English30. 6. 2002 Neděle
Konečně je tady toužebně očekávané ráno. Udělalo mě nesmírnou radost, že po pohledu ven sem zjistil, že je všude překrásně bílo. Teploměr ukazoval 0°C a jinovatka nic nevynechala. Naházel sem věci do baťohu, pořádně se napral, abych měl trošku tukových zásob a čekal na Bambusa kerej měl co chvíli dorazit. Právě když sem se chystal na zmrzlinu tak dorazil. Zbouchali sme jí než bys řekl švec a taky už tu byl Kuba náš vodvoz do Prahy. Po cestě sme kupodivu obdrželi pár rad, vykoupali se v Berounce a už sme byli na koleji, tady se vesměs pařil bomberman a potom sme šli s B. chrnět ven, páč už tam spalo docela dost lidí.
Nahoru1. 7. 2002 Pondělí "Den D"
Trochu sme eště něco povyřizovali po Praze a ve 13.00 sme stoupli na Chodov s cedulí BA. Ač tam bylo lidiček docela mraky, tak sme asi za 25 minut okouzlili svým šarmem jedno slováčisko a frčeli sme do Brna. Tady sme si na pumpě dali na rozloučenou mlíčko a bagetu a trošku polaškovali s móóc pěknou modelínou co tam drhla vokna. Pak se začali dít moc divný věci šli sme na připojovací pruh a cestou sme potkali ňákou polku. Po ručně nožní domluvě sme pochopili, že chce do Blavy a pak na Nové Zámky. Tak popošla kousek s náma a postavili sme jí hned za takovej vypečenej páreček co už tam stál. Za chvilku jí zastavil kamión Němec tak sem s nim domluvil kam jede, pomoh jí nastoupit a šel dál mávat. Vona s nim ale asi tak 10 minut něco kecala a pak zase vylezla nechápu za chvíli přišel další páreček chvíli s nima kecal a pak si stoupli pár metrů před ně, za chvilku se jeden týpek přidal ke kočce a tak tam bylo šest lidí na pár metrech. Hned řikám pryč vodsuď a taky asi po 50 m chůze nás bere chlapík do Blavy na výpadovku na Budapešť. Tady je to kouzelný. Mega dálnice a po ní 5 aut za půl hodiny. Za chviličku nás jedna slečna co jela do Vídně popovezla asi 5 kiláku na rozdvojku a pak ťapem na konec dálniční křižovatky (asi 2,5 km) a najednou co to naše voči nevidí u svodidel sedí boží týpek jako vystřiženej z kokosů na sněhu. Skoro černoušek s blonďatou palicí. Chvilku sme poklábosili má asi docela super pohodovej život, páč ani netušil kde je Bulharsko. Popošli sme eště kus dál a tam hodnou chvíli mávali a pak sme se na přechod vydali pěšky. Po cestě k nám najednou přichází človíček v maskáčích, tak já na něj ahoj, že je to trempík a vono hovno. Že prej doklady prosím, to byl normálně strážce hranic. Drsný. Po další pekelný štrece po pekelně vyhřátý dálnici sme doťapali k prvním čekajícím kamiónum a ty nám pak lemovali cestu až na hranice. Jako správný šulíni sme si sebou nevzali vodu a tak sme si připadali jako velbloudi. Krásně se nám prášilo vod huby. Ale nakonec se ukázalo, že člověk je tvor přizpůsobivý a dorazili sme tam. Čobol nás sice nechtěl pustit, že prej to není pro pěší, ale nakonec si říct nechal a maďar potom co sme mu nahlásili, že jedem na Balaton dělal eště menší problémy. Krásně sme se nachlastali na WC vody teplý jak chcanky, ale bylo nám móóc hej. Sice už byla docela tma, ale mi sme stáli v "zemi komárů" a nic nám nechybělo. Zkoušeli sme mávat, ale moc se nedařilo a tak sme vytáhli foťák a fotili tam a přitom se tlemili cedulím na přechodu. Hihihihihi v takový zemi bych fakt chtěl bydlet. Mooooc pekny slova. To bych se asi umlátil smíchy. Když už to vypadalo že pudem chrnět, tak zastavil móóc roztomilej passat se zlínskou značkou a že jede do Budapešti, ale po sléze sme zjistili, že jede eště za ní našim směrem a to docela pěknej kus. Kalil to kolem 190 km h-1 což bylo moc sympatický. Trochu nás teda "mrzelo", že se nebudem muset vymotávat přes BP, ale nakonec sme to překousli. Z dálnice sme sjeli v [ Kiškunfeleďháze ] (asi Kiskunfelégyháze) a po brutálně rovnejch silnicích frčeli do tmy. Jedna rovinka měla 7,5 km to bych nechtěl šlapat zu Fuss. Fuj. Chlapík nás vyklopil v OROSHÁSE u takovýho fajnýho jezírka. Von tomu sice řikal bahňáček, ale bylo to moc sympatický. Veprostřed gejzír na druhý straně hospoda s plavajícíma stolečkama a super věžičkou. Zalezli sme pod strom asi 50 m od jezírka a vybalili spaníčko šťastný jako blechy, že máme maďarsko skoro za sebou. Brzo nás část radosti přešla, páč začali bzučet komáři. Přetáhli sme přes hlavu celtu a spali tak do vosmy.
Nahoru2. 7. 2002 Úterý
Je překrásný ráno. B. eště chrní, tak hurá na koupačku a pak sušit na sluníčko. Vstup do vody je jako v pohádce, voda osvěžující, prostě ráj. Vyhrabal sem hřeben a začal česat to vrabčí hnízdo na hlavě. B. se mezitim taky vokoupal. Posnídali sme buchty a šlapem na Békéscsabu. V tour info nám sympatická slečna poradila směr došli sme na kruháč a za chvíli frčeli kamióňátkem se značkou do Bekescsaby Tady ňák lidičky na Gyulu [ Ďulu ] nechtěli brát, tak sme se rozdělili a já sem jel skoro hned. Chlapík uměl německy asi tak jako já, takže sem si výtečně rozuměli. Dokonce mi v Gyule ukázal památky a hodil mě na přechod do RO kde byl sraz. B. už tu seděl a měl nemilé zprávy, že prej to není pro pěší. Zkusili sme českej kamión, ale tomu se moc nechtělo a tak sme šli somrovat k celníkum, když tu náhle se přiřítil RO bus a vzal nás dovnitř. Nerozuměli sme si ani slovo, ale seděli sme na křupkách, pod nohama piliny a bylo nám hej. Dokonce zato ani nic nechtěl, když sem řidičovi něco nabízeli, tak nás akorát poplácal po rameni a povídá kámoši. Provez nás oběma celnicema a eště vzal až do Chitinen Cris, kde sme hned stopli rumunskou rodinku až do Aradu. Great City. Normálně tu jezděj tramvaje. Hihihihi. Vyhodili nás kousek vod vlakáče s instrukcema, že vodsuď jezdí vlak až do CRAIOVI, přes kterou bychom stejně jeli. Tak sme dumali a dumali a nakonec sme si řekli, že se svezem. Odjezd byl ve 20:42 cena 215.000 lei pro jednoho. Měli sme teda asi tak 5 hodin času. Tak sme si doslova za pár korun nakoupili dlabanec (chleba, rajčátka a vodu) lehli si na "trávu" před vlakáč a dlabali. Zrovna si pochvalujem jak nám všechno pěkně vychází, když tu náhle co čert nechtěl se blíží policajt. Že chce vidět passport a tak různě a vypadal docela v pohodě, samá srandička, načež vybalil, že chce 150.000 lei. Byli sme z toho trochu plachý, ale kolem šlo fajný koťátko, který umělo německy. Byla zlatá. Tak dlouho do policajta hustila, až to bylo jenom za půlku. Pak se k ní přidali eště dva chlapíci a nakonec jedna pani ze Stockholmu, ale čertík se culil krčil ramenama a trval na 75.000 lei. Tak nám nakonec nic nezbylo, než to zaplatit a vypadnout. Jen tam pro upřesnění to byl takovej prašnej plácek a sem tam trs trávy. Fakt dost dobrý. Takže sme každej zaplatili 35 korun za ničení městské zeleně. Šli sme teda na procházku po Aradu. Po cestě sme si dali pivo za 6.000 a byla to docela mňaminka. Pak sme si sedli k takovýmu rybníčku u jedný restauračky, psali si deníky a klábosili.
Fakt je dost dobrý, jak tady člověka voslovujou normálně na ulici a ptaj se odkud sme a tak. Ale už to skoro má frčet. Potkali sme skvělýho houmlesa kterej chtěl kupodivu peníze, ale vykládal to tak zajímavě, že mu povídám (česky), že to vypadá jako by se chtěl vytahovat tim, že má takhle velkou bradavku. Bambus se roztlemil a eště sme málem dostali do držky. Hihihihi. No ale už sedíme na vlakáči s nádhernejma starejma kartónovejma lístečkama a sme trochu nevrlý z vyhlídky, že budem v Craiově až ve 4 ráno. Fuj. 7 hodin v mašince to bude maso.
Vláček je tady, tak sme se nakufrovali do prázdnýho kupé a chvilku klábosili vo zbytečnosti některejch geografickejch průzkumů a tak. Za chvilku se setmělo, tak sme vytuhli, ale já měl docela vítr abychom to nepřejeli a tak sem byl docela často vzhůru. Moc mile nás překvapil průvodčí. Když přišel, rozsvítil, omluvil se že nás budí a když odcházel tak nám zhasnul a zavřel dveře. No není to dokonalej servis?
