Archiv blogu - Na sever a na jih

vložil ajs dne Út 7. èerven 2011, 18:58:50 CEST mapa?

On the Road again

Indianske samanky uci Verun o salveji

Dnesni pozdraveni uz je z nasi cesty na sever. V sobotu 4.cervna jsme zaparkovali auto ve Whistleru a konecne uz jen s batuzkama se postavili k silnici a musim rict, ze nas vejlet zacal primo magicky. Prvni auto byli slovaci do Whistleru a potom nas nabrali dve uzasny divozenky, ktery jely na indianskej sraz (International Indigenous Leadership Gathering) do Lilooetu. To sme si samozrejme nemohli nechat ujit a tak ze pojedem s nima. Cestou sme tankovali v indiansky rezervaci odkud nas nekdo poslal do hor v indianovi kterej uz 11 let zije v lese a hlida hory. Zastavili sme se u nej na chvilku a dovedeli se spoustu novyho, pak uz sme uhaneli do lilooetu a indianskej sraz predcil vsechna nase ocekavani. Priblizne tak 2000 lidi z cehoz mozna 60% indianu. UUUUUUUzasna atmosfera. Ohne. Spousta bubinkovani, zpivani, tancovani. Zadnej alkohol. Hromada vonavy salveje a jinejch kouzelnejch kyticek. Neskutecne pratelska atmosfera. Rano dokonce prava indianska sauna se vsim vsudy. Neuveritelne hlubokej zazitek.

Vsechno ale jednou konci a v nedeli kolem obeda sme uz zas tapali s batuzkama k hlavni silnici, ale meli sme trochu predjednanej stop s jednim indianem s Dawson City (Yukon). Takze sme nijak dlouho nestali a uz sme se vezli na sever. Nabral jeste jednoho klucika co jel na queen sharlott island, takze sme auticko poradne naplnili a po ceste byla spousta srandy. Obzvlast kdyz vecer hledal kempovani. Samozrejme nechtel platit za kemp. Nakonec to ale vzdal a zajel do jednoho placenyho kempu a asi doufal, ze nikdo nepride. Na jednom miste se mu nelibilo, ze tam nebyla trava, tak prejel na jiny kde nebyla taky, ale tam prej zas hucela dalnice a tak prejel jeste na jiny (vsechno asi 50 m od sebe), kde uz se mu asi libilo. Byla uz poradna tma a my mysleli, ze jen zalehnem a pudem spat, ale on zacal behat kolem a shanet drevo, a delat ohen. Za chvilku sme meli poradnej taborak a taky rangerku za zadama. To nas vsechny odzbrojil, kdyz prvni co na ni uderil bylo: "nemate naky drevo na prodej" i kdyz ho kolem byla hromada :) Pak si s ni chvilku povidal a nakonec ji povida, ze jestli zaviraj branu na noc a otviraj ji az v sedm rano, tak to ze tady zustavat nebudem a zacal hazet veci do auta. To uz sme se vsichni smali az se za bricha popadali. U toho horel taborak jako blazen, vsude natahana hromada dreva a zacal odjizdet. Rangerku to samozrejme uplne nepotesilo, tak mu jeste rekla par ostrejch slov a uz sme uhaneli zas na sever. S indianama je proste sranda. Zvlast s tema z polarnich kraju :))

Ac to vypadalo, ze nas sveze poradne daleko na sever, tak se mu nak trochu pochroumali brzdy a rozhodnul se z Prince George jet na sever po dalnici, protoze to je kratsi, radsi nez jet na zapad a potom na sever, jak sme to planovali mi. Vyhodil nas teda brzo rano v Princi Gergovi. Cesta na zapad uz neni po zadny moc hlavni silnici a tak sme se na krajnici na slunicku trochu pripekli ale pomalu se porad posouvame na zapad. Vyhledy sou uzasny. Spousta lesa a zelene a krajina v podstate trochu podobna Sumave, jen trochu rozlehlejsi. Spicky kopcu sou zas na chvilku bez snehu, ale v dalce uz jsou videt probrezni velikani.

Bojujou tady s kurovcem co zere borovice (pine beetle) smrkovyho prej maj taky, ale ze ten je strasne pomalej a tak se s nim snadno bojuje, ten borovicovej je ale dabelsky rychlej a tak sou tady ohromny rozlohy suchyho lesa. Posledni stop nas zavez do mestecka Houston. Chlapik nas dokonce pozval domu na pivo a na hokej (Vancouver prave hraje finalovou NHL serii s Bostonem), kterej teda dopad naprostym debaklem (8:1) pro vancouver. Porad ale jeste vedou 2:1 na zapasy, takze to jeste muze vsechno dobre dopadnout. Hraje se na 4 vytezny. Po hokeji sme si ogrilovali hamburgry z losiho masa (naprosto uzasna dobrota), dostali par dobrejch tipu na dalsi cestu a sli spat do karavanu na zahradu. A ted uz je rano sedime v Houstonu v info centru a pisem co pisem :) Za chvilku vyrazime na zapad a pak na sever. Prvni planovana zastavka je Steward, kde se snad podivame i na chvilku na Aljasku.

vložil ajs dne So 11. èerven 2011, 22:49:29 CEST mapa?

Yukon

Blazniva Kate pise denik na brehu jezera

Hihi! Tady je to vsechno po tom rusku takovy mrnavy. Jeli sme snad skoro nejpomalejs co to slo, zastavovali se kde mohli a stejne nam to netrvalo ani tyden a sme na yukonu :) Uz si pohodlne sedime ve verejne knihovne ve Whitehorsu (hlavni mesto Yukon teritoria) a pisem vam. Ale to trochu preskakuju vezmeme to poporadku.

Naposled sme se hlasili z Houstonu. Vykutaleli jsme se z info centra, vyfotili si poradnyho vycpanyho grizzliho za vylohou a poposli kousek po silnici. Ani sme se nenadali a na nedaleke pumpe vidim paradni prastarej karavan. Sotva Verun stacim rict, ze je skoro stejnej jako ten v Into the Wild (utek do divociny) co nabral Alexandra Supertrampa a uz nam stavi u krajnice. Dva super skveli chlapici jedou az z novyho mexica na aljasku do Anchorage. Poradnej flak cesty. Uplne paradni cestovani. Kdyz se cloveku klizi zraky muze se za jizdy prijemne natahnout. Pekny povidani a jak je clovek vysoko, tak ma hezkej rozhled. Na odpocivadle nas dokonce pozvou na obed a sejrovej sendvic je uplna parada. Jedou ale rovnou na sever a my si chcem udelat jeste malinkou odbocku do Stewardu kde by po ceste mel bejt ledovec, tak se ac trochu neradi nechame vyhodit na uplne pusty krizovatce uprostred niceho.

Stojime primo u dvou popelnic a v jedny hned najdu pomeranc, cokoladu a vybornej sendvic. Takovy nakupovani si necham libit :D Trochu dost uz tady zerou komari, ale neuplyne ani pet minut a jede blazniva holka s uplne nalozenym volkswagen golfem. Omlouva se ze nas nemuze vzit a da nam aspon banan misto toho. To se ale mame :) uplyne 15 minut projede jedno auto a za dalsich pet je ona zpatky, ze ji to nedalo, jak sme se tak pekne smali a ze se pro nas musela vratit :) Tak sme se seznamili se skvelou blaznivou Kate. Peknou chvilku preskladavala auto a pak sme se tam naprali jak sardinky, ale jeli sme. Zastavili se u ledovce a uz vcelku navecer dojeli do Stewardu, kde sme zjistili ze kousek od vesnice je Bear lake s peknym kempovanim a tak sme se tam presunuli. Paradni mistecko a jezero ani ne moc studeny. Vecere ze spolecnych zasob byla uzasna. Kate ma pul auta zasob :))

Rano Verun udelala k snidani kasi s cokoladou a kdyz to Kate vydela, tak tleskala rucickama a radovala se jako maly dite. Okoupali sme se, a nez se Kate zabalila tak byli dve hodiny. Pak uz sme vyrazili na sever. Obcas nekde naka zastavka, ale jinac se toho moc nedeje a kousek za Dease Lake sme se utaborili zase u krasnyho jezera. Kate je rada ze nejede a nekempuje sama a my sme radi ze se vezem, takze symbioza je to primo uzasna. Ona se ale rozhodne si udelat trochu odbocku na horky prameny a tak se nechame vyhodit po dlouhem louceni na Alaska highway (silnice cislo 1). Jeden z nejprijemnejsich stopu vubec. Diky Kate. Tady je mrtvo stejne jako na 37, ale po par autech nas veme mladoch Ed v poloprazdnym aute a to hnedle az do Whitehorsu. Vyhodi nas tesne pred mestem u paradniho Miles kanyonu. Reka Yukon si tu prorazila paradni kanon. Ma krasne modrou vapencovou barvu a krome tisicu komaru se u ni kempuje naprosto paradne.

Od kanonu se po rece da dojit do mestecka Whitehorse (25 000 lidi - celej Yukon ma 33 000 :)), kde se chcem trochu poptat co a jak dal a asi jeste dneska vyrazime na zapad smerem do Kluone narodniho parku, kde by se melo dat pekne zatrempovat. Uz se nemuzem dockat. Porad jeste cekame na odpoved od imigracniho jak sme na tom s vizama a nez nam napisou tak nemuzeme opustit kanadu a jet na aljasku, pac by nas nepustili zpatky. Vtip je v tom, ze pokud nam daj jen jednovstupovy, tak nebudem moc na aljasku ani potom :)) Uvidime jak to vsechno dopadne no :)

vložil ajs dne Út 28. èerven 2011, 19:48:20 CEST mapa?

Bod obratu

Zahajovaci tanec narodni udalosti trc.ca v Inuviku

Tak jsme pravdepodobne dosahli nejsevernejsiho bodu nasi cesty a uz ted pojedeme vicemene jen na jih. Jsme v Inuviku (Northwest territories). Vede sem okouzlujici dempster highway (750km) s jen asi dvema vesnickama po ceste. Trefili jsme zrovna dobrou cast roku, pac je tady slunicko 24 hodin denne :) kolem druhy rano se na severu priblizi k horizontu docela na kousek, ale jinak nam dela kolecka nad hlavou a sviti jako blazen. Dalsi vec ktera se nam povedla nahodou, je ze sme trefili "Narodni udalost" v ramci www.trc.ca A tak tady par dni zustavame a trochu pomahame s organizaci. Cely trc.ca je o tom, ze pred asi 150 rokama se kanadska vlada rozhodla, ze asimiluje indiany. Zalozili vec ktery se rikalo residencni skoly (skoro koncentracni tabory pro deti) kam povinne musely vsechny indiansky deti v podstate na prevychovu. Ve skole dostaly cislo a potom se jim ucitele a vychovatele snazili nekdy doslova obrazne vymlatit z hlavy vsechnu indianskou kulturu. Domu se dostaly jednou za rok na vanoce, kdyz mely stesti. Jinak byly treba od peti let do dvaceti zavreny ve skole (obvykle par tisic kilometru od domova), kde je vetsinou dost drsne prevychovavali. Posledni residencni skola byla zavrena 1996! Cela prevychova trvala 130 let, sedum generaci deti! V poslednich par letech konecne vlada uznala ze se to delo, omluvila se, zaplatila naky odskodny a vznikla komise, ktera by mela ty udalosti zdokumentovat ( trc.ca ). V ramci prace komise se konna 7 narodnich udalosti vsude mozne po kanade, kde se v podstate sejdou vsechny mozny prezivsi z tech skol a jejich rodiny a potom bud za zavrenejma dverma jen s komisi, nebo verejne pro vsechny reknou svuj pribeh. Komise to vsechno zaznamena a ulozi se to nekam do knihovny v Otave, kde se z toho udela spoustu vselijakejch vystupu. Rozhodne docela silna udalost a pride mi to vcelku zajimavej zpusob vyrovnani se s minulosti. I pro ty co ten pribeh povi i pro ty ostatni co si ho poslechnou.

Vratme se ale k trochu lehcimu tematu. Z Whitehorsu sme dostopovali do Haines Junction, kde nam jedna moc fajn rodinka nabidla karavan na zahrade jako zakladnu a dokonce pucila mapy k jednomu prima vejletu k ledovci DonJek. Protoze chteli straslivejch $10 za noc za cloveka pro spani v parku (i kdyz sme sli nekam, kde nebyla zadna cesta, zadnej kemp, zadny lidi a v info centru o tom naprosto nic nevedeli), tak sme se neregistrovali a sli na cerno. Vylet uzasnej. Asi 120km obcas bush-bashing (tady tomu teda rikaj buch-whacking) a obcas po stary dulni ceste, nebo treba i po vlci pesince, pres tri sedla do sirokyho udoli kam tece z ledovejch poli na hranicich s aljaskou ledovec DonJek. pocasi se nam vcelku povedlo a hlavne takhle na severu bylo svetlo kolem 21hodin denne. Takze kdyz rano prselo, mohli sme proste do obeda zustat ve stanu a potom tapat do pulnoci. :) Cesta byla psana na 8-10 dni, usli sme ji za 7 a to hlavne diky sileny spouste komaru. Clovek proste musi uhanet a zadny vysedavani a uzivani vyhledu neni moc mozny :) Poprvy za svuj zivot musim uznat ze sem byl opravdu vdecnej ze mame sebou stan, protoze jinak si nemyslim, ze se da v takovym komaristi vubec vyspat :)

Z haines junction jsme se vydali na sever do Dawson city. Krasny zlatokopecky mestecko se skvelou atmosferou a paradanima lidma. Zrovna ted, dikky vysokejm cenam zlata, tady probiha takova druha vlna zlaty horecky a kolem mesta probiha ohromna spousta terenniho vyzkumu, takze je mestecko plny mladejch lidi a zije to tam jak ve vcelim ule :) Zasli jsme si do krasnyho pajzlu na punkovej koncertik, chvilku pobyli u hrobu Eskyma Welzla a dokonce potkali prima cesky vandrovniky, ktery nas nechali prespat na jejich miste v kempu.

Z dawson city nas cesta zavedla na dempster corner kde sme po asi 10 hodinach stopovani chytli stopa az do Inuviku (750km) s prima holcinou z Calgary, ktera jela sama v modrym hippie volkswagenu. Nevim jestli to dela to huleni, ale uz druha holka co sme potkali (prvni byla Kate zlaticko co nas vezla 3 dny v britsky kolumbii), ktera aniz by nekde predtim byla, proste sekla z praci koupila si auto a vyrazila uplne sama na road trip. Tomu rikam odvaha! O aute nic moc nevi o cestovani taky ne :) A stejne se pusti na takovou cestu. Taky nam po ceste dosel benzin, ale vsechno dobre dopadlo :)). V inuviku sme se zeptali na immigracnim a dovedeli se, ze viza uz sme dostali, ac nam zadnej slibenej email ze systemu neprisel a tak muzeme na ajasku. Juchuuuuu!

Pristi cesta tedy povede na jih na aljasku (srandovni ne?) Kde bychom radi zkusili najit Magic Bus Alexandra Supertrampa z "Into the Wild". Prave sem precet knizku a muzu doporucit. Musim uznat, ze film je taky moc dobre udelanej, takze se neopovazim tvrdit, ze je knizka lepsi, ale je krapet jina a minimalne stejne dobra. Rozhodne je v ni vic faktu a tak nak cloveka vic nuti se zamyslet proc to vlastne vsechno Alex delal a potazmo taky proc to vlastne my delame :) ( Obligatni otazka v desti, uprostred brozeni potoka s asi milionem komaru kolem :) )

vložil ajs dne So 23. èervenec 2011, 21:46:30 CEST mapa?

Okanagan

Posezeni u busu Alexandra supertrampa kousek od Denali parku Aljas

Tak sme vas ted trosku zanedbavali, protoze sme jeli pekelnou jizdou a uz jsme na jihu britsky kolumbie na okraji Okanagan Valley coz je zdejsi zemedelskej (sady a vinice) raj. Verun uz se tak tesila na cerstvy ovoce, ze si to tady musime trochu projet, ted v dobe kdyz toho spousta zraje :)

Vememe to ale poporade :) Naposled sme se hlasili z Inuviku z TRC.ca conference. Prvni dny jsme trochu dobrovolnicili a potom jsme se seznamili s trochu vyssima sarzema :) a nakonec to dopadlo, ze sem pro komisi delal fotografa zbytek tejdne. Takze sem to dokonce dopracoval i na tricko z napisem CREW na zadech :) Lidi tam byli uplne kouzelny a uzili sme si spoustu srandy a povidani. Posledni vecer jsme se vypravili projit k rece Mekenzie (asi o pulnoci) a po chvilce prirazila lodicka s dost opilejma mistnima slavicima Canada day. Slovo dalo slovo a nabidli nam svezeni, ktere jsme samozrejme neodmitli a tak sme se az do 6 do rana vozili motorovym clunem po rece mekenzie a lamali do sebe jedno pivo za druhym :) Dokonce nas vzali na skoro tajny schovany jezero, kde rozprasili popel svyho dedy a ted se to jezero po nem jmenuje :) Celejch sest hodin nam v podstate skoro zapadalo a potom skoro vychazelo slunicko, takze atmosfera byla kouzelna. Potkali sme jeste jednu lod, mnohem starsi a v dost dezolatnim stavu, se kterou jsme se krapet kamaradili, nez se zacla potapet :) holky na ni zacly trochu panikarit a prestoupily k nam a ja prelez do ty druhy k ridicovi a zacal sem pumpovat vodu :) Kdyz nam dosel i benzin vypadalo to uz s lodickou dost blede, ale nakonec se povedlo dolejt benzin, pumpovanim drzet vodu v rozumne hladine a zmakli jsme to zpatky do Inuviku. Vcelku sranda dramatickej zaver.

Ve vesnici jsme si dali hodinovyho slofika, sbalili si stan a vyrazili na stopa. Slunicko prazilo, horko bylo jak pekle, komaru bylo zatim nejvic co sme kdy videli a vzhledem k tomu ze sme byli dost ospali a auta jezdili asi tak po 20 minutovejch intervalech, tak to nebylo zrovna vesely cekani :) Cekali sme sice jen asi 3 hodiny, ale mozna bych to zhodnotil, jako nejhorsi cekani na stopa v mym zivote :D. Nakonec nam ale zastavila pani z konference v karavanu. Australska ucitelka. Takova prima energicka babucha, takze zajimavy povidani. Australie a Novej Zeland dokonce jezdil do kanady se ucit jak zakladat residencni skoly a jak takhle hezky sikovne uz od deti vymazat jednu kulturu z historie :) Kdo by to byl rek. Provezla nas celou dempster hiqhway s jednim prespanim presne v polovine na Eagle plains. Krasny luxusni svezeni se spanim v kempech a par pivama po ceste :) Prespali jsme s ni jeste v campu v Dawson city a druhej den uz stopovali u trajektu pres reku yukon na Top of the World highwayi smerem na Aljasku.

Vcelku rychle sme se svezli s blaznivym Aljasskym parem, kterej mel nejvetsi srandu z toho projizdet vsechny louze a diry na silnici a zablatit si poradne auto aby to vypadalo ze nekde byli :) Hranice s Aljaskou probehly vcelku poklidne, i kdyz sem nemel biometrickej pas (Doma mi tvrdili ze ho mit musim abych mohl do USA bez viz) a za chvili sme byli v Toku opet na Aljaska highway. Dalsi svezeni bylo az do North Polu, tesne pred Fairbanksem, kde bydli Santa Claus. Chlapik rybar nas vyhodil u paradni pomalovany skaly na ktery se dalo krasne kempovat s vyhledem do sirokejch a rovnejch plani Aljaskeho vnitrozemi a dal nam hromadu jidla ktery nesned na svym vikendovym rybareni. Verun usmazila pravdepodobne moosi hamburgery na rozhavenym kamenu a olizovali sme se az za usima kdyz sme je bastili s takovym paradnim vyhledem.

