 24l vodky aby byl zdravej a dožil se aspoň sta let – hihi – ňák sem přesně nepochopil jak došel k tomu číslo akorát sem pochopil, že to má hluboce nábožensky podložený. Jak tak koukám jak ta vodka ubejvá, tak se ptám Henriho kolik dělá každej rok vodky. 500l vodky a 1tunu vína. Fakt dobrý zásoby a to všechno jenom pro vlastní potřebu – to je uplně neuvěřitelný co se taj toho vypije. Konečně už jsme všichni upovídaný deme chrnět.
Nahoru10. 7. 2004 Sobota
Chceme vyjít co nejdřív, páč do Užguli je to krásnejch 43 km, my nejsme moc rozťáplí, máme napraný baťůžky a tak bychom rádi šli trochu volnějc. Ale člověk míní hostitelé mění. Nejdřív se musíme nasnídat. Pak čekáme na mašinu o které stejně víme, že nebude. Zajímalo by mě jestli to věděj i voni, nebo jestli si mysleli, že nějaká bude. Nakonec usouděj, že asi fakt už žádná mašina nebude, ale že stejně půjdou s náma. Jsme pořád v jejich rajónu a kdyby se nám něco stalo, že by z toho měli velký problémy. Moc nadšený z toho nejsme, ale jejich teorii o přepadení docela dost podporuje Henriho od banditů prostřelená ruka. Docela je hezký, že my si prostě vymyslíme, že chceme někam a oni se nám to ani jednou nepokoušeli rozmluvit, ale páč, jak tvrděj, je to tam drsný, tak prostě pudou s náma. Po cestě potkáme Ahmeda kterej s nákladním koníkem a ženou jdou taky do Užguli, tak už jsme skoro jako karavana. Po pár kilákách nám Henri řekne, že Ahmed je jeho kámoš a že budeme bydlet u něj. Eště se na něčem domlouvaj a pak se rozloučíme a on frčí zpátky domu. Fakt policajt sympaťák.
Šlape se nám parádně, cestička je měkoučká, žádnej asfalt a od potoka krásně sálá chládeček. Bábuška toho má za chvilku plný zuby, tak na ní furt čekáme a ona parádně chlapíkovi nadává. Má šusťákovku adidas slamák a cvičky jako na spartakiádu – hihi. Zkrátka taková manekýnka.
Fakt nádherná procházka, pomalu ale jistě stoupáme do hor a kolem je to všechno úžasně pustý. Když přídeme k vesničce Cana dáme pauzu na svačinku. Ani nemáme šanci vytáhnout svoje jídlo. Pro změnu dostaneme sejra ale tentokrát je naprosto úžasnej, pěkně šťavnatej, rozhodně nejlspší co sme tady zatím jedli, prostě labůžo. Kousek nad Canou nás dohoněj 2 kluci se třema koněma a že si na ně máme dát batohy – fakt nechceme, ale chlapík už pak začíná vypadat dost naštvaně, páč to vypadá, že sem koně jeli jenom kvůli tomu, že sme tady my, ale von se fakt rád sveze a kdybychom nechtěli tak to koníci votočej a voni budou muset šlapat. Nu což, tak je tam dáme. Je to docela dobrá zatěžkávací zkouška. Batůžky visej každej na jednu stranu jenom za to zvedací poutko a klučík vypadá, že rozhodně vopatrně nepojede. No uvidíme, skoro bych řek, že jestli vydržej tohle, tak už všechno. Bábuška jede s malym klučíkem. Druhej kluk s našima baťohama, Ahmed jede sám a vede toho svýho nákladního. Teď už jsme fakt regulérní karavana.
Bez baťohu se jde sice líp, ale zas nás ženou jak nadmutý kozy, takže ani nevim co bylo lepší. Stoupáme nahoru do sedla, kde je hranice Lentechskýho a Mestijskýho rajónu (horní a dolní Svanetie). Sedlo má 2620 m a tak už máme hlavy strčený v mrakách. Je to naprosto úžasnej pohled kolem. Všechno neuvěřitelně zelený a tak báječně šťavnatě, že se snad skoro dám na pastvu. Rano je tady eště opravdu na začátku. Jako důkaz toho kousek pod sedlem potkáme buldozera, jak prohrnuje zbytky sněhu (hromada větší než ten buldozér - hihi), co jsou na cestě, aby se dalo jezdit. Přece jenom už je červenec, tak by stálo za to po zimě tu cestu zprovoznit – hihi. Sakra tady musí bejt v zimě sněhu. U buldozéru je samozřejmě Uaz a u něj kupa lidiček, co se nalejvaj a hodujou. Dostanem taky nášup a samoyrejmě paňáka. Sakra to pití je tu ňáký silnější, doufám jenom, že tenhle trend nebude pokračovat, to nevim co bychom pili za pár dní. Máme na sobě akorát kraťásky, sme docela zapocený vod baťohů a tak je nám docela chladno. Docela uvítáme když se pokračuje v cestě. Sbíháme dolu do údolí a ve stráních nad potůčkama se pasou koně. Skvělej pohled.
Najednou vyjdeme ze zatáčky a v dálce uvidíme Užguli. Vypadá nádherně poslepovaně, akorát se nám zdá, že maj ve vesnici pár bytovek, což nám dost kazí radost. Škoda, že musely komančové postavit ty prašivý bytovky uplně všude. Čim víc se blížíme tím se nám ty bytovky zdaj nějaký divnější a nakonec zjistíme, že sou to normálně nádherný kamenný hradní věže a je jich vážne spousta. Vypadá to úchvatně. Vesnička z kamenejch domečků vmáčklá v parádním údolíčku a plná opravdovejch hradů. Skoro každej barák má u sebe takovou věžičku. Docela dost času travíme dohadama k čemu je, nebo bylo to vlastně dobrý. Pozdějc zjišťujeme, že je to fakt na obranu, nahoře sou kolem dokola maličký střílny. Tady museli bejt drsňácký bitvy. Rozhodně to nebyl zemědělskej národ. Zatím co se kocháme pohledem na vesničku tak nám ujede karavana. Nejdřív si řikáme jak je vlastně najdeme, ale jen co přídem do vesničky, tak každej kdo nás potká okamžitě bez nějakýho slova ukazuje kam máme jít, asi vypadáme dost bezradně – hihi.
Baťohy najdeme u hostitele v jednom normálním domečku bez věžičky a jak tam tak vevnitř sedímeu stolu, tak je nám moc líto, že nejsme někde sami u ohně na břehu potůčku, nemůžeme se naložit do vody, uvařit si čaj a zalehnout do trávy. Nechceme je urazit tak si říkáme, že to tu jednu noc vydržíme, a ráno se nám snad povede konečně se osamostatnit. Pak přijde na řadu večeře. Dokonce přinesou i maso to tady vlastně jíme poprvý. Potom kupodivu družba nad vodkou, která je ale fakt strašně silná. Už to ani náhodou nechci pít, ale nic jinýho mi stejně nezbejvá, leda tak vyhlášení třetí světový války by mě možná zachránilo. Skončí to tak, že je mi pěkně blbě. Je drsný jak sou taj strašně nacionalistický. Tady nejsme v žádný Gruzii. Tady je Svanetie, se svojí řečí a lidičkama zavřenejma v horách. Takovej stát ve státě. Rusáci sou tady svině, páč je okupovali a přitom dole v Gruzii na rusáky vzpomínaj docela v dobrym. Prostě fakt hrdá část národa. Je to hezký. Nakonec partoška skončí a deme spát, když si lehám tak mám v hlavě akorát Galilea a jeho: „a přece se točí“. Už chápu jak na to přišel. Je to ale pěknej šrumec.
Nahoru11. 7. 2004 Neděle - konečně svobodný
„Krušná sou rána opilcova.“ Řek bych, že je ten pobyt tady je dost dobrá protialkoholická léčebna. Až se odsuď propijeme na svobodu, tak nebudu chtít žádný C2H5OH pěknou chvilku ani vidět – i když kdo ví – člověk je tvor přizpůsobivej. Krapet posnídáme, tentokrát výbornej jogurtík. Necháme tady baťohy a vyrážíme na hrad co se tyčí nad vesnicí. Prej je to letní sídlo ňákýho knížete. Docela dobrý je že nad vesnicí se tyčí už ten hraniční hřeben i s naprosto úchvatnou Šcharou. Nezapomenutelná podívana. Když sme včera přicházeli, tak tam byli mráčkove a my tam nějaký kopce spíš cítili, než že by byli moc vidět. Procházíme celou překrásnou středověkou vesnicí, proplejtáme se spoustou kamenejch věžiček a domečků je to parádní. Všude v malinkatejch uličkách sou místo chodců krávy a mezi nima se občas válej nějaký sáňky a všelijaký jiný harampádí. Obejdem ten kopec a zezadu na něj stoupáme rozkvetlou vonící loukou, pod náma doslova „bublá potůček“. Takhle to musí určitě vypadat v ráji. Za chvilku jsme nahoře. Fík jako splašenej pobíhá kolem a neví co fotit dřív. Vlezu dovnitř jedný skoro zachovalý věže a šplhám nahoru. Skoro tam vylezu, ale pak se ozve vodka, udělá se mi pěkně blbě a zas frčím dolu. Už se moc těšim až budu mít v žilách zase jenom čistou krev. Ještě chvilku se kocháme. V dálce hlídá parádní Šchara (když na ní tak koukáme tak si nejsem úplně jistej, jestli na ní vylezeme – je to fakt pořádnej kopeček). Pod náma koukáme do žúžový středověký vesnice a máme se ještě žúžovějc.
Seběhneme dolu k potůčku a okoupeme se - no dobře, spíš namočíme. Teď už si vážně připadám si jako v ráji. Doťápneme k dědouchovi a jsme mu moc zavázaný, jak se vo nás staral tak mu dávám celou štangli salámu co si táhneme z domova. Moc jí nechce a tváří se u toho dost divně, což máme brzo pochopit. Pošle za náma kluka a ten po nás chce za nocleh 20 L za každýho. Je to jako studená sprcha. Hlavně je drsný, že si o to ani neumí říct sám a musí za náma poslat toho kluka. Jsme z toho dost zklamaný a taky je nám dost líto toho salámu. Nakonec mu dáme 20L za oba a padáme pryč. Chvilku jsme z toho pěkně špatný, ale pak si tak vzpomeneme kolik jsme už toho jídla dostali zadarmo a když se to rozpočte, tak je to vlastně docela parádní cena. No aspoň teď nemáme žádnej problém odejít sami do hor.
Každopádně máme strašnou radost, že máme konečně na zádech batůžky a bez dozoru svobodně šlapeme údolíčkem ke Šchaře. To snad ani nejde mít špatnou náladu. Dojdeme k takovýmu pěkně rovnýmu místečku a kousek od potoka rozbijeme tábor. Když pak posbíráme z okolí naplavený dříví a sedíme u ohýnku na kterym se vaří rejže jsme v sedmym nebi. Sranda začne když se z údolí nad náma začne vracet pořádný stádo krav a vždycky když narazej na náš stan tak ho chvilku očumujou, ale pak se rozdělej a kus jde zprava a kus zleva. Občas se ňákej mladej bejček zastaví na kus řeči to už se o stan skoro bojíme ale vždycky si to nakonec rozmyslí a jde dál. Hold jsme si stan postavili doprostřed kraví dálnice, ale kdo to mohl tušit. Po rejži a čajíčku se jdeme podívat vejš do údolí proti proudu potoka, abychom obhlídli cestu na zejtra. Když sme zas doma, tak dáme znova čaj a rejži – té není nikdy dost. Máme všelijaký koření, tak je ta rejže pokaždý jiná a hlavně tu mají parádní cibulku, takže si jenom chrochtáme blahem. Připadáme si jak na Šumavě – mezi hromadou kytiček, u potoka. Koukáme do ohně a kecáme. s tim rozdílem, že tady nejsou tisíce cyklistů a navíc nad náma trčej jako pořádná výzva ty zasněžený pětitisícový vrcholky. Dycky sem povídal, že Šumava sou nejkrásnější hory na světě, ale tady je to přece jenom eště vo kousek nádhernější. Už teď se mi ten vejlet líbí a to jsme ještě nebyli na Šchaře.
Nahoru12. 7. 2004 Pondělí - noční vejlet
Ráno jako malovaný. Rozfoukáme oheň a uvaříme ešus naprosto báječnýho čaje co jsme koupili v Batumi. Pomaloučku balíme a upíjíme čaj. Když máme hotovo, akorát se zespoda z údolí vyhrne průvod krávušek - ať žije první máj. „Vyběhneme“ po stráni k cestičce, kterou jsme včera prohlíželi a vypadala, že vede dobrým směrem – pod Šcharu. Po cestičce se stoupá překrásně je pěkně pozvolná. Akorát pomalu mizí, a nakonec už jdeme prostě jenom po kolena v kytičkách – asi se začnu šťípat jestli se mi to náhodou nezdá.
