Ráno se řidičovi městský hromadný dopravy snažíme vysvětlit,že chceme na kraj města a dál bychom rádi stopovali. Beznaděj, tady prostě stopování nechápou a přitom berou jako divý - zvláštní. Nakonec nás vyhodí na autobusáku, kde dostaneme čaj a seběhne se kolem nás okamžitě dav lidí. Použiju malou lest a nakukám jim, že bychom rádi dojeli na kraj města busem, protože neradi chodíme po městě, a dál do Alraqqy, bychom chtěli pokračovat pěšky, sice se trochu divý nicméně to vypadá že nás bus fakt nechal akorát za městem. Super, takhle se na ně musí. Tak krásně kolikrát nevypadneme z města ani u nás.
Chvilku si říkáme, že už to snad ani nepůjde - jsme totiž pěkně zmlsaný - ale jde to dobře a už sedíme v kamiónu co uhání do Raqqy. Cestou si nějak vzpomeneme, že nám asi brzo dojdou peníze a bylo by třeba je někde vyměnit, páč pak dál by to možná mohlo bejt vcelku komplikovaný. Najít v AlRace směnárnu se ukáže vcelku jednoduchý a když frčíme ze směnárny a kupujeme pomeranče, tak se k nám přitočí pantáta co docela slušně brebentí německy. Že prej studoval v Leipzigu. Jak se doví, že jsme z čech, je úplně na měkko a okamžitě nás táhne domu na čaj. Jeho brácha odešel do Čech a už tam i umřel, ale jeho syn přebral tatínkovy podniky a je v čechách pořád. Má prej někde v Praze hospodu. Strašně úpěnlivě nás prosí, ať zajdeme za jeho synovcem do hospody a vyřídíme mu, že má přijet sem do Raggy. Když nám to povídá a vysvětluje, že by se tady naučil arabsky a že Sýrie je přece jeho domov, tak má slzy na krajíčku. Nejde mu to neslíbit. Jsem zvědavej co nám na to řekne synovec, věřím že kdyby viděl tady tu pohnutou chvilku určitě by sem přijel, ale nejsem si jistý jestli to posleství dokážeme předat dostatečně naléhavě, no zkusit to můžeme.
Už je třeba vyrazit na cestu i když se tu v chládku sedí fakt příjemně. Chtěli bychom dojet do Tal Tamru, odtud dojít na hrad Al sukkara a pak udělat takovej pouštní asi tak dvoudenní přechod rovně na východ k hlavní silnici do Al Hassakeh. Stojíme na parádní, vysušený, pustý, zaprášený planině a kolem nás běhaj dětičky v uniformách ze školy. Tradičně ani nestojíme dlouho a jedeme s takovým mladým sympaťákem na Tal Tamr. Po cestě zkoušíme konverzovat a ta arabština až zas tak těžká není. Už se i občas na něco zeptám, akorát že většinou nerozumím odpovědi - hihi. Najednou se potutelně zasměje a zastaví u skupinky stanů vedle silnice. Široko daleko pustá pouštní rovina, jenom silnice a ty stany vedle ní. Za chvilku se kolem nás seběhne pár ženských a ukazuje se že je to bordel. Náš chlapík se pořád stejně potutelně usmívá a za chvilku s jednou z nich vleze do stanu. Škoda že bábušky před foťákem utíkaj, zas na druhou stranu je to jediný způsob jak se jich zbavit, to už se náš řidič šine s blaženým úsměvem ze stanu a zapíná si kalhoty. Fakt drsňárna jak z levnýho filmu. Jsme zvědaví jak to funguje a pokud dobře chápu tak to byla "ruční práce" za 150 šušňů. Celou cestu se už jenom směje a na další pumpě zastaví zabrblá něco o špíně a jde se umejt - hustý. Vyhodí nás na opravdu pořádný poušti kde odbočuje do svý vesnice, zve nás k sobě domu a neni vůbec jednoduchý mu vysvětlit, že bychom rádi jeli dál.
Poušť už je tu fakt hezounká, jenom občas domeček, kterej se zdá úplně opuštěnej a sem tam elektrický vedení. Vezme nás fakt ne úplně příjemnej tak šedesátiletej chlapík totálně bezzubů a pořád chce přijet do Čech, abychom mu tam domluvili ňákou patnáctiletou madam. No to asi neklapne. Nakonec si ještě řekne o peníze a je u toho fakt dost nepříjemnej. Asi ho zklamalo že to neprošlo s tou madam. Nakonec se urazí a odjede - zaplať pánbůh. Už je docela tma, tak se snažíme sehnat si zásoby a kanystr na vodu na ten pouštní přechod. Při nákupech jsou všichni docela zvědaví a nakonec nás legitimujou i policajti, respektive aspoň povídaj, že jsou policajti.
