Archiv blogu - Verdon

vložil ajs dne Ne 25. srpen 2013, 21:26:02 CEST mapa?

Do kaňonu Verdon

Saint Jeannet

Tak se rok s rokem sešel a došlo na naši první opravdovou dovolenou :) Vyšlo to na srpen. Chtěli jsme se někam podívat za pěknou lezenicí, ideálně do Španělska abychom u toho taky trochu oprášili naší značně reznoucí španělštinu. Alík nás ovšem od toho moudře odradil, že tam bude horko a komáři, že se máme radši jet podívat do jižní Francie, kde to bude lepší a navíc když pojedeme někam co je i trochu víš nad mořem tak by se to i v srpnu mohlo dát přežít :) Tip byl kaňon Verdon v Provance. Na papíře i na internetu všechno vypadalo parádně a tak jsme se nakonec vypravili do země, kde se nedomluvíme ani slovo. Ale což, na skalách to až tak potřeba nebude :)

Koupili jsme lezeckého průvodce modrým pobřežím (cote d'Azur), nacpali všechno lezení do batohů a zjistili že poutnící s lehkým srdcem z nás rozhodně s takovouhle horou železa nebudou. Koukáním do mapy jsme si "naplánovali" cestu tam přes Freiburg a Švýcarsko a zpátky přes Itálii a průsmyk Brenner. Objevili jsme prima pumpu na dálnici za Prahou a vydali se po roce a kousek téměř na jednom místě zase na cestu. V autobuse ze Zličína jsme k naší velké radosti potkali stopaře, tak přece jen ještě nevymřeli.

Ani stopovat jsme zdá se nezapoměli, všechno šlo jako po másle. První noc jsme spali u jednoho švýcara doma, který nás převezl přes pěknej kus země, nakrmil, uložil do postele a ráno po snídani ještě zavezl na pumpu za městem. Druhou upršenou noc na betoně před sběrnejma surovinama pod malou stříškou za větrolamem z palet a igelitů ve francouzké vesničce na dohled od kaňonu :) Tím jsme se ale s deštěm rozloučili a až do konce výletu jsme koukali jen na modro modrou oblohu. Pak nás jedna češka Barbora zavezla na festiválek do horské vesničky Chatillon, kde jsme jen valili bulvy nad tou středověkou nádherou a říkali si jaké máme štěstí, že jsme se dostali zrovna sem.

Nakonec se ukázalo že takhle parádní středověká vesnička se najde na každém kroku :) Pološílená černoška nás v malinkém autíčku převezla přes průsmyk s klikatými serpentínami takovou rychlostí, že si nešlo nevzpomenout na jeptišku ze saint tropez :). V další středověké kráse - Castellane - jsme v supermarketu nakoupili zásoby a jako soumaři se přesunuli ke kaňonu.

Lezení uplně v kaňonu bylo trochu nad naše síly, ale kolem je naštěstí spousta skalek, přesně pro nás. Povedlo se nám naštestí najít prima bejvák hluboko v dubových lesích, kde jsme se zabydleli a potom nám nastaly zlaté časy, kdy jsme jen s lezením a obědem (bageta, olivový olej a provensálské koření :)) vyrazili brzo ráno na skálu. Večer po teplé večeři z ešusu to bylo kousek do jezera Saint-Croix na trochu zchlazení :) V noci nás chodili očuchávat horský kozy, no idylka neuvěřitelná.

Přišel čas i na jeden rest day. Vypravili jsme se do Moustiers saint Marie, trochu dokoupit zásoby a trochu se podívat. Měli jsme popletené dny v týdnu a tak se nám dokonce povedlo dorazit na den, kdy měla koncert Flavia Coelho (ač sme si mysleli, že už jsme ho prošvihli :)) Večer byla teplota příjemná, vyšlápli jsme si k parádně nedobitnýmu kostelíku nad vesnicí a cestou dolu si našli prima místo na zídce s krásným výhledem přímo na náměstí s koncertem. Jak si tak popíjíme jakejsi zkvašenej mošt, dokonce uslyšíme češtinu a tak si prima popovídáme s vejletnickou rodinkou. Ve 23:00 má jet autobus se zastávkou kousek od našeho bydlení, tak na něj spolu se spoustou dalších lidiček čekáme, ale stojí v zatáčce asi 100m od nás a ne a ne se pohnout. Nakonec se k němu vypravíme. Někdo zaparkoval tak, že autobus neprojede :D vlezem dovnitř a usneme :) asi za hodinku přijedou s malou dodávkou a nás pár posledních zoufalců, kteří ještě čekáme doveze domu :) Naše jediné svezení autobusem tak mělo na půl hodinové cestě hodinu zpoždění :DD no není ten stop nakonec spolehlivější?