Nahoru3. 7. 2002 Středa
Někde tady se přibližně přehoupla noc do druhýho dne a my sme byli v šoku, jak de všechno hladce. Asi tak ve dvě hodiny však zaÚtočilo komando. Během 10 sec. Se k nám narvalo sedum rumunů i s bagáží. Jeden vcelku sympatickej dědoušek, tři ukrutně nesympatický báby, jedna fajná mladá slečna a dvě děti. Sice nám uniklo, kde takováhle banda sebrala bílýho blonďatýho chlapečka, protože jinak to byli už vod pohledu typický Rumuni, ale budiž. Začalo jít do tuhýho, když se na mě dědouš začal ukrutně lepit, aby se tam ostatní vešli. Pak dokonce chtěla bába zavřít vokno a tak sem ho držel a byl připravenej nepustit. Ale došli mi argumenty, když přišla z venku ta modelína udělala na mě móc smutný voči a prohlásila: "It is not good for the child". To sem potom vyměk. Ženský sou zhouba, teda aspoň moje. Hihi. (Docela černej humor). Nejdřív to vypadalo na dost pekelnou cestu, ale nakonec se ukázalo, že vážně to co nezabíjí posiluje. Sice tam bylo rázem docela teplo a hlavně ukrutnej smrad, ale kotě prokázalo, že její angličtina je na tom dost podobně jako moje, takže sme si výtečně rozuměli. Bydlí v Bucuresti a kecali sme vo Rumunsku a že musela na rok do Slovinska, aby si vydělala na byt. Vo jejím přítelovi vo horách, prostě vo lecčems. Měl sem i dobrou motivaci na kecání, protože jedna z těch bab šíleně milovala kecání a tak tam vedla ukrutný monology, který každýho srali, ale evidentně to byla natolik zasloužilá umělkyně, že jí nikdo nic neřek. Akorát když já sem kecal s kotětem, tak držela hubu a jednou sem kecal dokonce tak dlouho, že usnula, ale radost byla předčasná, protože za chviličku přišel průvodčí a vzbudil jí, takže rumunské "hovory z kupé" pokračovali i nadále.
Ale to už se blíží čtvrtá hodina kotě povídá: "This is Craiova" Tak proběhlo "srdceryvné loučení" a už sme byli na zastávce. Všude tma téměř nikde nikdo a mi chceme na výpadovku na Calafat Vidin, kde je převoz přes Dunaj. Konečně už umíme: Salut! (pozdrav) Mulcumesk (děkuju), čefač (how are you) a přitom se blížíme k Bulharsku. Je mi to skoro líto. Craiova se ukázala, jako docela drsná velkovesnice, což nás teda mohlo napadnout podle velikosti Gara (nádraží) a podle toho, že maj dokonce ukrutnou rafinérku. Než sme došli nakonec bylo světlo a já sem byl docela zvesela vospalej. Chvíli sme mávali a nic, takže si pudem lehnout. Doťápli sme až k ňákýmu vostnáčem vobehnanýmu kdo ví čemu a když sme vybalili alumatky, tak nás vyhodil chlapík v maskáčích s kalašnikovem. Dost podobnej tomu, kterej chodil sem a tam v Aradu na nádraží ? Deme mávat dál.
Kolem jezdí skoro víc povozů než aut a až na to nenasytně pálící sluníčko je to téměř idylka. Dokonce i asi 2 auta zastavili, ale když sme řekli. Calafat, tak zase zmizeli. A najednou tu byl krásnej světle hnědej tráboš a že frčí do Calafatu (dokonce se kvůli nám vrátil aby nás vzal). Jeden chlapík šprechtil a little English a tak sme hned měli lepší náladu, je teda fakt, že sme tam krásně vytuhli a vzbudili se až u Dunaje, ale cesta to určitě byla pěkná.
Lodička jela až v 10.00, takže sme měli tak hodinku času. Zařadili sme se do fronty a vyčkávali. Posléze sme seběhli po železný lávce, tam sme rumunskejm celníkum vysvětlili, že sme turisti do Bulharska, pak sme dali 3 eura za lodičku (takovou sympatickou malinkou jenom pro človíčky) a než sme se stačili vzpamatovat, tak sme byli ve Vidinu. Na lodi se B. seznámil s jednim Bulharem, co nám nabíd vodvoz do Sofie (sice se později ukázalo, že vlakem, ale taky dobrý) .Pak nás, právě abychom stihli vlak protlačil na začátek fronty na celnici. Což bylo docela požehnání. páč ta fronta byla dost ukrutná.
Celníkum stejně selhal kalkulátor (počítač) a tak sme se tam pekli skoro hodinu a půl. Vše nakonec dobře dopadlo, rozloučili sme se s novejma známejma, na Shellu snědli kus chleba eště z Aradu, zapili to pramenitou vodou a šli mávat. SMRT!!! No Takový horko už sem dlouho nezažil, před náma asi 2 km rovinka a nad ní se vzduch tetelil jako v pekle. Fuj. Pak už se nám dělali mžitky před vočima při každym mávnutí rukou. Ale všechno jednou skončí a tak nás vzala škodovčička aspoň na konec tý rovinky ňákej skvělej chlapík, co byl rok ve státech a tam zase zákys. Pak nás ta samá škodověnka popovezla eště kus na lepší místo, kde se spojovala slinice vod přívozu pro auta s tou z Vidinu. Už sme byli dobře pečený a tak když jel kolem bílej transit, tak sem zaprosil a von zaflekoval. Chtěli sme aspoň do Montany a že prej jo. Uměl jenom Bulharsky a tak to byla docela zajímavá domluva, ale nakonec sme asi dobře pochopili, že jede až do Blagoevgradu což je kousek vod rilskýho manastýru. Byli sme z toho trošičku v šoku. Za chvilinku sme viděli stát u silnice moc pěknou asi tak 15 letou místní divoženku, co zvedala sukni, pod kterou nic neměla a pak už chlapík brzdil u studánky skvělá voda. V autě bylo docela teplo, ale domluva se slovansky docela dařila a tak sme se za chvíli drápali na starou planinu za zvuků bulharského folku linoucího se z kazeťáku. Vypadá to tu moc pěkně. Pak sme naložili pár sajrajtů udělanejch ze starejch pneumatik a než bys řek švec, tak sme byli v Sofii. Pak už to šlo ráz na ráz a vyhodil nás na vodbočce na manastýr, kde byla cedule RILSKÝ MANASTIR 31. Neuvěřitelný štěstí. Takže stopovací čas Pha - Rila sou neuvěřitelný tři dny. To sme fakt nečekali...
Chvilku sme se protahovali a dumali co dál. Docela byl zádrhel, že sme neměli jediný leva natož ňáký žrádlo nahoru do kopečků. Mapa nakonec ukázala, že po cestě na manastir jsou ňáký vesničky tak sme došli do tý první a tam nám chlapík řek, že tady eura neměněj, že to musíme do Rily . Tak sme se shodli, že někde zakempujem u potůčku, zejtra nakoupíme a pofrčíme na manastir ale než sme došli na konec dědiny tak jel kolem bus. Zatroubil, zamával na nás a už sme se vezli do rily. Neměli sme žádný levátka a tak sme mu bouchli 2 Eura a tvářil se docela nadšeně. Vokoukli sme Rilu a nad ní sme našli uplně idylický spinkání mezi skálama pod stromečkem u suprovýho potůčku. Božsky sme se vyspinkali a ráno sme dokonce vypral každej to jedno triko co sme stihli na stopu zamatlat.
Nahoru4. 7. 2002 čtvrtek
Ráno sem vstal tak v půl vosmý, vypral sem si věcičky, vykoupal se a "chvíli" čekal než vstane ta držka zrzavá. Když se konečně vyhrabal z postele, tak asi půl hodiny pral, což mě docela naštvalo, páč mě to čekání už docela přestávalo bavit tak sem ho kapku popohnal, hodili sme bagáž do křoví (kupodivu trnitýho) a ťapali sme nakupovat. Paninky v bance nám za 50 euro dali 47,3 LV. Takže sme byli docela ve vatě. Tady mě to nakupování fakt i docela bavilo. Docela mi kupodivu rozuměli i bulharsky (většinou) a nebylo až tak s podivem, že my jim jenom vobčas. Docela nás pobavilo, že vločky sou "jatky" a že je prodávaj v lékárně, ale stavaj se i horší věci. Pudink se koupit nedal - šok.
Takže nakonec máme: 2x ovesný vločky, 1x pytlík rejže, 2x rozinky (stafidy), 2x pytlík polívky, 2x chleba, paštiku 0,5 kg paprik, 3x mega cibule, 2x česnek a kupodivu 5x čokoládu, která stála asi víc než všechno vostatní dohromady. V jedný hospůdce sme si dali neznámou polívku a bylo docela ftipný, páč před polívkou přinesla skleničku s ňákym sajrajtem, což sem samozřejmě nepochopil a považoval to za polívku. První co mě překvapilo bylo, že je to studený, druhý, že to smrdí voctem a prostě to vůbec nevypadalo moc vábně. Ale řikám si hlad je třeba zahnat, tak sem do sebe kopnul celou lžíci, že to bude chutnat líp než vypadat a vono prd. Byl to totiž asi jenom čistej vocet a v něm nakrájeno trochu česneku. Kouzelně sem vykulil voči a skučel, protože mi to poleptalo celou hubu. Hihihi. Načež paninka přinesla vopravdovou polívku co se skoro tvářila jako držková, ale moc nás to nenadchlo. Řekla nám i jak se menuje, ale to už si fakt nepamatuju. No pak sme to pořádně zapili vodičkou skvěle pramenitou, která, což mě uplně nadchýná, tady vyvěrá vážně uplně na každym rohu. A je móóóc mňamková. Po cestě k baťohum sme si dali pixlu kravýho a ovčího mlíka. Těšili sme se jak si kouzelně pobumbáme a von to byl jogurt a tvaroh dohromady. Trochu nám zpravilo náladu, že nám ho prodávala sympatická usměvavá slečna a nakonec se ukázalo, že je to fakt mňamka, hlavně to ovčí. Bambus měl docela brzo plnej bachor, tak sem si docela pošmák. Pak už jenom hurá k věcem zabalit všechno do baťůžků a ťapat na manastir. Doufali sme tak trochu, že nás někdo sveze, páč byl docela saharskej hic. Taky sme ušli z těch 20 jenom asi půl kiláku a už sme se vezli až nahoru. Tady sme potkali Kojanovo klub cestovatelů a tak sme si báječně popovídali s Budějickejma lidičkama a krásně sme si dáchli. Vod řidiče busu sme koupili 2 plechovky krušovic a shodli sme se, že je to téměř to samý jako to v tom Aradu. Pak sme se vrhli na pohledy a když sme to tak ňák skončili tak už kolem skoro nikdo nebyl a do schránky sme házeli 13 pohledů. Koupili sme si eště jeden mnišskej chleba, na místě ho zpráskali a hurá do kopečků. Nejdřívávějc sme eště pořádně nevěděli, jak to pudem, ale Kojan povídal něco vo tom, že bude nejlepší vyťapat si na suchoto ezero a vodtud zejtra pokračovat. Tak sme nahodili bagáž na chrbáty a začali stoupat do kirilovy poljany. Tam sme byli cobydup a pak už to na jezero bylo jenom kousek. Když sem tu byl před 2 rokama, tak tam voda nebyla, a tak sme byli docela zvědavý.