Přijdeme k parádnímu soutoku dvou potůčků. Nikde ani stopa po lidech, jenom úžasná horská divočina. Pomaloučku stoupáme nahoru tou záplavou barviček a jsme skoro opilí vůní všech těch kytiček. Nejdřív traverzujeme strání, ale ta začne bejt dost strmá, tak seběhneme dolu a jdeme potokem, kterej už chvílema mizí pod sněhem. Po sněhu se jde moc hezky, tak nám cesta odsejpá a za chvíli už je z potůčku jenom mrňavá stružka, když se pak po chvilce odpočinku vyhrabeme z toho kaňonu co tady vymlel, je před náma zelený údolí až k souvislému sněhu pod kopcem. Brouzdáme se travičkou a kousek pod sněhem rozbijeme tábor. Dáme si chleba s kusem salámu „made in czech republic“ a přitom koukáme jak nad náma tmavnou mraky. Když už vypadají hodně tmavě tak zalezeme do stanu a začneme dopisovat deníky. Těšíme se na pořádnej slejvák, ale ten nepřichází. Jenom tak popadávají kapky a my si libujeme jak se to zevnitř stanu pěkně poslouchá. Pěkně se při takový muzice čte i klábosí – že bych zanevřel na punk?
K večíru se obloha vybere, tak skáčeme do bot a že si vylezeme na „nedalekej“ kopeček a podíváme se kudy zejtra nahoru a taky vozkoušíme jak se vlastně používaj ty motyčky co sebou táhnem. Bez bagáže a jenom s cepínem se ťape naprosto žůžově a tak nám to docela odsejpá, nicméně je kopeček vyšší než vypadal a tak se začíná povážlivě stmívat. Když dojdu pod vrcholovou sněhovou čepičku, Fíka za sebou kvůli tmě už skoro nevidím, pustím se na sníh a připadám si fakt jako horobijec posledních pár metrů je kolmá sněhová stěna, takže je to zásek cepínem 2 kroky a zase znova. Moooc hezký. Pak se přehoupnu na vrchol a vidím jenom moře hor kam až dohlídnu a někde v dálce rudý zapadající sluníčko. Takovej pohled sem zatím viděl jenom někde na fotkách a skoro sem si myslel, že je to dycky jenom nějaká fotomontáž. Škoda že už je málo světla na focení – mohli bychom taky něco namontovat. Nad Šcharou se krásně kupěj mraky a vypadá to na buřinu. Fík dorazí. Chvilku se kocháme a už za hvězdiček zahajujeme sestup.
Příště už to dělat nebudeme - hihi. Cesta dolu jde docela v pohodě, jenom dost pomalu. Občas se ze tmy za mnou ozve ňáka peprná nadávka. Během chvilky máme nad hlavou tolik hvězd, že jsme jich ještě nikdy tolik neviděli. Stan najdeme bez problémů a máme docela žížu, páč jsme si sebou nevzali ani nic k pití. Uvaříme si čaj a u pití se schodnem, že ten noční vejlet nebyl zrovna nejlepší nápad – ale ten pohled nahoře za to stál. Je parádní kosa a od hvězdiček se mi vůbec nechce odtrhnout zrak. Nakonec to přece jenom zvládnu. Zalezeme do stanu a brzo spíme jak nemluvňata.
Nahoru13. 7. 2004 Úterý
Ráno už obloha není zdaleka tak vymalovaná, jak bychom si přáli, ale snad to eště chvilku bez deště vydrží. Pomaloučku se hrabem ze stanu a připravujeme se na první pořádnej pochod ve sněhu. Vidíme před sebou dva takový hřebínky a na ten druhej bychom rádi vylezli a někde za nim se utábořili. Baťohy přece jenom nejsou uplně lehoučký a nechceme se moc zapotit, tak stoupáme velice „rozvážně“, nejdřív po travičce pak už střídáme kamení a sníh.
Suneme se údolím nahoru a na prvním hřebínku je druhej pořád skoro stejně daleko jako byl ráno, ale plácek kde jsme měli stan už je jak špendlíková hlavička. Před náma se otevře parádní sněhovej kotel a oba jenom kňouráme jak by se tu krásně frčelo na lyžích.
Mráčky pořád vypadají všelijak, ale k dešti se nemaj, za což jsme docela rádi. Chvilku stoupáme tou sněhovou plání, ale čím dál víc se blíží okamžik, kdy vezmeme do rukou cepíny a začne žůžový stoupáníčko. Nemám moc rád traverzování, tak dojdu až pod místo kam chci vylízt a začnu stoupat kolmo nahoru. Konečně si zas trochu připadám jak horobijec, aspoň malinkej. Na zádech pořádný bydlení a stoupat do takový sněhový stěny. Ve víru vášně to s tím stoupáním dost přeženu, takže skoro vylezu na vedlejší kopec - hihi. A ejhle za hřebenem je parádní ledovec, a v pěkný hloubce pod náma. Žádná pláň na spaní jak jsme si představovali ze spoda, bude pěkný tudy seběhnout dolu, ale kemp musíme najít někde tady na tom hřebínku. Zahodím bagáž a vydám se na pochod po hřebeni a nakonec najdu pod takovou skalkou docela pěknej flek. Je tu trocha hlíny se štěrkem, takže ani nebudeme muset bydlet na sněhu. Vejrám kde je Fík, jestli ještě nikam nesletěl, ale vypadá, že leze. Nevím jestli moc spokojeně, ale leze - hihihi.
Ledovec nás každopádně okouzlil, ale radši rychle stavíme stan, abychom měli kam schovat věci a sebe, kdyby si to to počasí nakonec přece jenom rozmyslelo. Pak přijde na řadu rejžička, s cibulí, česnekem a sejrem. Trvá to trochu dýl, než se uvaří, ale je to labůžo. Fakt už sem měl hlad. Začíná trochu pokapávat, tak všechno sklidíme a zalezeme do stanu. Tady jako obvykle posloucháme parádní dešťový rádio, čteme a píšeme deníky. Prostě si užíváme sladkého nicnedělání. Kupodivu taky oba usneme.
Když se vzbudíme, je už zas docela hezky a tak se začneme vypravovat na další večerní vejlet. Tentokrát jenom kousíček na už opravdu nedalekej kopec, abychom nahlídli do údolí kudy chceme sbíhat dolu a vybrali si cestičku.
Stejně je super, že Fík (sice omylem) nevytisk mapu zrovna tady tý oblasti kolem Šchary. Prostě je to pro nás takovej prvovýstup. Nikde cestičky, nikde lidi a tak když chceme vědět jak vypadá dál krajina, prostě musíme vylízt na ňákej kopec a rozhlídnout se. Fakt hezká svoboda.
Pod ledovcem je hned les a potůček, takže tam se bude tábořit úžasně. dokonce to vypadá, že vod našeho tábora se rýsuje moc pěkná cesta na vrchol. Sice docela dost dlouhá, ale vypadá schůdně. Sem na ní zejtra zvědavej. Na kopci jsme se krapet zakecali a začíná mrholit, tak se jdeme schovat do našeho nóbl bejváku. Sluníčko už se taky chystá k západu a tak když doprší a já vylezu ven uvařit čaj v sandálkách (páč mám botky mokrý) tak pěkně kosnu. Ale je to nádhernej pohled jak se sluníčko schovává za takový skalnatý kopce. Akorát pak když s čajem vlezu dovnitř tak to pěkně bolí, jak mi rozmrzají nohy – konečně parádní podmínky. Rozhodně to stálo za to. Jak jsme vyspinkaný z odpoledne, tak nemůžeme usnout a probíráme nesmrtelnost chrousta. Nakonec se to stejně nepodaří, chroust umře a my s nim. Mooc se těšim na zejtra. Doufám, že vyjde počasí.
Nahoru14. 7. 2004 Středa - Výstup
Ráno je stan pěkně zamrzlej a z mokrejch bot máme přeskáče do kterejch skoro nejde vlíst - hihi. Počasí je jako na objednávku. Kam až oko dohlídne ani mráček. Trochu mě mrzí, že jsme nevstali dřív, sluníčko je už těsně pod obzorem. Posbíráme pár věcí na dnešní den a ťapem. Nejdřív je na řadě lezení na tu skalku nad náma. Fakt príma zážitek, hora je sice dobře chabruz, takže je třeba každej chyt desetkrát vyzkoušet, ale za to je všude takovejch prasklin a hran, že se leze jak po schodech. Akorát Fík na to ňák nadává - nechápu. Pak kousek po sněhu a zase skalka. Fík jí prej vobejde po sněhu. Dám mu svůj cepín a za chvilku sem nahoře. Von si to nakonec taky rozmyslí a vyleze to po skále. Pak krásná procházka po sněhu a já musim znova obdivovat botky na čem všem se udržej, vibramu už na nich zespoda moc není, ale stejně držej jako přibitý. V takovym skoro sedýlku se usadíme na kamení a dáme snídani - chleba, cibuli a salám. Po tý cibuli se nám sice moc dobře neťape, ale zvládnem to. Přelezem takovou bouli a zase je tu skalka, tentokrát de Fík vážně kolem ní po sněhu, ale brzo zjistí, že to asi fakt není nejlepší a vrátí se na skálu - hihihi. Proč to dělat jednoduše? Pak kousek po sněhu a zase hezounká skalka. To lezení je vážně požitek. Akorát Fík si to asi moc neužívá. Vyleze nahoru a říká, že tady končí, že na mě počká. Vemu si vod něj cepín a foťák, nechám mu lano a ťapu dál. Přede mnou je fakt pěkná skála a za ní pěknej skalnatej hřebínek. Nad Šcharou je pořád jako vymetýno. Takhle hezky tu za těch pár dní eště nebylo. Akorát nad kopcema kolem už je trošku mráčků. Eště chci vylízt aspoň na takovou bouli nade mnou. Tu poslední pod vrcholem.
Cesta vede docela dlouho po sněhu, pak kus po skoro kolmý sněhový stěně. Říkám si že taj by se mačky asi hodily. Páč mám boty už pěkně vokopaný, jak je kopu do toho zmrzlýho sněhu. Nahoře pak příde předvrcholová skalčička. Bejt to někde na louce, tak mě asi moc nenadchne, ale lezu kousek pod hřebenem a pode mnou je parádní kolmá stěna dolu do údolí - hihihi. Tady když člověk uklouzne tak si pěkně zaplachtí. Pak eště kus sněhu a sem na tý bouli. Vrchol vypadá asi tak hoďku daleko – respektive vypadá tak 20 minut, ale řek bych, že je to minimálně hodinu.Kolem už se bohužel dělaj docela mraky a bojim se, že se nestihneme vrátit před bouřkou. Mráčky sou ve stejnej vejšce jako já tak se těžko vodhaduje jak sou daleko. Ale když kouknu dolu, stín je kousíček a sluníčko skoro nad hlavou, tak se vzdávám myšlenky na vrchol. Chtělo to buď tábořit eště vejš, nebo vyjít mnohem dřív. Chvilku se kochám pohledem na moře hor kam až oko dohlídne. Vyfotim cestu co sem vylez a tu co eště zbejvá a zahajuju sestup. Sakra mohli sme vstát dřív.
Sluníčko už všechno pěkně nátálo, takže se místama propadám až po pás. Když seběhnu k tomu srázu, skoro si řikám, že to dolu snad ani nejde. Tam kde byla zmrzlá hlína do který šlo jakš takš zabodnout kus podrážky je teď mazlavý blátíčko. Akorát ten sráz dolu zůstal stejnej. Chvilková myšlenka, že to dolu slízt nejde rychle mizí. Široko daleko nikdo není a nocovat tady nechci, tak prostě dolu musim. Povedlo se bez nehody a pak sbíhání měkkym sněhem už je hračka. Jéé za lyže bych dal lecos! Místama sou to nádherný srázy. Mráčky zase skoro zmizely a tak mě dost mrzí, že sem nešel dál. Ale za chvilku se objeví znova a tentokrát stojej za to. Zrychlim sestup a za chvilku sem u Fíka. Frčíme dolu, a mraky houstnou. Eště, že dolů to jde značně rychlejc a tak sme za chvilku nad stanem. Mám docela problém udržet pozornost a soustředit se na cestu, páč už se vidim ve stanu. Když mi to ale párkrát pěkně podjede a moc nechybí abych někam zasvištěl, tak se rychle proberu a přinutim se dávat většího bacha.