Ve Fairbanksu jsme se zastavili jen na chvilku pro nakup zasob a spali kousek za nim v Esteru. Odkud jsme dojeli az na Stampede Road kousek severne od Healy, po ktery se vypravil Chris McCandless (ala Alexander Supertramp) do svyho busu. U krizovatky je malej kostelik, u kteryho sem se osprchoval zahradni hadici a pak jsme dokonce chytli stopa jeste az k 8 mile lakeu. Coz nam usetrilo 8 mil tapani po asfaltu. Pak uz po svejch pres louze a blato do Campu jedny Jeep adventure spolecnosti. Tam sme u prima chlapika nabrali vodu a moudra a jeste ten den prosli kolem bobri hraze az k rece Teklanika, ktera tehda zabranila Chrisovi vratit se zpatky do civilizace. I na nas se netvarila zrovna privetive. Zakempovali jsme u ni a plan byl cekovat v noci vodu a doufat, ze bude nekde kolem brzkeho rana nejniz (reka je napajena tajicim ledovcem) a pak prebrodit. Opak se ale ukazal pravdou a tak i kdyz sem od 3 hodin rano byl vzhuru kazdou hodinu na kontrolu, voda spis pribejvala a az skoro kolem poledne byla na podobny urovni jak vecer a nakonec sme po par hodinach hledani nasli i misto, kde byla jen po pas. Proud byl ale slusne silnej a reka ma vcelku slusnou sirku a tak parkrat k vykoupani moc nechybelo :)

Vsechno ale dobre dopadlo a zbytek pochodu uz je vcelku nezazivnejch 10mil po slusny silnici. Autobus je ale na moc peknym mistecku u potucku a krome blaznivejch komaru je tam moc prijemne :) Uplne chapu proc se tam usadil. Bordelu neni ani tak strasne, i kdyz lidi uz tam chodi vcelku dost, hlavne na jare, kdy je reka nizsi. Sranda je ze film nenataceli na tomhle skutecnym miste, ale podobnej bus si zavezli nekam do divociny, kde to nebude tak daleko od silnice. A taky se asi filmarum realita nezdala tak hezka jak si predstavovali a potrebovali ji trochu prikraslit. Ten filmovej autobus je zaparkovanej v Healy, kde se u nej foti turisti a tvrdej ze byli u toho pravyho :)

Potkali jsme se tam s klucinou Lukem co cestuje ze spodnich statu autem sam po aljasce. Stravili s nim fajn vecer a noc a druhej den odpoledne (nezapomente ze i v nejtemnejsi dobe dne - asi kolem 3 hodin se porad da pohodlne cist ve stanu bez svetla.) jsme chvilku po nem vyrazili zpatky, protoze nam nabidl svezeni od toho Jeepovyho campu, kde nechal auto. Zpatky uz byla cesta vcelku pohodlna, pac sme vedeli kde brodit a tak sme se ani nenadali a byli sme v Campu. Pocasi se krasne vybralo a tak sme videli dokonce Mt. McKinley alias Denali. Vcelku monstrozni hora :) U moc vonavyho brezovyho ohne sme stravili chvilku s Lukem a Ronem kterej se o kemp stara a zalezli si do stanu at sme vzhuru pred prvni Jeep turou. Luke nas dovezl paradne az do Healy k Laundromatu, kde sme si trochu vyprali a vysusili svrsky i spodky na slunicku a potom az do turistickyho boom townu u Denali Parku. Tam se nam velice brzo znelibilo a tak sme se po par kouskach posunuli az do Cantwellu, kde sme narazili na paradni BlueGrassovej festival a zakempovali za plotem v lesiku u koleji, kde nam krasne hrali z festivalu.

Dalsi svezeni bylo opet s karavanem tentokrat s Iranskym parem z Kalifornie, ktery nas zase vybavili spoustou jidla a potom s dodavkou pro turisty az do Valdezu. Ano je to ten Valdez, kde pred par rokama ztroskotal Exxon Valdez spolecnosti Esso a zpusobil jednu z nejhorsich ekologickejch havarii v historii a Ano je to ten Valdez kde konci slavna Alyeska pipelina. Tady se vsechna ropa nalozi na tanker doveze dolu do US, kde maj rafinerku a potom se zase priveze zpatky benzin at maj aljascani co palit v tech svejch ohromnejch motorech. Taky maj kousek od Valdezu ale spoustu paradnich ledovcu a jeden je vcelku nedaleko. Na konci Shoup Bay je prekvapive Shoup Glacier. Cesticka tam je jen na dva dny a muzem vrele doporucit. Po ceste je hroooooomada malin a spoustu medvedich bobku a medvedich zadku, ktery se nekam schovavaj kdyz vyjdes ze zatacky :) Krasne sme se napasli a na ledovec se nemohli vynadivat.

Zpatky ve Valdezu jsme se dovedeli ze z Kata je tata a tak sme si za poslednich US $10 dali v namornickym baru u Fat Mermaid aljasky toceny a bramburky a poradne si na Anetku pripili at s ni Kato nemusi litat po doktorech. A krasne odlehceny s prazdnejma kapsama vyrazili na stopa. Nebyli jsme si moc jisty jestli se jeste zastavovat ve Wrangler narodnim parku pred cestou na jih, protoze viza do kanady i USA nam konci na konci zari, takze uz nas cas bohuzel trochu popostrkuje a tak jsme si rekli ze to nechame na stopu. A ejhle, hned prvni auto zastavilo a ze jede rovnou do McCarthy coz je jeden z prima pristupovejch bodu do Wrangler NP.

Do McCarthy jsme dojeli na vikendovou rodinou seslost. Ani sme se nenadali a bydleli jsme v karavanu za domem, meli plny bricha skvele vecere a sedeli u kamen s pivem v ruce. No neni na tom svete nadherne? :) Cela rodinka je moc fajn a ftipem to jen hyri, takze sme se pekne nasmali. V noci byla paradni prutrz mracen a tak jsme byli za strechu vcelku radi. McCarthy je moc prima mala vesnicka, a kousek od ni prastarej dul na med. Ohromny opusteny baraky, ktery primo lakaj k prozkoumani. Nektery trochu opraveny a nektery v rekonstrukci. Co tady ty blaznivi hornici podnikali pred tema sto rokama to sou opravdu inzenyrsky silenosti. Co by clovek neudelal pro kousek kovu ze zeme :)

Zpatky na rodinne oslave jsme dokonce dostali nabidku svezeni s Ronem a Lindou az do Upper Liard River hot springs na hranici mezi BC a Yukonem, coz byla v podstate nase planovana prvni zastavka na ceste z Aljasky. Svezeni naprosto luxusni s plnou penzi. Ve velkym karavanu. Linda nam paradne varila a skoro nas i krmila a Ron skvele ridil a tak jsme za par dni projeli skoro celou Aljasku highway a smocili se v prijemnejch horkejch pramenech. Vrele doporucujem! Potom malinke svezeni s cestarema do Fort Nelson, kde sme si u silnice varili veceri a rozhlizeli se po miste na spani. Kdyz tu zastavil dalsi karavan s Rachel a Nickem z Montany a nabidnuli nam svezeni, ani stopovat jsme nemuseli :) To uz je vazne absolutni stopovani. :)

O dalsich par dni a spoustu krasnejch skal, hor a kopcu dal uz sme vyskakovali v Lake Louise. Spani jsme nasli v lesiku u koleji. KONECNE BYLA TMA V NOCI! a tak jsme se mohli asi v jedenact ulozit na misto temer ve stredu vesnice a ani se nebat ze nas nekdo uvidi a vyhodi. Tma v noci se vazne obcas hodi. Jen co sme se ulozili zahoukal v dalce vlak pulnocni a protoze jsme spali asi 50m od koleji a vlak mel hodne pres 100 vagonu, cela zem se pod nama trasla docela slusnou dobu :) Cim to, ze ty vlaky maj takovou lakavou vonavou prichut dalek, hlavne ty nakladni :) Rano jsme potkali Verun spoluzacku Martu, ktera nas protahla na gondolu a tak jsme se podivali na zamracene Lake Louise z ptaci perspektivy. Diky! Pak uz jsme se postavili vedle dalnice se zdvyzenym palcem a za chvilku u nas stala dodavka s uzasnou slovensko kanadskou rodinkou. Douglas, Eva, Thomas a Anne-Marie nas poctili skvelou slovanskou pohostinnosti, nakrmili briska vybornejma mnamkama a s jednim prespanim nas zavezli az na kraj Okanagan Valley z kteryho ted pisem :)

vložil ajs dne Ne 7. srpen 2011, 21:51:03 CEST mapa?

Byli jsme v nebi (Mt. Rainier)...

Kytinky na Mt.Rainieru

Na kraji Okanagan valley v Sicaumusu jsme si krapet postali s komarama, ale nakonec jsme se dostali do vesnicky Oyama za kamaradem Joskou, kde sme krapet popovidali, prespali v krasny starobyly rezidenci na kraji tresnovyho sadu, kde jsme si rano naskubali dve tasky tresni a uhaneli jsme Okanaganem dal :) Ani to nebolelo a po prespani na skolnim hristi ve Vancouveru jsme byli ve Whistleru. Auto z lesa jsme si vyzvedli bez problemu, naskocilo na prvni otoceni klickem. Tim razem jsme se na chvilku stali automobilni cestovatele. Budeme mit takovou pauzu mezi stopovanim. Udelame na mesic a kousek road trip po zapadnim pobrezi USA, vratime se zpatky do Whistleru, tentokrat uz asi naposledy :), kde prodame auto a pak uz vsechno stopem. Prefrcet USA do mexica a pres stredni ameriku do jizni. V aute sjedeme po zapadnim pobrezi dolu do Kalifornie, kde odbocime trochu na vychod a vratime se zase nahoru. Stopem pak pojedeme jeste kousek vic na vychod a tak by se nam mohlo povest udelat vlastne tri takove cary od severu k jihu pres zapad USA.

Vratme se ale zpatky do Whistleru. Kvuli pojisteni jsem musel udelat BC ridicak, tak sem si domluvil jizdy a vyslo nam z toho, ze mame skoro tyden cas. Potkali jsme se s par kamaradama a prekrasne se o nas postarali Evka s Romanem. Dokonce nam pucili cepiny a macky, takze jsme si vyrazili na vylet na wedgemount lake par kilometru severne od Whistleru. Cekali jsme hromady snehu, ale az k jezeru se slo temer bez snehu a u jezera je naprosto kouzelne. Zrovna jsme to teda trefili do prodlouzeneho vikendu, takze sami jsme tam rozhodne nebyli, ale aspon nam jedni kluci dali okopirovanou stranku z jedny knizky s popisem vystupu na horu Parkhurst (2494m.n.m.).

V noci prisla prvni zatezkavaci zkouska naseho skoro noveho stanu (Mountain Hardwear - Skyledge 2.1) poradna bourka s vychrem a destovejma kapkama jako slon :) Stan se vselijak kroutil a upel pod poryvama vetru a kapky bubnovaly jako do bubnu, ale vsechno dobre dopadlo a noc jsme preckali v suchu. Muzeme zatim teda stan jen doporucit. Mista pro nas dva vevnitr tak akorat, dva vchody, dve predsinky, sikovne vymyslenej vnitrek s temer kolmyma stenama, takze pohodlne sedime dva vedle sebe a to vsechno jen 1.5kg! Parada, snad nakou chvilku vydrzi :)

Rano nebylo pocasi uplne ruzovy, ale ani uplne cerny a tak jsme na horu vyrazili. Meli sme sice jen jedny macky ale Verun v nich behala jako profik a kopala krasny stupy ve snehu, po kterych sem si ja sel jako pan :) Vrchol byl trochu v mlze kdyz sme se na nej vyskrabali, ale obcas se nam otevrelo malinkaty okynko s vyhledem a tak sme si uzili vseho co jsme si jen mohli prat :) Druhej den bylo modro modry a tak jsme si udelali vyslap na ledovec k ledove jeskyni a odpoledne sebehli dolu k autu. Kdo jedete pres Whistler Wedgemount lake rozhodne stoji za videni. Vystup je to nahoru sice poradnej, ale nebudete litovat :)

Hned druhej den, jsme se zastavili na vypomoc ve food banku, kde jsme dostali takovou hromadu jidla a dokonce i cerstvy zeleniny, ze mame jidlo temer na celej mesic cestovani :) Pak uz prisly jizdy na ridicak. Pan me na zacatku pekne vynervil a i potom pri jizdach sem si pripadal, jak na zkousce z matematicke analyzy v prvaku, ale zaplatpanbuh vsechno dobre dopadlo a muzem vyjet na vylet.

Hranice do USA probehly vcelku hladce, hned za nima ohromnej kravin, kde sme si koupili mleko, maslo a zmrzlinu, za zlomek ceny a pak uz jen po dalnici pres Seattle do Mt. Rainier narodniho parku. A tady vam povim, ze nam spadla celist :) Nadhera prekrasna. Krasny pocasicko, spousta kyticek, fleky snehu, zelena travicka. Pohledy primo alpske. Info centra vsem hlasily, ze je vsude moc snehu a nikam se neda jit ani kempovat, takze se nam dokonce povedlo si zamluvit noc (backcountry nocovani je v Mt. Rainier zadarmo, jen se musite nahlasit) v kempu uplne nahore na kopci asi ve dvou tisicich metrech. Spali jsme teda rovnou s hlavou v oblacich. Rano jsme si privstali a mohli jsme se kochat mlhou v udolich, modrym nebem nad hlavou a barevnejma kytickama pod nohama. Trochu jako kavkaz, kde se clovek brodi tema vonavejma kytickama a kouka na ledovce co padaj z nebe, akorat tady maj jen jednu ohromnou horu a v gruzii jich je krapet vic :) Bylo tezky nepripadat si jako v raji!

Beze srandy musim za sebe rict ze Mt. Rainier je jedno z nejkrasnejsich mist kde sme zatim byli. Jeste ted kdyz si to predstavim, tak se mi na rty dere: WOW! :)

Dalsi zastaveni by mel byt Olympic Park na Olympic poloostrove. Po ceste z Mt Rainieru k mori jsme ve vesnicce McKenna narazili na luxusni reznictvi. Nase prvni reznictvi za oceanem :) a hned naprosto uzasny. Vonavy, se spoustou statnejch prodavacek, hromadou ceduli a napisu a davem lidi. Skoro jako bejvavalo kdysi na andelu, nez ho zrekonstruovali :). Odtud uz jen kousek na zapad k mori a prespali jsme v destnem pralese. Rano se nam povedlo ochutnat syrovou ustrici pokapanou tabascem, nastesti to chutna lip nez to vypada a ted si sedime v botanicky zahrade na gauci a uzivame nedelniho poledne :)

vložil ajs dne St 24. srpen 2011, 02:35:33 CEST mapa?

Kalifornie

Vrak lodi Peter Iredale v Oregonu

Od posledniho psani se trochu zmenila situace a s ni jsme trochu zmenili plany, to vam ale prozradim az na konci :) Zacnem necim vtipnejsim a to tim ze nedoporucuju jist syrovy ustrice ani s tabascem :) Pekne me parkrat prohnaly :))

Z botanicke zahrady na Olympic peninsule ve state washington jsme jeli kousek na sever, nasbirali si boruvky a maliny a zastavili se u Dungeness "nejdelsi pisecne kosy v americe (nebo kde) ". Jak jste si jiste vsimli, tady je vsechno nej-neco minimalne v okrese, nebo rovnou v americe a leckdy spis na svete. Prochazka k majaku na konci kosy byla vsak paradni, jen to more porad jeste ke koupani moc nebylo. Od kosy jsme si na zapad slunce vyjeli na hurican ridge odkud jsme vylezli na hurican hill v olympic narodnim parku. Pri pozorovani zapadu se nam dokonce do hledacku primotalo par jelenu, takze se muzete tesit na par kycovitych fotek :) Prespali jsme navrchu a prelezli si na vychod slunce na sunrise point, kde sme si naplanovali ze se pojedem umejt do horkejch pramenu. Plan byl sice hezkej, ale kdyz sme k nim skoro dojeli, tak sme se dovedeli, ze kvuli demolici prehrady je cesticka k nim zavrena, takze z koupani seslo :) Objeli jsme celej park kolem dokola po pobrezi, nakoukli trochu do destnejch pralesu na zapadnich svazich a uhaneli podel oceanu do Oregonu.

Oregon je vyhlasenej prekrasnym pobrezim a ne neopravnene :) Co je na tom pobrezi hlavne pekne, je ze je temer cele pristupne verejnosti a podel cesty je ohromny mnozstvi vyhledu, parku a placku na picnic, az je skoro tezky si vybrat kde se zastavit :) Z pobrezi jsme si odskocili do Portlandu, kterej se nam obzvlaste libil. Mestska doprava je v centru zadarmo a je tam vubec tak vcelku klidek, nijak zvlast moc aut a lidi tak primerene :) Skoro vic homelessu nez aut :( Na predmesti Portlandu jsme objevili Garlic festival a trochu si na nem provoneli pusinky. Pak uz jen podel pobrezi na jih do Kalifornie. Oregon zatim muj nej stat :) Pobrezi paradni, pisecny duny, nebo skaly, nebo prales cokoliv si clovek preje, prijemny lidi, zadny DPH. Kdybych nekde v americe musel bydlet, Oregon by byl urcite horkej kandidat.

Po Oregonu prisla Kalifornie a na jejim severu narodni park Redwoods plnej ohromnejch prastarejch redwoodu (Sequoia sempervirens). Jak jsme se dozvedeli redwoody jsou z rodiny sekvoji, dozivaj se 1200 - 1800 let a jsou to nejvyssi stromy na svete :) Vcelku s prehledem zda se, 115m ma nejvyssi, druhej je nakej australskej eukalypt 99,6m a treti nase oblibena vonava Douglass jedle 99,4m. Rozhodne paradni se pod nima projit. I v nejvetsim horku je tam krasnej chladek. Aby meli nakou show, tak muzete zaplatit par dolaru a projet si autem skrz jeste zijici strom.

Verun celou cestu basni o tom ze by chtela videt velrybu, ale zatim jsme nak nemeli to spravny nacasovani. Kdyz sme byli na aljasce, tak ony byly v mexicu, ted kdyz sme tady tak ony jsou na aljasce. Ale jednu Grey Whale se nam nakonec videt postestilo, jen jsme z toho nemeli takovou radost jak jsme si predstavovali. Jedna zbloudila totiz vyplavala nahoru rekou a z nakyho podivnyho duvodu se zacla tocit dokolecka pod jednim mostem. Zkouselo se vsechno mozny jak ji odtud vyhnat a dostat ji na more, ale nic nezabralo, tak ji tam nakonec nechaly a ona po 54 dnech umrela. My jsme zrovna jeli kolem kdyz ji vytahovali na breh. Kdo vi co ji to prelitlo pres nos.

Po redwoodech jsme se rozloucili s pobrezim a vydali se do vnitrozemi do narodniho parku Lassen podivat se na sopku. Nez jsme se ale stihli nekam moc podivat zaclo se auto chovat trochu divne :) dojeli jsme teda do servisu v Susanville, kde jsme se dovedeli, ze je spatna civka, nebo fuel injector a ze mame jet do Chica, kde nam to opravi. Po ceste do Chica jsme se zastavili v Lassenu a protoze na nejvyssi vrchol byla cesticka zavrena ( moc nechapu proc musej stavet chodnik v nejvetsi turisticky sezone, ale co nadelas no :) ), tak jsme si vylezli na BrokeOff mountain, ktera byla pred par tisici lety nejvyssi :) odsud jsme sebehli podivat se na trohu sopecny aktivity do mista Bumpass Hell, ktery se jmenuje podle chlapika Bumpasse kterej tam zuchnul do nakyho variciho bazenku.

Z Lassenu jsme uz celou cestou z kopce dojeli do poustniho Chica, kde nas pres nos prastilo poradny horko a hlavne chlapik kterej nam rek, ze odesel pravdepodobne ventil a tak auto jede jen na tri valce. Oprava tak na tejden a za $1500. Tejden se nam zrovna moc v chicu bejt nechtelo a platit za to takovy penize uz vubec ne, tak jsme vyrazili do San Francisca za Veruncinym kamaradem Laku. Celou cestu jsme se sice trochu trasli s autem, ale dojelo sem, tady uz by oprava byla jen za $1200, ale rozhodli jsme se ze to stejne platit nebudem a misto toho zaplatili $54 a stali se clenem AAA, coz znamena, ze kdyz nam to nekde zdechne, tak nas odtahnou zadarmo do nakyho servisu, coz nam snad usetri naky penize, protoze odtah tady neni zadna levna zalezitost. Pojedem teda na tri valce a az auto zdechne, tak budem pokracovat stopem. Aspon tak nemusime jezdit zpatky do BC, protoze bychom za takovy auto stejne temer nic nedostali. Misto toho pojedem odsud priblizne na vychod smerem na colorado a po ceste vymeteme jeste par zastavek a pak uz do mexica :) Juchuuuu.

