Ráno odfrčíme téměř okamžitě, tak si to krásně pochvalujeme, jak se to daří. Na hranicích zase všechno bez problémů. Vyberu si schválně okýnko kde je ženská a ta když uvidí Mafí, tak jenom poví "jéééje" a zeptá se jestli máme papíry. Povídám: "Samozřejmě", "Tak super, další". Paráda, zatím to jde překvapivě hladce.
Radost ale netrvá tak dlouho. Za hranicema je místo ani ne moc špatný, ale asi se nějak kompenzuje to jak jsme rychle frčeli tam a tak stojíme ukrutnou dobu. Po slušnejch pár hodinách nám zastaví kamión a ukazuje že vezme jednoho. Dáme kámen nůžky papír. Jenomže asi pětkrát za sebou oba ukážeme úplně to samé, tak povídám minifíkovi ať rychle běží a tak tady osiřím. Sám s Mafí je to fakt na nervy, když je přivázaná, tak srdceryvně kňučí, když je odvázaná tak běhá do silnice přímo pod auta, když žádný nejede a já s ní chci trochu blbnout, tak dělá že spí. No prostě fakt je to dáreček...
Po DVANÁCTI hodinách stání na jednom fleku to nevydržím, šoupnu jí do krabice a začnu pochodovat na západ. Ujdu tak dva kilometry a zastaví mi moc sympatický manželé v passatu. Už je skoro šero. Jsem dost osmaženej a tak nejdřív moc nepovídám, ale když se dáme do řeči tak zjistím, že mě vezmou až do Bělehradu a potom že odbočujou na Slovinsko. No úžasný. Po delší konverzaci (jsou to bulhaři a ženská dokonce umí anglicky) se dokonce dozvím, že jedou až do Holandska a když to trochu upřesňujeme, tak se ukáže, že dokonce přes Passau. No to je vážně neuvěřitelný. Chtěl jsme jet přes Prahu, ale začínám to pomalu přehodnocovat. Jsou moc milý, dá se s nima povídat a ještě navíc dost často dělaj zastávky, což je pro psici naprosto úžasný. Nakonec se z pohodlnosti a dost taky kvůli mafí rozhodnu, že s nima pojedu až do Passova. Po dálnicích ta Evropa za okýnkama docela utíká a už je tma jako v pytli. Chlapík začíná být trochu ospalý a tak začnou vyhlížet něco na spaní. Kdesi ve Slovinsku nakonec najdou nějakej hotýlek a tak si tam zalezou a já s mafí spím venku ve křoví pod oknama. Chlapík z recepce mě nejdřív vyhání, ale když zjistí, že patříme k sobě, tak nakonec přimhouří oči a můžu chrnět na tý krásně vysečený travičce pod břízkama.
Petr "ajs" Kucka