Nádhera. Já měl dycky rád hřebenovky, ale tohle bylo naprosto úžasný. Jeden z nejhezčích dnů v životě. Rychle vaříme čaj a to už sme mezi dvěma bouřkama, který se předháněj, která bude vypadat hrozivějc. Čaj dovaříme, tak tak, že ho vypijem a začne krápat. Eště tak stihnem namočit vločky do sněhu na dlabanec a zalízt do stanu, než příde pěkná prška. Eště že sem na ten vrchol nelez. Teď bych tam viděl, kdybych měl štěstí, asi tak metr před sebe. Píšem deníky, čteme Kerouaca a čekáme až přestane déšť, abychom si mohli dát vločky. Máme pekelnej hlad a tak když čtu, jak se Sal Paradise cpe na stopu zmrzlinou a jablečnym koláčem, tak prožívám fakt krušný chvilky. Strašně moc se těšime na ňákou domácí dobrotu. Jak sme ňák plný dojmů, tak se nám nedaří spát, tak si básníme vo těch nejlepších mňamkách co nás napadaj a krásně trpíme. Za chvíli se pustíme do suchejch vloček a trochu tak zaženem hlad. Nakonec vopravdu deštík přestane, vylezem ven do tý parádní kosy a vaříme vločky s cukrem a rozinkama. Dlabem už je zase ve stanu. Je to naprosto nekonečná dobrota. Se slaďoučkou chutí rozinek na rtech uleháme a za chvíli sme v říši snů.
Nahoru15. 7. 2004 Čtvrtek
Pěkný počasíčko, jen co je pravda. Skoro mi to přijde, jak kdyby se hora zlobila, že nás pustila včera tak vysoko a teď nám ukazuje druhou tvář. Chvilku burácí vítr, že čekáme kdy nám roztrhá stan nad hlavou a chvilku slejvák, jak kdyby někdo nahoře střílel kapky pořádnym kanónem. Dokonce to krapet vohne tyč na stanu. Fakt dobrej fučák.
Kupodivu se nám do toho nechce, tak se válíme a spíme docela dlouho. když už to vypadá, že docela dlouho jenom fučí a už neprší, tak si začnem pomalu balit. Sbalit stan není nakonec až tak lehkej úkol. Několikrát nám málem ulítne a zmizí někde na ledovci hluboko pod náma. Nakonec sme rádi, že je to aspoň taková neforemná koule, která se dá někam přemístit. Loučíme se s našim místečkem a horou a sbíháme dolu na ledovec. Sníh je po dešti krásně natátej, tak se neboříme hluboko, ale zároveň nekloužem, prostě uplně ideální podmínky na příjemnej sestup. Chvilku ťapem po ledovci a pak přijdeme k vobrovským prasklinám a ňák už se nám po něm moc nechce, tak pokračujem po úbočí kopce, není to sice žádnej med, ale asi sme toho už moc slyšeli a četli vo pádech do trhliny. Sněhu ubejvá a přibejvá kamení, až už deme jenom po kamení, pak se sem tam objeví kus zelený travičky, pak dokonce kytičky. Slezeme z ledovce ke krásný cestičce úbočím hory a u potůčku dáváme svačinku. Pere na nás slunce, kolem milióny voňavých kytiček. Připadáme si jako kdybychom tak trochu slezli z pekla do nebe. Akorát i v nebi je bláto a Fík do něho zajede až do půl holeně, tak u potůčku voranžový bláto z boty a pěkně u toho nadává - hihihi. Fík jak včera nahoře seděl a čekal na mě, tak vymyslel další cestu. Tak teď jdeme skoro na jistotu. Chtěli bychom přejít hřeben po pravý ruce a sejít do údolí za ním. Začínáme pomalu stoupat, nebo skoro spíš traverzit, po kravý pěšince. Pod náma se ztrácí v hloubce řeka a s ní pár roztomilejch domečků. Vesnička jak vystřižená z ňáký kovbojky. Cestička za chvilku zmizí a tak začnem stoupat cestou necestou skoro přímo nahoru.
Pěkně se u toho zapotíme, ale nakonec se vyškrábem na takovej ostroh nad vesničkou. Sedíme v trávě kocháme se a klábosíme. Pak už nám chybí jenom kousek na hřeben a z něj seběhnout dolu. Z hřebene je naprosto monumentální pohled do druhýho údolí, který končí nádhernym ledovcem padajícím skoro až z hlavního kavkazskýho hřebene. Úžasná podívaná. Chvilku jdeme po hřebeni a pak dole uvidíme neuvěřitelně modrý jezírko u něj zelenou golfovou loučku, kterou se klikatí potůček. V tu ránu víme kde budeme spát. Z hřebene vede dolu jenom jedna cesta, aspoň co vidíme, a to docela oklikou, ale zkusíme to po ní. Je to pořádná cesta, kde kdysi jezdívali i auťáci, ale teď nevypadá zrovna moc používaně. Co čert nechtěl u potůčku cesta zmizí. Je docela s podivem jak se nám tady ty cesty ztrácej pod nohama a to i takový veliký. Máme žízeň jako velbloudi. Chvilku napajíme hrby a pak začneme klesat do údolí potůčkem. Brodíme se vodou, trávou po pás, březovym hájkem a pomalu klesáme dolu do údolí. Mnohem zábavnější sestup než po tý cestě předtim, aspoň pro mě. Nakonec, to přežijem ve zdraví a stojíme na dně údolí. Vedle nás se žene zpěněná, kalná ledovcová řeka a po druhý straně vede cesta. Ale jezírko je kousek po proudu na našem břehu, tak bychom rádi zůstali na něm.
Chvilku se jde dobře a chvilku se musíme plazit malinama ve stráni nad potokem. Nakonec přídeme k místu, kde už dál jít dost dobře nejde. Hodně příkrá stráň plná všemožnýho porostu a my stojíme na malinkatym plácku přímu u bouřícího proudu. Když se rozhlížíme co dál, najednou se jako zjevení na druhym břehu objeví chlapík s klučíkem. Vypadá dost rozesmátě když na nás kouká, a signalizuje že máme chvilku počkat a že skočí pro koně. My na to kejvnem a když zmizí, tak je nám to trochu líto, páč netušíme kolik za to třeba bude chtít a tak vůbec. Je pryč docela dlouho a tak je nám to eště víc líto, páč kvůli nám jde až kdoví kam.
Nakonec dorazí. Vylezem kousek proti proudu a tam nás převeze. Jestli prej máme chuť na narzan (místní minerálka) a zavede nás k prameni. Mňamka. Vypadá, že si šel s klučíkem pro koně a teď se vrací do Adaši, kde žije, takže si asi kvůli nám moc nezašel. Je strašně moc milej a dost šokovanej, že nepůjdem přespat k němu domu. Nedokáže pochopit, že chcem spát radši někde tady venku. Je nám to líto. Je fakt moc zlatej. Prostě nechceme spát v posteli, ale na naší vysněný loučce u jezírka. Sedneme si teda do trávy a loučíme se s ním. Vypadá strašně smutně. Sedá is klučíkem na koně a za chvilku nám zmizí za obzorem. Krásnej pohled. My popojdeme k řece a musíme jí přebrodit zpátky k jezírku. Hurá do naha a do proudu. Dost velkej proud, po pás ledový vody a na zádech těžký batoh – se ukáže pro fíka jako dost smrtelná kombinace a zahučí do vln - hihihi. I když to vypadalo drsně tak si nakonec namočil akorát jednu botu a baťoh, ale ten vodu dál nepustil. Jak velkej je náš údiv, když zjistíme, že naše vysněná louka je močál plnej všemožnejch lítavců, se ani nedá popsat - hihi. Fakt se bavim. Nakonec najdem trošku suší místo pod jednim stromkem a rozbíjíme tábor. Normálně sednout na zem se ani nedá jak je mokro. Sluníčko je schovaný, takže po ledové lázni ani nemáme chuť na koupačku v jezírku. Vaříme rejži - na tu máme chuť pořád- na ohni a slintáme. U druhýho ešusu, už je pěkně zataženo a tma. U čaje už jsme zase mezi dvěma bouřkama. Na obou stranách se blejská, ale tak šíleně, že si myslíme, že snad začala válka, nebo minimálně konec světa. Blesky lítaj strašně často a vždycky se rozsvítí uplně celá vobloha. Úžasná podívaná. Popíjíme čaj a koukáme na bleskový divadlo. Jenom škoda, že nehřmí, to by musel bejt rachot. Bouřky už se dole v údolí potkali. Nakonec se zvedá vítr a akorát když dopijeme tak začíná krápat. Jako již tradičně se zalígrujeme ve stanu – hihi a to jsem ho ani nechtěl stavět, když sme přišli, páč mi přišel zbytečnej. Jsme jak na diskotéce, jeden záblesk za druhym. Tak si řikáme, že jestli tady všechny bouřky vypadaj takhle, tak to musí bejt ty lidičky pěkný tvrďáci. Stromy kolem se před větrem klaněj až k zemi, ale stan se ani nehne, páč sme ho asi postavili do nějakýho geniálního závětří. Před bouřkou taky utekly tipky a hovada, co nás celej večer sužovali, takže už sme zas jak v ráji. A spokojeně tuhnem.
Nahoru16. 7. 2004 Pátek - Po buřině
Mráčky, vítr a vobčas trocha deště, takže to ani moc nevypadá, že by Fík usušil batoh. Nechce se nám do toho ven a tak píšu deník, ale fík nakonec statečně vyleze a začne vařit čaj. Když je čaj hotovej chvilkama dokonce už svítí sluníčko. Navíc máme zdořilostní návštěvu. Pár chlapíku na koních. Je to hezkej pohled jak k nám broděj řekou. Chvilku popovídáme a pak jedou zas dál. Dáme si čajík, rejži a Fík už má suchej baťoh, tak do něj zase všechno nahází a můžem ťapat dál. Řeku tentokrát přejdeme o kus vejš po sněhovym mostě a za chvilku jsme u nádherný kapličky. Vevnitř jsou obrovský hrnce, jako v pekle a nádhernej dřevěnej pohár. Skoro svatej grál.
Občas ťapeme po nádherný cestičce ve voňavý stráni a občas borovym lesíkem, kde jsme jako doma. Brodíme čisťoučký potůčky a jsme zvědavý na Adaši. Nejdřív procházíme políčkama a pak sme v úžasný středověký vesničce, kde není ani živáčka. Nakonec zahlídneme 2 bábušky v černym, jak jdou od kostelíka. Ptáme se jich jak dál. Jedna cesta totiž vede vrchem do stráně a druhá údolíčkem podél potoka a my moc nevíme která bude lepší. Ta starší – vypadá vážne jak smrt – povídá, že tam “daroga jest“, ale teď že po ní už dávno nikdo nechodí, když prej po ní pudeme a neznáme cestu, tak nám bude trudno. Vyprovoděj nás teda na druhej konec vesničky, kde vede cesta podél vody, prej po ní občas jezděj i mašiny. Daroga je to docela parádní a my klesáme podél potoka nádherně ve stínu dolu na Bogreši. Fík valí jako ďas a za chvilku sme u pěknýho dřevěnýho mostu. Krásně se vokoupeme a dáme sváču. Je docela sranda, jak nám ta voda přijde teplá. Přece jenom neteče rovnou z ledovce - hihi. Příjemně osvěženi a nadlábnuti frčíme dál, až potkáme chlapíka. Kouká na nás, na bundě má našito U. S. MAIL a když ho podravíme tak povídá: „jóóóó to jste vy“. Můj syn vás nahoře převážel přes řeku. Pak zvážní a povídá: „Bogreši daroga nět“, ukazuje po kolena, něco k tomu brebentí a kroutí hlavou. Říkám si: „pohoda, po kolena vody nás fakt nerozhází. Aspoň umejeme sandálky“. A tak se rozloučíme a ťapeme dál. Najednou jsme u parádního blátivýho závalu. Opatrně ho přelejzáme a Fík zajede skoro po kolena do bláta. Málem umřu smíchy jak se mu směju. To mi totiž pořád ještě nic nedochází. Pak potkáme klučíka na koni, kůň je až po břicho zapatlanej blátem a klučík zas „daroga nět“. To už nám trochu začíná svítat. Pozdějc se dovíme, že to na co jsme včera koukali jako na divadlo byl totiž fakt konec světa. Kroupy jako kráva. Cesty nejsou, baráčky jsou zbořený, stromy nemaj listí, brambory nejsou a dokonce jeden mrtvej človíček. Fakt konec světa. Nad náme proletí helikoptéra, prej je to premiér Saakashvili a kouká se jak to vypadá. Asi opravdu nic malýho.