San Francisco se nam jako mesto libilo. O moc vetsi srumec nez v portlandu, ale to more, alcatraz, golden gate bridge ma prece jen naky kouzlo. Co se tyce teploty vody, porad zadna slava :) Kdyby ste se nekdo jeli koupat na zapad USA tak se zda ze rozumne bez neoprenu se da koupat az nekde kolem Los Angeles a spis az v Mexicu :( Aspon je tady na pobrezi ale vcelku prijemnej chladek i ted v lete.


vložil ajs dne Pá 2. záøí 2011, 03:24:21 CEST mapa?

Stromy rekordmani a zima na poušti

Bristlecone pine na White mountains

Jejda to je ale teplo :) Trochu se nám všechno přehřívá, ale to si asi budem muset zvyknout, když se posouváme na jih. Teď teda spíš chvilku na východ, ale dál od moře, takže stejně do tepla.

Ze San Francisca jsme si to namířili přímo na yosemite národní park. Ten nám vzal dech :) Teda aspoň mě. Měli jsme štestí, že byla letos pořádná zima se spoustou sněhu a tak ještě nebylo tak sucho jak obvykle na konci srpna bejvá, ale i tak z jarních burácejících vodopádů už byli jen malé roztomilé čůrky. Bylo by fajn se tam podívat na jaře za plného hromobití vody na dno údolí. Trochu nás všichni strašili lidma a tak jsme se báli davů a že se ani nikam kvůli kvótám na trampy nepodíváme, ale nebylo to tak strašné. Dole v údolí teda dav byl pořádnej, ale kvóty byly plný jen na traily kolem přeslavného Half Domu a tak jsme si v klidu kolem neznámého snow creeku vyšlápli na severní okraj údolí a pak přešli nad údolím po celé jeho délce od východu na západ. Krásnej pochod. Dokonce i ohýnky byli dovolený a tak jsme si užili trampování jak má bejt dokonce i s opečenejma buřtama (jmenovali se sice Polská Kielbasa, ale byla to mňamka). Vykoupali jsme se v yosemite creeku těsně nad vodopádem a jednu noc jsme naplánovali na El Capitana. Kvůli lesnímu požáru na západ od nás se nám poštěstil parádně rudej západ slunce.

Z vandru jsme přejeli do jižní části parku a podívali se do Mariposa grove na sekvoje bratrance ohromnejch pobřežních redwoodů. Ty jsou tentokrát největší stromy co se objemu týče. Největší tenhle Sekvojovec Obrovský má skoro 1500 m3. Pořádný macouni :) Pak už jsme jen přejeli parkem na východní stranu Sierra Nevady a jeli podél ní na jih. Krásný výhledy všude kolem. Spousta skal, sem tam nějakej strom nebo potok, či jezero. Dalo by se tu rozhodně strávit o moc víc času. Ač jsem jméno Sierra Nevada znal jen z knížek, stejně mi znělo tak nějak tajemně a krásně a hory ke kterejm patří mu rozhodně ostudu nedělají. Jeli jsme podél nich pěknejch pár mil a pohled na ně je vskutku obdivuhodnej. Mají tady stezku "Joh Muir Trail", která vede téměř celou Sierrou Nevadou od severu k jihu a většinu pěkně nahoře vysoko. Je to 340km a za prošlápnutí by to rozhodně stálo.

Hned naproti přes údolí jsme si přidali další stromy rekordmany. Tentokrát nejstarší stromy. Bristlecone pine. Kdo by to byl do nich řek. Takový pokroucený zakroucený z poloviny suchý, rostou na skále kde nikdo jinej ani růst neumí a to dokonce tak dobře, že nejstaršímu je 4 844 let. Když už se někdo dožívá takovýhodle věku tak už začíná mít problémy o kterejch se nám normálním smrtelníkům ani nezdálo. Neodpustím si malou neučenou geologickou vložku. Jak si jistě všichni pamatujem z vlastivědy nebo přírodopisu všude probíhá díky vodě a větru eroze a tak ňák se všechny hory a kopečky zahlazujou a prostě se hlína rozfoukává a ubejvá. Na tom kopci kde oni žijou se to děje rychlostí přibližně 30cm za tisíc let. Umíte si teda spočítat za víc než 4 tisíce let kolik jim ubyde hlíny kolem nich a protože maj vcelku mělký kořeny, tak prostě umřou na to, že jim zmizí hlína v který vyrůstali, kořeny zůstanou na vzduchu a daj se do nich nějaký breberky.

Od nejstarších stromů to už bylo jen kousek na jih do dalšího národního parku a to Death Valley. Tentokrát nejnižšího místa v severní americe (-86m) :) Všímáte si těch nej na každém kroku co sem vám o nich psal minule :) Dokonce jsme se někde dočetli, že v Sierra Nevadě jsou nejjižnější ledovce na západní polokouli :DD tady už je myslím ze lži usvědčí i podprůměrnej zeměpisář. No ale zpátky do Death valley, které je kromě nejnižšího místa také místo nejsušší a nejteplejší. V mapě jsme dokonce veprostřed národního parku objevili camp hned u cesty a to zadarmo. To je samo o sobě dost zvláštní to v jinym parku hned tak nenajdete. Řikali jsme si ale, že bude pravděpodobně stejně plnej, ale jeli jsme to vyzkoušet. Kupodivu tam nebyla ani noha. Hádejte proč. Pár prašnejch plácků hned u silnice veprostřed pouště. Po stínu ani památky. Pěkně silnej vařicí vítr. Verun trefně poznamenala, že už ví jak si kuře připadá v horkovzdušné troubě a to prohlásila vo půlnoci. Takže až vám někdo bude nakukávat, že v noci je na poušti zima tak ho berte s rezervou. Mě to před vejletem do Sýrie tvrdili všichni a taky to tam moc nefungovalo :)

Noc jsme nicméně přežili a užili si východ slunce v písečnejch dunách. Až nás překvapilo jak je Death valley barevný. Skály hrajou všema barvama, moc hezká podívaná. Dokonce tady maj i trochu historie. Čínský dělníci tady těžili a hledali kde co a vozili to přes poušť někam na železnici. Ničeho se tady nakonec nenašlo nijak zvlášť hodně ale očekávání byla veliká. Městečka tak nakonec zůstali opuštěný a mají teď z nich atrakci pro turisty. Zvláštní kolik se tady toho kvůli dolům, nebo aspoň příslibu nějakýho dolování vybudovalo. Postavěj někde železnici prašivejma horama do pouště aby pak fungovala pár let a zase ji opustěj a začnou někde jinde. Tak ňák bych to zhrnul tim, že tady lidi rozhodně nebyli líný :) možná pořád ještě nejsou. Kdo ví.

Z death valley už je to jen kousek přes poušť do Las Vegas odkud vám píšeme z univerzitní knihovny, kde trávíme polední tepla. Večer vyrazíme do víru barevnejch neónů a kasín.

Další plány jsou jako obvykle trochu mlhavé :) blíží se nám Labour day weekend, což je poslední dlouhej víkend prázdnin a tak je všude šíleně natřískáno lidma. Hledáme teda ňákou malou jeskyni, kde bychom si zalezli, nejlépe k vodě a přečkali těch pár dní a potom vyrazili na východ, kde nás čeká serie malých parčíků a velkého parku. Grand Canyon a potom Zion, Bryce, Arches... přes celej Utah až do Colorada, kde to postupně otočíme na jih a začneme se konečně zas blížit mexicu a latinské americe.

vložil ajs dne St 21. záøí 2011, 18:36:24 CEST mapa?

Konečně zase stopaři

Delicate Arch, Arches National Park, Utah

Tak je to konečně zase tady. Budou z nás stopaři. Jak dopíšu blog, zabalíme noťase do krabice k ostatním věcem, odnesem balík na poštu, sjedem na jih města, prodáme auto na vrakoviště (s třema fungujícíma válcema ho bohužel nikdo jinej nechce) a začnem stopovat na jih.

Naposled jsme vám psali chvilku před Labor day weekendem z Las Vegas. Protože jsme ve městě našli vcelku prima parkování ( a tedy i bydlení ) téměř v centru města a to v University of Nevada Las Vegas ( UNLV ), rozhodli jsme se strávit Labor day weekend tam. Nejteplejší části dne jsme strávili v překrásné univerzitní knihovně a přebírali fotky a večer se párkrát prošli po velkoměstě a dokonce jsme se svezli i na horské dráze. Fotky co jsme přebrali už jste jistě viděli a bohužel jsou to na ňákou dobu asi poslední. Počítač letí domu a tak se k fotkám pravděpodobně dostanem až se vrátíme domu, což uplně hned tak nebude :)

Z Vegas jsme si to namířili do jižního Utahu, kde je pěkná sbírka národních parků a ač jsme si nejdřív říkali, že by nám možná jeden stačil, tak jsme nakonec vymetli všechny a každej další byl lepší než ten předním :) Všechny jsou v podstatě založený na tom, že všelijaký erozní živly vytvarovaly pískovec do všemožnejch i nemožnejch tvarů.

Začalo to Zion kaňónem. Krásnej dlouhej vcelku hlubokej kaňon a úzkej kterým vede kus cesta, která pak skončí a pokud chcete jít dál musí se potokem, kterej i teď za vcelku nízkýho stavu vody byl místama až po prsa. Voda je však teploučká a tak to byla procházka více než příjemná. Dá se taky vylézt nahoru na okraj kaňonu z kterýho je moc parádní výhled dolu.

Další v pořadí je Bryce kaňon. Mnohem širší, ale voda a vítr si tady pohráli mnohem víc a vytvarovali takový skoro sněhuláky z toho pískovce. Stojíte na hraně kaňonu a skoro kam až oko vidí je moře sněhuláků, věží, hradů, postaviček. Krásná podívaná, obzvlášť při západu a východu slunce ( taky jsme tam rozhodně nebyli na koukání sami, ani tak brzo ráno :) )

Z Bryce je trochu delší přejezd do Capitol Reefu. Což je takovej trochu zvláštní park. Je založenej kolem geologický zajímavosti, kde se jedna část zemně o kousek ( asi 500m ) nadzvedla a druhá zůstala na místě. Protože byla ale ta horní vrstva horniny vcelku měkká, tak nepraskla jak by člověk čekal, ale prostě se prohnula a udělala takovej faldík. Faldík je ale asi 160km dlouhej a je teda vidět v podstatě jen z letadla. V místě kde je park, ale dřív žili mormoni a založili moc parádní sady, který pořád ještě nesou spoustu dobrot do dneška, takže jsme si naprali břicha všim možnym ovocem a ještě si nasbírali do krabice na cestu :)

Pak už je to jen kousek k řece Colorado a u ní ležícímu parku Arches. Tady zase vítr a voda postavili z pískovce hromadu oblouků. Jeden krásnější než druhej. Prošli jsme si cestičku, který říkají ďáblova zahrádka a musim říct, že má ďábel na zahrádce moc zajímavý pískovcový trpaslíky :) U nejznámnějšího Delicate Arche bylo na západ slunce dost slušně natřískáno, ale neni se co divit, protože arch je překrásnej a ještě navíc je na moc krásnym místě. Stojí na hraně skály a je skrz něj vidět na El Sala mountains.

Tím jsme projeli Utah a na chvilku vstoupili do Colorada. Kde mají národní park Mesa Verde, kterej je zase uplně jiná pohádka. V podstatě je to spousta jeskynních hradů, člověkem postavených a kolem roku 1300 opuštěných. Jsou na krásnejch místech pod převisama ve skále, hezky chráněný od všech nečasů a tak zůstaly skoro tak jak je tehdá opustili. Příjemná změna.

V Coloradu jsme se ale dlouho nezdrželi a sjeli jsme na jih do Nového Mexica do městečka Albuquerque, kde bydlí skvělej chlapík Pete, kterej nás stopem svezl kdesi v BC překrásným karavanem jako z Into the Wild. U něj jsme si teď přebrali všechny věci, poopravovali co bylo potřeba. Zjistili, že autu netěsní výfukovej ventil a tudíž by se musela rozebrat celá hlava, což nestojí za to ani časově ani finančně. Taky jsme si zahráli šachy, verun mu udělala pár českejch dobrot a užila si ještě trochu pečení. Dneska už ale poletí balík domu a my konečně zase jako poutníci s lehkým srdcem poputujem na jih do zemí latinské ameriky, kde si snad užijem trochu víc dobrodružství než tady v tý zápaďácký kultúře. Bylo to sice fajn, ale už se těšim zas na trochu nepředvídatelnosti, na skvělou mexickou kuchyni a hlavně na stopování :)

vložil ajs dne Pá 30. záøí 2011, 18:57:35 CEST mapa?

Temer v Acapulcu

Kokos na snidani i na svacinu

Tak se poprve hlasime z Mexica! Je tady prekrasne, fajn lidickove, uzasny jidlo, paradni krajina, velky vlny v mori a krapicek horko... :)

Vratme se ale tam kde jsme se s vama rozloucili a to do Albuquerque. Balik s vecma co se nam nevesly do batohu mel nakonec 25kg a ne 10kg jak jsme si puvodne mysleli, ale povedl se poslat vcelku bez problemu, jeste uvidime jak dorazi domu a co si o nem budou myslet celnici. V baliku taky letel domu pocitac, takze ted velice pravdepodobne nebudeme schopny zpracovavat fotky za behu a budete na ne muset pockat az budeme doma, coz jeste nakou chvilku potrva. Se dvema batuzkama v aute jsme dojeli na jih Albuquerque, kde je hromada vrakovist a prodali nase auticko za $300. Moc to pravda uplne neni, ale lepsi nez nic. Hlavni problem byl, ze netesnil vyfukovej ventil na jednom valci a navic melo kanadsky papiry, takze ho nikdo uplne moc nechtel. Poslouzilo nam vsak vcelku dobre a od whistleru jsme s nim ujeli temer presne 4000 mil a z toho 2000 mil na 3 valce, coz pokladam za slusnej vykon. Na vrakovisti byli vcelku mili, svezli nas na dalnici a my zacli konecne stopovat.

Stopovani po USA slo jako po masle, akorat se lidi trochu boji a tak jsme vcelku casto jeli v zadu venku na pickapu, kterejch tady jezdi hromada. Zvlastni, ze se nas lidi tak moc bali, ze si nas nevzali do auta, ale presto nam zastavili, svezli nas, vetsinou po ceste jeste nekde koupili hamburger a colu. Proste fajn lidi, jen se trochu boji. Kdo by to byl rek, ze se budou tolik bat ve vlastni zemi, obzvlast kdyz jim tady temer nic nehrozi. Televizni vymejvani mozku o valce s terorismem asi bohuzel krapet funguje. Jedna moc mila rodinka z Arizony si nas vzala i k sobe na noc a tak jsme se meli bajecne az na hranice s Mexicem.

Tady zacal dost jinej svet. Dost casto mi to tu pripomina turecko krizeny s pakistanem. :) Domy skoro jak v pakistanu a auta a silnice skoro jak v turecku. Hranice jsme presli v Nogales, ktery se ukazalo byt jako dooost veliky mesto, takze jsme se na kraj vyvezli autobusem a protoze uz byla noc tak prespali na poli hned u silnice. Rano jsme se ani nenadali a jeli jsme az do Los Mochis coz je priblizne 700km na jih. Svezl nas takovej trochu automobilovej gang. Dojedou na sever busem, koupi ve statech auta, predelaj na nich znacky a prevezou je do Los Mochis, kde je prodaj. Rozhodne se z toho nemaj spatne a tak nas celou cestu pekne krmili a v Los mochis nechali dve noci u nich prespat. Zavezli nas na plaz, nacpali nas syrovejma krevetama (mimochodem uuuzasna mnamka), zahrali jsme si fotbalek (misto micku tady pouzivaj limetky :)) a proste sme se zas meli jako pasici v zite.

Mafiani nas prevezli pres celou suchou poustni Sonoru. Od Los mochis je to po silnici na jih pres par velkejch mest ve state SinaLoa az na nadherny pobrezi do Puerto Vallarta, kde se konecne silnice trochu uklidnily a mame ted na par set kilometru jednu krasnou silnici podel pobrezi pres acapulco az skoro do Guatemaly. Temer kazdy mesto ktery mame na mape jako tecku mas aspon 10000 lidi, a kdo vi kolik maj ty co sou tam jako vetsi tecky, takze si ted pekne uzijem malou silnicku horama podel pobrezi snad bez nakejch velikejch mest.

Stopovani jinak funguje paradne. Dost casto jezdime vzadu na korbe, protoze se jinam nevejdem, ale to je naprosta parada, protoze tady v tom horku neni lepsi klimatizace nez poradnej vitr. Taky se to tady poradne zavlhcilo a zazelenalo. Posledni paradni zelen jsme videli skoro nekde v Oregonu a pak byla temer sama polopoust az poust. Tady je zas zeleno skoro az moc :) Paradni destnej prales s lianama a ohromnejma motylama. Verun si mooooc uziva vsechno tropicky ovoce kolem cest. Kaktus uz tu clovek nenajde, zato jezdime kokosovejma, bananovejma, mangovejma a papajovejma plantazema. Celej velikej kokos stoji 3 mexicky pessa coz je asi 4 cesky koruny a je v nem hrooomada jusu a vyborny stavnaty duziny, takze jsme na nich ted zivi :)

Pevnina se nam ted trochu staci na vychod a my budem sledovat pobrezi pacificu a uvidime kam nas zaveze.

vložil ajs dne Ne 16. øíjen 2011, 19:25:15 CEST mapa?

Guatemala city

Deti prodavaci u Agua azul, Chiapas, Mexico

Sedime si v Guatemala City v relativnim suchu, ac jsme sem vubec nechteli, ale prece jenom to stopovani do tech hlavnich mest tahne a kdyz clovek chytne auto ktery ho preveze poradnej flak, tak je skoda ho odmitat, i kdyz jede do hlavniho mesta - Guate jak mu tady vsichni rikaj.

Vas ale asi taky zajima, jak jsme se sem dostali z perly pacificu - Acapulca :) Mestecko Acapulco nas az tak zazracne nenadchlo, ale dal za nim vede podel pobrezi oceanu prijemne velka silnice temer bez odbocek, krizovatek a velkejch mest. Zkratka idealni pro stopovani. Ve vesnicce Tomatal sme se dozvedeli o skupince lidicek, ktery zachranujou morske zelvy, tak ze v noci sbiraj na plazi vajicka a nechaji je nekde v bezpeci nez se vyklubou, aby je naky chuligani neposbirali a neprodali. Nasli jsme je a domluvili se, ze s nima v noci pudem sbirat. Celej den jsme se tesili, vykoupali se na plazi, natrhali si par kokosu a podivali se do malickaty fabriky na burakovy maslo. Dokonce jsme koukali na traktor jak vyvorava buraky a koukali jsme asi tak hladove, ze jsme jih celej trs dostali. Vecer se ale pak rozprselo a to je prej zima to se nikam nepude. Takze zelvickam jsme moc nepomohli.

Silnice se potom od pobrezi odpojila a zacali jsme nabirat nadmorskou vejsku a s tim se i trochu zprijemnila teplota. Rozhodli jsme se udelat si trochu zajizdku na sever na mayske ruiny v Palenque. Povedlo se nam dokonce chytit vybornyho stopa, Dianu a Salvatora - mexicke turisty, ktery nas vezli skoro tri dny, ukazali nam ruiny v Tonina a Palenque a paradni vodopad Agua azul a dokonce za nas zaplatili i vstupy a jeste nas nakrmili. V prubehu takovyho prima stopu ale Verun trochu zacla stonat. Chripka ji sice presla po jednom dni, ale prujem se ji zatim nechce pustit a lepsi se jen pomaloucku. Takze obcas ty ruiny doslova prokadila. :) Mayove byli stavitele poradny a pyramidy polosezrany v jungli stalo za to videt. Byly to ale prvni mista kde sme v mexicu byli, ktery jsou uz paradne turisticky proflakly a tak nas obcas trochu netesilo, ze jsme samozrejme od pohledu byli zarazeni do skupiny s nalepkou TURISTA a podle toho se k nam taky lidi chovali.