Je tu krásně, jezírko je plný vody na druhý straně sou 3 stany a tak sme rozbili tábor pod takovou skupinkou smrků na západní straně jezera. Zahodili sme baťohy a udělali si malinkatej vejlet nahoru proti proudu jednoho z přítoků nádhera všude samej vodopádek, pak očista v jezeře, rozdělat fajrák a za chvilku už krásně voněl rumovej čaj.
Nahoru5. 7. 2002 Pátek "Kebule vaří mlhu"
Ráno bylo jako v pohádce. Obloha naprosto vymetená a nad jednim kopečkem vylejzalo vobrovský rudý sluníčko. Dal sem si koupačku, vypral ňáký věci a čekal až se B. probudí, jak se pozdějc ukázalo, tak to nebyl zrovna moc dobrej nápad nechat ho spát. Než sme se nakonec vybatolili, tak bylo skoro deset hodin a to už sem tam byli mráčky. Doťápli sme na Kobylino branište a rozhodli se, že pudem nejdřív směr Maljovica, sice už se to tam krásně mlžilo, ale byli sme plni optimismu. Když sme se blížili k Popovokapskymu prevalu, tak už to vypadalo vážně jako kdyby kebule vařil mlhu a né jen tak ledajakou, tahle by se dala sekat na cihlička a pak z ní stavět domy. Na Prevalu sme se rozhodli, že zakempujem, páč už nebylo vidět skoro na krok. Jenže když sme si dáchli, tak to vítr rozfoukal a bylo vidět místama i na 30m. Bylo nám líto proflákat tady den a tak sme zahrabali batožinu do kamení a vyrazili směrem přímo nahoru do skal na neznačenou, avšak podle mapy velice slibně vypadající hřebenovku. Vzali sme si trička, foťák, čokoládu, trochu vody a už sme šplhali. Na prvním kopci to vypadalo Úžasně. Vítr nám rozfoukal mráčky takže sme z prvního kopce viděli krásně až na ten druhej, tak sme se zaradovali a ťapali dál ale na dalším kopci mlha trochu přitvrdila a rázem sme neviděli ani na krok. Atmosféra byla Úžasná skoro to vypadalo, jako kdyby se hory trošičku vztekaly. Ale kapalo jenom sem tam, takže docela pohodička. B. vypadal sice trošku bledší, takže sem ho ani moc nepošťuchoval, ale bylo to nádherný. Tak sme se chvilku nerozhodně motali až sem nakonec našel v blátě jednu takou asi tak 14 dní starou stopu. Tak sme začali sbíhat dolu a za chvilku se začali vobjevovat i kachny. Následoval naprosto dokonalej sestup, kde bylo vidět akorát vod kachny ke kachně. Sestup nekonečnym kamenym polem i kouskama sněhu. Jednou doleva pak doprava nahoru, dolu, za chvíli sme téměř netušili kam deme, ale bylo to Úžasný. Pak tak vostřim na další kachnu a najednou vidim jezero. Docela překvápko a kousek u něj sympatická kamená boudička. Pozdějc sme v mapě našli, že jezero se menuje Strašnoto a v tu chvíli jak bylo zahalený chuchvalcema mlhy vypadalo fakt docela děsivě. V boudě sme dali čokoládu, zjistili sme, že sme skoro pár kroků vod věcí a naše nadšení neznalo mezí. Doťápli sme k věcem a váhali. Pak sme našli hned vedle potůčku fajnej plácek a za stalýho ale jenom lehkýho kapání sme rozbili stan uvařili vydatnou rejži s cibulkou, paprikou. No prostě mňaminka. Zalehli sme a spali jak mimina.
Nahoru6. 7. 2002 Sobota
První noc ve stanu se změnila ráno v docela dobrý překvápko když byl stan tak ňák lehce prochcanej. No nic stávaj se i horší věci, asi sme ho blbě postavili. Krásně sme se nadlábli chlebíku a cibulky a papriky a taky trochu osvěžující vodičky z potoku a frčeli sme zahrabávat baťohy do kamenů. Už nám to docela šlo a tak sme se ani moc nepotloukli (jenom pár prstíků to vodneslo). Obloha byla dokonale vymetená, tak hurá na hřeben. Bez tý mlhy to bylo tak ňák moc jednoduchý až do tý doby, než sme došli před asi tak stometrovou skálu téměř kolmo dolu až skoro do středu země. Tim byly veškerý šance na pokračování po hřebeni zmařený.
Po kachnách sme doťápli na zaslon orlovec a tam se naprali čokoládou. Nad Maljovicou se začali kupit mráčky a tak sme se jenom rychle vyváleli v jezírku, který bylo do půlky zamrzlý. Krásně vosvěžilo. Nechtělo se mi ztrácet vejšku a tak sem naplánoval cestu po Úbočí tý skalky. B. se sice tvářil trochu rozpačitě, ale nakonec všechno v pohodě zvlád. Připojili sme se na značenou cestu a vyfuněli sme na Maljovicu.
Je to šílený něco jako náš Boubín. Potkávali sme školní vejlety. Drsňárna. Bambus chtěl nutně vidět chatu Maljovicu tak sme tam seběhli. 700 m dolu. Fuj už teď se mi to nechce šlapat nahoru. Dali sme si pivko a měli sme docela hlad. A když sme koukali jak němec vysypal půlku masa a hranolek do koše, tak sme neodolali a začali krásně bufetit. Mňam masíčko. Ale nakonec nám to bábuša překazila, protože tam do toho našeho mňam koše vysypala ňákej jinej a masíčko zmizelo v propadlišti dějin. Škoda.
Práskli sme do koní a za chvíli sme byli u Strašnota ezera a tady byl šííílenej václavák chlapík tu makal sem a tam mezi skupinkama lidí na uších volkmena s offspringama. Pryč vodsuď. Vyzvedli sme batůžky hodily je na záda a začali sbíhat do Kobylina braniště. Po pravý ruce byl ňákej kopeček a nad nim se krásně čerti ženili. Řezali tam krásně blesky a burácelo hromisko jedna radost. Uplně skvěle mi to zvedlo náladu. Akorát začalo trošičku kapat a pak i kroupovat a my sme zalezli do krásný boudičky. Tady byli už jeden Bulhar a Bulharka ze Sofie a byli zlatý. Klučík uměl pořádně English a tak sme se dozvěděli mraky věcí. Za chvíli dokulhal další Bulhar s ňákou starou bábušou. Furt sme nevěděli jak a kudy to tady proťápnout a tak sme to tam s klučíkem pěkně dlouho vymejšleli a zjistili sme že je tady toho eště fakt mraky, ale že to ňák moc nejde nakombinovat s tim co už sme prošli a tak musíme něco voželet. Ale bylo skvělý, že nám poradil přechod na Pirin přes makedonii. Nádhernej hřeben a pak busy až do Rázlogu. Uvidíme. Zalehli sme, ale ňák mě to tam nesedlo, tak sem baf spacák a celtu a frčel sem chrnět ven. Takovejch hvězdiček už sem neviděl ani nepamatuju. Božská noc.
Nahoru7. 7. 2002 Neděle
Ráno sem kouk jak vylejzá sluníčko a krásně se vošplouch v potůčku. Mráčky už skoro ňáký byli, tak sem vzbudil B. dojedli sme vločky ze včerejška a vyrazili. Průvodce sliboval asi 4,30 na rybna ezera, ale asi za 3 sme tam byli. Vyprali sme v potůčku, umyli se a zalezlo sluníčko. Rázem byla docela kosička. B. zalez do spacáku a usnul. Tak sem si hrál na partyzána a běhal kolem bosej v kosodřevině. Když začalo kapat tak sme se schovali do boudičky a potkali tady další 3 český výpravy. Docela sranda jak ty češi sou uplně všude. Poklábosili sme a lidičky se pomalu vytráceli, tak sme se shodli, že popoťápnem na Grnčár. Sice to vycházelo, že tam přídem asi za tmy ale proč ne. Ťapem a ťapem a před náma trochu blejskalo a hřmělo a vobčas padala i ňáká krupka. B. se ňák necejtil, tak sme seběhli dolu k takovýmu jezírku rozbili stan a začali vařit.Dali sme půlku polívčičky a vylezlo sluníčko. Všechno sme zbalili a ťapali dál. Cesta byla docela pohodová a za pár hodin sme byli nad Grnčárem. Už se kouzelně smrákalo a tak sme ňák netrefili cestičku a skvěle sme se zamotali do kosodřeviny žůžo. Dali sme si čaj a kyselý mlíko a hned sme mazali chrnět k jezeru. Váhali sme se stanem, ale počasí vypadalo divně, tak sme ho postavili a taky nakonec v noci sprchlo.