Měli jsme však zálusk i na větší lezení a do kaňonu si netroufali. Vyrazili jsme tedy po víc jak týdnu směrem k moři do další překrásně provensálsky voňavé středověké vesničky - Saint Jeannet. Nad ní se tyčí hora Baou. Západní stěna má parádních 200m a je v ní i pár pro nás lezitelných cest :) Nakonec padla volba na La innominata. Ač se zdála vcelku přímá a tudíž né moc složitá na navigaci ve stěně, zabloudit se nám stejně povedlo :) První večer jsme si do vesnice zašli na tango v podání kouzelníka harmonikáře - Frédéric Viale - klobouk dolu teda...

Ráno jsme se ještě za šera vyhrabali ze spacáku a v 7 hodin jsme stáli pod stěnou. Začátek jsme sice našli snadno, ale hned druhou délku jsem bloudil a nakonec sem dvakrát nalez vysoko do jedné spáry, která pro mě končila ve slepé uličce. Poslední jištění pěkně hluboko pod sebou, jedna ruka do krve sedřená od spáry a druhá né a né najít něco na vytažení výš. Pěkně sem nadával a velice nerad sem i po druhém pokusu musel vzdát. Cestou dolu sem si ale všim, že by se dalo asi přetraverzit kousek do leva a tam by to snad bylo lepší. A taky že jo. Juchúú. Když sem se pozdějš nahoře téměř z posledních sil škrábal výš mockrát sem si vzpomněl na tu sílu co jsem tady za tu hodinu marného trápení nechal :)

Pak už navigace vcelku šla a přibližně v půlce stěny jsme se dokonce potkali i s naší plánovanou cestou (která nakonec vedla ještě víc vlevo než jsme lezli my). Až do posledního schůdečku na vrchol mě sice trápila představa, že se někde objeví něco na co prostě nebudu stačit a budem muset celou tou bláznivou stěnou zase slaňovat dolu, ale výhledy na moře byly úžasný a s každou dalši délkou sem doufal víc a víc. Nakonec všechno dobře dopadlo, jako ostatně v pohádce vždycky a po deseti hodinách lezení jsme přesně v pět hodin konečně leželi na vrcholu přímo pod tibetskýma modlitebníma vlaječkama :) Dolu jsme se ploužili jak dvě trosky, ve vesnici zapadli do naší první francouzké hospody a dali si pizzu a pivo. Ani vám nevim jesli sem někdy jedl lepší pizzu. Myslim, že ne :)

Po zlatém hřebu naší jízdy, jsme popojeli pár kilometrů k pobřeží do Nice a zastavili se na dvě noci u Verunčiných známých Jenky a Tajmana. Ty se o nás královsky starali a tak jsme ochutnali spoustu prima francouzkých dobrot, pokoupali se v moři a na rozloučenou si dali točeného Konráda ve staré Nice :)

Všechno ale jednou končí a tak nás jednoho rána Tajman doprovodil na kraj města na přivaděč k dálnici. První stop na vyhlídku na Monacco a druhý až do Mnichova, s prima rodinkou, která nás ubytovala u sebe v paláci pod horama. Další 4 stopy a už jsme se vyhlídkovou cestou přes Aš a kolem Ohře přesunuli na letiště Václava Havla a odtud domů na Žižkov.

Moc povedený výlet - provance je pořádně voňavá, stopuje se tam jako po másle, lidi jsou moc milí, skály mají okouzlující a bageto sýrovo salátová kuchyně nám taky moc chutnala...

Petr "ajs" Kucka zelva
petrkucka@gmail.com