Uz u ruin taky zaclo vcelku prset a v podstate prsi az do ted (cili uz asi tyden) v kuse. Uz kdyz jsme dojeli na Guatemalsky hranice tak nam za usima rostl mech a veci v batohu taky zrovna uplne nevonely suchotou. Nenadelas nic no. Prechod probehl vcelku hladce. Zadna velka zmena se nekonala a ac jsme se tesili na levnejsi zemi, tak vetsina veci je stejna nebo drazsi jako v mexiku. Jedinny co je znatelne levnejsi jsou autobusy (tak za 1/3 ceny) coz je zrovna docela zvlastni protoze benzin stoji skoro dvakrat tolik. Co se ovsem bohuzel trochu zmenilo je spanelstina a tak nemala cast z nasich tvrde nastudovanych slovicek, temer prestala platit :))

Kousicek za hranici je mesto Huehuetenango, kam jsme dojeli vecer za neprestavajiciho deste a trochu se ptali po noclehu, az nas jeden prima klucik Sergio vzal k sobe domu. Tady v Guatemale se totiz ke konci obdobi destu pridaly tri tropicke boure najednou a tak prsi tolik, ze spousta silnic neni prujezdna a mesta jsou pod vodou - jak jsme se dovedeli. Sergiova holcina pracuje pro vladu a ma pohotovost, pracuje i o vikendu. Chvilku to vypadalo, ze by se nam mohlo povest se svest nekam do hor s vladnim autem pomoc v naky vesnicce, ale nakonec se zalekli papirovani a ze prej kdyby byla bouracka ze z toho budou mit polizanice, takze se to nepovedlo. Skoda.

Povedla se nam taky vcelku pekna spanelska prekladatelska bota. Cely mexico si vsude rikame o vodu, protoze voda z kohoutku se neda pit. Ve spanelsko anglickym slovniku jsme si nasli slovicko potable = drinkable a tak jsme si rikali o potable vodu. Sergio se smal az se za bricho popadal kdyz jsme mu to rekli. Potable vodu by si prej nalil tak do auta, ze pitna voda se rekne Agua pura, nebo para tomar, ale potable prej ani nahodou. Tak jsme mozna prisli na pricinu veruncinyho prujmu. Ale az tak spatna ta voda bejt nemohla, kdyz me z ni nic neni. :)

Dokonce se mi povedlo se dostat na akci dobrovolnych hasicu v Huehuetenangu a povim vam byla to sranda :) Prvni sranda uz je to, ze hasicum se tady rika Bomberos :). Sergio byl povolan, ze je potreba nalozit naky drivi a tak sem jel s nim. Pul hodiny jedem pres mesto, ze prej musime vyzvednout kamarada. Na nej vcelku cekame, nacez se ukaze, ze chce jet radsi na motorce, tak jedem spolecne na zakladnu. Tam se sejde pet mladejch dobrovolnejch a par starsich veteranu. Probehla priblizne hodinova porada po ktery nas vsech pet naskakalo do stary sanitky a vydali jsme se za mesto do hor do male vesnicky, kde vedle domu pod susicim se pradlem lezela mala hromadka asi 3 metrovejch prken. Zacali jsme nakladat a po CTVRTYM prkne pani povida, ze uz je to vsechno. Kluci po sobe chvilku koukaj, poradi se, naskacem do auta a jede se zpatky, kde to vsechno zase vylozime a je hotovo. Jeste ze sem byl dost rychlej a na jedno prkno jsem si vzdycky aspon sahnul :) Vcelku slusna produktivita za 4 hodiny prace si dvakrat na 30 sekund sahnout na prkno. :))

O ceste z Huehue do Xela (quetzaltenango) se povidaly dost divoky veci od totalni neprujezdnosti na par dni az po uplnou pohodu, tak jsme byli vcelku zvedavi co nas bude cekat. Stopovani se trochu protahovalo az se na to nemohli divat chlapici co vedle z kamionu sundavali pytle cementu a ze prej nas svezou. Zacal sem jim teda pomahat se sundavanim, coz se smali az se za bricho popadali a vubec byli vcelku veseli. Skoda ze spanelskejm vtipum jeste rozhodne nerozumime, ani kdyz sou o nas :) Puvodne jsme se chteli v Xela zastavit a vylezt si na nejvyssi sopku ve stredni americe (volcan tajamulco - 4220mnm), ale protoze pulka mestecka je pod vodou, silnice kolem jsou casto do pulky zasypany blatem a kamenim a porad leje jako z konve, tak jsme se rozhodli trochu prasknout do koni a posunout se nekam za ty tropicke boure. Jednu velkou vyhodu ten dest totiz ma, temer nejsou komari, ale co se stane az prset prestane a zaplavova voda nekam odtece to nehceme radsi videt ani slyset (a ze se Stazyna dostane Kubovi za zenu urcite nebude to nejhorsi).

Tropickou bouri teda preckavame zatim vcelku bez problemu. Jedina vec kterou jsme museli zmenit je spani. Temer vsude kde neni velkej svah totiz stoji par az par desitek centimetru vody a tak kempovani je temer nemozny. Vzdycky si teda nekde zkousime nocleh u nekoho vyprosit pod nakou malou striskou a zatim se to dari bez problemu. Ono vubec tady to kempovani od zacatku nebylo moc idealni, protoze je tady strasne moc lidicek vsude. Silnicky se temer porad tahnou nakejma vesnickama a nakou peknou kempovaci pustinu aby clovek pohledal.

vložil ajs dne Út 15. listopad 2011, 17:50:26 CET mapa?

Na predelu Amerik

Verun radi ve vlnach pacificu

Jeste ze jsme v Guatemala city nasli bydleni u moc prima kluku a tak nevadilo ze musime cekat trochu dyl nez se planovalo nez se prezene vsechno to prseni. Pomohli nam se vsim co bylo potreba, povodili po meste, po vecerech jsme si paradne popovidali a u toho ochutnali nektery guatemalsky dobroty vymenou za velice povedene Verunciny halusky, ktery mely ohromnej uspech. Kluci skoro vsichni programatori (PHP) spokojeny ze maj dobrou praci v zemi ktera jde kupredu dobrym smerem.

Tropicka boure se nakonec trochu umoudrila a dovolila nam odjet. Silnice sice udajne nebyla prujezdna, ale bud ji zprovoznili nez jsme k uzavere dojeli, nebo byla celou dobu dobra coz je uplne klidne mozny, protoze fam a drbu se tady rozhodne povida hromada. Par desivejch mist jsme po ceste videli, ale stopovani vcelku slapalo. Kousek od hranice s El Salvadorem jsme chytli paradniho stopa. Oscar a Jesus, syn a otec. Maj malej ranc - finca Gabriela - nedaleko od hlavni silnice a nabidli nam prohlidku, coz jsme s radosti prijali. Trochu cestou necestou nas zavezli primo doprostred pozemku, kde maji moc krasnej domecek jak z dob spanelske kolonizace. Prvni co jsme udelali bylo rozvesit nase mokre a navlhle veci, protoze trochu svitilo slunicko, pak jsme dostali najist - arroz con frijoles (rejze s fazolema) coz je tu nejtypictejsi jidlo a ji se v podstate trikrat denne 7 dni v tejdnu.

Po jidle ze prej pudeme na exkurzi. Oscar nas vzal pres vsechny mozny policka co si jen umite predstavit - rejze, fazole, melouny, rajcata, kafe, banany, citrony a spoustu dalsiho ovoce ktery ani moc nevime jak se jmenuje :) Potom prisla na radu prohlidka koni a ze jich nemaj malo :) Dokonce nas vzal i na projizdku. Nejdriv jen tak po ceste tam a zpatky a kdyz zjistil, ze nam to vcelku de, tak jsme vyjeli po ceste az k hranicim fincy. Konici nadherny vysoky, vymydleny, hriva dokonce umyta samponem a ucesna proste fesaci. Kdyz jsem se nenapadne zeptal kolik takovej kun stoji, Oscar povida, ze takovej normalni kun treba ten na kterym jedu stoji jen asi $50 000 :-O To me docela prekvapilo :) ze prej to ale neni moc, ze v Antigue Guatemale (jednom historickym mestecku kousek od Guatemala city) bejva kazdorocne vystava a champion se prodava obvykle kolem 200 000 EUR. Tak konika si tady asi hned tak nekoupime :) Po veceri jsme se ulozili v krasnym kolonialnim pokojiku jak z naky kovbojky.

Rano nas dokonce zavezli az primo na hranice. Moc prima lidickove. Hranice probehli prekvapive hladce a dokonce bez placeni a jsme v El Salvadoru. Vsichni nas strasili gangama a proste vubec ze se mame tyhle zemi radsi velkym obloukem vyhnout, ale ona hlavni silnice panamerikana vede primo pres ni :) Zacali nas brat kamioni a tak se sice neposouvame nakou zavratnou rychlosti, ale mame hezkej vyhled a navic ani moc necekame ale porad se nekam vezeme. Kousek za hlavnim mestem jsme v mestecku Cojutepeque trochu bloumali vecernima ulicema a hledali misto kde slozit hlavu v tom vsem desti az nas k sobe vzala jedna rodinka s autoservisem. Spali jsme na dvore vzadu se skrinovy avii, kde bylo krasne suchoucku. Pred tim jsme ale dostali paradni veceri. El Salvadorsky narodni jidlo \"Pupusa\" - takova tlusta kukuricna placka plnena masem, sejrem nebo vsim moznym. Rozhodne velika mnamka. Taky jsme se dovedeli ze jejich mesto je proslusly chorizama a butyfarama coz jsou v podstate burtiky z vnitrnosti a masa a to je jeste vetsi mnamka :) Po tech uzeninach ve statech a kanade, ktery se sice daj snist, ale zadna lahudka to vetsinou neni jsou tohle naprosto paradni burtiky.

Po El Salvadoru nasleduje Honduras. Panamerikana ho jen tak lizne kousek od pacifickeho pobrezi a tak jsme ho projeli vcelku hladce bez zastavky. Potom Nicaragua, kde prislo prvni placeni na hranicich, vsechno oficialni s uctenkou a dopredu avizovany, ale tak neprijemne - u jednoho okynka dolar, u dalsiho dva, potom deset a u posledniho tri - nenadelas nic no. Nicaragua uz je vcelku velika na zdejsi pomery ale kamiony porad berou a tak jsme ji za stridaveho deste prejeli s jednim prespanim a dostali se do zeme Costa rica.

Costa rica je nadherna. Trochu se nam zvedly mraky a tak jsme z ni i neco videli :) Hned na hranicich se nam povedlo chytit stopa s moc srandovnim pareckem Arnaud (Francie) a Enrique (Costa rica). Maj takovej penzionek -La Tropicalle- v jungli na Nicoyskym poloostrove kousek od moc krasny pacificky plaze \"Carillo\". Ze nas vemou k sobe domu a druhej den brzo rano mel jet Enrique do hlavniho mesta San Jose coz by nas posunulo peknej kousek. Jedem teda s nima k mori :) Po ceste se nam povede neco co sem jeste nikdy nevidel. Maji malinkaty auticko od Chevroletu. Arnaud ridi trochu jako prasatko a moc se mu nedari se vyhejbat ohromnejm diram ktery tady na silnici maj az se nakonec ucho utrhne a v jedny dire asi 20km od domova bouchne guma. Vylezem trochu rozlamane ven a zjistime ze ne jedna, ale hned tri gumy jsou v haji. :))) Kluci jsou trochu nepouzitelny v praktickejch vecech, ale nastesti maj kamarada, kterej prijede, veme gumy na benzinku, kde je opravej a my se nakonec dostanem domu do tropicke jungle :)

La tropicalle je vcelku velka chalupa a kolem po jungli jsou jeste pohazeny dalsi 3 maly chaloupky pro ubytovani. Arnaud - bejvalej profi tanecnik a soucasnej designer, je moc sikovnej na design, takze vevnitr je vsechno uplne paradne naaranzovany, sladeny, prijemny a utulny, ale v ty vsi vlhkosti uz moc nezvlada venkovni udrzbu a se to tak vsechno trochu borti, prkna v podlaze praskaj a podobne :) U vecere jsme se dovedeli, ze stavej dalsi dve chaticky a nevi jestli to stihnou do sezony, tak jsme jim nabidli pomoc a dostali jsme za byt a stravu praci :) Aspon si trochu uzijem plaze a strechy nad hlavou.

Arnaud setri kde muze a tak stavebnictvi je naprosta katastrofa. Stavim jeste s Juanem z Nicaragui, kterej je vcelku sikovnej, ale kdyz neni material a naradi a nic, tak to se tezko stavi neco poradnyho. Snad to nikomu nespadne na hlavu :) Verun zatim uklizi ostatni chaticky a vari nam arroz con frijoles tentokrat vetsinou i s masem :) Po vecerech chodime s boogy (body board - takovej malinkej skoro surf na kterym se lezi) a Juanem na plaz a klouzem se na vlnach mezi kokosovejma palmama. Kazdej den si davame do nosu paradni kokosovy orechy, po balkone lozi mooooc barevnej papousek, z okolnich stromu rvou opice a v maly ricce pres kterou chodime na plaz bydli krokodyl. Proste takova idealni tropicka idylka :)

Skoro kazdej den prsi a vubec vsude je moooooc vlhko, takze kdyz po dvou tejdnech zvedame kotvy a chcem si zabalit batohy zjistime, ze jsou cely plesnivy a to staly ve prostred naseho pokoje na vzduchu. Nenadelas nic no :) Enrique nas sveze rano do San Jose. Ma moc prima sousedku, ktera nam dokonce prinese par anglickejch knizek, kdyz zjisti ze je shanime. Mimo jine takovou trohu moderni kovbojku z texasko-mexickejch hranic - \"All the pretty horses\" od Cormac Mccarthy, kterou muzu vrele doporucit k precteni. Moc zajimavy. Potom pri louceni nam pani sousedka preje moc stesti a da na cestu $20 at si prej dame neco na zub :) S tim uz vystacime az do Panamy, takze vic nez 14 denni dovolena v Costa rice nas vysla na $8 ktery jsme si vymenili na hranicich :D Jinak je ale v Costa rice poradne draho. Stejne a lecos i draz nez v USA nebo v Kanade akorat normalni plat tady neni $10 za hodinu, ale $2 za hodinu. Moc nechapem jak to mistni zvladaj. Potkali jsme spoustu Gringos (americanu) co tu zijou dycky tak na pul roku a na pul roku ve statech a i s nima jsme se shodli, ze je tu zivot lehce drazsi nez ve statech. :-O

Ze San Jose se panamerikana skrabe do poradnejch kopcu a prekona i 3000mnm, kde si v noci pod striskou kiosku u fotbaloveho hriste zase po dlouhy dobe vyzkousime trochu chladecek. U more je teplota porad nekde kolem 27C - v noci o stupen min, ve dne o dva vic a tak podobne :) Spime na zemi mezi drevenejma lavicema a kdyz by se clovek nekoukal moc kolem, tak si pripada jak doma nekde na vode v opusteny kempovy hospudce. Za horama uz jen projedem ohromnejma ananasovejma plantazena a jsme v Paname.

V Paname stopovani trochu kulha, ale pomalu se posouvame a nakonec nas sveze holandska rodinka v karavanu. Jedou z Vancouveru do ohnovy zeme a jak chlapik povida v uplne opacnem duchu nez my. Proste se vsim luxusem. Auto je ohromny (32 stop dlouhy) se vsim co si jen clovek muze predstavit ze by mohl kdy potrebovat a to jeste v noci vetsinou zaparkujou u hotelu a zaplati si pokoj v kterym potom nespi ale chodi se do nej sprchovat protoze ta karavanni sprcha je trochu mala :) V pulce dovoleny si daj dovolenou z dovoleny a na vanoce doletej na dva tejdny do Rio de Janeira a pak se zas vrati k autu a budou pokracovat dal na jih :) Jsou prima.

Po jednom moc prima prespani na policejni stanice jsme dojeli do Panama city. Mesto prekvapive zapadacky. Ohromny vezaky, v obchodech se da koupit cokoliv potrebujete a vsude se stavi a opravuje. Panama je rozhodne na vzestupu. I kdyz ctvrte tu maji samozrejme i pro chude a do tech nas skoro nechcou pustit, ze nas tam prej zastreli. Takze kontrastu je tady vic nez dost. Ubytuje nas prima holcina Ana z Kolumbie a zaciname hledat cestu pres Darienskou jungli. Panamerikana tady totiz ma 200km mezeru. Mezi kolumbii a panamou nevede zadna silnice. Jen ohromna jungle, narodni park a spousta paserackejch pesinek. Musime teda najit cestu bud po mori, nebo vzduchem. Doufame, ze po mori to bude levnejsi, ale zatim jsme nasli jen vyhlidkovy rekreacni jachty za $300 a vejs, coz zrovna neni to co uplne chceme a potrebujeme. Zitra se presuneme na Karibskou cast kanalu do colonu kde se poptame v yacht clubu a potom do malickeho pristavu portobello, kde by taky mela bejt spousta lodicek a snad i naka nakladni do Kolumbia. Tak uvidime jak se nam stopovani lodicek bude darit a doufejme, ze pristi pokracovani naseho pribehu uz vam budeme vypravet z jizni ameriky.

vložil verun dne St 7. prosinec 2011, 20:09:54 CET mapa?

Jizni amerika, poustevnik a spoustu vody

Indianka Kuna z vesnicky Carreto

Tak jsme konecne tady :) Ani to az tak nebolelo a uz jsme v Jizni Americe. :) Z Panama city jsme prejeli do Colonu, kde nas ubytoval moc prima belgican Stijn, kterej pracoval jako blazen na rozsirovani panamskyho kanalu. Famy povidaly, ze z Colonu by mely jezdit nakladni lode do Kolumbie, nebo aspon na hranice a prej by mohly brat pasazery a melo by to bejt levnejsi. Jenze famy nejsou realita, teda aspon ne vsechny. Dalsi fama zase povidala, ze Colon je super nebezpecny mesto a ze bychom tam nejradsi vubec nemeli chodit ani za bilyho dne a ta se ukazala vcelku pravdiva, ale o tom az za chvili. Kvuli takovy povesti vubec nebylo snadny se na nekoho zodpovednyho doptat.

Colon bejvaval pred par stoletima kvetouci mesto a porad tu jeste z kolonialni doby zbylo spoustu krasnejch ohromnejch budov a palacu, ale uz sou poradne rozpadly, vybydleny a v nekterejch dokonce bydli jen jungle. Naprosta vetsina obyvatelstva je cernosska a tak nak z vetsiny lidi porad vyzaruje ta krivda co se jim za starejch casu udala od bilyho muze a pohostinosti teda moc neoplyvaj. Kdyz nas policajti nasli pochodovat po meste samotny radsi nas zavezli kam jsme sli a kladli nam na srdce ze jedine taxikem. Casti Colonu jsou obehnany ostnatym dratem, kam sekuritak cloveka jen tak nepusti a tak je dost problem se kapitanu zeptat. Yacht club kterej v Colonu bejval je zrusenej. No zkratka po prvnim dnu v podstate zadnej uspech. Ale odradit jsme se nenechali a i kdyz nas posilali vsichni pryc, tak jsme si nakonec, u brany k molu odkud jezdi lode do Kolumbie, vycekali jednoho kapitana a ten nam k nasi nelibosti sdelil, co uz spousta lidi predtim, ze pasazery nabirat nemuze a zapsat nas jako posadku je tak komplikovany, ze to delat nebude.