Fík se vydrhne v potoce a jdeme dál. Kupodivu přijde situace, kdy 100m opravdu „daroga nět“ a tak se zouváme a pečlivě rozvažujíce každej krok pokračujeme po kolena v blátě bosky. Docela to studí jak tim protejkaj všelijaký potůčky a hlavně je to blážíčko plný dost vostrejch kamenů, takže je to vcelku tvrďárna. Jednou zajedu až do půlku stehna – hihi – a to docela váhám, jestli je dobrej nápad pokračovat tudy dál. Ale vše se v dobré obrátí, bláto přebrodíme a pak se docela i dá jít bez zouvání. Za chviličku už před sebou na stráni vydíme hrad a hned potom vesničku – Bogreši. Na návsi stojí banda chlapíku a klábosí, ostatně jako všude tady. Ptáme se na cestu do Mestije, prej pěšky se to dá, ale jináč že to nejde ani náhodou. Už skoro chceme vyrazit, ale pak povídaj: „addychněte“ Tak sundáme baťohy a chvilku koukáme do mapy a odpočíváme. Mezitim se ptaj, jestli máme hlad – jasně že máme, ale je nám blbý nechat se pořád krmit, tak nic neřikáme. Stejně to nějak vytušej a tak když schováme mapu, zaženou nás do domečku. Teda spíš na verandu před domeček kolem kamen, a že bude maso. To už se nebráníme a tak sedíme u kamen a klábosíme, přinesou hromadu hovězího, nakrájej ho na kostičky, posolej a pak ho tak nějak smažo-dusej na kamnech. V týhle vesničce prej žije devět rodin. Práci, jako tu za prachy, tady nemaj, akorát občas je někdo policajt, a řek bych, že ani nepotřebujou. Prostě dělaj seno, pěstujou brambory, straraj se o dobytek a jednou za čas údělaj dříví. Strašně moc bych se sem chtěl podívat v zimě. Normálně jsou tu prej tak 2-3 metry sněhu, ale panáček povídá, že v 97mym tu bylo 6 metrů, tak se ptám jak lezli z baráků a oni: „prostě sme stavěli tunely.“ Když úžasem asi dost vejráme, tak jenom povídá: „Seriózno.“ Jééé to musí bejt dokonalý. Asi se sem někdy dojdu v zimě na sněžnicích podívat, udělat si takovej přechod kavkazskej. To by mě fakt lákalo moc.
No dost, zase zpátky na zem. Masíčko je sice dost tvrdý, ale moc si na něm pochutnáme, dostanem k tomu dokonce výtečný jogurtík a nakonec po hodný chvilce přemlouvání i čaj. Prostě idylka. Čača má sice pořádnou sílu, ale není jí moc, takže se to dá vydržet. Když dodlábneme, je už skoro tma, ptáme se teda kudy vede ta cesta do Mestije, že prej ať na to rychle zapomenem, že pudeme až zejtra ráno. Nenaděláš nic no. Tak ještě aspoň nařežeme a naštípeme pár polínek, abychom krapet pomohli a taky krapete, abychom vyhnali čaču z těla. Je tu taky ňákej chlapík, kterej povídá, že studuje historiii v Tbilisi. Dost nás překvapí, když říká, že letadlo Mestija – Tbilisi letí hodinu a stojí akorát 30 Lar. Fakt hodně rozumnej peníz, ani se nedivim, že nejezděj busem, kterej jede asi 10 hodin a stojí 25 Lar, jak se pozdějc dozvíme. Moc se mi líběj ty jejich kamenný domečky, je to slepovaný normálně cementem ale vypadá to vážně jako kdybychom byli na hradě. Takovej domeček postavit prej trvá 3 roky - hihi. Tim jejich tempem se nedivim. Dycky když u nás chodim po těch hradech, tak si tak představuju, jak to asi vypadalo, když to tam bejvalo takový zabydlenější a jak tak koukám tak to vypadá fakt uplně stejně, akorát se všude válí spousta všelijakýho harampádí a mezitim pobíhaj prasata, krávušky a slepice.
Uložej nás do parádní manželský postýlky v domě, kterej zrovna pomalu stavěj. Naprosto nepopsatelně luxusní bydlení. Jenom se krapet děsíme kolik nám za to ráno naúčtujou.
Nahoru17. 7. 2004 Sobota
Sotva ráno vylezu ven do hradní zahrady už mě ženou dovnitř ke kamnum, kde čekáme než bábuška ukuchtí chleba. Zatím se dovídáme, že ve vesnici jsou ňáký amerikánci – chlap se ženskou a dvěma dětma a že pojedou mašinou buď do Mestije, když to bude kvůli cestě možné, případně do Užguli a pak Kutaisi. Docela bychom je i rádi potkali a zjistili co tu dělaj, připadně se s nima popovezli. Poslechneme si akorát „problém nět“, ale prej až po snídani. Sakra to je stejně tak univerzální fráze a skoro vždycky když to někdo řekne tak to znamená, že těch problému je právě spousta.
K snídani jsou parádní placky se sejrem, jogurtem, čajem a dokonce i mlíkem, prostě královská snídaně. Pak se teda za nima vypravíme, ale dovedou nás akorát domu k řidičovi toho auta, který je má vézt. Chlap jak hora, což se za chvilku vysvětluje tím, že to byl šampión SSSR v Judu - hihi, máme fakt kliku na samí slavný lidi. Že prej doufá, že do večera spravěj cestu do Mestije a pak, že by jel tam a zejtra až do Zudidi, což by se nám náramně hodilo, ale když ne, tak pofrčí zpátky do Kutaisi přes Užguli. Zní to všechno dobře, akorát že netuší kdy pojede a navíc na otázku: „za kolik?“ povídá akorát:“ problém nět“ čehož se docela bojíme.
Je tu taková partička lidí, jeden z nich je doktor a má parádní vopici. Prej mu včera říkali, že se má čača správně pít z rohu, tak chtěl, aby mu ho přinesli. Vypil 4 plný a umřel. No a dneska taky vypadá, že umírá. Každou chvilku zvrací do potůčku co teče kolem dvora a vypadá fakt utrápeně. Sranda je když za nim příde nějakj dědoušek, že ho strašně bolí břicho, ale že nemá prachy. Mají z něj hroznou srandu co že sem vlastně leze a on že ho strašně bolí břicho. Tomuhle asi lidi dřív řikali Sodoma Gomora. Kupodivu ani mi čače neujdem a myslíme si, že čekáme na amerikánce, ale když přinesou novou butylku s čačou, tak se rychle zvedáme a že pudem pěšky do Mestije, a až pojede, tak že nás kdyžtak nabere po cestě. Se skleničkou v ruce a se slovy: „doktor zkazal“ se s náma loučí a mi ještě „za mír“ pijeme už téměř nenáviděný mok. Sakra tady to ale potrvá než tu bude nějaká válka. Jenom to co jsme my už vypili za mír by válku zahnalo na pěknejch pár let. Je docela sranda, že ta čača, která mě přijde dost hnusná – což jsou skoro všechny – chutná Fíkovi a naopak, takže dycky jeden fakt hodně trpí a druhej si to skoro užívá.
Rozloučíme se s našim hostitelem a dokonce dostanem na cestu chleba. Když se ptáme, co za to chce, tak akorát mávne rukou a nic nechce ani náhodou. Je mooooc zlatej. Cesta nejdřív vede přes takovej hřeben, tak nás vede vyprovodit za vesnici. Když vidíme jakej kaňon tady je vymletej kde bejvala cesta, tak je nám jasný, že dneska judista do Mestije nepojede ani náhodou. Nad vesnicí se s náma chlapík rozloučí a ťape zpátky. Poslal nás zkratkou – karotka – že máme jít rovně nahoru, že se cesta pro mašiny zbytečně moc točí do toho kopce. Nahoře má bejt „charóši ozero“, tak nasazuje docel dobrý tempo a šlapem k němu. Docela se těšíme na koupačku v modrý laguně. Po cestě potkáme 2 francouze, ale jenom se minem a pozdravíme. Začíná bejt dost velkej hic, a tak uvítáme, když se přehoupnem přes hřeben a uvidíme maličký jezírko. Představovali jsme si teda trochu něco jinýho, ale stejně je parádní. Hned schazujeme bagáž i hadry a hurá se schladit. Teplotu má božskou. Tak akorát se namočit a nechat vysušit sluníčkem. Fík vytahuje deník, tak si peru ponožky. Moc to sice nepomůže, ale aspoň už tak strašně nesmrděj.
Dolu vedou serpentýny taky, tak vymyslim karotku – hihi. První fáze je po louce, ta je super. Druhá fáze se noří do lesa a houští a navíc se k tomu přidá pořádnej sráz, tak se velice rychle přezouváme do velkejch bot a potůčkem ťapeme dolu. Ten apokalyptickej potůček co tady tek při tý bouřc tady vyryl zářez, že v něm místama sme až po krk. Nakonec bez újmy fyzické či psychické se ctí vcházíme na cestu. Přejdeme jeden most a za chvíli zase stojíme před potokem tentokrát bez mostu - hihihi. Ale dá se docela dobře přeskákat po kamení. V tomhle údolí už je docela živo. Různě postávaj buldozéry a nivy a kolem nich spousta lidiček vo něčem diskutuje. Kousek nad náme je ve svahu jedna chaloupka vedle druhý, prostě už sme v civilizaci.
Za chvilku uplně chybí pár metrů cesty. Prostě spadl do řeky, a je tu jenom díra. Obejdeme to kolem po svahu a na druhý straně je ve svahu zapíchlej buldozér, ale bez pásu. Vedle něj chlapíci vyměňujou kolo u uazu. Kousek dál zas nějaký 2 divný týpci něco hekaj, jesli nemáme ňákej silnej preparát, že jednoho bolí koleno. Když mu nabízim kostivalovou mastičku, tak dost ohrnuje nos a obvaz nechce vůbec. Tož tak ať trpí.
Pak už akorát potkáme chlapíka, kterej nás nahoře převážel přes potok, ale tady je v šerifský uniformě. Pozdravíme se a frčíme dál. Cesta stoupá nahoru a dole pod ní v úžasnym kaňonu bouří řeka. Za chvilinku už v dálce vidíme Mestiji. Pořád jsou tu hrady a pořád vypadá docela hezky. I když už je to taková větší dědina. Ta svanetie je fakt úžasnej kraj. Kolem zavřenýho muzea – ohromná socialistická stavba – scházíme k mostu a po pár krocích jsme na náměstí. Kolem dokola pár stánečků a střed náměstíčka vyplňuje parčík. Tam si sedneme na lavičku a vstřebáváme atmosféru maloměsta. Bus jede zejtra ráno, ale do Kutaisi stojí 20 Lar. Jede dokonce až do Tbilisi a to za 25L. Docela drsňácká cena, ale co naděláme.
Nakoupíme si rajčatovou svačinu a sedneme do stínu. Po pár minutách sezení je u nás chlapík s kalachem – stejně je to neuvěřitelný že se tenhle kanón dělá vod roku 1947 v téměř stejný podobě - v americkejch maskáčích a v teniskách adidas. A povídá že je speciál a že tady na noc nemůžeme zůstat ani náhodou, že je to tu fakt drsný jak se setmí. Ale že můžeme zadarmo přespat na stanici, což se nám dost zamlouvá, tak mu řekneme že teda jo. Nakonec se ale poradí s nadřízeným a že všechno je jináč, že budeme spát u jednoho z nich. My, zatím co oni diskutujou, dlabeme uplně božskýho nanuka.
Boris, náš hostitel, je docela sympaťák. Zavede nás k němu domu, všechno nám ukáže a jeho žena nám zatím nakrájí rajčata na kterejch si božsky pochutnáme. Pak se nás na rovinu ptá, kolik mu můžeme za spaní dát. Dobrá situace, samozřejmě chceme dát co nejmíň, ale tak nějak se schodneme, že 10L za oba by bylo maximum, tak zkusim 5L za oba. On jenom – hihi – to je málo. Nakonec vyjde najevo, že 10Lar za oba bral jako minimum. V hloubi duše doufal, že řeknem víc, ale tim že sem řek 5 za oba sem ho docela pobavil. Prostě nás to stálo 5 každýho což je docela slušná cena. Pak povídal, že u něj normálně turisti bydlej, když se tady nějaký oběvěj a platěj 20 dolarů každej, ale že hned když nás viděl, tak mu bylo jasný, že z nás to asi nedostane - hihihi. Chytrá hlavička.
Má moc hezkou knížku s fotkama z roku 83 „Under the svanety sky“. Je tam asi milión fotek z Užby, trocha z Mestije a občas nějaká z Užguli. Tady to fakt dřív asi muselo turisticky docela frčet. Užguli vypadá, že je něco jako zdejší karlštejn. Už se až tak nedivíme, že jsme tam za nocleh zaplatili. Přitom ty vesničky kolem jsou minimálně stejně hezký, ale jaksi zapomenutý, ale tak to asi funguje všude. Jsou tam i fotky Mestijskýho Narzanu, tak se ptáme kudy se tam jde. „Tak jo“, že se nají a že půjde s náma. Má docela sympatickýho synátora a tak jdeme na procházku ve čtyřech. Narzen je na chuť uplně stejnej jako ty z kterejch jsme pili všude jinde. Po cestě pěkně mokneme, což si dost užívám, ale Boris až tak ne a trochu bručí - hihi. Když jsme zpátky v našem palácovym pokoji s nádherně malovanym stropem, začneme psát deníky, ale dlouho nám to nevydrží, takže už se skluz docela prodlužuje. Nakonec přejdeme na kecání, potom na jídlo a nakonec na spaní – hihihi. Fakt to asi s těma potřebama nějak funguje podle tý pyramidy jak vymyslel ňákej Maslov, nebo jak se jmenoval. Že když člověk nemá uspokojený ty základní potřeby tak ty vyšší nemá. Až když uspokojí ty základní tak začne mít taky jiný a tak dál až na vrchol pyramidy, tam je tušim něco jako touha po seberealizaci, nebo něco takovýho – hihi.