Šineme se s nákupem za město směrem na Sakkaru a po cestě se u nás zastaví motorka. Jakmile mu řekneme že chceme spát venku, tak se strašlivě vyděsí a začne křičet: "Uááááá hau hau uááááá!" a rukama u toho dělá obrovský tesáky a drápy, který nás jako koušou. Vzhledem k tomu, že je tma a všude kolem slyšíme štěkot psů, tak nás to úplně chladný nenechá. Pozdějc zjistíme, že jsme si oba představovali ňáký vzteklý psy nebo tak něco. Nicméně jdeme dál i když už zdaleka ne tak jistě jako předtim. Ještě zvládneme popojít asi tak sto metrů a už je u nás policejní jeep. Chvilku se lámaně dorozumíváme a nakonec, že nás hodí někam, kde bude někdo kdo umí anglicky. Moc na výběr zdá se nemáme. Vysadí nás na stanici, usadí do křesla před velikej dřevěnej stůl za kterým sedí pod obrovskou vlajkou chlapík v uniformě. Vedle něj pantáta co brebentí úžasně rychle anglicky. "Odkud jste?" "Z čech." "O.K. tak Vás jménem Sýrkýho lidu, který je strašně moc hodný a přívětivý, vítám v jedné z nejbezpečnějších zemí..." a jede a jede. Asi něco jako:"já Král půlnočního království, které se rozprostírá od úplňku k úplňku." Když zjistí naše plány na spaní venku a přechod pouště, začne nás strašit krokodýlama, hadama, škorpiónama a nakonec úplně divným zvířetem. Popisu je ho asi takhle: "je větší než medvěd, má dlouhej krk zakončenej malou hlavičkou a obrovský tesáky." Už prej pár lidí rozsápalo. Koukáme na sebe s minifíkem dost zmateně, páč vůbec netušíme co by to mohlo bejt zač. Arabsky mu říká "Daba" a anglicky [Hajína]. Až o dost pozdějc pochopíme, že to není pouštní yetti, ale "obyčejná" hyjena. No začíná to znít každopádně zajímavě. Jejich finální návrh je takový, že nás zavezou do vesničky pod Sukkarou, kde přespíme u někoho koho nám domluví, ráno můžeme vyběhnout nahoru na hrad a dojít si na tu silnici, ale že nám rozhodně nedoporučujou spát venku. Říkáme si že tím určitě nic nezkazíme, a tak že teda jo.
Chvilku přesedáme z auta do auta a moc netušíme co se vlastně děje, ale nakonec přece jenom do ňáký vesnice dojedeme. Ve vesnici jezdíme od baráku k baráku a nikde nikdo není. Pan překladatel učitel angličtiny, do nás zatím něco horem dole valí a vůbec nás nepustí ke slovu. Konečně přijedeme k domečku, kde je řádně živo a zjišťujeme že je to svatba - hihi rázem se vysvětluje záhada, proč byla celá vesnice prázdná. Usaděj nás do židlí. Přinesou čaj a skoro všichni na nás koukaj. Moc neradi bychom tu svatbu jakkoliv narušili, ale nato už je pozdě a navíc, už to ani není v našich rukách. Pan školní ředitel, kterej tady bydlí, hned všechno diriguje a mě povídá akorát, že mám klidně fotit. To se snadno řekne, když je tma jako v pytli. Jak vytáhnu foťák hned začne všechny aranžovat, jak maj stát jak se koukat a podobně. Prostě dělá přesně to co nechci. Starý beduíni v klidu pokuřujou, ženský brebentí a občas pár kluků začne takovej prazvláštní tanec. Stojí vedle sebe a za zádama spojej ruce. Takhle chodí kolem dokola úkrokama a lidi se k nim postupně přidávaíj, až je to skoro celý uzavřený kolečko lidí co tancujou kolem sloupu elektrickýho vedení.
Pořád nás pobízej, ať to jdeme taky zkusit. Tak teda jo. Kroky jsou sice vcelku jednoduchý, ale do toho se v úplně jinym rytmu třese ramenama a to vůbec nezvládám. Buď se třesu celej jako oni a přitom motám kroky, nebo zase dělám jenom kroky a radši se netřesu - hihi, ale ani náhodou obojí najednou. Koukám do země a soustředím se na to a najednou se ozve strašná rána, pořádně se leknu, zvednu hlavu a přede mnou chlapík s kalašnikovem vystřelil do vzduchu a strašně se směje. Pak spustí pořádnou palbu přímo u mé hlavy a k tomu pořád ten pekelnej smích. Vůbec nic neslyšim, ale snažim se tancovat dál i když kroky sem samozřejmě zvoral - hihi. Minifík to jde taky zkusit a akorát když na to trochu přídeme tak je konec. Pomalu se mi navrací sluch. Hurá zase druhý kolo, tak si řikám že do toho musim proniknout. Zeptám se jestli se můžu přidat a prej "no problem". Akorát když se chci zapojit mezi dvě děvčata tak se ozve: "uááááááááááá!" a rychle se mě někdo chopí a zavede mě na druhej konec řady mezi kluky. Za chvilku se ke mě ale stejně z každý strany přidá jedna holka, takže už nechápu vůbec nic. Ty slečny vedle mne se mě to snaží naučit, ale je to beznadějný. Jak třesu ramenama uplně jináč, tak to kazej nakonec i voni páč je to mate. Asi na to fakt nebudu. Lidi pořád ubejvaj a ubejvaj. Až už jich tam moc není. Taky se začne tancovat jinej tanec, podstatně zamotanější, takže to už se nechytám vůbec.
Když vypnou muziku, tak se nás chopí jeden chlapík a zavede nás do dlouhý místnosti s kobercema na podlaze s polštářema kolem zdí a "klukem s plakátu" - asi pan prezident - na čelní zdi, kterýho je plná Sýrie. Říkáme si jak se na kobercích bude úžasně spát, ale snesou ještě matrace a peřiny a polštáře, zlatý lidi. Konečně zhasnou a nechají nás o samotě. Chvilku ještě oknem koukám kolem po dědině, jak se lidičky ukládají na verandách ke spánku. Je to hezký jak jdou vidět jenom jejich siluety proti světlu co jim doma svítí.
Petr "ajs" Kucka