Se Stijnem jsme si jednoho rana povidali o okradani a jak nenadelas nic moc a klidne procestujes celej svet a pak Te oberou doma. Ani jsme se nenadali a v prave poledne na hlavni tride najednou vedle me Verun krici a krici. Otocim se a vidim jen cernou nohu mizejici v nedalekem dome na kterej Verun ukazuje a macha prazdnejma rukama bez kabelky. Pak se vsechno udalo jak v akcnim filmu. Vystartuju za nim. Vbehnu do tmavyho domu. Uzka chodba, prastaryho polorozpadlyho domu, leje jako z konve a odevsad pada voda. Za chvilku zahnem na schody, prvni patro, nova chodba. Z chodby vedou dvere do bytu, ktery vlastne nejsou dvere ale jen mrize a za nima ve tme stoji cernocerny postavy a pozorujou jak se kolem nich proritime. Hlavou se mi mihne, ze to uz prestava bejt dobrej napad ho sledovat, ale zas na to zapomenu. Dohanim ho. Druhy patro. Dalsi temna chodba ktera najednou zahne a konci balkonem. Kdyz tam dobehnu kluk je na druhy strane zabradli. To uz sem u nej, seberu mu kabelku a pretahnu ho zpatky na balkon. Trochu se postuchujem a on utece. Ufff. Vracim se na ulici porad tmavym, ale tentokrat uz uplne zijicim domem. Pres mrize na me koukaji neprivetivy pohledy a obcas nekdo neco zakrici. Na ulici najdu Verun i s par kolemjdoucima, ktery na me hulakaj at z toho baraku hezky rychle vypadnu. Zase jednou jsme meli vic stesti nez rozumu, ze sme potkali zlodeje zacatecnika, kterej asi uplne necekal ze ho nekdo bude pronasledovat a nebyl na to pripravenej. Kabelku (s obema pasama, fotakem a i trochou penez) z ramene ale uriz poradne rychle. Nakonec teda jedina skoda je popruh kterej bude muset Verun zasit :)

V Colonu jsme teda moc dobre nepochodili, kousek od nej je jeste jeden yacht club na druhy strane kanalu. Povida se ze je vcelku nobl, ale za pokus to stoji. Yacht club Shelter Bay je v prostoru bejvaly americky vojensky zakladny a tak se k nemu prijizdi kolem ohromnejch opustenejch baraku, palem, hrist, letist a podobny infrastruktury, kterou uz napul snedla jungle. Moc krasny misto, kamkoliv se clovek podiva slysi pochodovat tvrdy boty na asfaltu a mezi nima jezdit jeepy jako v MASHy :) Plachetnicky paradni, ale zda se ze neni uplne nejlepsi cas roku na plavbu smerem ke Kolumbii a tak nikdo nasim smerem nejede. Napiseme velkou ceduli na nastenku a na odchodu potkame moc prima aljaskyho morskyho vlka, kterej nas pozve na jeho plachetnici. Navstevu nechame na druhej den a je to dobre, protoze na povidani je toho hromada. Andy uz je se svoji zenou devatej rok na ceste kolem sveta :) Pred deviti rokama vyrazili z aljasky s plachetnickou Rose a uz jen proplujou kanalem a za rok nebo dva uz budou doma na aljasce :) Rozhodne nikam nechvataj a pekne si to uzivaj. Krasne se s nima na ledascems shodnem a vzali by nas hned, kdyby nejeli na druhou stranu :)

Z Colonu nas lidi posilali do Portobela. Stopem je to kousek a po ceste nas dokonce sveze Sultan sulejnam co si buduje luxusni haciendu na utesu nad morem. Kdyz pochopi ze jsme \"fuckin hippies\", ktery za nic neplatej, tak nas pozve aspon domu na kure a jeden z jeho sluzebniku nam zkusi najit lod, ale $150 se nam porad moc nelibi :) V Portobelu je spoustu vejletnich plachetnic o kterejch uz sme slyseli v Paname a nejlepsi cenu ukecame za $250 za osobu, to je porad trochu moc.

Posledni nase sance je dojet do indiansky rezervace Kuna yala na ostrov Carti a tam se zda, ze by snad mohlo bejt lodi vic. To musime ale zpatky do Panama city, odsud jezdej Jeepy pro turisty za $25, ale ac to vsichni popiraj dostopovat se tam nakonec da taky. Tady je trochu dost jinej svet. Ostruvky plny indianu (Kuny) zijicich v proutenejch chysich nalepenejch jedna na druhou. Bohuzel uz trochu zkazeny turismem a tak ve vsech cuchaj dolary. Nakonec se nam ale povede presvedcit radu starsich (ktera si rika kongres), houpajici se v sitich pod palmovejma listama, ze sme uplne neskodny a oni nas nechaj taborit na jedinym namesticku ktery na ostrove je. Ostrov ma totiz asi tak 100m x 70m a v podstate kazdej kousicek je zastavenej nakou chysi. Regulerni cena za lodicku do Puerta obaldia coz je posledni panamska vesnicka je odsud $100. Po trech dnech cekani se nam ale povede najit cloveka kterej nas tam prej sveze za $40. Cely stastny se nalodime na lodicku a po celodenni jizde od ostrovu k ostrovu v poradnym slejvaku a vlnach chlapik zastavi v titerny vesnicce ktera ani nema molo pro lode a oznami nam jako by se nechumelilo, ze uz dal nejede a ani zejtra prej ne. Trosku se neshodneme co to pro koho znamena, ale nakonec mu zaplatime $20 za kazdyho coz je pulka toho co chtel a on nekam odjede.

Mistni nas rychle vyvedou z omylu, ze sezenem lod dal. Ze prej obcas naka je, ale nevi se kdy a moc casto to neni. Zase jdeme za radou starsich, ktera nas tentokrat ubytuje u jednoho mistniho chlapika co ma dva domy a zije jen s rodicema a jednou neteri. Jsou moc prijemny, Verun s maminkou (ktera neumi spanelsky :)) celej den dela ruzny prace a dokonce si namalujou indiansky malovani chichi na nos. Zaciname se pomalu zbavovat dojmu, ze vsechny Kuny jsou zkazeny a videj ve vsech cizincich jen penize. Kdyz se ale najednou objevi lod do Puerta, pani vybali prima spanelskou vetu at zaplatime za spani :)))) Snazime se vysvetlit, ze to neni fer si rict az potom a nic nezaplatime. Lodka nas sveze za $10 jednoho a tak jsme nakonec do Puerta zaplatili $30 kazdej coz je sice vcelku dost na to kolik tady stoji ostatni veci, ale aspon to nejsou ty desivy stovky dolaru, se kterejma se vsichni ohanej v Paname.

Tady uz by se dalo i trochu pochodovat jungli, ale vojaci nas nechtej pustit, takze dalsi mala lodka do Capurgana, kde uz jsme v Kolumbii. Tady jsme najednou v turisticke destinaci pro velkou cast kolumbie a tak z indianskejch chysi se najednou ocitnem v mestecku plnem baru, hospudek, hostelu a turistu. Prijemny ale je, ze tu neni zadny auto, pac sem nevede zadna silnice :) Zatimco si na molu varime obed, potkame se s paradnim poustevnikem Sergiem. Uci ve vesnici anglictinu a zije v chaticce nad vesnici, kam nas pozve na nocleh. Mistecko jmenem La Maria je okouzlujici. Drevena chaticka se strechou z palmovejch listu zasazena v nadherny zahrade uprostred Darienske jungle. Nakonec neodolame a zustanema celej tejden. V mezicase hledame odpoved na otazku zivota vesmiru a vubec. Moc prijemnej tejden. Navstivime Sergiovu maminku v sousedni vesnicce (skvele cilou 84 letou pani) a zahrajem si s ni kolumbijskou hru Rummikub. Sousedi umelci nam pri svicce zaspivaji prvni jihoamerickou muziku. Ochutname spoustu mistniho ovoce, ktery jsme jeste nikdy nevideli a mozna uz ani neuvidime. Idealni relax. Do toho vseho leje porad jako z konve, ale uz si nak na ty nase plesnivy batohy zaciname pomalu zvykat. Snad jeste chvilku vydrzi :)))

Z Capurgana, uz nejde do Turba, odkud vede silnice, dojet jinak nez oficialnim transportem, kterej je priblizne za $30 dolaru na hlavu. A tak jsme taky dneska ucinili a na chvilku zase nechame more za zadama a pustime se do stopovani hornatou zemi plnou prima lidicek a neuveritelnym mnozstvym vody padajicim z nebe. Jestli pak jeste nekdy uschnem :)))

vložil ajs dne So 17. prosinec 2011, 00:17:35 CET mapa?

Que chimba parcero

Nocni muzikanti v ulicich Santa Fe

V prvnim kolumbijskem mestecku, propojenem s okolnim svetem silnicema, Turbu jsme se vykutaleli z internetove kavarny a na ulici si uvarili vybornou rejzi s cibuli. Zatimco Verun varila, dali se s ni mistni do reci a prinesli ji neco k piti. Dokonce si jeste mohla vybrat jakej dzus by si radsi dala :) Uz dlouho nebyla zmena po prejeti hranic tak velika jako tady. Naposled z USA do Mexica se svet vcelku zmenil :) a cela stredni amerika nam prisla tak nak vycemene podobna. Tady se najednou ale zmenilo veci moc. Lidi jsou tu jeste zlatejsi nez byli do ted. Hory poradne vyrostly do vejsky a uz je konecne obcas trochu chladek. Jidlo se trochu zmenilo, ubylo kukurice a zacinaji se objevovat brambory. Silnice jsou plny motorek a poradne deravy :) Jen pro predstavu do dalsiho vetsiho mesta - Medellin - je to 350km a cesta v kamionu trva kvuli diram, kopcum, zatackam a sesuvum zpusobenejm neustalejma destema, 13 hodin. Aspon je cas se kochat trochu okolni krajinou.

My jsme ale tak rychle nejeli :) Za prvni den jsme ujeli 50km za druhej den 25km. Ne ze by tady lidi moc nebrali, ale v podstate nikdo kdo by nas mohl vzit ani nejezdi. Spousty motorek, taxiku, autobusu (jeden nas dokonce vzal i bez penez do dalsi vesnice). Spoustu casu teda prostojime u silnice, kde se kolem nas houfujou domorodci. Vetsinou to zacne detma, ktery jsou vcelku plachy a tak se postuchujou kdo se nas pude na neco zeptat. Ale protoze maj casu dost tak se vetsinou stihnou otrkat a vyptat se nas na vsechno. Jaka zmena treba oproti indianum Kunam, kde deti prosili o penize. Tady nam obcas neco prinesou od maminky - vodu k piti, jogurt, fotku. Vcelku prijemna zmena. Jedeme ohromnejma bananovejma plantazema a cekame kdy uz se konecne objevi slibovane hory. Po bananech zacnou ananasy a do toho trochu pastvin s kravama na mleko i maso.

Po dvou dnech a asi 80km trochu zkejsneme ve vesnicce Mutata, kde si nas na vecer vezme k sobe domu jeden chlapik. Cizincu se tady asi opravdu moc nezastavi. I slovo Europa tu budi rozpacitej usmev a otazky, jestli je to nazev statu nebo ceho. Rano jdeme na stopa brzo a stojime hned naproti hospudce, kde na nas uz od zacatku mavaj. Pomalu se osmelujou a zacnou se vyptavat. Ke kazdymu povidani vzdycky neco dostanem. Nejdriv kolumbijsky kafe, kterymu tady rikaj "tinto" a sladej ho tak silene, ze se ani nemusim premahat kdyz ho piju :) Nakonec to dopadne tak, ze vic sedime v hospode nez stopujem a ochutname spoustu mistnich dobrot. Po pulce dne se nad nama slituje kamion plnej bananu a sveze nas prej az do Medellinu. Cesta uuuzasna, silnice mistama chybi, hory poradny, krasny bourkovy mraky vsude kolem, kdyz se otevre nakej vyhled. Kdyz hory prejedem a sjedem do mestecka Santa Fe de Antioquia je asi pulnoc a chlapik uz nas z nejakyho duvodu dal vezt nechce a tak nas vysadi. Brouzdame se krasnym historickym centrem a dumame kde slozit hlavu, kdyz pridem na namesti uplne plny lidi a na velkym platne se promita film o mexicky revoluci. Je sice poradne budovatelskej a na konci vcelku historickyho filmu dokonce ukazou kourici tovarny a ohromny traktory na polich jako jasnej uspech revoluce. Nicmene atmosfera je moc prijemna a v kine uz jsme vcelku dlouho nebyli. Obzvlast ne v outdoorovym v takovym paradnim historickym mestecku uplne nabouchanym mladejma lidma.

Kdyz film skonci, rozbalime si alumatky u vchodu do kostela, ze si do rana schrupnem s batohama pod hlavou. Ani to nestihnem dodelat a uz se k nam hlasi vedlejsi hloucek punkacu, ze jestli nemame kde spat, ze oni jdou ted nekam jeste do mesta se trochu veselit a pak pudou nekam do naky zahrady ci parku, kde si muzem postavit stan a chrnet tam s nima. Festival je totiz celej vikend, vsechno je zadarmo a tema celyho festivalu je mexicka revoluce. Nevahame dlouho a deme s nima. Usadime se nekde na ulici a najednou se objevi hromada piti. Vsichni pijou lokalni koralku jmenem "candela" co mistni vyrabej doma z cukrovy trtiny. Vcelku dobrej sladkej burcak :) Na kazdym rohu sedi nakej hloucek muzikantu a kolem nich posluchacu, vsude hori svicky, no proste uplne prima atmosfera v historickym centru. Ubytovani v parku je nakonec taky moc povedeny. Je to jakasi zahrada na prodej obehnana ostnatym dratem a v ni asi 20 pribytku od vcelku normalnich "tesco stanu", pres igelitovy pytle napnuty mezi stromama az po lidi valejici se jen tak na desti pod stromem. Nadherny punkovy lezeni. Hori par ohynku na kterejch se vari "sankocha", takova zdejsi polivka ze vseho co te napadne, a do toho bubinky a kytary. Prima bydleni na filmovej festival.

Punkaci co se nas ujali u kostela nas zvou i k sobe domu do Medellinu, kam po skonceni festivalu v pondeli vcelku snadno dostopujem a jejich doupe najdem. Uz jsme s nima skoro tejden a zitra se asi zacnem posouvat dal na jih. Nejdriv sme si poslechli spoustu zdejsi muziky a potom meli docela uspech s ceskou muzikou obzvlast SPS a E!E se ujali :) Piti je tu vcelku zajimavy. Bud se pije rum karibskej a kdyz nejsou penize tak maj rum co se menuje Jamaica, kterej je temer presne stejnej na chut jak nas tuzemak. Oni ho pijou jen z nouze (coz je vcelku casto), ale nam docela chutna. Jeden litr stoji asi 50kc! Dalsi specialita je levny vino z marakuji (2 litry 40kc), ktery smichaj s pivem :))

Medellin je rozplaclej v udoli (1500mnm) mezi vcelku slusnejma horama (3100mnm). Dolu uz davno neni misto na staveni a tak se mesto rozrusta cim dal tim vic po ubocich kopcu, ktery jsou mistama poradne strmy. Cim vejs clovek jde, tim chudsi lidi. Drevenejsi a mensi domecky a blativejsi chodnicky (nekdy skoro skluzavky) mezi nima. Dole v udoli podel reky jezdi metro a z nej vedou nahoru na kopce kabinkovy lanovky uplne stejny jak na horach na lyzovani a jsou normalni soucasti mestsky dopravy. Prima! Na dva dny jsme vyrazili na kopec Santa Helena na vandr. Nahoru masnacky lanovkou a tam uz pekny tapani v poradnym desti a mracich :) na vecer jsme ale nasli moc hezky misto na kemp pod stromem primo na hrane kopce nad mestem. Klukum stan trochu protejka a tak si vzali z domova zaves ze sprchy, kterej sme nad stanem vysponovali a dokonce se vyspali i vcelku v suchu. Dolu uz napul sebehnem a napul sjedem po zadku po pekne zablacenym svahu a dostanem se tak do ctvrti, kam se normalne moc cizinci nedostanou :) Privitani je moc mile a posouvame se vcelku pomalu pri odpovidani vsech otazek a za neustalyho vysvetlovani ze nejsme z USA ale z jinyho kontinentu. :)

Taky jsme se naucili spoustu novejch slovicek, ktery ale bohuzel asi prestanou platit az vyjedem z kolumbie a mozna uz i az vyjedeme z antioquie, coz je poradne hrda kolumbijska provincie v ktery prave prebejvame. Suverenne nejpouzivanejsi slovo tady je "que chimba" co zname v podstate neco jako "po pici" :) proste cokoliv je skvelyho je "chimba", ale prej to radsi nikomu jinymu rikat nemame, ze by to mohl pochopit trochu jinak :)) Dalsi zdejsi slovo je "parcero" coz je v podstate "kamo". To se to pak uci spanelstina, kdyz se v jednom meste neco naucime a v dalsim je vsechno jinac :) Aspon je to ale porad vicemene stejnej jazyk az do Argentiny. Dalsi skvela vec na cestovani v Jizni Americe proti Asii je ze tady temer nikde nepotrebujem viza. Dohadovani na hranicich je sice porad, ale vetsinou nic nestoji a rozhodne se nemusi nekam na ambasadu.

Dneska jsme si s klukama dali vanocni bramborovej salat a zitra se nak dohrabem na konec mesta a pofrcime pres hory a doly smerem na ekvador. :))

vložil ajs dne Út 3. leden 2012, 06:46:20 CET mapa?

Na jizni polokouli

Ranni pohled z vulcanu Iliniza.

Tak uz jsme konecne na jizni polokouli. Vzhledem k tomu, ze severni amerikou se jede tak nak spis jihovychodne a ted uz temer presne na jih, tak uz jsme ale davno za pulkou cesty, skoro mozna uz i ve dvou tretinach, ale to se tezko odhaduje. Kazdopadne uz vam ale ted pravdepodobne az do konce cesty budem psat hlavou dolu. Co se tyce vzdalenosti, ve meste Quito jsme prolomili 31 000km od Whistleru.

S klukama punkacema v Medellinu jsme si dali bramborovej salat a jeste se domluvili ze si vyperem. Trochu nas prekvapilo, jak to vlastne funguje. Kluci porad nekam volali a neco povidali, ze zamluvi pracku na celou noc a vyperou si vsichni, ale to sme porad jeste nechapali. Pak najednou prisel vecer a chlapik na motorce v ukrutnym slejvaku privezl pracku a postavil nam ji na balkon :) Tomu rikam servis. Uz sem vam myslim rikal, jak tady clovek prichazi ke kniham jak slepej k houslim a dalsi knizka, ktera se mi dostala do ruky je English Patient od chlapika Michael Ondaatje. Kdyz ji nahodou nekde zahlidnete urcite si ji nenechte ujit. Ac vetsinou moc valecny knizky nemusim, tak tahle se povedla moc. ;)

Cely vymydleny jsme se vypravili na stopa a vcelku se darilo. Hned prvni kamion nas prevezl uplne poradnej kus a jeste navic ho ridil Papa Noel (tak se tady rika Jeziskovi). Zastavoval nam na foceni, vsechno nam krasne vysvetloval, co kde je a kupoval mnamky kolem cest. Kdyz uz sme byli poradne naprany vsim tim ovocem, tak nas dokonce pozval na obed. Dekujeme. Panamericana z Medellinskych hor vede na jih do udoli reky Kauka, kde ve meste Cali bylo zas poradny horko, proti Medellinskemu chladku, ale dlouho jsme se tam nezdrzeli a dalsi mala zastavka byla az ve meste Popayan, kde nas mistni veterinar s mamkou privezl do mesta v silenem slejvaku, ubytoval doma a jeste nas vecer povozil po meste jako turistickej guide. Trochu nas lidi pred Popayanem varovali, ze prej je tu nebezpecno a vcelku tomu na duveryhodnosti dodalo, kdyz nam na hlavnim namesti hned vedle kostela a radnice ukazali poradne ohorelej barak, do kteryho prej nekdo pred mesicem dal bombu a ze se ani moc nevi proc. Pred par dnama taky prej byli nakupovat darky v nakupnim stredisku a najednou se nasla v aute bomba, tak cely stredisko evakuovali a pyrotechnici meli co delat aby ji zneskodnili.

Z Popayanu uz se zas jede pres hory takze misto kokosu a bananu jsou videt spis kamiony plny cibule a brambor. V jedne vesnicce v horach se nam dokonce povedlo se nachomejtnout k tomu jak se na ulici vari vanocni pochoutka Natija (v podstate puding), primo na namesti horel ohen na nem ohromnej hrnec a v tom babicky michaly dobrotu. Chvilku jsme okukovali a nakonec taky jeden talir s mnamkou dostali. Basti se to s takovejma kulickama (bunuelos) co vypadaj jako koblihy, ale je v nich vevnitr sejra. Na prvni pohled zvlastni kombinace, ale veeeelka dobrota :)

Pro zmenu kvuli velikejm lijakum byly ze silnic vsude videt zaplaveny pole a domy az nakonec i cesta zmizela a parkrat jsme museli par hodin pockat, nez cestu odklidi od nakyho sesuvu. Posledni kolumbijske meste Pasto, uz je kousek od hranic a tak jsme se ani nenadali a s vecernim soumrakem jsme prekrocili hranice do Ekvadoru. Vsechno probehlo prekvapive hladce a zadarmo a hned za hranicema nas vzal favorit do dalsiho mestecka, kde nam povedel, ze bus do hlavniho mestea Quita stoji jen $5 a ze bychom si ho radsi meli vzit protoze je tma. Dokonce nam ty penize na autobus i daval. My jsme si ale vytapli na kraj mesta primo k policejni kontrole, ktera nas nechala prespat v malinkatym policejnim domecku u silnice. S benzinovym varicem jsme meli velkej uspech :) Asi by nebyl spatnej byznys je sem dovazet :)

Rano jsme to meli na stopa par kroku a ekvadorci se ukazali podobne mili jako kolumbijci, takze jsme se ani nenadali a se zastavkou v indianskem meste Otavalo s ohromnym trhem na namesti, jsme prekrocili rovnik a navecer byli v hlavnim meste Quito. Ekvadorska krajina vypada jako jedna ohromna zahradkarska kolonie. Vsude se neco pestuje a chova, od kokosu pres brambory az po ruze a kde uz je svah moc velikej, tak se pasou aspon kravy. Prijemny je, ze vsechno se pestuje jen na malejch polickach, takze zadne velke sire rodne lany, ale cela tuze kopcovita zem je rozparcelovana jako jedna velka zelena sachovnice.