Nahoru8. 7. 2002 Pondělí
Dnešní Cíl = Musala. Na Grnčaru sou stejně skvělý lidičky. Nechali sme u nich bagáž a nalehko vymakali na červenou. Počasí vypadalo všelijak. No sem na to zvědavej. Ťapalo se skvěle. Jenom lehkej baťůžek a navíc cestičku dělala neuvěřitelná šikulka. Krásně to vychytávalo vrstevnice. Ani sme se skoro nestihli rozťápnout a byli sme v sedle pod Musalou. Tady sme potkali dvou párovou českou výpravu, která ťapala na Grnčar. A vypadala pěkně zničeně. Byli sme pozvaný na slivku. Už se těšmi na večer. Vysypali sme kamení z bot a ťapali jak fretky. Bez těch baťohů je to fakt taková procházka. Nahoře sme sedli a pustili se do čokolády a vodičky. Mňam. Pak nám bylo docela divný, že už fotíme z filmem kterej má 36 snímků asi tak 45. snímek. Pak sem si vzpoměl na náš minulej zážitek kdy to vypadalo uplně stejně a bylo to tim, že se ten film prostě netočil a fotilo se všechno na jednu fotku a taky že jo. Zažrali sme se do toho nandavání filmu a najednou zahřmělo a byla taková mlha, že sme neviděli ani na druhej baráček. A co teď? Zalezli sme do toho kamenýho domečku a hned dvoje dveře. Vlezu do jedněch. Tam teploučko, televize, vysílačka prostě fakt dobrej bejvák. Tak nám ňák došlo, že tady asi bejt nemáme. Ale hned bych tam pár tejdnů bydlel. V druhej dveřích byla taková čekárnička kde to smrdělo jako u doktora. Zasedli sme tam a začali hrát kostičky. Krásně sem B. vydrtil a tak sem měl docela radost. Počasí se ňák moc nelepšilo, tak se byl B. zeptat v modrym domečku jak to vypadá a když se rukama nohama zeptal něco jako dážď, tak mu řek chlapík yes a zabouch. Nakonec se ukázalo že to je ňáká jaderná observatoř. Docela ftipný. Hihi.
No nic hurá do mlhy! Cestička je super a tak sme mohli frčet jak po másle. Po cestě sme viděli pozůstatky bouřky, která musela bejt fakt Úžasná, páč to vypadalo jako po chumelenici. Všude mraky krásnejch kulatejch krup a v každý sebemenší díře hromada vody. Ťapalo se fakt pěkně a za chvilinku sme byli nad Grnčárem, kde sem potkali ty 4 cestovatele jak vodpočívaj. Chudáci prej ťapali hodinu v kroupách. Docela drsňárna. Tak sme dáchli s nima a seběhli na Grnčár. Tam sme potkali eště další pár českejch turistů (Roman a Alča), takže už sme skoro mohli založit stát ve státě kolik nás bylo. Zalezli sme do hospody a vylezli až za tmy. Hráli sme macháčka vo whisku a pak třicítku a řešili všechno možný hlavně nesmrtelnost chrousta. Taková česká hospůdka, moc sympatická. Pak sme si dali mňam polívčičku. A začali dumat vo spaní. Zbytek šel za 6 leva dovnitř. A mi se připravovali psychicky na stavbu stanu v dešti. Pak najednou skoro přestalo. Rychle sme začali stavět a zmokli sme jenom krapet. Vrátili sme se pro baťohy a to už nepršelo vůbec. Eště sme trošku probrali zážitky z večera a spali jako mimina. Zdá se že snad i v suchu
Nahoru9. 7. 2002 Úterý
Ráno sme se probudili až kdo ví kdy, páč na nás nemohlo sluníčko přes jeden kopeček. Trochu sme vyprášili stan vod rosy. Posnídali s včerejšíma spolukostičkářema a tak kolem půl devátý sme vyrazili na rybna ezera s tim, že se tam večer potkáme. Zase sme ťapali šílenejma loukama a kolem poledne sme byli na jezerech. Sedli sme si pod stříšku u v chodu a uvařili si skvělej rumovo medovej čaj. Pak sme klábosili a čekali. Za chvíli dorazil Roman s Alčou a pak i jeden českej páreček, kterej sme potkali po cestě. Ty pak vodkráčeli na Kobylino braniště a pak i Roman s Alčou si našlápli na smradlivo ezero, ale začalo pršet, tak se na to vyprdli. Když k večíru dorazil zbytek český výpravy, tak šli stavět stanový městečko. B. šel taky a já sem zatím ukuchtil vločky. Zbouchali sme půlku a šli se vrhnout na smradlivo ezero. Naaaaadhera. Skvěle vopuštěný. Taky tam byl stan přitulenej na kosodřevině a před nim praskal feuer.Tak sme je neprudili, vrátili se zpátky a zalehli do hajan.
Nahoru10. 7. 2002 Středa (móóóc ťapání)
Měli sme před sebou parádní hřebenovku, takže sme vstali docela záhy zabalili eště mokrej stan a zahájili pochod na Madedonii. To nám poradil ten bulhar na Kobyliništi, že je to good přechod na Pyrin. Hřebenovka byla vážně sexy a za chvilku sme byli na X. MAKEDONIA. Tady fakt skvěle chcíp pes. Tak sme se napili a když se furt nic nedělo, tak sme vyrazili dál. K našemu obrovskému překvapení to znamenalo vymakat eště poslední rilskej kopec. Pak sme byli skoro v ráji. Cestička téměř neviditelná, takže sme šli spíš po čuchu. Za náma se černal nevyždímanej mrak z kterýho k nám vobčas vítr zavál pár kapek. Sestupovali sme do krásně zapomenutýho Údolí a dokonce sme prošli jedním stádem krav a pak sme byli na další kouzeleně vopuštěný chatě Dobarsko. Trochu sme se vobčerstvili a ťapali po docela Úmorný cestě dál do vesnice Dobarsko . Byla to docela nudná cestička a tak sme hráli slovní fotbal a než sme se nadáli tak sme viděli první domečky. Docela drsnej rozdíl proti turistama navštěvovaný rile. Ňákou záhadou sme téměř hned našli autobusovou zastávku a hned u ní krámeček. Dali sme si pár bananánů, buřta s ňákym divnym kořenim (moc mě to nenadchlo) a skvěloučkej džus. Hned po nás přišli 3 sympatický švýcarky a že jedou taky na Pirin. Přifrčel nóbl autobus a za 90 stotinek sme frčeli do Razlogu. Tady nás to vyplivlo na avtobusova gara a co teď. Kočky, že prej dou na X. javorov a že si vemou taxi. Tak sem tam B. nechal u báglů a šel nakoupit zásoby. Sehnal sem všechno co sme chtěli, tak sme to zabalili a hurá na Javorov. Jeden skvělej dědoušek nám dokonce poradil i zkratku. Tak sme vyrazili. Sou tu zlatý lidi. Dokonce nás kousek popovezla bábuša s bílym koníkem to bylo poprvý co sem stopnul povoz. Když sme si hověli na tom voze, tak nám už nechybělo vůbec nic. Pak zahnula na pole a my museli po svejch. B. začal šířit dobrou teorii vo puchejřích a tak sme zastavili u vody. Začalo pršet, ale hned vedle byl docela drsnej betonovej přístřešek, tak sme déšť přečkali a začli ťapat dál. Nemohli sme najít žlutou, ale nakonec nás jeden chlapík popovez až tam kde začínala. Neuvěřitelný. Kouzelně se stmívalo a nás čekalo 750 vejškovejch metrů. Docela by mě zajímalo jak, ale došli sme až nahoru a to už za pořádný tmy. Dali sme si dva čaje a lehli si do trávy pod hvězdičky, kterejch bylo naprosto nespočítatelně.
Nahoru11. 7. 2002 Čtvrtek
Zabalili sme a začali snídat rázlogzkej chleba, načež se vykolíbali i slečny a začali vařit. A že dou na chatu vichren, tak sme se shodli, že to není už zas tak blbej nápad vyrazili. Počasí vypadalo naprosto všelijak, tak sme zvědavý jak to dopadne. Čeká nás nahoru eště pěkná vejška a navíc to Bambusovi dneska obzvlášť nešlape, takže deme jak lemry. Ale to Pyriňátko je nádherný. Když už to vypadalo, že B. nedojde nikdy nikam, tak sme přišli k parádnímu zaslonu. Taková super roztomilá, novinová budka hned na hřebeni. Uvařili sme jeho oblíbený těstoviny a k tomu si dali šíleně hnusnej kečup a ani sme to nesnědli. Fakt humáč.
Počasí se tak ňák vylepšilo a tak sme vyrazili za slečnama, který nás mezitim předběhli. Šli sme po krásnym hřebeni, kde zrovna ňáký dělníci přidělávali řetězi a měli při tom výbornej výhled na vichren. Pod nim sme dali čokoládu na spravení chuti a vyběhli nahoru jak kamzíci. Je Úžasnej. Fakt Hora s velkym H. Sem nadšenej. Ale mráčky ztmavli, tak pryč vodsuď. Téměř nad chatou nás chytli tak trochu kroupy a déšť mi krásně vypral košili. Drsnej servis. A už sme na x. vichren. Fuj. Mraky aut, mraky lidí. Skoro to člověku zkazilo náladu z toho ťapání. Dali sme si pivo pirinskoje a zabíjeli mouchy kterejch tu bylo šílený mraky. Vobčas dorazil ňákej turista a tak sme chvilku poklábosili. Ale začínal se blížit večer a tak sem šel zjišťovat jak se spanim. Brzo sem zjistil, že kvůli parku je tady stanování zakázáno (kem je u x. banderica a za bungalov chtěj bez povlečení 7 lv. Což nám přišlo docela škoda. Zalezli sme teda do turistický kuchyně (takovej dřevěnej přístavek za hospodou) kde byl dokonce krb. Rozfoukali sme voheň, začali vařit rejži a shodli sme se, že budem spát tady. Maximálně nás ráno vyhodí. Za chvilku přišel jeden páreček a tak sme si s chlapíkem pořádně slovansky popovídali. Dokonce sme vyfásli i buřta do rejže, byl sice zase s tim kořenim, ale stejně to byla příjemná změna. Než sme dodlábli tak se setmělo a společník šel spát. B. si leh pod stůl a já za stůl na lavičku.
