Den osmý - Sobota 10. 9. 2005

Maratón skončil. Je překrásný ráno a mi, vcelku vyspalí, vystupujeme z kamiónu v Ankaře na výpadovce našim směrem - na Adanu. Nezapomenutelnej stopařskej zážitek. Z maratónu jsme přešli do poklusu - takže čekáme maximálně 10 minut - a frčíme na jih. Před Adanou chytíme dokonce osobák a přejíždíme parádní průsmyk. Je tu pěkná zácpička, což se v půlce cesty z kopce dolu vysvětlí parádně ohořelym kamiónem na cestě. Do Antakye dorazíme s úžasně nafutrovanou dodávkou, který ještě někde po cestě pomáháme vyložit kusy nábytku. Stejně tady musej mít minimálně střední školu s maturitou na nakládání aut, jinak si nedokážu ty náklady vysvětlit. Vyhodí nás na začátku Antakye. Vyrazíme do centra a druhej člověk, kterýho se ptáme na cestu je na půl holanďák a veme nás tam autem, páč tam zrovna jede. Po vystoupení jsme trochu zmatený, tak se ňákýho chlapíka co stojí u silnice ptám na směr na yailadu (podle mapy doufáme, že někde tam je přechod do Sýrie) a on nás někam nasměruje. Ani ne po sto metrech chůze nám staví s mercedesem, dvěma chlapíkama a dvěma slečnama, že prej jede tim směrem. Tak naskáčeme do kufru a o dobrejch deset kiláků našim směrem dál zase seskakujem. No není na tom světě nádherně! Hned je u nás chlapík, že za 2-3 hoďky pojede do yailady bus. Pro každýho prej, akorát za 2$. Není to uplný žůžo, ale už bychom rádi dneska spali v Sýrii, tak o tom vážně uvažujeme. Nicméně času ještě máme dost, tak zkoušíme stopovat, ale vypadá to už dost beznadějně. Je docela tma, provoz celej žádnej a když už něco jede tak je to narvaný až nad střechu. Chlapík co nám nakukal ten bus odjede a mi váháme, jestli ten bus ještě vůbec přijede, ostatní lidi tvrdí, že už nic nepojede.

Teď babo raď. Už jsme nespali pořádně (aspoň v leže s nataženýma nohama) ani nepamatujeme a to nakonec rozhodne. Najednou nám ta Sýrie přijde docela daleko. Ještě, že víme, že ráno moudřejší večera. Kousek vylezeme na kopec projdeme pod vojenskou pevností z který na všechny strany jezdí reflektory jak kolem alkatrazu. A zabydlujeme se v olivovém hájku kousek nad vojáky, přičemž pořád čekáme tureckou verzi:"Halt! Alarm, Alarm!" Přece jenom jsme teď v né úplně klidný oblasti. Kdysi to tady všechno bylo syrský a turci to nějak uchvátili, takže hranice jsou ještě pořád krapet nejasný. Máme štěstí. Zalehneme a během asi 30 vteřin jsme tuhý. Někdy uprostřed noci mě něco vzbudí. Všude kolem ticho a tma, až na reflektor od vojáků, který pročesává korun olivovníků nad námi. Snažím se přijít na to co mě vzbudilo, ale neúspěšně. Najednou M. neskutečným způsobem zachrápe. To jsem fakt ještě neslyšel. To musí být slyšet snad až do Sýrie. Až asi pátý kámen, hozený do tmy po mé pravici ho umlčí. Doufám, že až do rána.

Petr "ajs" Kucka
ice@matfyz.cz