V Quitu nas ubytoval jeden uplne prima cecho-americano-ekvadorec Martin. Mesto je ve vejsce 2800mnm, takze krasnej chladek, kdyz teda clovek neni uplne na primym slunicku, ktere tady ma poradnou silu :) Z okna loznice koukame primo na Cotopaxi (5890mnm) s krasnou snehovou cepici a Martin je skvelej kuchar vsech moznejch asijskejch kuchyni, takze se mame minimalne tak dobre jako v sedmi hvezdickovym hotelu. :) Dekujem. Na vanocni besidku jsme se podivali do adventistickyho kostela a potom si uzili obed a veceri s prima ekvadorskou rodinkou a kubancem Borisem. K vanocnimu obedu byl dokonce bramborovej salat, temer presne jako doma konecne s vybornejma kyselejma okurkama ( ty americky smejdy nebrat, maj tam naky uplne jiny chute ). K veceri pak vietnamsky rolky zabaleny v rejzovym papire :)

Po vanocich kdyz nam trochu slehlo jsme se vydali na jih smerem k dvousopce jmenem Iliniza. Ma dva vrcholy Illiniza Sur (5 248 m) a Illiniza Norte (5 126 m). Zatimco na jizni jsou ledovce, poradne strma skala a temer porad mraky a snezeni, na severni je snih jen obcas a v podstate se na ni da vyslapnout bez jakyhokoliv vybaveni. Uz i krajina kolem je moc pekna, trochu se nam dari stopovat, takze ani nejdem z vesnice celejch 9km na parkoviste ve vejsce 3800m. Odtud uz po pesince do sedla mezi oba vrcholy kde je v 4700m chaticka. Vcelku milej klucik se o ni stara a tak nas necha spat ve stanu vedle za $5 a jeste pouzivat vodu a kuchynku v chatce i kdyz noc vevnitr stoji normalne $15 za kazdyho.

Vsude mlha a tak zatim nic moc nevidime, ale rano ve 3 hodiny prosvitaj trochu hvezdicky a vychod slunce kolem 6 hodiny uz nas zastihne peknej kousek na hrebeni nad chatou. Jdeme s jednim klucikem z Chicaga co ma sebou mistniho guida, takze ani zadne bloudeni ve tme nam nehrozi :) Vychod se povede neuveritelne. Zname, az kycovite more mraku vsude pod nama, jen v dalce videt hrbolek Cotopaxi a hned vedle nej vylejza slunicko. Vitr fuci jako o zavod, takze se kolem nas prohanej mraky sem a tam. Chvilku vidime nadherne, chvilku vubec a vetsinou tak akorat, abychom rvali radosti a nevedeli kam driv koukat. Guide s klucinou se brzo navazou na lano a tak je predejdeme a poslednich par metru po snehu se vyskrabem az na vrchol. Malinkej kovovej krizek a vyhled zadnej, ale stejne jsme stastny jako blechy, ze odsud uz se da jit jen dolu :) Nak nas asi zmlsal ten dlouhodobej pobyt u more, tak ted maj cerveny krvinky co delat aby stihly vsude roznest kyslik.

Dole u boudicky jsme za chvili, zabalime stan a cestou dolu potkame minimalne 30 lidi co dou nahoru (chaticka je myslim spis tak pro 20) spoustu si jich nechava ohromny batohy vynaset konikama a my si vcelku uzivame odlehceny verze nasich batohu, pac jsme spoustu harampadi nechali u Martina. Posledni vaha myho celyho batohu bez jidla a vody byla 28kg, takze obycejne bohuzel zas az tak poutnici s lehkym srdcem nebejvame. Budem na tom muset asi nak zapracovat. Aspon ale nevypadaj tak ohromne, kdyz to mam zabaleny v 45l batohu :) Od parkoviste chytnem hnedle stopa dolu do vesnice a pak dalsiho az do Quita, takze se ani nenadejem a jsme zase v pekne hlucny a blaznivy civilizaci.

Jinak je Quito vcelku prijemny mesto, takova hezka nudle priblizne 5km x 50km. Vrele doporucujem vylet na Baziliku. Ohromnej kostel na kraji staryho mesta u kteryho se da vylezt az nahoru do veze s paradnim vyhledem. Je tu paradne levno. Ekvador zatim suverenne nejlevnejsi zeme naseho vejletu. Pro predstavu za $1.5 tady clovek dostane v hospode obed (polivka, druhy a dzus), kterej nam vetsinou staci obema dohromady. Za $0.5 se da koupit treba deset rajcat. S ekvadorskou rodinkou jsme se dokonce dostali za mesto do vesnice na trh, kde se deli veci uplne neuveritelne, jako treba 20 x mango za $1, nebo 1.5kg masa za $2. Benzin stoji 8kc litr. Vladne tu ted totiz dost do leva nakrocenej prezident, jeho nejvetsi kamarad je Kastro a Chavez a trochu si lidi kupuje. Vsude se stavi novy cesty (ktery jsou tu teda uplne paradni), benzin je dotovanej a tak podobne.

Ekvadorska tradice je na silvestra palit starej rok, v podobe takovy papirovo hadrovy figuriny. V podstate neco jak kdyz se u nas palej carodejnice. Jen u nas si k tomu vetsina lidi zajde aspon trochu za mesto, tady silvestr vypada tak, ze uz od rana temer na kazdym rohu hori naka mrtvola a vetsinou ne jen jedna, takze brzo je mesto zahaleny poradne zadumanou mlhou. A kdyz potom s okna sledujeme pulnocni ohnostroje ma vsechno takovej dost neuveritelnej zavoj.

Z Quita zitra rano vyrazime na jih smerem do Peru, kde bychom se radi taky podivali do nejakych hor, ale vsichni nam slibujou destovou sezonu. Tak uvidime, jestli se tam vubec dostanem, nebo budou silnice pod vodou. Ve stredni americe totiz tak nak prave skoncilo obdobi destu, ale tady dole v jizni ted to poradne zacina. Z toho plyne ponauceni kdybyste nahodou chteli podnikat neco podobnyho jako my, co se pocasi tyce bylo by to o moc rozumnejsi jet z Patagonie na Aljasku a ne tak jako my ze severu na jih, aspon teda pokud to chce clovek stihnout za jeden rok. :)

A jestli jste docetli az sem :)) Prejeme vam timto uuuuzasnou pohodu v novem roce a zijte rok 2012 jako kdyby to mel byt ten posledni.

vložil ajs dne Út 10. leden 2012, 18:06:25 CET mapa?

Vsichni dobri lide

Peruanka na trhu

Dneska vam budem povidat o dobrych lidech. Potkavame jich denne spoustu a abyste nezapomneli ze jich je svet plnej, tak vam o nich napisem :) Stopovani v Ekvadoru je poradnej fofr. Zemicka vcelku malinka (asi 4 Cesky republiky :) ), silnice paradni, docela slusnej provoz a lidi hodny. Za prvni den jsme z Quita ujeli skoro az k hranicim a k veceru zkousime jeste kousek popojet. Zastavi nam chlapik v prastarym Uazu. Chvilku si povidame jak se kdo ma a pak se zepta kam jedem a jestli chvatame. Rikam ze ne a tak at prej hopnem dozadu do auta. Sveze nas na svoji farmu, kde je spousta ovoce a strecha. Muzem si tam odpocinout a zitra jet dal. S radosti prijimame. Na farme je rozestavenej baracek dokonce uz ale s postelema, brambory, blumy, nektarinky... No nocleh idealni. Vsechno nam ukaze a jede domu. Uvarime si veceri a on prijede zpatky s dcerou. V krbu zapali ohen a povida nam, ze ma dva kluky, ktery taky jezdej s batuzkem po jizni americe a tak ze vzdycky kdyz naky takovy lidi vidi tak se jim snazi pomoc. Presne jak mamka doma, vzdycky kdyz se vratim zpatky, tak mi povida kolik vsech stoparu vzala a ze taky kvuli nim se mi stopuje dobre :) Dik.

V poslednim meste Ekvadoru vymenime penize na peruansky a zbyde nam 12 centu. Banan obvykle stoji 15 centu, kdyz je velkej. Verun teda zkousi vyprosit jeden banan. Chlapik se na nas koukne usmeje se a da nam dva ohromny banany :) S bananama v ruce vyrazime na stopa. Prvni auto je taxik a rovnou se pta jestli jedem na hranice. Povidame ze jo, ale ze nemame penize na cestu. Chvilku se zamysli a povida ze to nevadi, ze si mame naskocit. Hranice probehnou neuveritelne hladce, prejdeme most a jsme v Peru. Policajt nam da razitko do pasu, podivi se ze jedem stopem a popreje stastnou cestu. Ujdeme asi 100 metru v Peru za posledni baracek, kterej je hospoda. Jak jdeme kolem, sedi venku na zahradce tri peruanci a mavaj na nas. Dojdeme k nim. Chvilku si povidame, ani se nenadejem a sedime s nima u stolu, pred nama flasku piva a uz nam objednavaj Ceviche coz je nejvyhlasenejsi peruanska specialita z morskejch potvor. Ochutname tri druhy piva, naperem si brisko a celou dobu nas vitaj v Peru a prejou nam vsechno dobre. Pak se jen zvednou vsechno zaplati a jdou zpatky do prace. Dekujem.

U silnice si chvilku postojime, protoze provoz je tu uplne mizernej a kdyz uz naky auto jede je to taxik a narvanej az nad strechu. Najednou se pred nas s silenym rachotem postavi 40-ti letej Datsun a tata ze synem co z nej vylezou se s nama daj do reci. Rikame ze jedem stopem a odkud a kam a tak dale. Povida ze tady moc stesti se stopem asi nenadelame vytahne z kapsy penezenku a da nam 10 solu (1 sol/slunce = 8 Kc ) ze s tim to pude lip. Kupodivu ma pravdu a za chvili se vezem naprany v kufru s pytlema plnejma mangousu. V prvnim mestecku ( Sullana ) jsme uz za tmy. Je to uplne cistocista poust i s dunama a strasnej blazinec. Prasny cesty plny trikolek, lidi, muziky, smradu a vuni. Ptame se kde se da spat a tak nas zaveze ke svymu druhymu domecku, ve kterym nebydli a necha prespat na "zahrade". Rano prvni pani ktera jde kolem se s nama da do reci a ze kdybychom cokoliv potrebovali, ze bydli za rohem.

Vezmem trikolku na konec mesta a uz se vezem v kamionu az do dalekeho Ciudad de Dios. Pres celou poust. Chlapik ridi asi 20 hodin denne 6 dni v tejdnu a tak kupodivu trochu klimba. Ma na to ale specialni ritual. Vysvetluje nam, ze nektery ridici pijou kolu a kafe, ale to prej neni dobry na zdravi a tak on vytahne igelitku plnou listu koky a zacne zvejkat. V puse si udela takovou ohromnou kouli a porad zvejka, do toho si obcas zapali cigaretu a aby toho nebylo malo, tak to zapiji nakou koralkou z anyzu a potom si takovou specialni jehlou vpichuje do ty ohromny koule nakej roztok z morskejch potvurek. Obcas nakou zelenou stavu vyplyvne do urizly pet flasky a da si dalsi hrst listu. Jen tak pro predstavu igelitka kokovejch listu asi jako velkej pytel bramburek stoji 10 solu. Umite si prestavit ze po takovym gulasi uz s nim za chvili moc reci neni a tak se krasne kochame okolni poustni krajinou. Jediny vyruseni jsou policeni hlidky, protoze v kamione muzou jet jen dva a tak se verun musi cas od casu schovat za sedacku. :))

V Ciudad De Dios nam ridic Alberto nabidne spani. S diky prijimame. Vysadi nas v parku a odjede vratit kamion na firmu. Zacnem varit veceri a behem chvile u nas stoji klucik a nese nam kus melouna jako zakusek. Neuveritelne. Noc je trochu komarova a tak si v obejvaku postavime vnitrek stanu a pak uz spime jako miminka. Rano si projdeme trh a vypravime se na silnici, ktera vede od pobrezi do hor - And. Podel more je cesta o moc blizsi ale to horko a rovina neni uplne nic pro nas a tak to vememe oklikou pres hory. Znate to. Je to sice dal ale za to horsi cesta. Asi pul hodiny nic nejede a pak najednou kamion plnej plynovejch bomb. Kabina je plna a tak se tentokrat pred policajtama musime schovavat oba, ale za to mame cestu i s vykladem a prestavkama na fotky. Kam se hrabe turisticka tour. :) Svezem se poradnou dalku do nitra And a vyskakujem v mestecku San Marcos. Zajdem si na trznici na veceri. Jedna pani na nas hned z dalky mava a tak ji zkusime. Davame si jako obvykle jedno menu dohromady (3.5 solu). Kdyz pani vidi, ze to jime dohromady, dostanem jeste jeden dzus z kukurice, dalsi polivku a kdyz dojime druhy, tak jeste i pridano. Kdyz platime, tak si za zadnou cenu nechce vzit ani desetnik navic. Zitra prej bude velikej trh a tak se mame prijit podivat. Jeste se s nama chce vyfotit jeji dcera a pro spani nas posilaji na namesti.

Par lidi si nas prehazuje sem a tam a nekoho hledaj. Kdyz ho najdou mame krasny spani na fare primo na namesti a dokonce v posteli. Trh nas nadchne jak obvykle. Uzasnej blazinec plnej lidi, vuni, zvirat, ovoce a slunicka. Spoustu lidi se s nama objima a vita nas v Peru. Nekde jsem kdysi cet: "A kdyby nebylo trzist, nebyly by hory tak tiche a krasne" a vzdycky si na to na trhu vzpomenu. :) Lidi moc prijemny, foceni jim nevadi, obcas se jen zeptaj do ktere zeme fotky poleti a pak jeste podekujou. Ceny neuveritelne. Hromada (asi tak tri hlavy) skveleho mistniho cesneku za 1 sol. 4 veliky manga za jeden sol. Brazilska maceta i s kozenym rucne delanym a zdobenym pouzdrem 30 solu. Jdeme k pani na obed a dostaneme zas takovej nasup, ze to skoro nesnime. Dokonce ochutname i dalsi mistni specialitu, kterou je pecenej Cuy (neco jako morce). Dekujeme.

Na stopu za vesnici si vesele louskame buraky a hned druhy auto (po asi pul hodine) nas nabere. Popojedem do dalsi vesnice, kde zalezem do policejni stanice na party ku prilezitosti povyseni trech policajtu. Za zavrenejma dverma (ani fotit nemuzu jak se boji ze by se to proflaklo) se vypije hromada piva a sni celej kotel plnej spaget. Srandovni jak jsou ty policeni stanice vsude po svete stejny. V gruzii, v cechach nebo v Peru. Stejnej neosobni neutulnej prostor a vcelku mili policajti, ktery jsou na silnici neprijemny jak noc, ale za zavrenejma dverma by se rozdali.

Kdyz piva dopijem, sofer Jose nam nabidne, ze muzem zustat u nej doma jestli chcem. S diky prijimame a dalsi noc preckame s jeho synem, kterej nas pohosti mlikem z plechovky. Verun po vsech dobrotach trochu beha na zachod a tak se rozhodnem zustat na farme s cunikama a spoustou ovoce jeste jeden den na zotavenou. Dneska uz uhanime zase na jih do Cajabamby, ze ktery vam piseme o tom jak denno denne potkavame neuveritelnou spoustu uzasnejch lidicek. Dekujem. Je na tom svete opravdu krasne...

vložil ajs dne Út 24. leden 2012, 15:30:17 CET mapa?

Cestou necestou

Hlavni trida ve vesnicce nad Huarazem

Z Cajabamby porad dal na jih jsou hory a moc krasna krajina. Mraky a mlha nam vetsinu vrcholu sice schovali, ale obcas nekde nejaky vykoukl a tak zbyl aspon ohromny prostor pro fantazii :) Cim vic na jih tim jsou hory vetsi a silnice mensi. Peru je plny nerostnejch surovin a s jejich tezbou si tady hlavou nelamou, takze cesta je lemovana ohromnejma dolama na zlato a jiny kovy. Obcas chybi pulka kopce a brzo urcite bude chybet celej podle tempa jakym se zda ze kutaj. Za chvilku nam zmizel asfalt a jelo se jen blatem. Nakonec jsme se dostali na krizovatku smerem na Santiago de Chuco. Kde uz byla silnice hodne uzoucka a blativa. Na nasi mape sice porad kresli cestu stejnou barvou a pisou - main road, ale realita je evidentne dost jina. V Santiagu jsme prespali na namesti pod striskou ve ktery byl jeste pred par dnama betlem a rano se trochu zapotili s hledanim smeru, protoze udajne dal smerem na Huaraz vedou dve silnice. Rikal to vsak jen nekdo a kazdej rikal neco jinyho co se tyce provozu, takze bylo dost tezky rozhodovani. Jednu cestu jsme vybrali. Uz ale tusime, ze budeme mit slusny trable s provozem a tudiz stopem. Silnicka uz je spis jen polnacka a to jeste pekne derava. Vahame zda se tudy vydavat, nebo ne (po pobrezi more vede krasne rovna asfaltova panamericana, kterou ted vlastne kopirujeme v horach, protoze nas ta poust a horko zas az tak nenadchla :) ), ale nakonec to zkusime. Problem je v tom, ze do dalsiho bodu s vetsi silnici je to asi 350km takze pochodovanim vcelku na dlouho :)

Aut opravdu malinkato a tak pochodujem, obcas nas nekdo kousicek popoveze a mezitim si aspon muzem uzivat vyhledy. Kazdej den odpoledne prsi a jednou se nam povede dokonce objevit krasnej senik na schovani. Uz se vidime jak na vonavy slame budem hezky spat, ale nakonec se z pole pride schovat taky rodinka majitele a chvilce povidani s nima nemuze bejt o zustavani ani rec, musime k nim domu. Jsou neuveritelne zlaty a na cestu nam dokonce nabalej pytel brambor. Sikovne zarizeno maj, ze v kuchyni (coz je oddelenej domecek, kde se vari na ohni) bydlej krome hrncu taky Cuyove. Cuy je zdejsi pochoutka. Vypada neco krizenec mezi mysi a kralikem. Nemusi se teda starat zadny uklizeni, cokoliv ti upadne zem Cuyove okamzite vyluxujou :) Dostaneme ohromny porce jidla abychom prej unesli batohy a spime zase v postylce pod kterou je hromada brambor :) Brambory z Peru pochazej, vsichni se vam pochlubi ze jich tady maji asi 300 druhu a vsechny co jsme zatim ochutnali jsou obzvlast dobroucky :)

Dal se cesta jeste trochu vic komplikuje. Nekolikrat sleze do hlubokyho udoli k rece a pak zase na druhy strane vyleze nahoru. Prevyseni mezi sedlem a rekou je leckdy vic nez 2000m. Porad pochodujem ale z tech dvou aut co za den projedou nas vetsinou jedno veme a tak se i vozime. Zvlastni je pozorovat jak se tady moooc investuje do venkova. Silnice ze by clovek ani nerek ze po ni naky auto projede vede do vesnicky. Tam ale kdyz se dojde, tak par hlavnich ulic je vybetonovanejch ac auto je ve vesnicce vetsinou tak jedno az dve. Kdyz se doje na hlavni namesti tak clovek jen vali bulvy :) Ohromnej obecni urad a pred nim park se stromama, zahonama, fontanama. Proste hlavni namesti v takovy divocine jak peste na oko. Vsechno kolem na rozpadnuti, ale obecni budova a namesti zari do daleka. I mimo vesnicky kazdej jeden baracek ma elektriku (i ty nekde kdo vi kde v horach), u kazdyho baraku je venku kohoutek s tekouci !pitnou! vodou a vcelku hezka prefabrikovana barevna kadibudka. Na venkove maj prosto kolikrat konfort jakej nemaj ani ve meste. Vylidnovani to moc nezabranuje, ale treba ho to trochu brzdi a aspon se tam tem starsim lidem co tam zustavaj zije lepsejc. Kdovi kolik lidi tu zbyde za takovejch 20 let.