Nahoru12. 7. 2002 Pátek
"Hello šéfe! Tuka ne e spalňa!" zahulákal ňákej drsně vyhlížející chlapík na B. a bylo po spaní. Ale dopadlo to eště zlatě. B. jako vždycky začal rozvážně balit a tak když přišel chlápek za chvíli, tak zahulákal něco vo minutách a zmizel. Rychle sme se přesunuli na parkoviště před chatu a posnídali chleba s domnělou paštikou, která se nakonec ukázala, jako maso v konzervě. Pak sme si v hospůdce dali čaj a akorát při vodchodu sme potkali slečny švýcarky a tak sme se rozloučili. A hurá do sedel. Dneska je v plánu jenom taková vodpočinkovější trasa na tevno ezero. Píšou asi 7 h. Tam snad konečně dosušíme stan a trochu se zkultivujem. Trasa začíná naprosto nádherně kolem jezírek (okoto jedno z nejhlubších v BG, jak sme se včera dověděli a spoustu jinejch) mapa slibovala trochu stoupání (kupodivu když x. vichren má 1950 m. n. m.), ale to proběhlo překrásnym suťovim polem s obrovskejma kamenama, takže to byl docela požitek. Vichren se s náma loučil občasnými poryvy větru a tak sme se ani moc nepekli. Po hřebeni už to pak šlo samo. Krásnej vítr, výhled na Vichren a na spoustu jezer pod náma a po obloze se honili mráčky, takže to vypadalo jako by po horách běhali neuvěřitelný předpotoní nestvůry. Poslední kousek cestičky se vinul kolem jednoho kopce a byl krásně vyskládanej kamenim, takže to vypadlo jako cestička k bájnému hradu. Pak už je tu jenom louka na ní jezero a za nim bouda s červenou střechou a kolem mraky stanu v docela rozkladovym stavu. Na boudě je anténa, zevnitř hraje televize. Evidentně je tu stálá posádka a mimochodem docela sympatická slečna bulharka, který sme kdo ví proč nesympatický. Rozkládáme stan na sušení. Du se umejt. Maj tu něco skoro jako sprchu - hadici přivedenou vrchem do takový plechový kadiboudy. Než sem se umyl tak byla vobloha uplně černá. Rychle sme začali balit a málem to nestihli. Zalezli sme do jednoho stanu hned vedle boudy a kochali se jak venku leje a jak se do boudičky hrnou zmoklý lidičky. Za chvíli už tam bylo kolem 15 bulharů. Když přestalo tak sme vokouněli venku a dovnitř sme se moc hnát nechtěli, když tam měli docela zábavu se zdálo. Pak se nás, ale ujala jedna slečna studující anglinu v Sofii a moc pěkně se vo nás starala. Pak nám dokonce navrhla, že dou na vrch Kamenica (2322m) a jestli nechcem s nima. Šla docela drsná banda. A šlo se jako u šneků a eště se pořád vodpočívalo, takže sme se ani ňák nestihli zapotit a měli sme spoustu času na povídání s lidičkama. Kamenica byla nádherná. U chaty sme uvařili vločky a zašli na chvíli dovnitř. Dostali sme vochutnat rakii (ze švestek) a dozvěděli se, že ve Valiko Tarnovo je parádní zřícenina téměř jediná v Bulharsku, takže náš další plán zní přes pevnost k Černýmu moři. Chtěl sem spát venku, ale obloha nevypadala moc vábně, tak sme zalezli do stanu co tam stál, lehli si na vezdejší deky a hned sme chrněli.
Nahoru13. 7. 2002 Sobota "poušť"
Ráno sme se pokusili rychle si zabalit, rozloučit se, vopsat adresy a hurá do sedel. K x. Pirin je to téměř jenom z kopce a eště takovym nádhernym Údolíčkem, že sem byli u X. coby dup. Chtěli sme dát pivko, ale to neměli, takže sme dali siestu, džus (a vyplázli 3,2 lv) a ťapali dál. Šílená cesta. Špatně značená do toho šílený horko a navíc to bylo na mapě uplně jinak než v reálu. No už to vypadalo že nikam nedojdem a k tomu se upečem, když tu náhle se před náma vynořila roztomilá chaloupka v borovym hájku. A odtud cedule na melnik a na roženskej manastýr. Měli sme sice tendence seběhnout rovnou do melniku, ale nakonec sme prošli očistcem a ocitli se v Rožni. Kupodivu. Název fakt přilejhavej. Připadám si jako kdyby mě někdo na tom rožni asi tak 14 dní vopejkal. Fuj. Dokonce sme po cestě potkali želvu. V rožni to sice bylo pěkný, ale vypadalo to připravený tak na tisíc turistů a přitom tu chcíp pes. Do manastýru to bylo tak 500 m, ale stejně sme to šli pěknou dobu. Móóóc parádní klášter. Mezi domečkama byla střecha z vína a tak to skvěle chladilo. Melnik psali 3 km, ale vypadalo to jako 30. Pořád samej písek, šílený vedro. Městečko je to ale sympatický. Chvíli sme nevěděli co, ale pak sem dole potkal bandu čechů (13 lidiček) který měli za 2 lv na člověka domluvenej vodvoz do sandanski. A eště po 5ti lidech, takže bychom se akorát vešli. Sedli sme s nima do putiky a popíjeli víno co sme za 2,50 lv za litr s B. pořídili. Mňamka. Je skvěle slaďoučký. Každej sme měli flašku, ale ty padli za pomoci chemiků z Pardubic docela brzo, takže sem doběh eště pro jednu a k tomu vzal za 0,5 lv. Kilo nádhernejch rajčat. Nakonec se ukázalo, že na posledních 5 lidiček se žlutá volha prostě vykašlala, tak sem šli shánět jinej vodvoz. Nakonec nás to stálo každýho 3 lv. Ale sme na vlakovym gara v Sandanski, což je sice asi 5km od města, ale pohoda. Dali sme polívčičku k večeři, rozloučili se s kolegama který jedou ve 4.00 ráno směrem na varnu a šli sme spát.
Nahoru14. 7. 2002 Neděle
Chtěli sme jet busem do města a nevěděli sme jestli se vzbudíme, ale povedlo se a je 7.15 a my sedíme v Sandanski na hlavní ulici a čekáme až votevřou vobchody. Nakonec se nás ujal jeden chlapík a běhal se mnou nahoru dolu a sháněl se mnou mapy co sme chtěli, ale nikde v neděli nerobotili. Nakonec si šulín řek vo 10 lv, že se mnou běhal, tak sem to ukecal na 5 s tim , že nás vodveze na magistrálu na stopa. Vzpouzel se ale nakonec mu nic jinýho nezbejvalo. No každopádně už sedíme v autě co uhání do Sofie. Chlapík umí fajně anglicky, tak vepředu skvěle kecáme vo všem a B. vzadu chrápe (týpek na to jenom řek: "Guy is tired. Hihi") Šup a byli sme v centru Sofie. Chlapík nám eště dal pořádnou igelitku plnou překrásnejch rajčátek, takže sme si dali pěkně do čumáčku. Jako největší mamlasové sme zaběhli do první směnárny a vyměnili sme 100 Eur a přišli vo pěknejch pár korun kvůli kurzu. Ale pak sme se dostali na ňáký slavnikovský náměstí nebo co a tam sme našli mapičky, ale za 6 lv. Tak sem to ukecal, že když jich 32 od každý, že nám je dá za 5 lv. Chtěl hodinu na sehnání, tak sme si dali v hospůdce polívku, mlíko a počkali.
Mapy už sou v baťohu, tak sem zvědavej jak to v Praga dopadne. Chtěli sme popojet busem kus za Sofii, abychom mohli mávat na Veliko Tarnovo. Našli sme busák, je boží. Škvárová plocha plná stánků a stromů a mezi tim stojí busy s cedulí kam a kdy jedou. Móc ftipný. Dokonce sme i našli bus co jel kam sme chtěli, ale ukázalo se, že staví až ve Veliku Tarnovu a pak ve Varně. Tak sme tam nakonec vlezli a za 4 lv sme v 13.15 vylejzali ve VT. Našli sme i hrad Carevec, kterej už byl zavřenej. Je docela pěknej. Hurá mávat k moři. Na ulici se nás hned ptali odkud sme a jestli nechcem nocleh, ale nakonec sme se skvělym sladoledem(zmrzlinou) došli na goljam pat (hlavní cesta) a začali mávat. Za chvíli byla docela tma a tak nás zlehka udivilo, když lampy co byli před náma se ňák nerozvěceli, nakonec sme usoudili, že asi šetřej proudem. Ale už frčíme s ňákym Italem asi vo 4km dál. Každej kousek dobrej. Tak aspoň stojíme pod lampama. Než sme se stihli rozhodnout, že pudem spát, tak sedíme v autě co letí až do VARNY. Takovem mladej páreček. Slečna umí polsky a výborně anglicky, takže domluva nevázne. Chlapík byl dokonce u nás takže docela česky rozuměl. Po malé pauze na pití (Koupili sme pěkně hnusnou ananasovou limonádu) sme usnuli a vzbudila nás až Varna a to rovnou centrum. Hmmmm. Je to tu moc pěkně připravený na turisty. Ťapem na Sever. Za pár chvilek ubyde vobchodů a přibyde paneláků pak je to OMW. Dojdem si na záchod ( i s mísou) uvaříme vločky a hned je všechno hezčí. Ani sme se nenadechli a už na nás mává cedule konec VARNY. Juchůúůúůúůúůúůúůúůúůúůú. Už vidíme moře. Slanili sme po prádelní šňůře betonovou zídku vod cesty a přes akáty se prodrali na pěšinku. Chceme k vodě, která v tý tmě vypadá fakt kousek, ale když sem na vlastní kůži zjistil, že to co z dálky vypadá jako docela fajná travička je vlastně asi tak 2,5 m vysoký trnitý roští, tak sme to vzdali. Fuj. Sem pěkně poškrábanej. Shodli sme se, že ráno moudřejší večera a ustlali si na cestičce. Až na to že byl masitej hic a že sem celou noc tahal trny s nohou, tak se spalo otlično (výborně).