Nahoru18. 7. 2004 Neděle - Kutaisi podruhé
Ráno přilítne Boris a že musíme rychle jít, že jede mašina. Je nám jasný, že to není tak horký, tak v klídku balíme. On pobíhá kolem a pobízí nás. Stejně pak, než náš mercedes sprinter odfrčí, dřepíme aspoň hoďku na náměstíčku. Fík je plnej dojmů z noci, páč když šel na záchod, tak slyšel hvízdání gum, pak se po náměstíčku přehnali dvě auta a z jednoho něco vylítlo a za chvíli se ozvala rána jako kráva. Pak z druhýho auta začali po tom prvnim střílet. Jako němý svědkové noční přestřelky se všude po náměstí válej vystřílený nábojnice ráže 9mm. No každopádně jsme docela rádi, že jsme nespali v tom parčíku jak jsme původně chtěli.
Konečně vyjíždíme. Cesta je moc pohodlná a hlavně je pořád na co koukat. Kaňon řeky je uplně parádní a řeka ještě lepší. Místama by se člověk zapotil asi i na raftu. Největší sranda je, když Fík usne. Autobus skočí v nějaký díře a Fík si dá strašnou ránu hlavou o okýnko. Celej bus ztichne, otočí se na nás a neví jak se tvářit, ale když se začnu smát, tak vypukne parádně hurónskej smích ze všech stran. Takže nálada je vyloženě veselá. Dokonce dostaneme kus chleba na sváču, takže nám vážně nic nechybí.
Ač se to nezdálo, tak hory přece jenom skončily a jsme zase v tropech. Dost se mi líbí jaký tu maj samostatný krávy. Celej den si někde pobíhaj po světě a večer se přídou nechat podojit. Jináč sou naprosto svobodný, takže se jim bus dost často musí vyhejbat, protože je zaujalo něco přesně uprostřed silnice. Ani se to nezdá jak to uběhlo a jsme v Kutaisi.
Z nádraží voláme Lice. Za půl hodiny je tu jako na koni a vypadá, že má vážne radost, že jsme to přežili. Co že prej máme v plánu? Nejlepší by asi bylo se nejdřív trohu umejt - hihi. Zajedem si k ní – spíš k babičce (která není doma) – nechat věci. A královsky se bavíme jak je Lika mimo. Pučí nám šampón i ručníky a že se taky musíme oholit. Prostě sranda. Někde se potkáme s jejíma kámošema a ty nás odvezou do lázní. To je moje první návštěva lázní a rozhodně jsem si je vždycky představoval jináč. Tohle je prostě hromada sprch. My dostaneme jednu místnost se dvěma sprchama. Labužnicky se vydrhneme a jako nový vylezeme ven. Venku je ňáká svatba, tak koukáme oknem na hromadu uzenejch selátek a nám jenom tečou sliny. Lika s Georgim (její přítel) čekali venku, že přej sme dost prokoukli - hihi. Teď že prej bude překvápko a tak jedem ke Georgimu domu, kde nám jeho maminka vystrojí parádní hostinu. Pijem k tomu Georgiho víno a je to vážně mňamka. Georgiho brácha je v Osetii jako voják a maminka je z toho dost špatná, kdyby prej tam začalo něco drsnějšího, tak se jeho mamka sebere, dojede tam a přivede si ho zpátky.
Po dlabanci se jdeme projít, nejdřív ke kostelu a pak k bájčnýmu kostelohradu na kopci. Trochu si přijdu, jak kdybychom jim dělali křena, ale co naděláš. Seběhneme dolu z kopce, Georgi frčí domu a mi taky. Lika se krapet bojí, co bude řikat babička, až najde doma, 2 baťohy a jak se za chvíli dovíme tak docela oprávněně. Vleze dovnitř, že nás ohlásí a my slyšíme jenom strašně dlouhej babiččin monolog v ne zrovna mírumilovnym tónu. Už se pomalu smiřujeme se spaním na vlakáči. Lika vyleze ven dost naštvaná a zklamaná, ale my jsme skoro rádi, že budeme svobodný. Nějak nám to fakt moc nesvědčí když nám někdo organizuje čas. Sbalíme svejch pět švestek a ťapeme spát na Kutaisi I už je docela tma, tak je to skoro romantická procházka. Po chvíli chození se ocitneme ve fakt malý tmavý uličce a začínáme mít podezření, že jsme krapet zabloudili. Najednou proti nám frčí žigul. Zastaví a „kam že jdeme?“ Na vlakáč jo? Tak tady minutečku počkejte. Kousek popojede, vylifruje lidi z auta, otočí se a nabere nás. Dokonce s náma vzadu sedí slečná, která byla, když jí byly 4 roky v Praze kvůlí tancování. Svět je fakt malej a lidi zlatý.
Na vlakáči moc nevíme co a jak, tak si sedáme na lavičku, baťohy mezi nás a klábosíme. Pořád se nás někdo ptá co tam děláme, jestli náhodou nejedeme do Tbilisi a že je tam nebezpečno. Začneme jim řikat, že jo, že jedeme to Tbilisi ,ale že ještě čekáme na kámoše co mají ráno dorazit. Konečně máme klid. Za minutku usneme. Těžko říct po jaký době, ale někdo mě budí, že tady spát nemůžeme, že nás někdo obere. Povídám mu, že s tim počítáme a že je nám to jedno. Kroutí hlavou ale odejde. Za chvíli zase někdo. Chápu, že to myslej dobře, ale docela rád bych se krapet prospal. Někdy v noci na nás přilítne komando asi 10 nádražáků a že si teda musíme dát bagáž do kanceláře, kde je zamknou a pak, že můžeme spát dál, protože nám nebudou mít co ukrást. Tak uklidíme bagáž do kanceláře a konečně můžem v klidu, sice bez polštářů, spát.
Nahoru19. 7. 2004 Pondělí
Noc proběhne poklidně a pomaloučku přejde v ráno. Čekáme na Liku, slíbila, že za náma ráno přijde, a tak píšeme deníky. Vaříme si čajík a dlabeme. Mě už to ňák nebaví. Tak šmejdim kolem a koukám po krámečkách. Dokonce tady gemblej. Hrajou hru s dámovejma kamenama a kostkama, kterou naprosto nechápu i když se fakt moc snažim. Ale je tu skvělá atmosféra, jak na divokym západě. Kolem stojí skupinka lidiček s rukama v kapsách co pozorujou hru, pousmívaj se. Občas spolu nějaký dva něco šeptem prohodí a pokejvaj u toho hlavou. Dědoušek co mu to, zdá se, patří pořád vyhrává a tak začíná být chlapík co s nim hraje dost nervózní. Velici bedlivě protihráče sleduje a když dědoušek udělá trochu rychlejší pohyb tak ho hned okřikává. Fakt jenom čekám, kdy ho nazve falešnym hráčem a pak se navzájem oddělaj. Překrásný.
Lika už je tady a tak frčíme na „chačapuri“ - chleba se sejrem vevnitř - pak nahoru na kostelelohrad, kterej byl včera zavřenej a navíc sebou Fíčátko nemělo foťák. Je odsud dost pěknej pohled na Kutaisi. Vypadá skoro jak Praha - hihi.
Lika učí, a tak musí na hodinu. Dole se s ní rozloučíme a jdeme si proťápnout bazar. U dědouška, co sme měli věci minule si necháme baťohy. Vypadá, že má docela radost, že nás vidí a hned nás zváží, mám 81 a Fík 80 a bagli maj 20 a 17. Pomaloučku procházíme bazar a koukáme. Takovýhle nakupování mě fakt baví. Prostě žádná nuda. Když už máme vybráno a chystáme se nakupovat, tak se jako uragán přiřítí Lika, že Georgii našel klíče od auta a jí se přesunula hodina na zejtra, takže ještě můžeme na vejlet. Docela jsme si to nakupování užívali, tak z toho moc nadšený nejsme, ale co naděláš. Usazujeme se v autě a frčíme nad město. Tam je moc pěknej kostelík zapadlej v lesích u potokovýho kaňonu. Kostel je sice super, ale o dost víc se mi líbí takovej provazovej – spíš ocelovoprovazovej – mostík přes tu řeku. Miluju takovýhle zavěšený mosty. Dole v potoce si dám i koupačku, krásně mě to osvěží.
Dost by mě zajímalo, proč tady jsou oddělený kostelíky a zvonice. Přijde mi to dost nepraktický. Když přifrčíme do města je akorát kolem čtvrtý hodiny a v 17,20 by nám měl jet vláček za 2,45 L. Prostě parádní načasování. Rozloučíme se na vlakáči. My ještě rychle frčíme na nedalekej bazar. Nakoupíme ryby, 2 kila rajčátek a tak. Prostě samý mňamky. U jednoho stánečku se na chvilku zastavíme, ptáme se kolik stojí sušenky a hned je dostanem, k tomu limonádu a ještě pytlík bombónů. Chtěl jsem si koupit rajský protlak, tak si řikám, že ho koupim u něj aby z nás teda něco měl, ale zase si nic neveme. Nutíme mu peníze, ale ani náhodou. Pak dostaneme ještě 2 obrázky. Mojžíše a svatýho Jířího, a že prej to oni povídali, že se má pomáhat lidem. Jenom kroutíme hlavou a děkujem. Je zlatej, jako všichni tady. Napereme se do vlaku, kterej ani není moc plnej a s nekonečnou zásobou jídla a sémiček uháníme v dál.
Rajčata sou výborný, tak je taky všechny po cestě zboucháme. Sémičky taky a tak cesta dost rychle uteče. Akorát jednou dostanem kázání že si máme sednout normálně a nezabírat tři místa. Vzhledem k tomu, že je tu vagón poloprázdnej a že on taky za chvilku usne a zabírá 3 místa, je to docela sranda. Těsně před Batumi už jde vidět moře, a tak koukáme z vokna a 2 vokna vedle nás najednou proletí šutr a vyletí na druhý straně vlaku. Docela hezký zpestření. Celej vagón je z toho hyn a tak konečně není tak ospalá atmosféra a trochu to tu ožije.
V tý vesničce co jsme posledně nastupovali, nám povídaj, že je to konečná. Vlak sice jede ještě do depa, ale že do Sarpi je to lepší odtud než z depa. Akorát je půl jedenáctý a už pěkná tma. Jdeme kus podél moře a kolejí a dojdeme do takovýho dolíku. Ani jednomu se to ani krapet nelíbí, ale ňák si sedneme a skoro si řikáme, že tu do rána snad přečkáme. Docela sem si řikal, že je zvláštní, že nás ještě nikdo nepotkal a nenabídl nám spaní, protože zatím funguje metoda „nic neřeš, vono se to ňák vyřeší“ – naprosto bezchybně. A najednou po kolejích baterka a za ní dva lidi. Sedáme si do trávy a čekáme. Baterka to na nás za chvilku napere a že policija a co že tu děláme. Ukáže nám svůj průkaz, prohlídne si naše pasy a když mu popíšeme situaci, tak nám pekelně vynadá do blbců a pak povídá, ať jdeme s nima, že budeme spát na stanici. Ptá se jestli máme foťák a jestli jo, že prej je to jakobychom ho někomu dali. Že přijdou banditi, nebo čečenci, že nás unesou a budou chtít milión dolarů výkupnýho. Prostě nám fakt nadává docela důrazně a pak nás zachrání. Připadáme si jak malý jardové. Na stanici je z nás dobrý pozdvižení. Musíme je vyfotit a slíbit, že každýmu pošleme jednu fotku – docela levnej hotel. Jeden chlapík po mě furt somruje ať mu dám 5 m lana, aby měl něco na karóvu a když konečně pochopí, že fakt ne, tak začne zjišťovat jak velký mám boty – hihi. Prostě sranda. Po zdvořilostním popovídání si za stanicí na anglickym trávníčku postavíme stan a spinkáme jak králové. Úžasně luxusní noc.
Nahoru20. 7. 2004 Úterý - Kemp v bezcelní zóně
Nějak se ráno vykutálíme ze spacáků, posbíráme věci, dáme sbohem policajtum a jdeme zkusit stopovat. Nejdříve musíme projít hromadou minibusů a taxálů a všem jim vysvětli, proč zrovna s nima fakt jet nechceme. Ani to moc nevypadá, že tu vůbec jezdí normální auta, ale za pokus to stojí. První „normální“ auťák nám zastaví a kupodivu, když sedíme uvnitř, tak je to najednou taxík. Za dva dolary nás vezme na bazar do Batumi. Dost jsme zvědaví jak to tam bude vypadat.
