Vyměníme pár korun na rajčátka a jdeme rovnou mávat. Je pěkná kosa. Naštěstí se ani kolem nestačíme porozhlídnout a už sedíme v kamiónu s Istanbulskou značkou. Chlapík je pravda zvláštní. Vypadá jako parádní veterán silnic. Umí jugoslávsky, bulharsky, německy a turecky. Možná ještě i jináč, ale to nemáme šanci ověřit. Má prázdnej kamión a valí to skoro pořád lehce přes 100km/h! Když jsou policajti tak na čtyřicítce zbrzdí na asi tak na 80 a ještě na ně zatroubí. Oni ho ale prostě nemaj touhu zastavovat. Nechápu. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí. Ke všemu navíc poslouchá ňákou jugoslávskou muziku, která je taková směsice balkánsko arabský muziky s punkem. No prostě jedinečnej zážitek.
Kousek před Plovdivem nás s větou "Eine Stunde schlafen" vysype z auta a okamžitě usne. Sedíme na parádním trávníčku na pumpě a užíváme si sluníčkový bulharský pohody. Za hoďku se probudí mávne na nás a uháníme dál. Pak už jenom "Mittag pause", ještě jedna "Eine Stunde schlafen" a jsme na Kapitánovi Andreevovi. Panečku to byl fofr. Ani jsme nějak nestihli nic bulharskýho nakoupit a to jsem se na bulharský rajčátka fakt moc těšil. Ale zázračnej stop ještě nekončí. Že prej nás navíc hodí až do Istanbulu, když tam ještě budeme mávat až bude odbavenej. Další neuvěřitelnej stop. Smůlu zatím rozhodně nemáme - hihi. Hranice jsou pořád úchvatně budovatelský, jak se na Turky sluší a patří. V info centru je dokonce slečna, která umí anglicky a tak nás vydatně zásobí mapama. Směnárny už vypadaj zavřený, ale pořád si říkáme, že ještě bude času dost na to něco vyměnit. Na celní kontrole vidíme českej autobus, tak jim jenom zamáváme a jsme rádi, že nám to zatím na těch hranicích tak pěkně všechno vychází. Ještě ani nedojdeme na stopovací plácek ke starý dobrý pumpě, kde nás loni napájeli výbornou limonádou. A už kolem profrčí ten náš českej autobus a asi 200m za náma zabrzdí. Nasadíme užasný sprint a už se těšíme na prima popovídání s těma slečnama, který nám tak hezky mávaj z okýnek. Při běhu jenom stihne M. poznamenat, že to nemůže vyjít, to už by bylo moc zázraků najednou a jsme u nich. Jedou akorát do Edirne. Jééé jaká škoda. Tam stojí stopování fakt za prd a navíc už stejně máme slíbenej ten kamión až do Istanbulu. Jsou moc zlatý a i chápou že to máme lepší tady.
Tak už jsou fuč a mi sedíme v kamiónu do Istanbulu s chlapíkem, kterej makal bůhví kolik let v sajůzu a tak umí docela pěkně rusky. Je to vyloženě srandista. Ptá se jestli máme hlad a když něco zabručíme, tak povídá, že on teda jo. Sedim veprostřed hned vedle něj, tak na mě jenom mrkne jestli vemu řízení? Já jako že sem kamión ještě nikdy neřídil, ale žo to klidně zkusim. A tak začne vstávat a chce se měnit za jízdy. Na to že jedem po dálnici něco kolem 120km/h tak mě to docela dost překvapý. Asi taky vypadám dost vyděšeně, páč se začne smát a za chvilku zastaví na kraji a jde se dlabat. Naprosto ideální kombinace oliv naloženejch v nějakym blivajzu, placatýho chleba, rajčat a bulharskýho sejra. Takový pošušňáníčko jsem už dlouho nedlabal. Nadlábnem se královsky a jedeme dál. Před minifíkovskou sedačkou je prasklý okno a jak to po tý prázdný dálnicí z kopců valí uplně neskutečnym tempem, tak se prasklinka pomalu rozjíždí a zvětšuje. M. na ní jenom krapet vyděšeně hledí a pohledem se snaží přemluvit aby už se dál nezvětšovala, což se mu ani trochu nedaří. Ukážem mu to a von se jenom zasměje a skoro se zdá, že ještě přidá. Prasklina se pomalu zatáčí dokola a předtim než se protne tak se na chvilku zastaví a oba jsme dost zvědavý jestli to kolo, který vypadá jako vyřízlí celý vletí dovnitř, nebo ne. Je to dost dramatický, aspoň pro minifíka určitě. Pak to popojede ještě o kus, čáry se protnou, minifík si podvědomně rukou na chvilku zakreje hlavu, řidič se bláznivě zasměje a nic se nestane - hihi. Pěkný vzrůšo...
Na začátku Istanbulu nás vyhazuje už za tmy. Rozhlídneme se kolem a zhodnotíme situaci: "No ještě to mávání chvilku zkusíme a pak pudeme chrnět". Ujdeme asi 50m ani nestopujeme a už nás veze cisterna až do Izmitu. Cisterňák je pěkný číslo a dost často se s nim po uplně zacpanym Istambulu bojíme. Obzvlášť když chválí svoje Volvo. Valí to parádní zácpou asi 120 km/h. Rozsvítí vevnitř světlo, vyndá nohy až na palubovku a říká "otomatik, otomatik, volvo guzel". Docela vzrůšo. Minifík na to jenom už vcelku odevzdaně podotkne:"To by mě zajímalo jestli brzdy má taky otomatik." hihi. Už taky chápu proč se dálnicím říká dopravní tepny. Je úžasnej pohled na téměř plnou 8 pruhovou silnici, která se klikatí Istambulskou vrchovinou. 4 pruhy svítěj bíle, 4 červeně a všechno to úžasně rychle někam proudí, přesně jako je to v "byl jednou jeden život", ale tady je to značně zrychlený! Stejně je z kabiny kamiónu na svět moc hezkej pohled. Svezenim s Tureckym Šumachrem začíná neuvěřitelnej stopařskej maratón, kdy přesedáme z auta do auta a letíme nočnim Tureckem. Jenom jednou jsme se trochu "zdrželi" (asi 2 min) když M. říká "teď prosím tě nic nestopuj, já musim na záchod". Zastavil nám dokonce i duch dálnic. Stojíme na přivaděči z ňákýho odpočívadla, nic kolem nás neprojelo a najednou ze zadu přicouvá kamión s úplně vysmátym Turkem a už frčíme dál. Jsme už fakt dost utahaný, tak ať se snažíme sebevíc, tak skoro pořád usínáme a za chvíli už vůbec nevíme kde jsme - hihi.
Petr "ajs" Kucka