Nahoru15. 7. 2002 Pondělí
Ňákou nepochopitelnou intuicí sme si lehli tak pěkně, že ráno na nás svítilo sluníčko skrz ňákej strom a tak sme byli vařený jenom trochu. Spacák se v noci každopádně použít nedal, takže sem ráno zabalil jenom celtu a byl sem ready. Dohrabali sme se ve zmáhajícím se vedru na silnici, stoupli si do stínu a začali mávat, páč moře bylo naprosto nepřístupný kvůli spoustě zdí a plotů různejch hotelů a pak dál neprostupnou houštinou trní.
Chvilku sme mávali a nic se nedělo a najednou šel kolem sympatický chlapík, kterej dokonce uměl zlehka německy (pozdějc se ukázalo že je to Josef) a kam prej jedeme? Tak sem popsal svojí představu téměř opuštěné pláže na který by se dalo ve dne poklidně odpočívat a v noci eště poklidnějc spát a von povídá: "Taková je přesně tady pod váma, zrovna tam du" Hihi. Než bys řek švec se s náma promotal mezi plotama a zídkama jako kolem trestaneckejch táborů a už sme byli na parádní pláži.
Pruh písku asi tak 10m a pak mega sráz nahoru od moře. Ze srázu dokonce tu a tam vytejkal ňákej pramen, kterej sice chutnal docela divně, ale pít se snad dal. Lidiček ne mnogo a sem tam rákosová boudička s pivem a zmrzlinou. Deme kus dál a najednou překvápko kámoši z Melniku. Docela dobrá náhodička. Spali tu na dnešek a už se sbírali k vodchodu, že je tu moc teplo, ale ňák než se dohodli, tak vyšli s baťohama akorát do největšího vedra. Dali si sraz v 6.00 na vlakáči a pak že se pude do krčmy. Máme prej taky přijít tak uvidíme. Mám uplně božsky línou náladu, tak jenom ležim ve stínu na celtě a nechce se mi ani zvednout palec na noze, natož celou ruku. Skvělej pocit. Kupodivu netrvalo dlouho a v tý lenošivý náladě se ocitla i mysl a spal sem jako dřevo. Vzbudili sme se a bylo půl sedmý, takže na sraz nebylo třeba chvátat. Eště sme se chvíli váleli, schovali sme bágli do roští a vyrazili na průzkum "městečka". Po chvilce pochodování sme dorazili k jakýmusi trhu, kde už sice byla půlka zavřena, ale zbytek měl všechno co sme potřebovali.
Dali sme si královskou hostinu. Chleba skoro dobrej jako náš, majolku, trochu rajčat a každej jedno plnotučný mlíko. Jako trouba sem to mlíko do sebe kop na ex jako doma a pak mi bylo chvilku divně než se z toho žaludek vzpamatoval. Pokus vo pohlednice ztroskotal na pozdní hodině, takže sme seběhli k vodě a podél ní ťapali k našemu bejváku. Po cestě sme dali jednu zagorku (pivo) a byli sme příjemně plný. Myslili sme jak naše pláž bude liduprázdná a vona tu ňáká banda dělala voheň, tak sme zalezli do kouta, kde na nás snad nebude svíti sluníčko hned vod rána zabalili se do celt a trošičku pečený sme usnuli.
Nahoru16. 7. 2002 Úterý
Hic! Hic! a zase hic. V noci se mi zdály takový parádní sny a pak se člověk probudí do očistce Juchůúůúůúůúůúů ta vodička skvěle chladí. Přelezli sme do stínu, ale válení už mě moc nebavilo, tak sem si namazal botičky a pak sem začal koukat po ňákym dlabanci a u jednoho pramene sem našel pár ňákejch škeblí nebo Ústřic nebo jak se to menuje, tak sem je vylouskal, vydlabal z nich to maso a udělal sem rizoto.
Docela mňaminka. B. se trochu vofrňoval ale jeho chyba. Chtěli sme vyřídit ty pohledy tak sme si pomalu naládovali věci do baťohů a zahrabali je na starý dobrý místo.
Tentokrát sme našim trhem jenom prošli a šli furt dál. Za chvíli sme měli už i pohledy a chyběli jenom známky. Při hledání pošty sme za 60 stotinek strávili hodiny v netový kavárně a vyřídili korespondenci. Pohledy sme poslali a tak ňák se shodli, že zejtra zase kousek popojedem, ale tentokrát už směrem domu, takže sme utráceli část levátek a dali si pěkně do zobáčku. Maj tu vážně docela mňamky. Polehoučku sme se došourali na pláž a po cestě sme dokonce vod jedný paninky vyzistili jak se ráno busama svezem na stopa. Jakejkoliv bus do centra (ke kostelu) a pak tam vodsuď bus nebo trolejbus na slirku (zastávku) Elprom a tam že už se prej dá stopovat. Uvidíme. Na pláži sme si naposled krásně poleželi, dali si na dobrou noc pivo Varna a oříšky. A Leka nošt.
Nahoru17. 7. 2002 Středa
Nechtělo se z postele, nechce se. Sluníčko eště nízko. Rychlá koupačka a hurá na bus. Sme chudší vo 40 st., ale už si prohlížíme nádhernej zdejší kostel za světla. Sluníčko už trochu peče a tak hrrr do busu, kde si bába sice nechala zaplatit i za bagáž jako za lidi, ale za chvilku sme mávali. Místo nic moc a tak nám za chvíli poradil jeden chlapík abychom popošli ? Nádhera. Děkujeme evropský unii, že staví tak široký krajnice a dokonce sme i ve stínu. Aby sme se moc neradovali, tak už za náma stojí čerti s radarem, takže musíme za ně. Sou docela milý a i nám dokonce popřáli pěknou cestu. Peklíčko. Na takový teploučko se zvyká pěkně dlouho. Šup a jedem do Šumenu (skoro ). Chlapík má klimošku a nemá rád mluvení, takže sme spokojený. Hned jedem dál s ňákejma dělníkama sympatickym peklostrojem k jedný pumpě v městečku Targoviště. Fuj. Je fakt, že je třeba si vobčas trochu postát, ale 0,5 dne ve výhni je docela maso. I sme se pak rozdělili, že se sejdem v Bechetu, ale furt stejný.
Najednou přiletěl anděl v podobě chlapíka co nás vez do Varny, jede až do Sofie a i nám poradil cestu, takže sme jak v ráji. Začala dokonce rozkošná bouřka. Kroupy jako kráva, takže sme jí radší přečkali pod stromem. Jede se docela blbě, páč přes déšť není nic vidět. Šup a je čisto. Chvilka povídání a je tu Veliko Tarnovo a dálnice a pak Botevgrad. Vysypal nás na sjezdu a zmizel ve tmě. Kus sme popošli a spokojeně usnuli.
Nahoru18. 7. 2002 Čtvrtek
Ráno sme se vyhrabali ze spacáků a asi třetí autíčko nás vzalo až do Vraci. Odtud hurá do Montany (rozhodli sme se, že pojedem zase přes Vidin) a tady zase očistec. Obťápli sme městečko a nechali si poradit nejkratší cestu (sice asi 17. třída, ale aspoň se kouknem do maličkejch vesniček) a stáli sme na fleku kde jeli asi 2 auta za půl hodiny. Ale pak se mi splnil sen a svez nás KAMAZ. (Ten starej i s čumákem) skvělý svezení. Asi tak do půlku cesty a pak hned s prastarou IFOU plnou piva sme se zjevili ve Vidinu. Tady zase hic. Kupodivu loď má jet asi za 2 hodiny, tak sme se vydali utratit posledních 10 lv. Dali sme si do čumáku a eště máme zásoby na cestu. Když sme přišli na rečna gara (přístav), tak přišel šok nádraží je skoro po střechu plný šveholícíma Rumunama s tisícema taškama plnejma uplně všim co si člověk dokáže představit. (prací prášky, kapesníky, ňáký divný semena) Fakt maso, sou toho tuny. Dali sme kostičky a pak se něco začalo dít, tak nás pustili až dopředu a mi furt eště plni nadšení předkládáme pasy.
Další šok. Celník chce ňáký potvrzení, kde sme bydleli. Ukazuje na ňákej zažloutlej papír kde to opravdu stojí. Pokuta 200 2000 lv. Řekli sme, že ho nemáme a že sme spali u jezera a že nám nikdo nic nedal. Furt prudil a mi furt nevěděli co dělat, ale lehko nám nebylo. Pak si nás prohlíd a uviděl dva špinavý, smradlavý homelessy s vysypanejma kapsama a máv rukou. UFFFFFFFFFF. Z toho kamene co nám spad ze srdce by se dali stavět baráky. Ale eště nejsme doma, uvidíme co příde. Za loď chtěli 8 Eura. Docela čumíme. Sice jedem proti proudu, ale stejně docela maso. Vyjdem na molo a hup před náma výletní parník. Svýho času bejval asi docela nóbl a teď krásně smrdí jako starej autoservis po voleji. Je to boží. Jeden chlapík nám akorát vysvětlil, že to zboží je byznys. Tak sedíme v baru a koukáme jak sem stěhujou ty mraky toho zboží. Fakt hustý. Začali sme psát deníky a sloužíme k všeobecnému pobavení, jak tu tak sedíme a píšem jak prvňáčkové. Dokonce se málem pohádali kdo nás sveze do Craiovi, ale to jenom než sme řekli, že nemáme prachy, pak už byl klid. Hihi. Plavba skoro zaoceánskym skoro parníkem je nádherná miluju lodě. Celníci na druhý straně nedělali problémy už vůbec a jeden ňákej chlapík v uniformě vypadající přinejmenšim na admirála všech námořních sil Rumunska nám dokonce řek: "Na shledanou".