Bazar je hned na pobřeží u přístavu v takový véééééliký hale a je zase moc hezkej, dokonce jsou stánky docela dost přehledně rozdělený podle zboží. Hned když vlezeme dovnitř, uvidíme chlapíky co prodávají dřevěný věcičky, to je přesně to co hledáme. Vyberem si lžičky, svícny a mističku a necháme si u nich bagáž, že se projdeme po bazaru. Bazar je zase naprosto úžasnej, ale ňák už toho moc nakupovat nepotřebujeme, tak jenom tak bloumáme a kocháme se. Něco nakonec přece jo a tak koupíme kilo čaje za 4 lary. Hned před bazarem je směnárna a tak vyměním zpátky 19,2L co nám zbylo za 10 Dolarů a jdeme si sednout na břeh do přístavu. Tam konečně zboucháme ty ryby, co jsme včera koupili a je to labůžo. Zbylo nám 1,6L tak za ně vysomrujeme melouna a tim se dorazíme. Jsme dost parádně přežraný, tak ho ani moc nevyjíme a zbytek dáme ňákýmu klučíkovy co sedí vedle nás. No není to idylka válet se na břehu moře s přejedenym břichem?
Dáme se do řeči s chlapíkama co seděj vedle nás a zjišťujeme, že do Sarpi jezdí každou půl hodinu autobus za 30 kapek, že má zastávku asi 50m od nás a že zrovna přijíždí. Tak se k němu rychle doharcujeme a až se divíme, jak to všechno parádně funguje, dokonce mu můžeme zaplatit i v dolarech. Naprosto neuvěřitelný. Teď už jsme jenom zvědavý na ty turecký víza. Projíždíme kolem ňáký demošky. Že prej má přijet Saakašvili. V Sarpi nás bus vyhodí kousek před hranicí, páč tudy taky bude projíždět a tak je to tu všechno vzhůru nohama. Pochodujeme na přechod a když jdeme kolem tak se na chvilku pozdravíme s holkou co jsme u nich posledně kalili. Páč nám řidič autobusu na ten dolar, kterym jsme mu zaplatili, vrátil v Larách, tak si ještě dáme zmrzku. A loučíme se z Gruzií.
Saakašviliho konvoj přijede, on chvilku si s někym povídá na celnici a my zatím kecáme s jeho ochrankou. Fík je krapet plachej z toho, že mu jeden chlapík z auta asi z jednoho metru mířil pořádnym kanónem přímo na hlavu - hihi. Jsou to docela srandisti. Prezident za chvilku zase odfrčí, ňák moc jsme tu ceremónii nepochopili. Hladce projdeme Gruzínskou celnicí, a na turecký nám pověděj, že nám víza tady nedaj. že pro ně musíme do batumi ke konzulovi. Hezkýýýý. Jenomže tam nás samozřejmě Gruzíni nepustěji, páč máme razítko v pase, že jsme opustili Gruzii a víza jenom single-entry. S turkama si nerozumíme a ani se s náma moc nebavěj. Prostě nemáme víza tak smůla. Jdeme zkusit stěstí zase za Gruzínama. Těm to aspoň dokážeme vysvětlit a jeden se nabídne, že nám pro ty víza sjede. Že tam zavolá, kolik budou stát. Vezme si pasy, pošle nás do neutrální zóny, asi 50m asfaltový silnice, kde se hned pěkně zabydlujeme, a zmizí.
Usadíme se pod strom do stínu, a čekáme, časem na nás huláká, že prej pohoda, že nám víza daj a dokonce jenom za 200 dolarů vobě. Šok. To samozřejmě nemáme a i kdybychom měli tak je to strašná pálka. Říká ať si to rozmyslíme. Jdeme zase za turkama. Kde se nás ujme chlapík z ňákýho turist-ofisu. Umí dost dobře rusky a asi 100 slov anglicky, takže naší situaci po chvilce vysvětlování taky pochopí. Vezme si pak pasy a jde zjistit co a jak. Tak tady nám je fakt nedají, ale v batumi prej za 130 dolarů, to už zní trošičku lepšejc. Ptáme se jestli můžeme zavolat na naší ambasádu. Nadšenej z toho není, ale můžeme. Fík mluví se sekretářkou, pak i s konzulkou, ale slečna konzulka zrovna dvakrát ochotná nebyla, a že prej máme zavolat ve třičtvrtě na pět. Fík je to z toho dost zničenej. Řek bych, že si sami pomůžeme taky, já na ty ambasády nikdy moc nebyl.
Vracíme se na náš asfaltovej plácek a páč nám dochází palivo, tak mažu vysomrovat naftu. Vše se daří a tak se za chvilku už kouří z voňavýho čajíčku, je to labůžo. Nafta sice trochu prská, ale aspoň je sranda. Vypadáme skoro jako ňáký alchymisti. Čaj nám krásně osladí život a tak jdeme volat konzulce v domluvenej čas a pěkně z vesela. Dovoláme se zase pani sekretářce a tak jí Fík řekne jesli by nevyřídila slečně konzulce, že jsme na příjmu a jestli by nám teda mohla zavolat. Že prej to vyřídí. Tak čekáme a čekáme. Chlapík co od něj voláme je už pěkně nervózní, páč už moh bejt dávno doma. Je nám to vůči němu dost blbý. Nakonec to nevydrží dá nám svojí telefoní kartu abychom zavolali z automatu a jede domu. Ale snaží se nám vysvětlit, že je to stejně zbytečný, že to zejtra vyřídíme, gruzínci pro vízum dojedou a bude pohoda.
Jdeme teda zavolat konzulce sami a už je tam záznamník. Fakt super jednání. Asi jsme měli zavolat ve třičtvrtě na pět, protože v pět končej a už jí nebudeme muset otravovat. Ňák mě už nedokáže nic naštvat ani rozházet. Času máme dost, jídla taky, tak se cejtim jako král. Uvaříme rejžičku a pak čaj a nabízíme ho těm překupníkum co si tam u nás vyměňujou zboží, který přenášej přes hranice a teď čekaj na spojku. Jedna bábuška si dá a nabídne nám za to chleba. Učívala ruštinu v Gruzii, ale nebylo ani na chleba, tak teď pašuje adidasky do turecka a už je to prej trochu lepší. Je moc sympatická, tak se aspoň nenudíme. Pak přijde Gruzínec a že prej mu máme dát pasy a prachy (těch 130 dolarů), že to tam musí dát dneska, aby víza byly zejtra. Říkáme mu, že 130 dolarů nemáme, tak zase zmizí a přijde za chvíli, že teda náčelník nám přispěje 30 dolarů, takže chce jenom stovku. Jsme z toho už dost zmatený a fakt nevíme čemu nebo komu věřit. Nakonec mu teda pasy i těch 100 dolarů dáme. Je nám dost jasný, že ty víza tolik nestojí, ale nejsme schopný posoudit, komu přijde ten zbytek. Jestli konzulovi, nebo náčelníkovi, nebo tomuhle vojáčkovi – kterýmu bych je i přál, ale tušim, že z nich nic mít nebude. Jsou to jenom prachy. Fakt o tom dost dumáme jak se zachovat, ale moc na výběr nemáme. Vracíme se trochu rozpačitě k věcem a bábušce, která má ňáký dva kámoše a hned nás zvou na kuře s chlebem, tak rychle vaříme čaj, abychom ji měli co nabídnout.
Kupodivu netrvá dlouho a vytáhnou čaču. Ale tohle je pořádně silnej kalibr, že prej je to z vína a tvrděj, že to má 75%, což zní docela důvěryhodně. Rozhodně hoří uplně přepichově. Po prvnim deckovym panáku, jak taky jinak, už se skoro motáme a po čtvrtym už se pomaloučku polehoučku začne mlžit pamět. Uplně úžasnej večer, jako ve snách někde posedávám a klábosim s nima a když nás opustěj tak s Fíkem. Sedíme za tmy, pod stromem, mezi celnicema na asfaltu v neutrální zóně, žádnej stát kolem nás nechce, nemáme pasy ani prachy a strašně dlouho brebentíme. O civilizaci, o směru kterym jde „civilizace“ a o směru kterym se snažíme jít my, o konzumní společnosti a o nízkorozpočtovejch vejletech. Zkrátka samí neřešitelný ale hluboký témata – hihi, jak taky jinak s takovejma promilema v krvi. Nakonec uvaříme rejži a nasypeme tam mraky čili. Fík pořád skučí, že to pekelně pálí, ale já vůbec nic necejtim - hihi. To už si všechno pamatuju tak mlhavě, že jsem se musel Fíka ptát, jestli se to vůbec stalo. Pak jsme si spokojeně vybalili spaní a okamžitě usnuli spánkem spravedlivých. Opravdu úžasnej večer.
Nahoru21. 7. 2004 Středa
Ráno se tak potloukáme a vaříme čaj. Mám pěkně popálenou hubu od toho čili včera, takže to asi fakt nebyl sen. Pak najednou přišel Turek z celnice, že nám volala ambasáda. Tak jdeme s nim a čekáme co se bude dít, že prej zavolaj za pět minut. Čekáme a čekáme, furt nic. Nakonec se přece telefon rozezvoní, ale že prej pro nás nemůžou nic udělat, že je to naše chyba, že jsme se neinformovali o skutečné situaci - hihi. Co naděláš, však to ňák dopadne. Ale aspoň oceňuju, že něco zkoušela dělat - hihi. Stejně nechápu, proč naši zástupci v muslimskejch zemích jsou skoro vždycky ženský. Silně pochybuju, že třeba tady v turecku natož pak v iránu může ženská něco vyjednat. Jak tak trochu znám ty turky tak by mě zajímalo, jestli se s ní vůbec někdo baví. Nenaděláš nic no!
Vrátíme chlapíkovi telefoní kartu, poděkujeme mu s tim, že už nám snad za chvíli přinesou gruzínci pasy i z vízama a vracíme se „domu“ pod strom. Už od rána tady u nás mezi celnicema něco vyměřujou a nakonec to vypadá, že bude novej asfalt. Taky za chvíli přijedou s takovou šílenou pekelně vypadající károu. Vedle ní jde chlapík s hadicí a stříká kome sebe takový tekutý asfaltový lepidlo, zřejmě aby se chytla další vrstva. My v klídku sedím, koukáme na něj jak mu to odsejpá a do poslední chvíle nevěříme, že nás i s věcma vykropí asfaltem. Nakonec se ale stalo co muselo a mi tak akorát stihli popadnout baťoh a prchat pryč. Komplet všechny věci co tu máme rozložený jsou samozřejmě od asfaltu – hihi aspon máme památku. Já se teda docela bavim vezmu naftu z vařiče a pomalu pucuju ňáký věci. Fík je však naprosto rozčílenej, že má od asfaltu boty. První co ho napadne je namatlat na ně naftu což výsledek ještě zhorší a tak jeho nabručenost stoupá do nebeských výšin, bere si hrneček a vydává se schánět benzín. Já už se bavim královsky, obzvlášť když za chvilku slyšim ty rozhovory: „Benzin, benzin“ a ukazuje na hrneček. „dizel“, povídá vojáček a Fík na to „Ty čuráku jeden já mám všechno od asfaltu, se na to podivej, jak to máme asi vyčistit? Já chci jenom trochu Benzinu, benzin malko“ vojáček se na něj nevědoucně usměje a odpoví stejně „Dizel“ - hihihihihi. Fík jenom zakoulí očima zoufalstvym a jde vynadat někomu jinýmu. Sranda přímo nekonečná, taky si za to málem vysloužim pár po držce, když se nasupenej Fík vrátí a já se pořád směju. Ale aspoň to vzdá a za chvilku se i trochu uklidní. Taky už nám chlapík přines pasy i s vízama za 25 dolarů, ale tvrdí, že „bumážka“ stála 25 dolarů a razítko na ní taky 25 dolarů, takže je to dohromady za 100 dolarů a ještě něco stálo já nevim co , a to že prej zaplatil ten jeho náčelník. Je nám naprosto jasný, že ty prachy někdo po cestě sežral, ale prostě nejsme schopný zjistit kdo, tak se s tim smiřujem. Jsme fakt troubové, že sme nevěděli, že je v batumi konzul. No nenaděláš nic! Taky mohl bejt až ve Tbilisi a to by nás přišlo značně dráž. Balíme věci a kolem oběda přecházíme hranice, takže sme tady byli akorát 24 hodin. Už jsem se tu skoro zabydloval – hihi.
Z poza hranic utečeme taxikářům a za chvilku nás bere chlapík do Hopy. Tam si kupujeme každej obrovský slaměný sombréro, abychom se neupekli a pak na pár stopů dojedem v pohodě až kousek za Trabzon. Tady už je tma a tak po chvilce mávání jdeme za chlapíkama z továrny přes silnici na čaj. Tam poklábosíme jak to jde ve světě a jdeme chrnět k moři na písek mezi lodičky. Vypadá to na déšť, tak si vlezeme pod stříšku k jedný lodičce. Nekonečně luxusní hotel. Dokonce nás pozdějc majitel kterej nás tam vyhmátne ani nevyhodí, že prej je to pohoda a jde zase pryč. Stejně jsou tady moc zlatý lidi. Je tady s nám móóóc pěkný štěňátko. Na půl nám ukradne – a napůl mu ho necháme – sejra, tak doufám, že si aspoň pošmákne. Je to vážně sympaťák. Moře šumí a my máme na písku královské lóže. Perfektní noc.