Nebudu vas uz trapit detailama, nakonec jsme tu cestu samozrejme projeli a dostali se az na asfalt. Moc krasny. Spoustu z tech 350km jsme usli a tak jsme aspon neco videli. Chvilkama po hrebenech hor, chvilkama uzouckejma kanonama podel reky. Pokud mate cas jako cestu jak prijet do Huarazu vrele doporucujeme. Vetsina lidi ani nevi ze tam naka cesta vede :) Porad dokola se ptaj kudy jsme do toho Huarazu vlastne prijeli a odpoved porad nechapou :) Pred mesteckem Caraz se objevil najednou asfalt a zacli trochu jezdit auta. To uz projizdime pod nejkrasnejsi zdejsi horouc Alpamayo a potom nejvetsi horou Huascaran, ze kterych bohuzel temer nic nevidime kvuli mrakum a na vecer skoncime v huarazu. Mame v planu aspon na chvilku vyrazit do hor. Zabydlime se na namesti a pred ohromnym uradem si varime veceri. mame vcelku uspech a tak za nedlouho chvili pulka uredniku a urednic dela publikum. Nekolikrat vypravime nas pribeh a ptame se kde se da rozumne spat jinde nez v hotelu. Nakonec se doptame a jedna pani nas posle do jakesi tajemne beneficencie. Moc netusime co to vlastne znamena, ale ze prej tam maj dokonce i postel a je to bezpecny :)

Chvilku nam trva se na beneficencii doptat, ale nakonec stojime pred starickym domeckem hned vedle obchodu s rakvema, ktery jsou vystaveny vsude na chodniku kolem kramu, aby je clovek nahodou neprehlid a mohl si dobre vybrat. Tukame a holcina co otevre se divy jen trosku, kdyz ji tlumocime nase prani. Ze prej postel je. Vlezem dovnitr a zatimco vola a pta se dostanema postel. Konecne zjistujeme co je beneficencia. V podstate domov duchodcu :) Mame postel mezi asi 15 uplne starickejma babickama a dedeckama :D :D Holcina se dovola sefovi, kterej nas chce videt a tak jedem do jeho kancelare, kde nas privita v trune a vyslechne si s udivem nas pribeh. Je vcelku prekvapenej, ale spani samozrejme neni problem a ze nas jeste zvou na snidani :) Uzasny.

Noc s babickama a dedeckama probehla vcelku poklidne a snidane taky. Rozhodne s nima bylo spoustu srandy :D Vyprava do hor smeruje k jezeru Churup (4450m.n.m.). Dvou denni prochazka moc prijemna na ktery ani moc nezmokneme ani nic moc nevidime, ale stejne je v horach krasne :) Po jezeru sebehnem zpatky do Huarazu a odstopujem kousek na jih do dalsi vesnicky, kde nas nechaj prespat na obecnim urade. Vcelku se o nas zatim tady ty obecni urady staraj hezky a tak jsme si nekolikrat rikali, jak pak bychom asi pochodili u nas kdybychom prisli na urad a chteli nocleh zadarmo :) Asi to budem muset nekdy vyzkouset. Pak uz se ani nenadejem a na jedno auto jedem az do Limy. Po ceste nam chlapik jeste stavi na fotky a pozve nas na obed, kterej stoji temer presne stejne penez jako jsme utratili zatim za celej 2 tydenni pobyt v Peru :-O Pecena kachnicka a zdejsi preslavne sevyce vsak chutna naprosto uzasne.

V Lime jsme nasli bydleni u uzasne rodinky, ktera se o nas stara jako o vlastni a tak nam vubec nic nechybi. Krasne odpocati ted vyrazime dal na jih do Cuzca a potom kolem jezera Titicaca do Bolivie. Snad nas pocasi pusti i nekam do hor :)

vložil ajs dne Pá 3. únor 2012, 01:36:10 CET mapa?

Atacama

peruanska dvojka

Trochu jsme ted poskocili na jih :) Nachazime se v nejsussi pousti sveta Atacama na severu Chile a posouvame se podel more smerem na Santiago de Chile. Mestecko Iquique si uzivame z 3 hvezdickoveho hotelu, ktery nam zaplatil moc prima pan Ivan co nas sem dovez :)

Jeste nez jsme odjeli z Limi stihli jsme na ulici potkat ceskeho dakarskeho motocykloveho zavodnika Jana Veseleho a zasli s nim na caj, takze jsme se dovedeli posledni zpravy z domova a taky spoustu zajimavosti ze sveta Dakaru. Pak uz jsme se vyvezli na kraj Limi autobusem a v pousti zvedli palec. Cesta vede na jih suchejma cernosedivohnedejma kopcema v kterejch jsou od obzoru k obzoru ohromny spousty farem na kurata. Kure je v Peru suverenne nejoblibenejsi maso a pro ukojeni obrovske poptavky je tech farem neskutecny hromady. Vypadaj trochu jako nase kraviny rek bych ze ta budova je i tak stejne velika. Jen jsou jich tady vedle sebe stovky az spis tisice. V ty vcelku osklivy pousti plny smeti vypadaj extremne nehezky. Zivot kurete od narozeni na pekac je pry 28 dni. Rozsvitej mu svetlo ono zacne jist, pak zase zhasnou a ono usne a takhle to de ten jeden mesic.

Protoze osobni automobilova mezimestska doprava v Peru temer neexistuje, byli jsme odkazani na kamiony. Provoz je slozenej z asi tak 70% z autobusu, minibusu a vsemoznejch taxiku a zbytek jsou kamiony. Nastesti vcelku stavi a se posouvame rychle podel pobrezi az do mesta Nazca kde zatacime do vnitrozemi zpatky do hor smerem na slavne Cuzco. Prejet kordileru neni uplne sranda, cesta se klikati a sedlo hodne pres 4000mnm je plne snehu, takze nam to do Cuzca trva nekolik dni. Kamionaci jsou ale moc hodny a vetsinou nas nechaj spat s nima v kabine na druhe posteli, takze cestovani mame komfortni. V Cuzcu si poprve za celou cestu vyzkousim jaky je to bejt nemocnej a z nakyho neznamyho duvodu me popadnou 40C horecky. Popojedem kousek za mesto do prvni vesnice, kde se Verun tak dlouho pta na urade, kde by se mohlo dat spat, az to nevydrzi a z obecni kasy nam zaplati hotel. Neuveritelne. Dekujem. Tam se poradne vypotim a hned je lip.

Z Cuzca uz vede vcelku pekna silnice bez nejakejch extremnich stoupani a klesani podel potoka az k jezeru Titicaca. Krajina trochu vyschla a pripadame si jak v mongolsku. Jen misto koni a koz se tady pasou ovce a lamy. Bolivijske hranice probehnou hladce a tak se ani nenadejeme a jsme v La pazu, kde se opet snazime sehnat mapu Chile nebo Argentiny, protoze jsme uz vyjeli z nasi velke mapy severu jizni ameriky, kterou jsme nasli v Paname. Opet zadne stesti a tak vyjedem kousek na jih a po jedine asfaltove silnici, ktera vede do Chile z mestecka Patacamaya zamirime k mori a opet do pouste, tentokrat Atacama. V bolivii bylo nakonec opravdu jeste o kousek levneji nez v Peru a tak jsme si chvilku dokonce dopravali hospodskou stravu a ani az tak moc nevarili.

Za to po prekroceni hranic do Chile se nam panenky trochu protocili z cenama uplne v jinych cifrach. Napriklad menu se v Peru dalo poridit i za 2 soly (asi $0.70) zatimco tady v Chile jsme ho jeste nevideli pod 2000pesos ($4). Prechod z Bolivie do Peru je pres krasny horsky prusmyk s jezerema, ohromnyma zasnezenyma horama a pod nima se pasoucima lamama. A potom ohromnym sesupem, kde se na asi 100km spadne o 4500m na hladinu more.

V prvnim Chilskem mestecku Arica opet shanime mapu Chile a zase bez uspechu. Z toho plyne ponauceni az sem nekdo pojedete, urcite si mapy vezte sebou :) U toho hledani potkame prima chlapika Toma z Alabamy a jednu noc s nim prekempujeme na plazi. Povida ze bejval 8 let vegetarian a nepil alkohol, az tak jednou jel do cech na maraton sponzorovanej cernou horou, kde kazdej zavodnik mel jako darek 8 piv na den. A moc dlouho to nevydrzel :) Zasli jsme si teda i na jedno chilsky pivo. Cerna hora je prej lepsi :)) Z Arici je to do dalsiho mesta na jih asi 300km pousti kde vubec nic jinyho neni, takze stop nekam do pulky je temer nemoznej :) Chilan Ivan nas komfortne sveze celou cestu, v Iquique zaplati hotel a jeste nam da penize at si prej zajdem na neco dobryho. Asi uz musime vypadat pekne zubozene :D

Docela prijemny je, ze po priblizne 4 mesicich uceni spanelstiny uz jsme ve fazi, kdy umime spanelsky lip, nez temer vsichni zdejsi lidi anglicky. Takze uz anglictinu temer ani nezkousime. Po chvilce koktani stejne prejdeme do spanelstiny a vcelku pekne uz si popovidame. Je to krasny, ze od Mexica mame porad jen jeden jazyk a ne jako nekde v Asii, kde kazdej stat zacina uceni zase nanovo. Muzem si tak uz s lidma povidat konecne i o necem jinem nez jen kolik co stoji a kdy prsi a kdy neprsi. Treba v Bolivii nas docela desily zapalene prednasky o bezbrehych vyhodach socialismu. Kam se ted zda se Bolivie ubira.

Atacamou se budem porad posouvat na jih az kamsi pod Santiago de Chile, kde se presunem do Argentiny a budem pokracovat dal na jih az konecne do Ohnove zeme. Patagonska zima uz se nam trochu blizi a tak zkusime ted popojet trochu rychlejs, jestli to teda pude :), abychom nekde na jihu nezamrzli do ledu a nemuseli cekat do jara :)

vložil ajs dne Po 20. únor 2012, 21:29:19 CET mapa?

Ushuaia

Ushuaia, konec sveta

Tak jsme tady pratele! Vzali jsme to ted trochu dost hopem a vcera jsme prijeli do Ushuaia nejjiznejsiho bodu nasi cesty. Odsud uz se da jet zase jen na sever :) Zitra nebo pozitri se teda seberem a poputujem na sever. Cestou se mame v planu jeste zastavit v horach patagonskych pokochat se slavnyma jizanskyma ledovcema a potom pofrcime az nekam na sever odkud snad doletime do evropy. Zatim jeste nevime odkud, protoze samozrejme cim vic na sever dojedeme tim levnejsi jsou letenky (a to klidne o polovinu z brazilie nez z buenos aires). Musime teda zvazit vsechna pro a proti a podle toho uvidime jak moc na sever se jeste vratime :)

No ale podivejme se zpatky do Chilske atacamske pouste, kde jsme vas opustili naposled. Z Iquique jsme se par rychlejma kratkejma stopama dostali do pouste plne dolu a hornickych aut, kde jsme si pockali na stopa krasnych 11 hodin, ale jak to tak byva stesti se potom trochu vykompenzovalo a chytli jsme stopa az do Santiaga de Chile (1700km) coz z nej dela tretiho nejdelsiho stopa v zivote (prvni dva byly v rusku - 2500km, 1800km :)) Jak jsme se blizili na jih zacla se objevovat trochu vegetace a nakonec i zemedelstvi a tesne nad santiagem uz jsme si pochutnavali na vybornejch mistnich olivach.

Celym chile se tahne jedna poradne dlouha silnice cislo 5 a tak stopovani probiha vcelku hladce. Pripadame si uplne jak v evrope. Stopujeme na pumpach, kde maj dokonce normalni zachody. V kosich se zase zaclo objevovat jidlo :) Voda z kohoutku se da pit, takze somrovani vody prestalo bejt tak obtiznej ukol jako byl obcas na severu. Temer zmizeli poulicni prodejci. Auta jsou paradni a po dalnici frcej jako draci. Mesta maj povetsinou obchvaty. Proste uplne jinej svet nez sever jizni ameriky. V necem o moc snazsi pro nase sockovani a v necem zas o dost obtiznejsi. Lidi jsou taky o dost studenejsi :) Coz neznamena studeny :) Na jidlo nas zve temer kazdej, ale domu uz v podstate nikdo. Proletime svetem ovoce a vina az do jizniho Chile do mestecka Osorno, kde zahneme pravym uhlem na vychod, abychom prekrocili kordileru do argentiny a pokracovali dal na jih.

V Ekvadoru jsme objevili knizku o tapani v patagonskych andach (deset let starou) a v ni jsme si nasli kousek od chilsko argentinskejch hranic jednu moooc paradni prochazku. Pres vulcan se da dojit k rece plny horkejch i studenejch pramenu, a pak se zase vratit druhou stranou sopky k silnici. Nakoupime teda zasoby na tejden a vydame se pod hory. Jen tak pro poradek se zajdeme zeptat do centra narodniho parku jak to vlastne s pesinkou ted vypada. Chlapik na nas kouka jako kdybychom spadli z marsu :) Jestli prej to nahodou nevime tak vulcan v cervnu vybouchnul, horky prameny jsou pod 30m lavy, vsechna voda v oblasti je kontaminovana a sopka porad sopti neuveritelny hromady popela. Trochu nas prekvapi ale flexibilne zmenime plany a od silnice vyrazime na druhou stranu podivat se na vysokohorskou pampu a modromodry jezera :) Vejslap se moc povede. Mame jidlo na tejden a prochazka je na asi 4 dny, takze si bastime jako kralove :) Pocasi je slusne az na jeden den, kdy se rano probudime a vidime dost divnou mlhu, nejdriv tomu neprikladame zadnou dulezitost, ale za chvili nevidime temer nic a pak zacne snezit :) Chvilku nechapem, ale nakonec nam dojde, ze se otocil vitr a sopka zrovna sopti na nas. Behem chvile je vsechno zasnezeny. Zalezem do stanu a cteme protoze nic jinyho se vubec delat neda :)

V pohode sebehnem dolu z hor a stopujem dal do argentiny. Cesta vede po vetru od vulcanu a kolem silnice jsou hromady a hromady popela. Ohromny plochy suchyho lesa. Moc zvlastni pohled. Obzvlast kdyz prejedem do Argentiny, kde se objevi prekrasny jezera a vsude cedule vitejte v Zahrade patagonie a podobne, ale temer nikde neni videt kus zelene. Vsechno pod prachem a popelem. Na spoustu krasnejch ohromnejch hotelech a chatach visy cedule na prodej nebo na pronajem. Kdo cim zachazi tim taky schazi se zda. Nekdo si udelal zivobyti na horkejch pramenech a sopecny krajine, az se ty davy lidi prestali sopce libit. Kdybyste nekdo chteli nakupovat nemovitosti v horach kolem krasnejch jezer. Ted je urcite ta prava chvile v okoli argentinskeho Bariloche :) Treba sopka casem prestane soptit.

Z Bariloche uhanime na jih. Zelen zmizi, hory jsou fuc a najednou jsme ve vesnicce jmenem Tecka uprostred sirosire suche argentinske pampy. Zrovna jeste v dobe fiesty a se dvema prima klucikama Pablem a Konradem od pobrezi. Ti se rozhodli ze nas zasveti do taju argentinske kuchyne a v jednom dni nam uvari nebo nakoupi tri typicky argentinsky jidla - empanadu (takovy testo plneny masem), masovej sandvich (v podstate houska s rizkem) a nakonec slavne asado (jehneci na grilu). Zabydlime se v uplne uzasne malinkate putice s vrchnim s ohromnym pupkem vyslecenym do pul tela, kterej se jeste navic menuje Pinchule :) K tomu ke vsemu popijime vino a pivo se sifonem. Takze za chvili jsme vsichni moc pekne veseli. Na chvilku se jdeme podivat na rodeo v ramci fiesty a jsme svedky toho jak jeden kun doslova zadupe jezdce do prachu, az ho v bezvedomi odveze sanitka. A vecer na zahrade (rozumej v prachu) za hospodou na ohni ogrilujeme vybornyho beranka. Prespat muzem na zemi v garazi, takze ani vitr k nam moc nemuze. Proste se zase mame uplne bajecne.

Pak jeste kousek na jihovychod a dostaneme se na slavnou argentinskou rutu 3 (Buenos aires az Ushuaia), kde nas prevezmou kamiony a uhanime na jih jako draci. Cela Ohnova zeme je naka duty free zona, takze je tam spousta fabrik. Fabriky potrebujou dily z Buenos Aires a hotovy vyrobky jdou zase zpatky do hlavniho mesta, takze po tyhle 3000km dlouhy silnicce frci jedna ohromna snura kamionu nahoru i dolu :) Prestupujem jak na bezicim pasu ani se nenadejem a jsme na ostrove ohnova zeme. Sever je vcelku dost nudna sucha neuveritelne vetrna pampa s trosickou ovci a guanako. Ac je temer pulka leta, tak stupne jsou spis jednociferne a kdyz obcas spime na betone ve vetru na benzinovy pumpe zacina nas pres alumatky trochu studit od zeme. Z kontejneru si teda vzdycky vybufetime par kartonu a spime si jako kralove za peci (nebo mozna jako homelesove pod mostem jako by asi rek nekdo jinej :) ).

Tesne pred Ushuaia jsme si v knizce vyhlidli dalsi prochazku do nitra patagonskych And. Paso valdivieso circuit. Tentokrat je vetsina veci tak jak je v knizce popsana a nam se povede z jednoho krasneho udoli prejit pres tri sedla do udoli jeste krasnejsiho. Dokonce si uzijeme i vecerni ohynky, ktery teda dukladne zalejvame vodou, obzvlast v oblasti, kde byl evidentne pred par mesicema pozar a tak prochazime cernym spalenym lesem a jsme brzo cerny jako kominici. Teda hlavne ja :). Krajina je uzasna. Temer stejna jako na zelandu. Hory maji sice jen treba 1500m, ale clovek si pripada jak v himalajich podle tvaru a ledovcu vysicich z okraje kopcu do udoli. Bobru neskutecny hromady a pekne nam zatapi. Spousta mist, kde by se normalne dalo krasne pochodovat je zatopena. Aspon ze tady nic nestipe jako na aljasce. Stejne si moc neumim predstavit ze v tom vetru naky maly potvurky umej litat :)

Za cely 5-ti denni vylet zazijeme vsechny rocni obdobi. :) Pres sedla mame nastesti leto s modrou oblohou a jen trochou vetru. Kazde rano vsak najdeme bobri rybniky zamrzle a posledni den uz proti vetru temer nejde jit a kdyz se k tomu prida i snezeni tak bychom na koukani urcite uzili lyzarsky brejle. Dokonce jsme si teda zazili na vlastni kuzi i slavne patagonske horizontalni snezeni :) Uzasna vec. Nastesti tesne u silnice najdeme chaloupku se dvema chlapikama co tezi raselinu, ktery nas bez rozmysleni pozvou na obed a tak nejvetsi necas preckame s dobre uvarenym telatkem, domacim chlebem a teplym cajem. Ani se na toho stopa nechce :)

Po peti sekundach vsak mame svezeni az do Ushuaia. Kde zjistime, jak se nam tak vcelku casto stava, ze dneska a zitra je svatek, protoze v Buenos Aires je karnaval :) Temer vsechno je teda zavrene :) Trochu se projdeme mestem a vyhlidnem si spani na tribune u rugbyoveho hriste :) Fuci ukrutnej vitr a posnehava. Zkratka spravny privitani do polarnich kraju :) Cekame na vecer a tak si v autobusovy zastavce davame svacinku s vinem na oslavu prijezdu a kdyz z budky odchazime dame se do reci s jednim mistnim skoro domorodcem a nakonec to dopadne, ze po dalsim pecenem berankovi k veceri muzeme zase prespat v garazi. Noc jako v bavlnce :) Druhej den, se jdeme podivat na navstevu k jednomu chlapikovi co nas svez stopem pred nasim tapanim v horach a pak nam dal adresu. Neni sice doma, ale jeho bratranec jo, kterej nas hned pusti domu, protoze uz o nas slysel a tak mame na chvilku zase zavetri a dokonce muzeme i pouzit internet na psani blogu :)

Dalsi psani bude teda temer jiste z mist blize rovniku nez tohle a mozna uz i zase z poradnyho horka na ktery se teda az zas tak uzasne netesime :) Uzivejte si krasne zimy aspon tak jako mi tady.

vložil ajs dne Pá 9. bøezen 2012, 23:36:06 CET mapa?