Déšť se změnil v kapání a tak ťapem na konec města k všeobecnému veselí. Dokonce de s náma ňákej čert a se svejma pár slovenskejma slovama se s náma snaží komunikovat. Je docela zlatej. Je překrásná obloha, škoda, že ji neumim tak namalovat. Takovej západ už sem dlouho neviděl. Zapadá slunce (Zde soare), na obloze sou natrhaný takový chuchvalce krásně hustý vaty a za nima je rozkošně duhový pozadí. Úžasná podívaná. Dokonce nám staví jeden chlapík a chce prachy, páč neumíme čísla tak si myslíme, že chce 2,- Eura a skoro i souhlasíme, ale vono se ukáže, že chtěl 20,- Chachachá. Docela srandista, kupodivu sme ho poslali do háje. I čertík pak povídal, že to bylo moc. Ale už se stmívá, tak ťapem za Calafat. Čeká nás tu rovinka až na obzor a kolem ňáký šílený ploty a bůhví co za nima, tak sme ulehli už za vydatný tmy pod jeden strom hned u cesty a s vědomim že to tu pekelně smrdí sme usnuli fuj štípou tu komáři no vono se v tom smradu není co divit a my už asi taky dvakrát nevoníme.
Nahoru19. 7. 2002 Pátek
Ráno sme zistili, že sme spali asi tak 15 cm vod parádně čerstvýho lidskýho hovna a B. ho dokonce i zlehka vymáz celtou. No zase máme docela štěstí. Na to, že tu jezděj tak 2 auta za 15 minut tak ani nestojíme moc dlouho ale za to na pěkný výhni. Je docela vtipný, že za celej dnešek a včerejšek sme viděli snad 3 auta co nebyli Dacia, jinak tu jezdí jenom ty a to tak, že když už někam jedou, tak se to musí vyplatit a tak tam jede asi tak 7 a víc lidí, kufr není dovřenej a eště je střecha plná melounů, docela často dře blatník vo kolo. Hihi. No my každopádně sedíme v Tranzitu a chlapík umí asi 20 slov anglicky a tak se docela domluvíme a učí nás po cestě rumunsky. Máme na to asi 40 km, takže sme toho stihli docela dost. Netušim jak se to píše: APA voda, BUN dobrý, MUCIN málo, MULT hodně, MIG malý, MARE velký, MASINA auto, STRÁDA silnice, REPEDE rychlý, KAL kůň, KASE barák, BLOK panelák, SAD vesnice, ORAŠ město, PRIMA (ultima) STACIA první (poslední) stanice, YO VRAO já chci, TU VREJ ty chceš, EL VRA on chce, MERGE jezdit, DE ROK prosim, MULTSUMETSK děkuju, GRÍN pes, FOARTA velmi (=>MULTSUMETSK FOARTA MULT Thank you very much), YO AM já mám, UNU, DOJ, TREJ, PATRU, ČINDŽ, ŠASI, ŠAPTI, OPT, NO 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, MELCH šnek, URT ošklivý.
Na víc si toho asi nevzpomenu, ale už se člověk umí sem tam na něco zeptat. Vyhodil nás kousek od místa kde sme nedávno mávali na opačnou stranu a když sme si vzpoměli na to ťapání, tak sme si za 7000 lei koupili lístek a svezli se busem číslo 1 na central GARA. Docela boží kus, dveře se votvírali tak důrazně, že věřim tomu, že by to člověkovi možná zlomilo ruku kdyby jí někam nešikovně strčil.
Šup a už sme na vlakáči. Našel sem jednu sympatickou a hlavně anglicky mluvící slečnu, která nám pomohla se zorientovat byla zlatá. Pak už jenom vymejšlíme a kombinujem a nakonec sme se shodli, že máme čas, ale je nám líto peněz, takže jedem ve 12.50 II. třídou vlakem typu PERSONAL (chlapík nás před nim důrazně varoval, že máme chtít aspoň ACCELERATO, nebo nejlépe RAPID, ale lístek stál každýho jenom 130,000 lei (asi tak 125,-Kč) a to jedem něco ke 400 km. Potkali sme dva čechy, který frčeli do turecka, tak sme si krásně popovídali. Přijeli taky vosobákem a vypadá to na asi tak 9-ti hodinovou cestu s asi tisícem zastávek. Aspoň bude sranda.
Vláček ani není moc narvanej ale mi docela jo, páč tady maj za 1000 lei takovej skoro jako kulatej zapletenej preclík, ale je měkoučkej, takovej tuhej a móóóc dobrej. Je to dobrá sranda, mašinka staví asi tak každejch pět minut. Hihi. Nejlepší je, že sme stavili asi v sedumdesáti zastávkách který se bych tipoval jmenovali kukuřičné pole 1 pak kukuřičné pole 2 a podobně. A ač se to nezdá, tak sme to vcelku v pohodě přežili a v deset hodin nás vláček vyklopil v Timisoaře. Docela drsně to tu žije. Do vláčku do Aradu zbejvá asi 1,5 hodiny tak to trošku vokukujem a nakonec si sedáme na 7 peron z kterýho to má jet a dlabeme bulharskej sejra s cibulí, česnekem a chlebem. Mňammmmm. Mašinka má vodjíždět 23.32, ale už je 23.15 a na naší koleji stojí ňáký divný intercity (my máme jet zase osobákem). Hihi. Nakonec se ukázalo, že to jede uplně z jiný koleje než píšou na tabuli. Pohodka. Usedáváme do prázdnýho kupé a okamžitě usínáme. Vyrušila nás jenom chvilka popovídání s průvodčim a pak až Arad.
Nahoru20. 7. 2002 Sobota
Spalo se moc fajně. Konečně ňáký po delší době krásně rumunský město . Je to kouzelná díra. Chvíli se radíme, ale nakonec sme se rozhodli pro mašinku v 5. 30 až do Nadlacu pro každýho 25.000 stejně nám pár peněz zbylo a jestli je utratit za jídlo, nebo se takhle pěkně přiblížit U vláčku bylo napsáno M motor a tak sme byli zvědavý co to bude zač. Uvařili sme jeden pytlík eště razlogskejch vloček a bylo 2.14, tak sem si leh do čekárny a B. hlídal, pak sme se prohodili a za chvíli tu bylo 5.15. Dupem na mašinku je Úžasná je to totiž skoro jako náš motoráček. Jeden vagón (zároveň i mašinka) je rozdělenej přepážkou na 2 takový kóje. Nádherný je, že při maximální rychlosti by za nim člověk stíhal "v pohodě" běžet nevim sice jak dlouho, ale chvíli určitě jo móóóc se mi tady líbí, že v těch vláčkách je každýmu uplně jedno co děláš se dveřma, takže si krásně hovim u roztaženejch dveří veprostřed vagónu skoro jak na divokym západě a vejrám do kukuřičnejch polí. Pak du spát a zbouzíme se až v Nadlacu. Zbylo nám pár penězů, takže sme nakoupili chleba hořčici a ňáký sušenky a dali si trochu do čumáku. Celníci nás kontrolovali hned u vlaku jeden dokonce hovořil slovensky a teď cesta na přechod proběhla v klídku. Tady taky žádnej problém a tak už máváme v Maďarsku. Shodli sme se, že nám to najednou příde z toho maďarska domu šíleně blízko, jako kdybychom tim překročenim hranic se přiblížili o 10 000 km. Zvláštní. Už na nás vodevšad mávaj ty jejich šílený HATÁRÁTKELÓHELY a tak podobně a tak z toho máme docela srandu. Protrpěli sme si eště jednu kontrolu pasů a trochu připejkajícího sluníčka a už nás jakýkoliv jiný řeči neznalý maďar vez do makó. Dokonce sme pochopili, že jel jenom do Rumunska natankovat, ale že tam bylo moc aut, tak se na to vykašlal. Hihi.Vyhodil nás v centru a hned kousek dál byl ňákej sraz veteránů auta a mašiny móóóc pěkný trochu sme to vomrkli a šli mávat na konec města.
Za chvíli dobrej surprise. Maďarský autíčko a v něm tři nalitý sympatický maďaři a závozník se ptá skvěle vulgární anglinou mávajíce přitom zmuchlanejma penězma kam jedem a pak povídá. "No! Fuck. You aren´t going to Szeged, you are going with us for some bier and than to the biggest party in this town in this year on the riverside. Get in" Vypadali dobře tak sme naprali věci do kufru a frčeli. Skvělí postavičky Zoli, Depi, Piti. Frčíme k ňákýmu, baráčku kde se seznamujem se zombim, dostaváme pivo šér a pak stěhujem do dvora takou hromádku dříví. Je docela nadšenej a tak přines "pálenicu" a dali sme si do sosáku (zase naše slivka). Jelikož sme už docela dlouho nic pořádně nejedeli, tak C2H5OH funguje velice rychle. Dáme další rundu a frčíme do Sparu. Dokonce se ukazuje že Depi umí i česky nadávat Kurva zajebaná hihi. Anglicky umí tak pěkně slangově, ale moc pěkně plynule. Každý druhý slovo je fuck a shit a tak si skvěle rozumíme. Že prej sme "fucky lucky people" že nás jako sebrali a že můžem na mega párty.