Nahoru22. 7. 2004 Čtvrtek
Ráno to sice vypadá, že jsme vstali dřív než provoz na silnici, ale nakonec se po pár roztroušenejch stopech přece ocitneme o kus dál na rozestavěný silnici, kde se moc nedá zastavit. Tak popocházíme na pumpu, kde se zdá by to mohlo jít líp a projede kolem nás auto, který sice nezastaví, ale když uvidí vlaječku na baťohách, tak zatroubí. Nakonec se někde otočí a vrátí se pro nás. Je to jedna sympaťačka – češka – se sympaťákem – turkem. Jsme vzadu nakýblovaný jako sardinky vedle svejch baťohů, ale štˇastný že jedeme zas o kus dál. Mezitim nám povídaj, že si jeli do Gruzie prodloužit turecký víza a že tam o nás slyšeli, jak spíme na hranicích. Tak usoudili, že tam víza fakt nedostanou. Jináč jezděj po Turecku sem a tam a koukaj co tu je kolem pěknýho. Pěkně si aspoň popovídáme naší mateřštinou.
Provezou nás celím Samsonem a ještě kousek za něj. Cestou si její kolega usmyslí, že nám stopne ňákej kamión, tak na ně bliká a zastavuje a my se bavíme s kočkou. To už je fakt absolutní stopování, když u auta louskáme semínka, povídáme si se slečnou a on běhá po silnici a zastavuje nám auta – no není na tom světě krásně. Nakonec někoho uprosí a tak nasednou do auta a zmizej. Kamióňák z nás moc nadšenej není, ale kousek nás popoveze. Pak zas pár kratších popojetí a už sedíme v kamiónu, kterej to valí až do Izmitu – skoro Istambul – Skvělý.
Naší tradiční turečtinou neturečtinou si povídáme a cesta docela ubíhá, i když je to ještě pěknej flák cesty – což je tady v turecku vlastně všechno. Už je tma a pořád něco hlásej v rádiu takovym osudovym hlasem, on nám to furt zesiluje a snaží se vysvětlit. Jediný co pochopíme, že je to asi ňáká bouračka, že je dost mrtvejch a že je to někde kousek od nás.
Při zastávce na večeri to konečně vidíme v televizi a pochopíme. Vykolejil vlak, asi 200 mrtvejch a je to pár kiláků od nás. A pak mi někdo bude vykládat že stopem jezdit je nebezpečný. Nakonec skončíme na nějakym odpočívadle a tam si taky dáme šlofíka. Jen tak s báglama pod hlavou přímo před hospodou.
Nahoru23. 7. 2004 Pátek - Viking
Ráno nás chládek vyžene na silnici ještě před svítáním, tak se můžeme u mávání krásně kochat jak vylejzá sluníčko – stejně je to stopování úplně úžasnej způsob dopravy. Pak už to jde všechno ráz na ráz, profrčíme Istambul jako na koni a za chvilku jsme na dálnici u Edirne. Jak se blížíme k bulharským hranicím, provoz řídne a vedro přibejvá. Je to skoro takovej malej přechod pouště. U Edirne si zalezeme do stínu pod most a za chvilku jede českej kamión. Skáčeme a máváme jako blázni a on nám fakt zastaví. juchúúúúúúúúúúúúúú.
Teď následuje parádní svezení. Dostaneme pivo, sváču a než se vůbec rozpovídáme tak jsme na hranicích. Vždycky mě znova překvapí jak se po turecku rozpovídám. Mám strašnou chut si s nima povídat, ale jak neumím pořádně turecky tak se snažim vymejšlet všelijaký témata k hovoru, který bych byl schopnej vysvětlit rukama, takže po přejetí turecka mám neuvěřitelnou zásobu témat. Když si pak sednu k někomu kdo umí česky, tak povídám a povídám jako kolovrátek – hihi. Dokonce, že prej nás převeze i přes hranice. Jsma na to dost zvědavý páč jsme ty procedůry, co musí kamióni absolvovat, ještě nikdy neviděli. Za zbejvající turecký peníze koupíme hromadu rajčat tak celou dobu svačíme. Chlapík už tu jezdí strašně moc let, tak ví kam, komu a kolik šoupnout. Netrvá to teda ani tak dlouho jako kdybychom tuhle povedenou vybetonovanou hranici přešcházeli pěšky a máme to všechno za sebou. Dotankujeme naftu, kterou v Turecku prodal za 2x tolik než tady tankuje. Je to drsnej obchodník a jak furt někde něco šmelí, prodává a nakupuje, tak než přejede hranice má o pěknou hromadu Eur víc. Je fakt na první pohled vidět že tady rozhodně není poprvé. Za hranicema se potká s kolegou koljou od plovdivu a tak za chvilku sedíme u piva. Takový pozvání se neodmítá – hihi.
Cestou pořád ještě brebentíme a vyzvídáme věci ze života kamióňáků, tak to parádně odsejpá. Ani se nenadějeme a jsme v Sofii. Tady chceme zkusit zavolat jedný kámošce a kdyžtak tady udělat nějaký malý výlet, ale je už dost pozdě tak to necháme až na zítra. Jízdu skončíme na TIR PARKING – VIKING někde kousek za městem. Vevnitř je dokonce pár českejch kamióňáků, tak si k nim přisedáme a už začíná vyprávění. To bych nevěřil co všechno se dá při kamióňáckym životě zažít. Jako třeba, že někdo kamiónem vykolejil motoráček – mašinku – že ho pak musel nasazovat jeřáb na koleje a tak řeší jestli ten autojeřáb zaplatí pojištovna, nebo ne - hihi. Náš chlapík před nás postaví flašku rakie a povídá, že dokud to nevypijeme, tak nepudeme spát. Docela se to rozjíždí a gigi už je pěkně nametenej, takže je s nim boží sranda. Prostě fakt výtečnej večer, chlámeme se jako blázni. Dokonce dostaneme parádní ovčí dlabanec. Rozhodně nejlepší jídlo za poslední měsíc. Když už je skoro dopito a společnost se rozchází, tak náš dovozce poprosí jednoho kamióňáka, jesli by u něj jeden z nás nemohl spát a Fík tam jde. Poprvý chrnim v kamiónu a je to docela paráda, až na to že chlapík je dost teplomilnej tak se pěkně peču - hihi.
Nahoru24. 7. 2004 Sobota
Na to že se chlapík večer dušoval, že pojede kdo ví jak brzo ráno, tak vstáváme docela dlouho, Fík už je dávno vzhůru a čeká venku. Doptáme se na zastávku městský a já volám Dočce jak je na tom. Sraz je na hlaváku. Dáváme si nóbl snídani, když jsme v Bulharsku, tak samozřejmě rajčátkovou. A jdeme na autobus. Nejdřív na lístek kašlem, ale v dalšim busu už si ho radši koupíme, přece jenom už se blížíme k centru a Sofijský revizoři jsou dost vyhlášený kontrolovánim cizinců s batohama. Taky to netrvá dlouho a revizoři nás vyhmátnou. Lístky máme v pohodě, ale zkoušej nás přesvědčit, že jsme si je cvakli v jinym autobuse - hihi. Nakonec to vzdaj a že teda nemáme lístky na baťoh. Vysvětlujem mu, že jsme to nevěděli, že ho musíme mít i na batoh a že už stejně nemáme prachy. Že prej každý 5 leva pokuta. Fakt vypadá udiveně, když mu vysvětlujeme, že máme jídlo v baťohu a domu jedem stopem. A že teda žadný peníze fakt nemáme a ani nepotřebujeme. Pořád to nechápou a že prej s policajtama to bude za 50,- Trváme na tom, že vážně nemáme ani korunu a já pak vytahuju z kapsy pár drobnejch jako že je to všechno co máme. Kroutěj hlavou, ale nakonec mávnou rukou a zmizej. Hold trénink z pražské integrované dopravy v ukecávání revizorů se zase jednou vyplatil, akorát tady to trvalo značně dýl.
Potkáváme ňákýho krajana, kterej je kouzelně mimo realitu a ještě neumí ani azbuku. Kupujeme mu mapu, který stejně nerozumí, protože je azbukou, a ptáme se na cestu na Vitošu, kterou mu pak vysvětlíme a ukážeme na mapě – snad tam dorazí.
Dočka už dávno čeká na hlaváku. Chvilku brebentíme a my si chceme jít vyměnit ňáký bulharský prachy. Pokoušíme se teda najít směnárnu, ale moc se nám to nedaří, tak se na to zatím vykašleme a jedeme k ní do novýho bytu, kde zrovna rodiče malujou. Chceme pomoct, ale nemáme šanci. Chvilku něco vymejšlej a tak se kocháme výhledem na Sofii z panelákovýho balkónu. Pak se domluvíme, že se skočíme kouknout na Vitošu. Je to taková hezoučká rezervace kousek nad Sofií – skoro spíš takovej příměstskej park. Jdeme zjišťovat busy, ale ty jedou až za dlouho a navíc překvapivě stojej stejně jako taxíci, tak jedeme se sympaťákem taxikářem kus za město až pod kopečky. Je to nádhera. Vypadá to tu hodně jako na Šumavě. Pláně se střídají s jehličnatýma lesama a lidí je tu taky dost podobnej počet – hihi.
Při cestě zpátky to bereme zkratkou lesem a Dočka zajede po kotník do močálu, takže se i pobavíme. Seběhneme nakonec pěšky až do Sofie moc roztomilou cestou kolem potůčku. Dole počkáme na MHD. Docela je maso jak se to Bulharsko mění. Opravený baráky, spousta novejch aut, kdyby kolem nestrašila všude ta azbuka, tak můžem bejt klíďo v Čechách.
Pořád vymejšlíme co tady vlastně podnikneme. Dočka ještě moc neví jestli dostane nějaký volno v práci, nebo jestli máme jenom výkend. Nakonec se rozhodneme pro Rilu, respektive Sedmery ezera, já tam ještě nebyl, fík Rilu vůbec neviděl a navíc to není od Sofie tak daleko. Večer dostaneme parádní večeři a já si jdu lehnout na balkón, tady je aspoň trošku rozumější teplota.
Nahoru25. 7. 2004 Neděle - Sedmery jezera
Ráno se autobusem kousek popovezem. Nakoupíme nějaký zásoby k jídlu a popojedeme ještě kousek blíž k horám. Nechali jsme lano a spoustu dalších věcí v Sofii. Dočka má muj spacák a Fík si ho kolegiálně taky nevzal, a tak jedeme jenom s dekama. Máme teda uplně malinkatý batůžky a neskutečně si to užíváme.
Ze začátku jsem trochu znechucenej těma mrakama lidí, páč sem s tim nepočítal a těšil se na to jak tu bude klid, ale kdybych měl trochu rozumu, tak se to vlastně dalo čekat. Nejlepší jsou takový co nahoru šlapou v pantoflích, v jedný ruce maj igelitku s chlebem a v druhej PETku s vodou. Do toho bych teda nešel, asi sem na to moc pohodlnej. Stejně je tu nádherně, mám to Bulharsko strašně rád. Stoupáme nahoru a lidičky, k mojí velký radosti, trochu ubývají, pak už pochodujeme po parádní pláni kolem potůčku a když se přehoupneme do dalšího údolí, tak vidíme naši chatu - sedmery jezera. Dočka se za náma dost vleče a mi pořád řešíme, jestli jí to štve nebo ne, ale tvrdí, že ráda chodí sama, tak s tim asi nic dělat nebudeme. Vaříme u chaty čaj a rejžičku. Mezitím přicházej moooc vtipný češi, co se hned hrnou na pivo. Když vyjdou s pivem ven, kouknou na naše baťůžky, pak na svoje 90 l krosny a jeden zahlásí: „Náčelníku, proč máme tak velký baťohy?“ Okazmžitě ležíme na zemi a mlátíme se smíchy. Zrovna jsme to řešili, co asi tak v těch batohách maj. Taky to pochopíme, až když jeden z nich vytáhne z baťohu volejbalovej míč – hihi. Proti trudnomyslnosti přece. To už jsme mrtvý uplně. Necháme si u nich bagáž a vyrážíme na průzkum okolí chaty. Ty jezírka jsou vážně nádherný, najdeme i labužnický místo na spaní a tak se vrátíme zpátky pro věci. Ještě dáme čajík, přitom příde další parta a mezi nima kámoš z gymplu. Svět je fakt ještě menší než malej. Nahoře na balkóně mezitím začne hrát na harmoniku a zpívat banda ženskejch a páč máme úplně super náladu, tak na to začneme tancovat – no nevim teda uplneě jistě jestli pogo je tanec - hihi. Za chvilku seběhnou dolu a začnou tancovat s náma. Začíná to vypadat na hezkej večer. Nakonec to dopadne kupodivu tak, že po nás chtěj abychom taky něco zazpívali. Zpíváme jim „na pankráci, na malém vršíčku…“ a móóóc se u toho bavíme. Pak je učíme polku a to už se bavěj všichni. Nakonec už jsou nějaký utahaný, tak jdou chrnět a my se taky přesouváme mezi jezírka na naše spací místečko. Stavíme stan, páč obloha vypadá všelijak a tulíme se k sobě. Přece jenom je to stan pro dva, tak se aspoň zahřejeme. Stejně to byl moc povedenej večer.