El Chalten

Ledovec u laguny Toro

Dalsi hlaseni je ze zemepisnych sirek v podstate sumavskych, jen trochu hlavou dolu :) Cestou nahoru z Ushuaia jsme se chteli jeste zastavit v nakym parku na trochu tapani a z planovaneho 3 denniho pobytu v okoli vesnicky El Chalten uz je vic nez dva tejdny a kdo vi kdy odjedem :) je tu krasne.

Stopovani z ushuaia bylo trochu jako namydlenej blesk :) po chvilce stani ve vichrici a snehu nam zastavil chlapik, kterej jel asi 200 do Rio Grande, kde taky bydlel, nechal nas u sebe prespat nakrmil nas skvelejma mistnima empanadama a druhej den jsme pokracovali v jizde. Jel totiz celou cestu az do Bahia blanca coz je asi 400km pod Buenos Aires coz znamena na priblizne 2600km s plnou penzi. Jel sam pro rodinu na dovoleny aby je privez domu a tak by byl za spolecnost i vcelku rad a skoro nas i premlouval at jedeme s nim. To uz bychom touhle dobou pravdepodobne byli mozna i doma :) Ale ac lakadlo to bylo velike, rekli jsme si ze kdyz mas na vyber ze dvou cest, mas si vybrat tu obtiznejsi, odmitli nejdelsiho stopa v zivote a nechali se vysadit po asi 200km u Rio Gallegos, kde je odbocka do El Calafate a odsud do El Chalten s narodnim parkem Los Glaciares, ve kterem najdete preslavnou skalni spicku Cerro Torre a dalsi ohromnej kus skaly Fitz Roy. Cesta problehla vcelku hladce a do El Calafate jsme dorazili prazdnym turistickym autobusem a jeste navic ve stylu s hrnickem Mate v ruce :) Z Calafate jsme chteli udelat vylet na ledovec Perito Moreno, ale kdyz jsme se dovedeli cenu (100 pesos = asi 400kc za jeden den) a jeste navic ze je jina pro mistni a pro turisty, coz je praktika, ktera se nam krajne nelibi (co takovej chudak bolivijec kterej si sem dostopuje ma delat, jen pro to, ze si nekdo usmyslel, ze cizinci maj proste vic penez nez mistni), tak jsme se rozhodli ze pojedem rovnou do El Chalten potapat si trochu po horach, kde je ledovcu vic nez dost.

Do Chaltenu nas privezl paradni klucina Pedro a hned ubytoval v rozestavenem domecku, vedle ktereho s Laurou bydli v prastarem a krasnem Mercedes autobuse. V domecku jsme si mohli nechat i spoutu harampadi v horach nepotrebneho, takze jsme krasne vyrazili jako poutnici s lehkym srdcem. Pedro je horskej pruvodce a tak jsme pred nasim prvnim vyslapem dostali spoustu uzitecnejch tipu a nakonec sli prvni den vlastne s nim a Laurou. Dosli jsme po ledovci az k samotne pate Cerro Torre a spali tak mezi nim a Fitz Royem. Protoze pocasi bylo velice nepatagonske (rozumej uplne bezvetri a modro modra obloha) vyhledy byly prekrasne a vychod i zapad slunce na ohromnem Fitz Royovi stal rozhodne za trochu tapani v ledovcovem labyrintu a zenovem skakani z kamene na kamen. Dal uz nas vylet pokracoval bez Pedra a Laury pod Fitz Roy, kde jsme stravili par noci a potkali priblizne 50 cechu a to ne jako jednu skupinu, ale spoustu skupin :) Zda se, ze pomery doma se trochu meni, kdyz jsme odjizdeli jezdivalo se na dovolenou spis do chorvatska :)) Bylo ale prima zase po chvilce slyset rodny jazyk a zavzpominat na Jaru Cimrmana.

Kdyz jsme se vratili do vesnice chteli jsme v podstate odjet, ale Pedro pro nas mel navrh, ze se s nim a s jednim jeho klientem muzeme jit podivat na Continental Hielo. Coz je uplne paradni ledovec dlouhatanskej stovky kilometru a tvrdej ze je to nejvetsi ledova plocha na zemi, kdyz nepocitame severni a jizni pol at uz to znamena cokoliv. Rozhodne poradna hromada ledu. Nakonec to ale bylo vic komplikovany nez jednoduchy, ale protoze uz jsme byli nalakany rozhodli jsme se projit si okruh kolem hory Huemul, kde se az k ledu taky dostanem a bude to prima 4 denni okruh bez penez a pravdepodobne i bez lidi. Proste presne pesinka pro nas. Jedinej trochu zadrhel byl, ze se mezitim zmenilo pocasi na prave patagonske s poradnym vetrem a k tomu i destem. Cesticka vede pres Paso del Viento (vetrne sedllo), kde fouka v podstate i kdyz ve vesnici nefouka :) Predpoved navic vypadala jeste hur nez soucasny stav a vitr ve vesnici mel bejt na pristich par dni v narazech az pres 100km/h. Nicmene jsme si chteli vyzkouset jestli zvladnem prorazit zed hlavou a na vejslap se stejne vydali.

Cestou nahoru za vetru kdy se tezko drzelo v pesince a slusneho deste jsme potkali tri skupiny, ktere se vraceli dolu z kempu pod sedlem s neporizenou. Dokonce i Kacku s Jozou, ktere uz jsme znali od Fitz Roye. Ze prej tam ani nemame chodit. Ze cekali dva dny a vitr je silenej. Jak kdyz by vam za hlavou jezdila lokomotiva popisovala situaci Kacka s ocima tesicima se dolu do vesnicky. Nicmene jsme sli dal. Poradne mokry dorazili do krasneho kempu u Lago Toro, zalezli si do malicke staricke plechove boudicky za mysima a zacli ze spacaku varit veceri za neustaleho kapani vody skrz deravou strechu. S plnyma brichama ze spacaku vypadal svet trochu ruzovejs a tak jsme spali jako kdyz nas do vody hodi. S destem a vetrem vyvadejicim venku vetsinu noci. Rano jeste pred vychodem slunicka k nasemu velkemu prekvapeni byla obloha jako vymetena a vitr nijak zvlast hroznej.

Rychle jsme se pobalili a vyrazili s vychazejicim slunickem na pochod. Obesli jsme jezero a dosli k rickam tekoucim z ledovce, ktere jsme meli byt temer schopni preskakat po kamenech. U prvni se to sice jeste povedlo, ale druha vypadala temer jako Aljasska Teklanika z vypravy k Alexovo Magic busu, jen trochu uzsi a s vetsim proudem. Prece jen trochu vody naprselo. :) Trosku se nam do toho prestalo chtit :) ac obloha temer modra vitr od ledovcu pekne chladil a za cepice jsme byli radi. Chvilku jsem hledal misto a nic moc lepsiho stejne nenasel a pak jsme se do toho pustili. Jeste tesne predtim jsme si zavzpominali na brozeni bajkalskeho utulyku, kde sem tenkrat vykoupal fotak a tak jsem ho ted pro jistotu schoval do batohu. Kdyz jsme byli tesne na dosah druheho brehu, kde byl proud nejvetsi dosahla voda temer po pas a nejdriv Verun a potom ja jsme se porouceli pod hladinu. Kazdej jsme si udelali jeden kotrmelec a trochu pobouchani s mokrou i cepici jsme se vyskrabali na druhy breh. Verun s drkotajicima zubama prisla se zajimavou otazkou co ted budem delat kdyz jsme cely mokry a nemuzeme zpatky. Povidam ze jsme na druhem brehu kam jsme prece chteli a tam muzem pokracovat v ceste. :) Dnes nas totiz cekala noc v krasne chaticce na brehu pohadkoveho jezera tesne u Continental hielo. Verun jako spravnej vodak mela spoustu veci na prevleceni a tak se prevlikla do sucheho. V batohach nosime velkej plastovej odpadkovej pytel, takze naprosta vetsina veci byla sucha. Zadna katastrofa se teda nekonala a mohli jsme vyrazit dal do sedla.

Zbytek dne probehl vyborne, chvilka ledovcove pochodu, trocha stoupani a nez jsme dosli do Vetrneho Sedla ve kterem temer nefoukalo, veci na me uz vsechny uschly. Pohled ze sedla na ledovcovou plan je uchvatny. Krasnou boudicku na pohadkove louce jsme opravdu nasli a chvilku potom co jsme zalezli dovnitr zacalo snezit :) Rano jsme tak meli vsechno krasne vybelene jak od vcelich medvidku :) Dalsi povidani uz neni tak dramaticke, i kdyz vitr nas nakonec chytil v druhem sedle (paso Huemul), ale zaplat panbuh zezadu, takze nam hezky pomohl z vystupem. Z nej zas byl videt ledovec Viedma padajici do jezera Viedma a nad nim krouzici Kondori, dalsi uchvatnej pohled. Dny jsme tak nakonec meli navzdory predpovedi krasne a noci vetsinou prsave a foukave, ale i v boudickach i ve stanu jsme je preckali v suchu a v pohode. Nepotkali jsme ani clovicka. Dokonce jsme si moc uzili i zaverecny pochod po stepi, ktera je jak z filmoveho westernu a kde jsem jen tesne vyvazl cistej z velmi blizkeho setkani se Skunkem. Ted uz se zotavujem v Chaltenu, na vychody slunce chodime na okolni kopecky a pomahame Pedrovi stavet chaloupku. V nejblizsich dnech uz snad vyrazime dal na sever o kousek bliz k Brazilii a k lekarne v podoli...

vložil ajs dne Út 10. duben 2012, 14:04:04 CEST mapa?

Nezmokli jsme uz jsme tu

Tucnak v punto Tomba

Tak jsme po temer dvou letech doma na Sumave :) Z Chaltenu se nam vubec nechtelo. Uz uz jsme skoro odjizdeli a pak se ukazalo, ze zrovna ten vikend se odehrava takzvana "Jineteada" coz je v podstate takovy rodeo. Chlapik se posadi na neposednyho kone, musi vydrzet do gongu a jeste se u toho musi tvarit ze si to uziva a kone poradne slehat, aby besnil jeste vic. Rozhodne zajimava podivana. Taky nam jeste Pedro slibil poradny argentinsky asado (peceni) a tak jsme se jeste zdrzeli o dalsich par dni vic. Nakonec jsme teda zustali v El Chalten temer tri tydny ac jsme puvodne prijeli na tri dny :) Naprosto uzasny mistecko. Kdo jedete do patagonie vrele doporucujeme. Paradni lidi, prekrasny hory, nadherna vesnicka, uzasny lidi, vyborny pekarny... :)

Segra dostala za ukol hledat nam letenky a povedlo se ji najit vcelku slusny prekvapko z Brazilie, statu Bahia, mesta Salvador. Ac jsme o nem do te doby nikdy neslyseli, tak vzhledem k polovicni cene (7000,- Kc za jednoho) nez treba z Buenos Aires, nebo i Sao Paola, ktery je v podstate kousek, tak se Salvador stal na par tejdnu nas cil. V Patagonii uz jsme se vezli na poslednim konci leta a tak byly chvile, kdy jsme v pampe na vetru cekali na stopa ve vsem obleceni co jsme v batohu meli :) to byly potom krasne lehoucke batuzky. U pobrezi atlantiku jsme objevili jednu pinguinerii a tak jsme se jeste stavili podivat na tucnaky na poloostrove punto Tomba. Moc hezky udelany info centrum a tucnaku jsme videli hromadu dokonce i z par decimetru. Kdyby clovek chtel mohl by si je i pohladit. Super srandovni zviratka. Obzvlast mladosi, ktery zrovna pelichali a tak vypadaj jako vypelichany slepice :)

Dalsi stop uhanel poradne rychle a za chvili jsme sedeli v zadu v kamionu na prepravu vybusnin. Dva ridici se stridali, takze jsme temer bez zastavky za jeden den prekonali poslednich 1000km k Buenos Aires a dokonce dostali od Alfreda pozvani domu, ze bude druhej den opravdovy argentinsky asado, coz na severu argentiny znamena hovezi narozdil od patagonie, kde se ji temer vyhradne ovce. Vino je vsude vyborny, neuveritelne levny a k masu pasuje moc hezky. Druhej den jsme se dokonce potkali s mistnim gaucem (tak si rikaji argentinsky kovbojove) kterej sem menuje Lysek :) On uz se sice narodil v Argentine, ale jeho rodice kdyz jeste zili, mluvili temer jen cesky a tak si dokonce vzpomel na asi pet ceskoslovenskejch slov :) Prijemne prekvapko.

Dalsi zajimavy svezeni bylo s fotografem Sebastianem. Jezdi vsude po svete a foti polo. Jel zrovna za kamaradem Kiko, bejvalym profesionalnim polo hracem. Vyhodil nas u cesty a protoze uz byla tma vcelku na krajicku povida, ze kdyz do vecera nic nechytnem, ze za nima mame prijit na navstevu :) Nic jsme opravdu nechytli, vecer se s nima podivali do nedalekeho mestecka Azul na umeleckej trh a potom nam Kiko uvaril paradni hostinu. Na farmicce pod orechem se nam spalo jako v pohadce a druhej den se dokonce ukazalo, ze Kikovo sestra jede autem az za Buenos Aires. Uzasne. Trochu sme meli obavy jak se nam mesto povede objet, a ted hnedle svezeni az na druhou stranu. No neni to na tom svete vsechno dobre zarizeny :)

Po moste jsme prekonali ohromnou reku Parana a zacli se posouvat do severni casti argentiny, kde uz se poradne oteplilo a zase polehoucku zaclo subtropicky ovoce. Podel hranic s Uruguayem, jsme dojeli az na hranice s Brazilii a hladce do ni vklouzli. Z hranic (Paso de los libres/Uruguayana) do Salvadoru uz nam chybelo jen 3500km. Pro predstavu asi jako z prahy do Syrskyho Damasku :) Vsichni kroutili hlavou ze to mame strasne daleko, ale asi pochopite, ze uz nam to prislo uplne za rohem, ze bychom to snad i dosli pesky :) A je teda fakt, ze Brazilie byla prvni zeme, kde jsme o chozeni pesky temer zacli uvazovat :)

Jak jsme presli hranice zmenilo se vcelku dost veci. Ta nejneprijemnejsi byla samozrejme rec. Po velice intenzivnim priblizne peti mesicnim kurzu spanelstiny, uz jsme nemeli temer zadnej problem s lidma komunikovat, coz je luxus na kterej se moooc snadno zvyka :) A najednou jsme jako v mongolsku :) pisemna portugalstina se sice krapet spanelstine podoba, ale vyslovnost je o poznani horsi, takze domluva s vetsinou lidi naprosto rukonozni :) Dalsi vec ktera se zmenila je vnimani stoparu. V argentine se vcelku aspon v lete stopovalo a tak bejt mochilero (batuzkar) je vcelku pozitivni vec, protoze vsichni si na ty leta vzpomenou. Kdezto v Brazilii mochilero = hippie a hippie = spina, drogy, problemy... No prekvapko veliky. Lidi na nas z auta ukazujou prostrednicky a palce dolu pokrikujou vselijakosti a temer neberou. Spoustu aut, hlavne kamionu, ma na okne samolepku brani stoparu zakazano. Dokonce i na pumpach je leckde cedule ptani se na stopa zakazano. Hned prvni den cekame v podstate az do vecera nez nam nekdo zastavi a to jen do dalsiho mestecka. Shrnul bych to tak, ze rozhodne nejhorsi zeme na stopovani co sem kdy zazil. Stesti je, ze aspon plati poucka se kterou sem se ucival stopovat. "Driv nebo pozdejs ti vzdycky nekdo zastavi" Nekdy to je ale opravdu az pozdejs :D Zaplatpanbuh, ze nas zas ale lidi vozili vcelku veliky kusy a tak jsme se i tak vcelku posouvali a tech 3500km ujeli za asi 9 dni. Jen tak pro predstavu do Damasku je to stopem priblizne 3 dny :)

Do moc mest uz jsme se po ceste nepodivali, z casti proto, ze to stopovani opravdu dost drhlo a zcasti uz jsme se trochu videli doma :) Vetsinu noci jsme spali na pumpach, kde se dokonce dalo vetsinou i sprchovat, takze jsme ani nebyli az takovi smradosi jako obvykle :) Salvador uz je vcelku kousek od rovniku, takze jsme si jeste pred odjezdem uzili plaze s kokosovejma palmama, spoustu kokosu, papay a podobnejch tropickejch dobrot. Taky jsme si uzili poradnyho teplicka a moc prima spolecnosti Cecil, ktera nas na par dni pred odletem ubytovala u sebe. Let spolecnosti Condor do Frankfurtu opravdu za 7500,- probehl. Koupili jsme letenky asi dva tri dny dopredu, ale i mesic dopredu byla cena podobna. Starali se o nas pekne a ve frankfurtu nas dokonce vyzvedla segra, takze jsme ani nemuseli stopovat domu :)

Takze ted uz se hrejeme v domecku pod boubinem koukame z okna jak snezi a teplomer ukazuje -8 stupnu. Jaro krasne polehounku zacina. Uz jsme ochutnali toceny pivo v zakoureny hospudce a porad jeste nas uplne sokuje, kdyz na nas nekdo na ulici promluvi cesky :) Pustime se ted do prebirani fotek a tak se snad brzo nejakych dockate. Jen uplne nevime jestli mame prebirat od konce, od zacatku, nebo na preskacku:)) Nejake preference?

Dekujeme vsem za velikou podporu a tesime se nekde nekdy brzo na setkani.

vložil ajs dne Ne 25. srpen 2013, 10:30:09 CEST mapa?

Cesta Na sever a na jih v cislech

Washington state

300 dni jsme se toulali po Americkem kontinentu a projeli jsme 16 statu - Kanada, USA (Aljaska, Washington, Oregon, California, Nevada, Utah, Colorado, New Mexico, Arizona) Mexiko, Guatemala, El Salvador, Honduras, Nikaragua, Costa Rica, Panama, Colombia, Ekvador, Peru, Bolivie, Chile, Argentina, Brasilie. Ujeli jsme pres 55 000 km. Velkou cast jsme projeli stopem, pouze v USA (49 dni) jsme vyuzili koupeneho auta a projeli s nim vetsinu narodnich parku zapadu USA.

VYDAJE ZA OBA DVA (KANADA + USA) - 109 dni
- potraviny: 1060 $CAD
- doprava: 503 $CAD (benzin a udrzba auta)
- ostatni*: 3897 $CAD
- CELKEM: 5460 $CAD
Prumerna utrata na den: 50 $CAD

VYDAJE ZA OBA DVA (LATINSKA AMERIKA) - 191 dni
- potraviny: 907 $CAD
- doprava: 239 $CAD (autobusy z mest, lodni preprava mezi Panamou a Columbii)
- ostatni*: 908 $CAD
- CELKEM: 2054 $CAD
Prumerna utrata na den: 10 $CAD

* do kategorie ostatni spada vybaveni koupene cestou, internet, darky, mapy, hranicni poplatky, leky, postovne,...


ZAJIMAVOSTI a NEJ...
- nejnize navstivene misto: Death Valey - Furnace Creek 58 m p. m. (Califonie)
- nejvyse navstivene misto: vulkan Iliniza Norte 5 126 m n. m. (Ekvador)
- nejseverneji navstivene misto: Inuvik 68° s. s. (Kanada, North West Teritories)
- nejjizneji navstivene misto: Ushuaia 54° j. s. (Argentina, Tierra del fuego)
- 9 dni jsme stravili za severnim polarnim kruhem, kde nam slunce nezapadlo
- nejdelsi stop: Valdez(Alaska) - Liard hot springs (BC, Canada) - 1750km
- 7x jsme vyuzili ubytovani pres couchsurfing, nespocetnekrat nam lide nabizeli nocleh sami. Dekujeme!

Petr "ajs" Kucka zelva
petrkucka@gmail.com