To skládání dříví byla stejně moc příjemná změna voproti neustálýmu chození a mávání. Do Sparu řídí skvěle zlitej Piti. (stephen the king) a to eště to je jeho první jízda, takže svezení je naprosto dokonalý. Začínám z toho Úletu bejt naprosto nadšenej. Ve Sparu kupujou maso, cibuli, papriky no prostě to vypadá na gulášek a trochu se pohádaj s pokladní, když se jí nelíběj zmuchlaný prachy. A už frčíme na riverside. Tady stavíme u takový chatičky, která je ňáký prej holky, ale Depi tady zrovna bydlí (už třetí léto) a kráčíme dovnitř do takovýho voplocenýho areálu u řeky. Týpci se znaj z vobsluhou, takže vstup neplatíme. Vypadá to zajímavě. Takový fajný koupaliště sou tu dokonce i houpačky, hospoda, převlíkárny a takovej (improvizovanej) parket z kterýho zní elektronická hudba.
Přijížděj ty veteráni, tak je prohlížíme, pak sme si s B. lehli pod strom a dospali kus dluhu z noci. Vzbudil sem se výborně osvěženej a taky výborně hladovej. Počkal sem než dospí B. a šli sme najít vořechy, aby nás pustili do auta k jídlu. Povedlo se. Depi nás vzal dovnitř do domečku (řikaj mu vila negra). Aby sme se nadlábli. Dokonce sme si domluvili i sprchu která po pěknejch pár dnech kdy sme se k vodě přiblížili akorát při pití docela bodne. Pak někam zmizel. Začali sme jíst a tak ňák se sprchovat. Je to skvělej domeček kde je kuchyňka nahoře jedna místnost s postelí a sprchou a druhá se dvěma postelema Fucking room, jak nám bylo vysvětleno a pak fajnej balkónek se židličkou. Naprosto Úžasnej bejvák. Po očistě a zdlábnutí pár sušenek sejra a chleba dorazil uplně zrušenej Depi a zaleh do fucking roomu a okamžitě usnul. B. šel spát taky a já sem seděl na balkóně a sledoval lidičky co lezli na festival.
Pak přišlo docela překvápko, když přišlo pár slečen zbudili B., pokoušej se vzbudit Depiho a na mě spustili maďarsky. Na otázku Do you speak English? se docela zarazili, ale nakonec mi jedna vysvětlila že odjížděj pryč a že dou zamknout baráček. Tak sme se vypakovali a krásně se bavili, když se jim depi válel po kapotě, aby nemohli vodjet. Hihi. Slečna z toho byla dost rozpačitá a ňák si s nim nevěděla rady. brečíme smíchy pak se jí povedlo ho shodit a rychle zmizet. Depi se potácí na místě s napranou pusou chlebem a kouká pekelně vykuleně. Pak se zdálky vozval naprosto šílenej smích, kterej evidentně patřil Depimu. Takový smích už asi v životě neuslyšim. Dokonalý. Depi zmizel po zvuku a mi sme osiřeli. Chvíli dumáme a pak sme voběhli bránu kolem řeky kde nebyl plot a vokoukli festival. Vcelku mě překvapuje, že je tu šíleně málo lidiček. Už se stmívá a tak sme sedli k ňákýmu vohni trochu ho rozfoukali a klábosili. Skoro to vypadalo, že pudem spát a tak sem šel pro věci, ale u vila negra pobíhalo pár lidiček a zapalovali oheň, že se bude vařit. Skočil sem pro B. a přidali sme se. Jeden chlapík prokázal parádní znalost angličtiny, takže sme si i pěkně porozprávěli. Voheň hoří lidičky ubejvaj do neznáma a zase se vobjevujou, takže většinou sedíme s B. sami u vohně a vejráme do něj.
Pak se přiřítí mega banda je to skvělá sranda. Všude kolem mraky nalitejch maďarů jak hatmatilkujou. Dokonce se vobjevil i zombie (sotva stojí na nohou) hihi. Začíná se vařit gulášek. Na chvilku deme do hospody, kde sme dostali kousíček ňáký buchty s pudinkem a bylo to tak dobrý, že sem myslel, že se snad slastí zbláznim. Neuvěřitelná mňamka. Kecáme se zombim. Angličtina téměř žádná a tak furt akorát povídá "beutiful life" a "sorry" a jinak maďarsky, ale docela si rozumíme. Je to pekař a tak pracuje v noci. Moucha se řekne "lejť" nebo možná komár kdo ví. Přípitek je "ádáš" něco jako požehnání. Deme k vohni guláš se furt vaří a tak sedíme a kecáme. Už je dost jedno jakou řečí - všichni rozuměj. Sem ňákej tuhej tak si du lehnout do lesa za vilu negra, s tim že mě B vzbudí až bude gulášek. Spí se dobře až na to teplo. B. pro mě došel gulášek je naprosto Úžasně skvěle dokonale lahodně dobroučkej mňam fazolky už svítá sme napraný, že sotva chodíme deme chrnět. Musim na zádech. Hihi.
Nahoru21. 7. 2002 Neděle
Když sme se probudili, tak už bylo sluníčko pěkně vysoko, ale spaní bylo výtečný. Spinkali sme na dobrý podestýlce z listí, takže to bylo božsky měkoučký. U vohně spal jenom jeden vořech. Dodlábli sme zbytel uleželejch fazolí a šli dovnitř, dokonce sme večír dostali vstupenku tak sme to ani nemuseli vobcházet. Klucí nás vůbec nechtěli pustit, tak sme s Depim pozbírali "pár" flašek, že si dáme pivo, ale u baru se zjistilo, že ty flašky zálohovaný nebyly. Ale pani byla hodná a dala nám 3 piva jako dárek za pozbírání flašek. Skvělej svět. Nakonec se ukázalo, že zoli pojede do Szegedu, ale netušil kdy a ta rozumnější část výpravy nám radila ať radší deme, že jak ho znaj, tak když říká za 2 hodiny, tak to bude asi tak za 6. hihi. Jelikož sme zjistili, že tam maj (v Maďarsku) zakázanej absint, tak sme si vzali adresu a domluvili se, že ho budem u nás kupovat a voni, že ho prodaj. A budem milionáři. No uvidíme.
Nastává "srdceryvné" loučení. Chlapík kterej dělal 2 roky v německu (ale se slovákem, polákem a rusem) uměl docela slovensky a tak se s náma rozloučil jeho oblíbenou nadávkou "kurva jebaná milicija". Fakt dobrej hlásič. Včera B. míchal guláš a von na něj: "Čo robíš kurva synek." No nic ťapem na výpadovku. Tady sme asi 20 minut a jede bílá dodávka s lounskou značkou. Máváme jak zběsilý a voni stavěj. Juchůúů. Zdá se mi to ňák moc štěstí najednou a tak sem takovej skeptickej. Kus za Szegedem z chlapíka vypadlo, že nás vlastně klíďo dopraví z Rumunska do Čech, že si všichni lidičky vevnitř zaplatili (2500 jedna cesta) a že by po nás chtěl do Prahy 1500 za voba. Je to logický, docela ho chápu. Tak sme se domluvili na 14 eurech na dálnici za Budapešť. Za prvý se vyhnem Budapešti, kde kdybychom skončili, tak bychom asi stejně ňáký prachy vyměnit museli a navíc mu uděláme trochu kšeft. Když byl tak zlatej a vzal nás.
Tak sme si zamávali a už stojíme na pumpě MOL kousek za Budapeští. Na dálnici se nám zatím moc nechce a tak vysíláme B. k německejm autum, že bychom se třeba kousek popovezli. Asi 4 auta ho posílaj do háje, tak sem tak kouk na mladýho maďara HHH a vidim parádního oplíka i s klimatizací (je totiž šílenej hic, takže to neni až tak k zahození) a řikám si za pokus nic nedám a tušení se vyplatilo chlapík umí excellent anglicky a že nás popoveze hihi dokonce frčí až do Mnichova. Ptám se jestli přes Salzburg, ale že prej ne, že přes takový jedno městečko který asi neznáme Passov hihi fakt ftipný. Tak se chvilku radíme a jedem až tam. Vídeň Linz a už sme tady. Příjemná cesta, i se ukázalo, že je to informatik, takže nás vlastně svez kolega. Tak sme na sjezdu z dálnice Passau-jih a téměř okamžitě nám staví takovej starší pár s parádně na cesty udělanym VW transportérem a dokonce nás provezli celym Pasovem. Začíná kapat. Kousek popojdem pod strom vybalíme sušenky jen tak na chuť, páč guláše sme eště plný a navíc ty ranní fazole zalitý pivem dělaj smradlavý divy hihi. Hned nám staví paní s medvědem. Je parádně ukecaná a tak jí B. vepředu baví a já vzadu spokojeně poslouchám. Jede do Waldkirchenu, pak vyměkne a že nás hodí do Freyungu docela mě pobavil B. Když na to místo očekávaného nadšení řekne naprosto kameně: "Ja". Nakonec, že nás hodí až na celnici. Je fakt kabrňák. Pod Philipsreutem jí ale začlo ňák blbnout auto a tak nás nechala na křižovatce a jela domu přes Bischofsreut.
Nálada je boží vzduch voní Šumavou je krásnej chládek a stmívá se. Všude kolem mlhy jak z Klostermanovejch dob. Za chvíli jedou kolem celníci se zelenym povozem a jako závoznice je parádní slečna, tak smekám svůj virtuální klobouk a voni hned zastavujou a prej: "ausweise" hihi. B. je tak vykulenej, že zahlásí, že jedem z Balhárie. Ve finále z něj vypadlo, že si myslel, že sou to lesníci. Fakt hlásič. Berem baťohy a doťápnem na celnici. Je tma, auta prakticky nejezděj a je kouzelně Šumavská teplota B. už má bundu. Telefon je jeden na Kartu a druhej vybráknutej. Celníci nás nejen nenechaj zavolat, ale dokonce nás i vyhazujou vod celnice někam do tmy. Bestie. Tak sem uprosil pani ze směnárny a brnknul sem domu. Coby dup tu byla mamka. Hodili sme Bambuse domu a teď už se doma cpu všim možnym. Mňammmmm.
Nahoru