Nahoru26. 7. 2004 Pondělí - Bouřka
Ráno na sebe s Fíkem tak koukneme a je nám všechno jasný, hic nám zrovna nebyl. Čekáme až se probudí Dočka a ona po noci ve spacáku do –25C když kolem je tak 5 nad nulou prohlásí „so so“. Skoro bychom vraždili – hihi. Aspoň je sranda. Nakonec jsme si řekli, že to tady protáhneme ještě na dva dny. Chtěli bychom udělat takovou podkovu, spát někde nad Rilskym manastyrem a zejtra z něj odjet do Sofie. Vylezeme teda na hřeben nad jezerama a ťapeme směrem na Maljovicu. Za chvilku se odkud si vyloupne parádní mlha. Každou chvilku čekáme bouřku, a tak se snažíme Dočku nenápadně – později i docela nápadně – popohánět. Na Maljovici to už fakt vypadá dost drsně a když sbíháme dolu tak na chvilku zaprší a my se tak akorát stihneme schovat pod převis. To už si jenom řikám, že to snad bylo všechno a nebude nic horšího. Prška přestala a mi ťapeme trochu stranou hlavní cesty smrem zaslon Orlovec. Dočka pořád svým vejletnickým tempem a nic jí nerozháže. Jednou se s Fíkem zastavíme a čekáme až vyleze zpoza hrany, ale dlouho se nic neděje, tak Fík vyrazí dolu a já čekám a čekám, ale furt nic. Vzpomínám na pohádku o budulínkovi. Taky vyrazim dolu a vidim Fíka už hodně dole pod kopcem, tam snad už by Dočka bejt neměla. Do toho pořád krápe a obloha je už zase dost temná. Nakonec se vynoří odněkud z boku a povídá, že sešla z cesty - spíš z dálnice. Naprosto nepochopitelný. S těma ženskejma je na horách fakt veselo. Tak si rychle vezmu baťoh, vyrazím napřed do chaty a vracím se zpátky pro její. Kape víc a víc a obloha je temnější a temnější.
Vlezeme do chatičky Orlovec vevnitř se usadíme na postel a najednou není ven z okýnka vůbec nic vidět, akorát slyšet je pořádná meluzína a když vykoukneme dveřma, tak už na zemi uplně bílo od krup. Vítr fouká jako kráva a kroupy taky frčej jedna za druhou. Tomu říkám příchod za 5 minut dvanáct – třeba to nakonec Dočka měla pod kontrolou - hihi. Ještě že tak.
Vaříme čajík na zahřátí, k tomu je samozřejmě čas na sváču a než dojíme, tak je po bouřce. Venku bych jí teda trávit nechtěl! Rozhodujeme se ještě pro chvilku pochodu na Strašnoto ezero – je tam taky super chyža – abychom toho zejtra neměli tolik do manastýru a stihli případnej autobus který by mohl jet do Sofie. Ale pochod už je dost tragédie a tak máme co dělat bejt u ezera do tmy. Cesta je to ale moooc hezká. Spíš jdeme jenom podle kachen než po nějaký cestě, páč tudy skoro nikdo nechodí. Řek bych, že tady kolem toho zaslonu Orlovec je to vůbec nejhezčí část Rily. V boudičce se rychle zabydlíme a dokonce si zatopíme i v kamnech takovýma borovýma větvema, abychom usušili aspoň Dočce boty. Je to paráda sedět si tak vevnitř poslouchat jak ty kamna praskaj a hrát při svíčce kostičky. Večer s Fíkem dáváme koupačku v jezeře a sušení u kamen pak nemá chybu. No není na tom světě krásně?
Nahoru27. 7. 2004 Úterý
Probuzení prímový, akorát Fík má sedřený celý záda – hihi - že prej šel v noci na záchod, nějak se mu zamotala hlava a rovnou po zádech zahučel mezi dříví hned vedle kamen, jenom kroutim hlavou a tlemim se.
Kupodivu vyrážíme docela brzo a za chvilku jsme na Popovokapskym prevalu a pak na Kobylinom branisti, kde se právě probouzí asi 20 lidiček co spali v tý malinkatý boudičce co tady stojí, kupodivu většinou češi. Chvilku pokecáme a mažeme do Manastýru, pač nevíme jak odsud pojede nějakej ten autobus, jestli teda vůbec pojede. Během cesty se prodíráme borůvčím, který jsou dost mokrý, páč v noci pršelo a jsou tak do půlky holení. Fíkovi to namáčí fusekle a odsuď ta voda stýká do bot, takže má uplně mokrý boty a je božsky naštvanej. Ještě že toho Fíka sebou mám aby si občas zaběsnil a já měl ňáký rozveselení - hihihihi.
Suchoto ezero je dokonce plný vody a kousek dál v lese se evidentně v zimě přehnala lavina, nebo aspoň přistálo ufo, pač stromy jsou parádně poválený a cestička občas uplně zmizí pod nánosem stromů, takže naběháme po lese pěkný kilometry, než se dostaneme dolu. Tady je jako obvykle komáří ráj, tak rychle uháníme do Manastýru, tentokrát bohužel většinou po silnici. Takže z toho nožičky moc nadšený nejsou.
V manastýru se ani - potom co jsem viděl nahoře - nedivim, že je tam lidí jak na Karlštejně. Přece jenom je moc nádhernej a navíc pod takovejma úžasnejma kopečkama, takže by bylo hodně divný, že by ho lidi neobjevili. Aspoň odsud jede přímá linka do Sofie a my do ní máme tak dvě hoďky čas, což je vážně parádní. Načasování uplně žůžový. Dáme si dobrotu od mnichů, který tady ještě pořád pečou – ale už spíš na vejdělek – a jsou pěkně vypasený, žádná askeze se tady rozhodně nepěstuje. Moc se mi líbilo, když proti nám šel jeden mnich v sutaně a najednou se ozvalo „tydydydá“ on něco zabručel vytáh mobil a začal telefonovat. Úchvatnej pohled - hihihi.
Trochu jsme se pokochali udělali pár fotek a autobus je tady. Docela je i dost plnej, asi se tu fakt uživý, i když nám to nejdřív přišlo dost neuvěřitelný. Projedeme se parádníma vesničkama a za chvíli jsme v Sofii. Doma jsme dostali další super večeři se spoustou zeleniny, sejrem – po dlouhý době něco bez rejže - a takovou červenou omáčkou, která je uplně božská. Ráno chceme bejt brzo na stopu, tak frčíme na kutě.
Nahoru28. 7. 2004 Středa - Trochu zákys
Docela v pohodě autobusem 111 dorazíme k už známýmu Mr. Bricolagovi – skoro tu dopravu v Sofii začínám mít zmáklou - a začínáme mávat na Niš. Hihi – nejdřív je to sranda, pak ještě větší, pak obrovská a po několika hodinách se rozdělujeme. Evidentně si teď vybíráme smůlu za minulý měsíc úžasnýho štěstí. A bohužel bude muset být pořádná aby se to aspoň krapet vykompenzovalo. Po další hoďce projedou ČB kamióny – 2 prázdný a nezastavěj – už trochu zoufáme. Po další hoďce vezme nějakej kamión Fíka.
Já ještě stojim pekelnou dobu a pak mě někdo popoveze asi 20 kiláků před hranice, kde se historie opakuje a já zase božsky tuhnu. Akorát s tím rozdílem, že teď už skoro ani není koho stopovat. Když se sluníčko nebezpečně chýlý k obzoru gratuluju si k obdivuhodnýmu výkonu - pár kiláků za celej den stopování - hihihihi. Ještě že vim, že se to pak vždycky parádně vykompenzuje a po neuvěřitelnym čekání příde neuvěřitelnej stop. Když se snese pořádná tma, tak abych měl aspoň nějakou změnu tak se rozhodnu, že budu spát v jugošce a vyrazim na pochod. Ujdu asi 10 kiláků, když mi brzdí obrovská parádní černá Audina. V takový tmě mě to dost překvapí, ale pelášim za ní co můžu. Chlapík, povídá že jo, že mě na hranice klidně vezme. Nakonec se ale ukáže, že jede až do Bělehradu - juchúúúúúúú. Sem dost vláčnej, takže si s nim chvíli povídám a chvíli spím. Když se blížíme k Bělehradu a já chci vysadit na platidlech před nim abych se nezahrabal ve městě. Povídá, že je to blbost a že musím spát u něj. Dělá ve firmě která staví celý baráky kanceláří a tak bude spát v jedný která je jako ukázková postavená v Bělehradu a zejtra jede dál do Zagrebu. Tak jenom smutně koukám, když sjíždíme z hlavního průtahu městem a říkám si, že to zas určitě dobře dopadne jako vždycky. Bydlení je to neskutečně luxusní. Přece jenom ukázková kancelář je fakt ukázková – hihi. Nejdřív dostanu parádní Bulharskou večeři a pak spinkám na měkoučkym koberci. Koupelna je kompletně obložená mramorem nebo co to je a když vlezu do sprchy tak voda stříká úplně ze všech stran. Po takovym vodním nedostatku si s tim vydržím hrát pěkně dlouho. V takový sprše jsem teda ještě nebyl – a tušim že zase dlouho nebudu - hihi. Vážně neuvěřitelně luxusní spaní, já věděl že se to čekání nějak vykompenzuje.
Nahoru29. 7. 2004 Pátek
Ráno zase mňamková snídaně. No nemá člověk na tom stopu život jako v ráji? Co zbyde dostanu sebou na sváču. Díky. Chlapík jede do Zagrebu což je dost stranou cesty a přes slovinsko se mi jet nechce. Nechám se teda popovézt akorát kousek po Bělehradu než se cesty rozdělej. Byl fakt zlatej.
Ani nestojím moc dlouho, ač jsem se toho uprostřed Bělěhradu docela bál a fakt sympatickej místní kamióňák – co frčí až do Subotice – mě nabere. Kecáme slovansky a tak se ani moc nenudíme. Je to fakt srandista a moc rád vypráví. Nicméně všechno jednou končí a já zas osiřim kousek za Suboticí na pověstně mrtvý jugošský „dálnici“. Začíná pršet. Chvilku jsem venku pod mim parádnim tureckym slamáčkem, ale ten začíná docela těžknout, tak se přesouvám pod most, kde nejsem absolutně vidět a navíc není kde zastavit. i tak mě za chvilku mě bere chlapík, kterej několikrát zdůrazňuje, že na hranice nejede, ale že mě tam vezme. Když vypadám, že to chápu začně mě obracet na víru pravou, že mám u nás určitě zajít do kostela, žesi mám přečíst bibli a tak, nenaděláš nic no. Už sem aspoň na hranicích. Celníci maj ňáký pindy, ale nakonec mě pustěj a už jsem v zemi komárů. Pořád pokapává, ale jenom něžně, tak si v klídku mávám a povídám s kolem jdoucíma. Nakonec mi zastaví super mlaďas co se dokonce snaží i povídat krapet anglicky a má super náladu, tak se vyptává jak je to u nás a tak. Nakonec zastaví u pumpy, koupí mi asi 4 plechovky piva a 3 bagety. Nákup probíhá systémem: „Jakou chceš bagetu sejrovou nebo šunkovou?“ „to je jedno“ „Tak obě“ Tim pádem mám parádní sváču na cestu až domu. Že prej mě nenechá na obchvatu kolem Budapeště, jak sem chci, že tam „problém, policia“ a tak s hrůzou sleduju jak mě veze do centra, aspoň bude sranda. Někdy hold člověk moc není pán svýho osudu – hihi. Někde ve městě mě vyhodí a že prej se tady stopuje. moc se mi to nezdá, ale navýběr moc nemám. Tak chvilku mávám a dokonce za chvíli přijde nějká maďarka stoupne si za mě a skoro hned jí někdo veme. Super asi nekecal. Jsem plnej optimismu a navíc už skoro připadám jako doma, tak mávám s cedulí CZ, dokonce se to i ujme a frčim až do Brna. Už je tma jako v pytli, ale spát se mi tu moc nechce, tak stojím na pumpě, přemlouvám lidi a doufám.
Kamiónem je to do Phy co by kamenem dohodil a tak si v kabině vyloženě libuju. A povídám a povídám. Jede akorát do průhonic do Kauflandího skladu. Městská od tud jede až ráno a jít pěšky tam jsme ve městě taky až ráno. Zase jsme o kousek moudřejší – pochopil jsem úsloví „tak blízko a přece tak daleko“. Je dost překvapivý jakej je tu provoz asi tak jednou za deset minut z toho gigantickýho skladu vyjede kamión. Ptám se jich hned na vrátnici a zrovna všichni jedou na východ, ale opravdu skoro kamkoliv si člověk vymyslí. Už vím kam přístě pojedu, když se budu chtít z Phy v noci někam dostat. Nakonec se i já dočkám a sem v matičce stověžatý. juchuchuchůůůůůůůů.
